Chung-wu: Porovnání verzí

| partner1choť = [[císařovna Ma]] (posmrtné jméno: císařovna Siao-cch’-kao)

| partner2choť2 = a řada vedlejších manželek

Roku 1352 se přidal k&nbsp;jednomu z&nbsp;oddílů rebelů. Záhy mezi vzbouřenci vynikl a stanul v&nbsp;čele vlastní armády. Roku 1356 dobyl [[Nanking]], který učinil svým hlavním městem. Poté sestavil vlastní vládu složenou z&nbsp;generálů a [[Konfucianismus|konfuciánských]] vzdělanců odmítajících mongolské panství nad Čínou. Od nich převzal koncepci správy země, kterou realizoval na ovládaném území a později v&nbsp;celé Číně. Postupně porazil konkurenční povstalecké vůdce, rozhodujícím mezníkem v&nbsp;boji o&nbsp;moc byla porážka [[Čchen Jou-liang]]a v&nbsp;[[Bitva na jezeře Pcho-jang|bitvě na jezeře Pcho-jang]] roku 1363. Počátkem následujícího roku 1364 se prohlásil králem Wu.<ref group="pozn." name="wu" /> Do roku 1367 však stále uznával svou formální podřízenost hlavnímu vůdci [[Povstání rudých turbanů|Rudých turbanů]] císaři [[Chan Lin-er]]ovi, prohlašujícímu se za následníka [[dynastie Sung]].

| isbn = 90-04-10391-0,
| isbn2 = 9789004103917

Vrchol jeho politického systému sice zkolaboval v&nbsp;občanské válce krátce po jeho smrti, ale další produkty [[Chung-wuovy reformy|Chung-wuových reforem]]&nbsp;– místní a regionální instituce [[Mingská správa|mingské státní správy]] a samosprávy i&nbsp;finanční a [[Úřednické zkoušky v Číně|zkouškový systém]] se ukázaly být solidní.<ref name="dreyer 68" /> Cenzus, systém registrace půdy a pozemkové daně i&nbsp;vojenský systém [[wej-suo]] přežily do konce dynastie.<ref name="dreyer 68" /> Jeho potomci vládli celé Číně až do roku 1644 a jihu země ještě o&nbsp;sedmnáct let déle.

Tvrdá daňová politika, hlad a katastrofální záplavy v&nbsp;povodí [[Žlutá řeka|Žluté řeky]] způsobené nedostatečností protipovodňových opatření vyvolaly odpor obyvatelstva vůči vládě mongolské [[dynastie Jüan]].<ref name="gascoigne 150" /> Nespokojenost podněcovaly i&nbsp;[[Taoismus|taoistické]] a buddhistické tajné společnosti a sekty, nejvýraznější z&nbsp;nich byla společnost [[Bílý lotos|Bílého lotosu]].<ref name="farmer 21">Farmer, s. 23–24.</ref> Vzpoura, nazvaná [[povstání rudých turbanů]], vypukla roku 1351 a rychle se rozšířila na většinu území severní Číny.<ref name="gascoigne 150">{{Citace monografie

}}</ref>

}}</ref> Když v&nbsp;říjnu 1352 Mongolové dobyli [[Sü-čou]], tamější povstalečtí velitelé Pcheng Ta a Čao Ťün-jung utekli na jih do Chao-čou.<ref name="cambr dreyer 62" />

V&nbsp;Chao-čou padla jüanská moc už na jaře 1352, kdy [[Kuo C’-sing]], Sun Te-jaj a tři další vůdci, vedeni úmyslem zabezpečit pořádek ve městě a okolí, s&nbsp;podporou místní elity zorganizovali vojsko a převzali moc.<ref name="cambr dreyer 62" /> Příjezd Pchenga a Čaoa je v&nbsp;jüanských očích jasně spojil s&nbsp;povstalci. Kuo se podřídil Pchengovi, jeho čtyři kolegové Čaovi.<ref name="cambr dreyer 62" />

Ču Jüan-čang přišel do města 15.&nbsp;dubna 1352.<ref name="cambr dreyer 62" /> Zpočátku řadový bojovník díky svým osobním vlastnostem – schopnosti vést, rozhodnosti, válečnickým dovednostem a brilantní inteligenci – rychle získal značnou autoritu.<ref>{{Citace monografie

}}</ref> Ve svém okolí byl Ču výjimečný nejen svou inteligencí, ale i&nbsp;ošklivostí.<ref name="dreyer 67" /> Rychle mezi svými známými, kteří přišli k&nbsp;povstalcům dříve, zrekrutoval 24 společníků&nbsp;– nakonec generálů mingské armády&nbsp;– a stanul v&nbsp;jejich čele.<ref name="mote 549">Mote (2003), s. 549.</ref> Díky svým schopnostem rychle vynikl, na jaře 1353 už vedl sedmisetčlenný oddíl a byl nejdůvěryhodnějším podřízeným Kua.<ref name="cambr dreyer 62" /> Obratný nejen ve vojenské taktice, ale i&nbsp;v&nbsp;politickém manévrování, se oženil s&nbsp;adoptivní dcerou Kua příjmením Ma. Mezi [[Císařovna Ma|paní Ma]] a Čuem vznikl pevný vztah a později jako císařovna měla velký vliv u&nbsp;dvora.<ref name="mote 550">Mote (2003), s. 550.</ref> Od ostatních vůdců své doby se Ču lišil malým počtem příbuzných, obvykle dosazovaných na důležité pozice. V&nbsp;tehdejší nestabilní politické situaci pouze příbuzenské svazky dávaly záruku věrnosti a spolehlivosti.<ref name="cambr dreyer 62" />

Rivalita mezi Pchengem a Čaoem vzplanula v&nbsp;otevřené boje. Kuo byl v&nbsp;nich zajat, ale syny a Čuem osvobozen, čímž jeho závislost na Čuovi zesílila.<ref name="cambr dreyer 63">Dreyer (1988), s. 63.</ref> Po smrti Pchenga zaujal roku 1353 Čao pozici nejsilnějšího vůdce v&nbsp;oblasti a Kuo s&nbsp;Čuem se ocitli v&nbsp;izolaci.<ref name="cambr dreyer 68">Dreyer (1988), s. 68.</ref> Čao poté vyslal Kua na východ a Čua s&nbsp;malým oddílem na jih, doufaje, že je tak rozdělí a bude moci zničit. Ču však navzdory Čaovu očekávání úspěšně obsadil několik okresů a zvětšil své vojsko na dvacet tisíc mužů. Kao se se svými deseti tisíci přesunul k&nbsp;němu.<ref name="cambr dreyer 68" />

Začátkem roku 1355 se Ču, Kuo, ale i&nbsp;východněji položený [[Čang Š’-čcheng]] rozhodli odejít z&nbsp;území zpustošených boji a přeplavit se přes řeku [[Jang-c’-ťiang]] do bohatých jižních oblastí dosud nezasažených válkou.<ref name="cambr dreyer 68 69">Dreyer (1988), s. 68–69.</ref> Vzápětí se však Kuo a Ču dostali do sporu o&nbsp;město Che-čou ležící na břehu řeky Jang-c’-ťiang. Ču se dokonce spojil se Sun Te-jajem, starým Kuovým nepřítelem. Ještě před otevřenou srážkou Kuo zemřel.<ref name="cambr dreyer 69">Dreyer (1988), s. 69.</ref> Poté povstalecký [[Říše Sung (1355–1367)|sungský]] císař [[Chan Lin-er]] potvrdil Kuova staršího syna Kuo Tchien-süa<ref>Wu, s. 61.</ref> jeho nástupcem. Prvním zástupcem nového velitele se stal Kuo C’-singův nevlastní bratr Čang Tchien-jou, druhým zástupcem Ču.<ref name="cambr mote 47">Mote (1988), s. 44.</ref> K&nbsp;přeplavení se přes řeku Jang-c’-ťiang potřebovali chečouští povstalci loďstvo, které získali v&nbsp;červenci 1355 příchodem části rebelů z&nbsp;jezera Čchao. Ještě týž měsíc překročili řeku.<ref name="cambr dreyer 69" /> Vzápětí Ču porazil místního jüanského velitele Čchen Esena a ten se mu poddal; v&nbsp;září 1355 při pokusu dobýt Ťi-čching (dnešní [[Nanking]]) Čchen Esen zradil Kuova staršího syna. Ten, Kuův nevlastní bratr i&nbsp;sám Esen v&nbsp;nastalých srážkách zahynuli.<ref name="cambr dreyer 70">Dreyer (1988), s. 70.</ref>

V&nbsp;březnu 1356 Ču znovu vytáhl na Ťi-čching. Nový mongolský velitel Čchen Čao-sien, synovec a nástupce Čchen Esena, se vzdal i&nbsp;s&nbsp;šestatřiceti tisíci muži a v&nbsp;dubnu 1356 Ču vstoupil do města.<ref name="cambr dreyer 70" /> Po dobytí město přejmenoval na Jing-tchien („V&nbsp;odezvě na vůli nebes“).<ref name="mote 552">Mote (2003), s. 552.</ref> V&nbsp;květnu 1356 ho Chan Lin-er jmenoval hlavou provincie Ťiang-nan (jedné z&nbsp;pěti provincií sungského státu)<ref name="cambr mote 52">Mote (1988), s. 52.</ref> a Kuova zbývajícího syna jeho zástupcem. Ču však Kuova syna záhy obvinil z&nbsp;přípravy spiknutí a popravil. Tím konečně získal jednoznačné vedení a neprodleně začal budovat svou správu. Nicméně zcela se spolehnout na věrnost svých generálů nemohl, až do [[Bitva na jezeře Pcho-jang|vítězství na jezeře Pcho-jang]] roku 1363 se vyskytovaly případy zrady a přeběhnutí k&nbsp;nepříteli.<ref name="cambr dreyer 70" /><ref>Farmer, s. 23.</ref>

Měl nyní sto tisíc vojáků rozdělených do osmi oddílů (křídel – ''i'', obvykle jednoho na prefekturu).<ref name="cambr dreyer 71">Dreyer (1988), s. 71.</ref> V&nbsp;letech 1355–1357 zaútočil proti Čang Š’-čchengovi ve směru na [[Su-čou]] a obsadil jižní [[Ťiang-si]];{{#tag:ref|Dobyl Čen-ťiang, Čchang-čou, Čchang-sing, Ťiang-jin, Čchang-šu a Jang-čou.<ref name="cambr dreyer 71" />|group="pozn."}} pak byla hranice s&nbsp;Čangovým státem opevněna z&nbsp;obou stran a stabilní až do roku 1366.<ref name="cambr dreyer 71" /> V&nbsp;[[Če-ťiang]]u v&nbsp;letech 1358–1359 ovládl čtyři chudé vnitrozemské prefektury,<ref name="cambr dreyer 71" /> zatímco Čang Š’-čcheng kontroloval čtyři severní pobřežní bohaté prefektury, kdežto [[Fang Kuo-čen]] obsadil východní pobřeží provincie.<ref name="cambr dreyer 72">Dreyer (1988), s. 72.</ref>

V&nbsp;létě 1359 mongolský vojevůdce [[Čagan Temür]] vyhnal z&nbsp;[[Kchaj-feng]]u Chan Lin-era, kterému zůstalo pouze několik stovek vojáků, ale protože se pak Temür zaměřil na dobývání [[Šan-tung]]u, mohla Chanova skupina přežít v&nbsp;[[An-feng]]u, prefekturním městě na západě An-chueje.<ref name="cambr dreyer 68" /> Po ústupu z&nbsp;Kchaj-fengu moc sungské vlády rychle slábla; kromě Ču Jüan-čangova fakticky nezávislého Ťiang-nanu žádná sungská provincie nepřežila rok 1362.<ref name="cambr mote 53">Mote (1988), s. 53.</ref> Chan Lin-er jmenoval roku 1361 Čua vévodou z&nbsp;Wu (''Wu kung'')<ref name="cambr mote 52" />{{#tag:ref|Wu byl geografický pojem odvozený od dávného [[Království Wu|státu Wu]], který označoval oblast dolního toku Jang-c’-ťiang. V současném používání titulu vévoda Wu (od 1361; od 1364 král Wu) Ču Jüan-čangem a král Wu (od 1363) Čang Š’-čchengem se projevila jejich rivalita a popírání legitimity vlády druhého.|group="pozn."|name="wu"}} a uznal jeho vládu na všech jím vybojovaných územích.<ref name="cambr mote 52 53">Mote (1988), s. 52–53.</ref> Ale Ču se obával postupu jüanských vojsk jižním směrem až k&nbsp;Nankingu, a proto Čagan Temürovi navrhl spolupráci. Po uváznutí Čaganovy armády v&nbsp;Šan-tungu a vraždě Čagana v&nbsp;létě 1362 nebezpečí z&nbsp;jüanské strany zmizelo, a tak nabídku jüanské vlády na post správce provincie Ťiang-si Ču odmítl.<ref>Wu, s. 79.</ref>

Od roku 1354 spolupracoval s&nbsp;[[Li Šan-čchang]]em, statkářem z&nbsp;okresu Ting-jüan (prvního okresu dobytého Čuem), který vedl jeho civilní administrativu, a s&nbsp;každým dobytým městem získával další vzdělance.<ref name="cambr mote 48">Mote (1988), s. 48.</ref> Po Čuových opakovaných důrazných žádostech roku 1360 přešla do jeho služeb skupina prominentních učenců v&nbsp;čele se [[Sung Lien]]em a [[Liou Ťi 14. století)|Liou Ťiem]].<ref name="cambr mote 54">Mote (1988), s. 54.</ref> Tito učenci, soustředěni ve školu ťin-chua,{{#tag:ref|Podle prefektury [[Ťin-chua]] v Če-ťiangu, ve které se soustředili.<ref name="c6 582" />|group="pozn."}} disponovali promyšlenou koncepcí jednotného státu řízeného početně malou, ale energickou byrokracií, očištěnou od korupce, typické pro konec dynastie Jüan.<ref name="c6 582">Dardess, s. 582.</ref><ref>{{Citace elektronické monografie

}}</ref> Díky svým zásadám lépe než jeho konkurenti uspěl v&nbsp;konsolidaci ekonomiky ovládaného území, roku 1361 začal razit mince, uplatňoval monopol na prodej soli a čaje, od roku 1362 začal vybírat tradiční cla. Výsledkem byl růst daňových příjmů nutných pro úspěšné vojenské kampaně.<ref name="cambr mote 54" />

Začátkem roku 1360 Ču kontroloval jihozápadní část Ťiang-su, celý [[An-chuej]] na jih od Jang-c’-ťiang a vnitrozemí Če-ťiangu (roku 1393 měla tato území 7,8 miliónu obyvatel).<ref name="cambr dreyer 72" /> Srovnatelnou moc, s&nbsp;početnějším obyvatelstvem, ale horší organizací, měla doména (od 1363 [[Království Wu (1363–1367)|království Wu]])<ref group="pozn." name="wu" /> Čang Š’-čchenga a stát Chan [[Čchen Jou-liang]]a.<ref name="cambr dreyer 72" /> [[Říše Chan (1360–1364)|Říše Chan]] ležela západně od Čuova území a zahrnovala provincie [[Ťiang-si]] a [[Chu-kuang]]. Čang sídlící v&nbsp;[[Su-čou]] ovládal dolní tok Jang-c’-ťiang, od východních hranic Čuovy državy až k&nbsp;moři. Zatímco Ču, Čang a Čchen si rozdělili povodí Jang-c’-ťiang, zbytek jižní a střední Číny byl vesměs pod kontrolou „jednoprovinčních“ režimů&nbsp;– [[Fang Kuo-čen]] kontroloval východočínské pobřeží, [[Ming Jü-čen]] vládl v&nbsp;[[S’-čchuan]]u, trojice jüanských loajalistů ([[Čchen Jou-ting]], [[Che Čen]] a [[Basalawarmi]]) ovládala [[Fu-ťien]], [[Kuang-tung]] a [[Jün-nan]]. Tyto provinční režimy nebyly schopny ohrozit velkou trojku, ale byly silné v&nbsp;obraně.<ref name="cambr dreyer 72" />

Válka mezi Čuovým Ťiang-nanem a Čchen Jou-liangovým státem Chan v&nbsp;letech 1360–63 zničila rovnováhu moci v&nbsp;povodí řeky Jang-c’ a přinesla Čuovi jasnou převahu nad ostatními soupeři i&nbsp;prestiž mezi jeho vlastními lidmi.<ref name="cambr dreyer 72" /> Boje zahájil útok chanské armády na Nanking roku 1360, útočníci byli Čuem rozdrceni.<ref name="cambr dreyer 77">Dreyer (1988), s. 77.</ref> Roku 1361 se válčilo v&nbsp;původně chanské provincii Ťiang-si, která přecházela z&nbsp;ruky do ruky.<ref name="cambr dreyer 78">Dreyer (1988), s. 78.</ref> Následující rok získal kontrolu nad provincií Ču Jüan-čang.<ref name="cambr dreyer 79">Dreyer (1988), s. 79.</ref>

Odchod hlavních sil Čuových vojsk na sever přinesl Čchenovi šanci na obrat ve válce. Postavil třistatisícovou armádu, která početně převyšovala hlavní síly Čua.<ref name="cambr dreyer 83" /> Čchen očekával, že po dobytí [[Nan-čchang]]u místní náčelníci v&nbsp;Ťiang-si opět přejdou na jeho stranu a s&nbsp;využitím jejich sil zaútočí na Nanking.<ref name="cambr dreyer 83" /> Ale nančchangská [[posádka]] pod velením [[Teng Jü]]a odolávala až do začátku června 1363. V&nbsp;polovině srpna konečně Čuovo vojsko a loďstvo vyrazilo z&nbsp;Nankingu s&nbsp;asi stotisíci muži.<ref name="cambr dreyer 84">Dreyer (1988), s. 84.</ref> Dne 29.&nbsp;srpna 1363 se obě flotily [[Bitva na jezeře Pcho-jang|srazily na jezeře Pcho-jang]] ve čtyřdenní bitvě, ve které bylo chanské loďstvo poraženo a sám Čchen Jou-liang padl.<ref name="cambr dreyer 85 86">Dreyer (1988), s. 85–86.</ref>

Armáda se po roce 1364 skládala ze 17 pluků veteránů, to jest vojáků, kteří byli ve službě před rokem 1363. Nejstarší z&nbsp;nich byli demobilizování, ostatní přiděleni posádce Nankingu, kolem něhož obdělávali půdu jako vojenští rolníci. Jejich produkce sloužila k&nbsp;výživě armády.<ref name="cambr dreyer 91">Dreyer (1988), s. 91.</ref> Ostatní spolehliví, ale krátce sloužící vojáci, získaní při dobytí jižního An-chueje a středního Če-ťiangu, sloužili na bývalém chanském území v&nbsp;polních armádách, soustředěných v&nbsp;Nan-čchangu a Wu-čchangu, a posádkách rozptýlených po Ťiang-si a Chu-kuangu.<ref name="cambr dreyer 91 92">Dreyer (1988), s. 91–92.</ref> Zbývající, vesměs bývalí chanští vojáci, byli s&nbsp;částí veteránů zařazení do polních armád vyslaných proti státu Wu pod generály Sü Taem a Čchang Jü-čchunem.<ref name="cambr dreyer 91 92" />

Po porážce Čchen Jou-lianga si Ču od nového roku (tj. 4. února) 1364 přisvojil titul krále Wu (''Wu wang''), stejný jako užíval od října 1363 Čang Š’-čcheng.<ref name="cambr mote 55">Mote (1988), s. 55.</ref><ref group="pozn." name="wu" /> Ovšem nadále uznával svou formální podřízenost císaři Chan Lin-erovi a pokud Chan žil, užíval sungskou [[Éra vlády|éru]] Lung-feng (Dračího fénixe). Nicméně administrativa byla jeho vlastní, sestavená podle jüanského vzoru.<ref name="cambr mote 55" />

V&nbsp;lednu 1367 se Chan Lin-er utopil v&nbsp;řece Jang-c’.<ref name="cambr mote 51" /> Čuův stát Wu se poté stal i&nbsp;formálně nezávislým. O&nbsp;rok později, s&nbsp;novým rokem 1368 se Ču Jüan-čang rozhodl přisvojit si titul císaře a změnit název státu. Podle mongolského vzoru povznášejícího titulu<ref name="dreyer 69 70">Dreyer (1982), s. 69–70.</ref> název říše stanovil na „Velká Ming“ (Ta Ming, {{Cizojazyčně|zh|大明}}, „Veliká záře“), a nadcházející druhý rok éry Wu přejmenoval na první rok éry „Chung-wu“ ({{Cizojazyčně|zh|洪武}}, „Velká vojenská moc“).<ref name="cambr langlois 111">{{Citace sborníku

Současně s&nbsp;jižním tažením Ču vyslal dvěstěpadesátitisícovou armádou vedenou Sü Taem a Čchang Jü-čchunem dobýt severočínskou rovinu.<ref name="cambr dreyer 96">Dreyer (1988), s. 96.</ref> Do března 1368 pozemní i&nbsp;námořní síly dobyly Šan-tung.<ref name="cambr dreyer 97" /> Do května byl obsazen Che-nan.<ref name="cambr langlois 112">Langlois, s. 112.</ref> Pak nastala přestávka na zemědělské práce, během níž se císař setkal se svými generály v&nbsp;dobytém [[Kchaj-feng]]u a potvrdil zde plány tažení.<ref name="cambr langlois 112 113">Langlois, s. 112–113.</ref> V&nbsp;polovině srpna se mingská armáda dala znovu do pohybu a počátkem září dosáhla Ta-tu (dnešní [[Peking]]), před městem porazila mongolskou armádu a poté je obsadila, zatímco jüanský císař [[Togon Temür]] uprchl na sever do [[Šang-tu]]. Město bylo Číňany přejmenováno na Pej-pching (Severní mír).<ref name="cambr langlois 113">Langlois, s. 113.</ref> Poté tažení pokračovalo útokem na [[Šan-si]].

Na rok 1370 mingská vláda naplánovala útok na Mongolsko ve dvou směrech – generálové [[Li Wen-čung]] a [[Feng Šeng]] zaútočili z&nbsp;Pekingu na sever na mongolského císaře a Sü Ta vytáhl ze [[Si-an]]u proti Kökö Temürovi.<ref name="cambr dreyer 99 100">Dreyer (1988), s. 99–100.</ref><ref name="dreyer 72">Dreyer (1982), s. 72.</ref> Začátkem května 1370 byl Kökö Temür poražen a uprchl do [[Karakorum]]u. Přes 84&nbsp;000 jeho vojáků padlo do mingských rukou a Číňané poté postupovali na západ podél toku Chuang-che.<ref name="cambr langlois 119">Langlois, s. 119.</ref> Li zatím postoupil do Šang-tu, jüanský císař Togon Temür ustoupil severněji do [[Jing-čchang]]u a v&nbsp;květnu 1370 zemřel. Císařskou hodnost převzal jeho třiadvacetiletý syn [[Ajuširidara]]. V&nbsp;červnu byl Liem dobyt i&nbsp;Jing-čchang. Ajuširidara uprchl, ale jeho císařovna a syn [[Maidiribala]] byli s&nbsp;více než 50&nbsp;000 vojáky zajati.<ref name="cambr langlois 120">Langlois, s. 120.</ref> Mongolský vládce se na útěku zastavil až v&nbsp;Karakorumu, kam se stáhly i&nbsp;zbytky Kökövy armády.<ref name="cambr langlois 120" />

Po vítězství nad Mongoly mingská vláda obrátila pozornost na [[Říše Sia (1362–1371)|říši Sia]] v&nbsp;S’-čchuanu.<ref name="dreyer 73">Dreyer (1982), s. 73.</ref> Zdejší režim udržoval s&nbsp;Mingy korektní vztahy.<ref name="dreyer 73" /> Podrobit se ale odmítl a tak začátkem roku 1371 generál [[Fu Jou-te]] dostal rozkaz zaútočit na S’-čchuan ze severu. Současně Tchang Che a Liao Jung-čung postupovali s&nbsp;flotilou proti proudu Jang-c’-ťiang.<ref name="dreyer 73" /> Byli zprvu zastaveni, ale po odeslání části obránců na sever proti úspěšnému postupu druhé armády a využití dělostřelecké převahy se pohnuli vpřed a do září 1371 byl S’-čchuan zabrán.<ref name="dreyer 74">Dreyer (1982), s. 74.</ref> Pak zůstala jihozápadní hranice deset let stabilní, dokud v&nbsp;letech 1381–1382 nebyl dobyt promongolský Jün-nan.<ref name="cambr langlois 144 146">Langlois, s. 144–46.</ref>

Na rok 1372 císař připravil široce koncipovaný útok na Mongolsko. Sü Ta vyrazil se stopadesátitisícovou armádou ze Šan-si přes Gobi na Karakorum, na západě měl Feng Šeng s&nbsp;padesáti tisíci jezdci dobýt západní část kansuského koridoru a Li Wen-čung měl také s&nbsp;padesáti tisíci vojáky zaútočit na východě Mongolska a v&nbsp;Mandžusku.<ref name="dreyer 74" /> Feng Šengova vojska splnila úkol, ale střední a východní armáda byly Mongoly poraženy.<ref name="dreyer 75">Dreyer (1982), s. 75.</ref>

Neúspěchy roku 1372 zničily sen Chung-wua stát se dědicem celého jüanského impéria jak v&nbsp;Číně, tak ve stepi.<ref name="cambr dreyer 103">Dreyer (1988), s. 103.</ref> Navíc vzrostlo [[wo-kchou|japonské pirátství]] a v&nbsp;provinciích [[Kuang-si]], [[Chu-kuang]], S’-čchuan a Šen-si vypukla povstání.<ref name="dreyer 75" /> Proto přešli Číňané na severu k&nbsp;obraně a o&nbsp;dva roky později vrátili zajatého prince Maidiribalu zpět do Mongolska.<ref name="cambr dreyer 103" />

Chung-wuova veřejná prohlášení byla plná sympatií pro rolníky a nepřátelství a nedůvěry k&nbsp;bohatým pozemkovým vlastníkům a učencům.<ref name="farmer 8" /> Sám o&nbsp;sobě hovořil jako o&nbsp;vesničanovi z&nbsp;pravého břehu řeky [[Chuaj-che|Chuaj]].<ref name="farmer 5">Farmer, s. 5.</ref> Na své bědné mládí nikdy nezapomněl. I&nbsp;jako císař si zachoval ideál vesnického soběstačného života v&nbsp;klidu, bez nutnosti vzdalování se z&nbsp;obce, který byl v&nbsp;jeho mládí nedosažitelným snem. A&nbsp;dělal co mohl, aby jej svým poddaným umožnil.<ref>Brook, s. 29–30.</ref>

Roku 1369 Chung-wu otevřel debatu o&nbsp;přemístění hlavního města. V&nbsp;srpnu zvítězil jeho názor o&nbsp;přenesení metropole do [[Feng-jang]]u (tehdy nazývaném Lin-chao), císařovu rodném okresu v&nbsp;severním [[An-chuej]]i, na jižním břehu řeky Chuaj, asi 100 km severně od Nankingu.<ref name="cambr langlois 118">Langlois, s. 118.</ref> Byla zahájena velkoryse koncipovaná výstavba budoucí metropole, nazvané Čung-tu (Střední hlavní město). Oblast byla vylidněná už od hladomoru ve 40. letech, proto byli k&nbsp;Feng-jangu přesidlovány rodiny bezzemků z&nbsp;jihu.<ref name="cambr langlois 124">Langlois, s. 124.</ref> Roku 1375 se ale císař myšlenky na přemístění hlavního města vzdal a práce byly zastaveny.<ref name="cambr langlois 118" />

S&nbsp;nástupem na trůn Chung-wu jmenoval manželku císařovnou a nejstaršího syna [[Ču Piao|Ču Piaa]] následníkem trůnu.<ref name="cambr langlois 111" /> Císař kolem sebe shromáždil řadu osobností vojenských i&nbsp;civilních, nicméně civilní úředníci nikdy nedosáhli prestiže a významu vojáků.<ref name="cambr langlois 107">Langlois, s. 107.</ref> Roku 1367 jmenoval vévody (''kung'') tři své nejbližší spolupracovníky&nbsp;– generály [[Sü Ta]]a a [[Čchang Jü-čchun]]a a úředníka [[Li Šan-čchang]]a.<ref name="cambr langlois 107" /> Po vyhlášení říše Ming obdržel hodnosti a tituly i&nbsp;širší okruh věrných generálů.{{#tag:ref|Roku 1370 bylo 34 zasloužilých generálů jmenováno vévody a markýzi (''chou''). Přičemž 6 vévodů a 14 markýzů přežili z původních 24 Chung-wuových společníků, 5 markýzů se přidalo roku 1355 při přechodu Jang-c’-ťiang (patřili k rebelům z jezera Čchao, kteří položili základ Čuovu loďstvu) a 9 markýzů byli vzdavší se bývalí nepřátelští velitelé. Do roku 1380 císař jmenoval dalších 14 markýzů z výše uvedených skupin. Všichni dostali pozemky a příjmy ze státní pokladny, ale ne [[Údělné knížectví|úděly]].<ref name="cambr dreyer 105">Dreyer (1988), s. 105.</ref>|group="pozn."}} Tato vojenská elita byla vybraná na základě schopností, své postavení však její členové předávali synům.<ref name="cambr dreyer 104" /> Generálové se stali vládnoucí vrstvou říše, nadřazenou úřednickému aparátu. Úředníci neměli politickou iniciativu, pouze přenášeli dolů císařovy příkazy a požadavky.<ref name="c8 huang 106">Huang, s. 106.</ref> Svým způsobem se reprodukovalo uspořádání vzniklé za dynastie Jüan, přičemž vládnoucí vrstvu [[Mongolové|Mongolů]] a [[Se-mu]]ů nahradily rodiny zasloužilých vojevůdců<ref name="dreyer 147">Dreyer (1982), s. 147.</ref> spojené příbuzenskými svazky mezi sebou i&nbsp;s&nbsp;císařským rodem.<ref name="chan 53">{{Citace periodika

Administrativní aparát byl vybudován podle jüanského vzoru. V&nbsp;čele civilní správy stál [[ústřední sekretariát]] vedený dvěma hlavními rádci, neformálně označovanými za první ministry. Podléhalo mu šest ministerstev&nbsp;– [[Ministerstvo státní správy (Čína)|státní správy]], [[Ministerstvo daní (Čína)|daní]], [[Ministerstvo obřadů|obřadů]], [[Ministerstvo vojenství (Čína)|vojenství]], [[Ministerstvo trestů|trestů]] a [[Ministerstvo prací (Čína)|(veřejných) prací]]. Administrativu kontroloval [[cenzorát]], nad armádou bděla hlavní vojenská komise. Civilní správa, za panování pozdějších císařů – jádro vlády, tvořila pouze servisní systém sloužící k&nbsp;zabezpečení financí a logistiky pro armádu.<ref name="dreyer 11">Dreyer (1982), s. 11.</ref> Správa provincií byla v&nbsp;tomto duchu zprvu pod kontrolou generála, kterému podléhaly i&nbsp;civilní úřady.<ref name="cambr dreyer 105" /> V&nbsp;70. letech vliv vojáků zeslábl, když byli na vedoucí pozice v&nbsp;provinciích obvykle jmenování ministři.<ref name="cambr dreyer 105" /> Regionálním vojenským velitelům zůstala administrativa spojená se spravováním záležitostí vojenských rolníků v&nbsp;systému ''[[wej-suo]]''.<ref name="cambr dreyer 105" />

V&nbsp;70. letech se systém ''wej-suo'', zavedený roku 1364, stabilizoval, když bývalí vojáci sloužili jako dědiční vojenští rolníci, přičemž každá rodina měla povinnost dodat jednoho člena každé generace k&nbsp;aktivní službě.<ref name="cambr dreyer 104">Dreyer (1988), s. 104.</ref> Armáda byla díky produkci vojenských rolníků soběstačná.<ref name="cambr dreyer 104" /> Roku 1393 se ozbrojené síly říše skládaly z&nbsp;326 pluků a 65 samostatných praporů.<ref name="cambr dreyer 104" /> Po roce 1368 byla armáda pravděpodobně větší než bylo třeba, ale vláda se obávala následků rozsáhlé demobilizace.<ref name="cambr dreyer 104" />

Počet [[Eunuchové v Číně||eunuchů]] v&nbsp;paláci císař omezil na 100, v&nbsp;obavě z&nbsp;důsledků jejich vlivu. Později povolil zvýšení jejich počtu na 400, ale zakázal jim učit se číst, psát a vměšovat se do politiky.<ref name="eunuchs 13">{{Citace monografie

{{Citát - rámeček |V tříletých intervalech se konaly provinční zkoušky, úspěšní dostali titul ''tü-žen'' (v rané mingské době dostačující pro zahájení úřední kariéry, do konce dynastie dostatečný k místu učitele v místní škole).<ref name="dreyer 135">Dreyer, s. 135.</ref> Po provinčních probíhaly metropolitní zkoušky. Po jejich složení kandidáti postoupili k palácovým zkouškám, zde jejich práce četl teoreticky císař. Úspěšní dostali hodnost ťin-š’, kterých bylo za Chung-wua jmenováno celkem 871.{{#tag:ref|Roku 1371 jich bylo jmenováno 120, 1385 – 472 (mimořádně vysoký počet), 1388 – 97, 1391 – 31, 1394 – 100 a roku 1397 – 51.<ref name="dreyer 135" />|group="pozn."}}

}}</ref> Přestože podporoval konfuciánství, choval hlubokou nedůvěru k&nbsp;třídě úředníků a neváhal je tvrdě trestat za spáchané přečiny.<ref name="ebrey 191 193">Ebrey (1999), s. 191–192.</ref> Po obnovení zkoušek roku 1384<ref name="hucker 13" /> popravil hlavního zkoušejícího, poté, co vyšlo najevo, že dotyčný uděloval stupeň ''ťin-š’'' pouze uchazečům z&nbsp;jihu.<ref name="ebrey cambridge 192" />

}}</ref> polovina na nízkých stupních (osmém a devátém), nepočítaje v&nbsp;to nejméně 5&nbsp;000 učitelů ve vládních školách.<ref name="dreyer 135" /> Na rozdíl od pozdějších let v&nbsp;raném mingském období se zkouškami nezískalo dost kandidátů, místa byla mnohdy obsazována na základě doporučení a známostí.<ref name="dreyer 135" /> Úřednický systém se teprve tvořil a zavedení zkoušek mělo bezprostředně především symbolický význam přihlášení ke konfuciánství.

Vesnice tvořily samosprávné komunity řešící si vnitřní spory bez zásahů úředníků, kterým ostatně Chung-wu nedoporučoval vůbec vstupovat na venkov. Fungovaly ne na základě zákonů, ale konfuciánské morálky.<ref name="c8 huang 106" />

Byl proveden soupis obyvatelstva evidovaného v [[Žluté registry|Žlutých registrech]]. Pozemky, jejich kvalitu, zdanění a vlastnictví evidovaly [[Registry map rybí šupiny|registry rybích šupin]] (nazvané podle jejich vzhledu). Za výběr daní byli zodpovědní oblastní daňoví správci (''liang-čang''), jmenovaní okresními úřady z&nbsp;členů majetných rodin.<ref name="dreyer 123" /> Roku 1371 byl v&nbsp;povodí Jang-c’-ťiang zaveden systém místní samosprávy ''[[li-ťia]]'' a postupně se rozšiřoval po říši.<ref name="brook 44">Brook, s. 44.</ref> Všechny řádné státní výdaje, kromě pozemkové daně, byly hrazeny pomocí povinných služeb a dodávek obyvatelstva. V&nbsp;systému ''li-ťia'' (stovek&nbsp;– ''li'' a desítek&nbsp;– ''ťia'' rodin) služby odváděla vždy jedna ''ťia'', po roce ji vystřídala další. Na rozdíl od pozemkové daně byla tato forma zdanění progresivní. Velké infrastrukturní projekty, jako výstavba cest a hrází či kanálů, byly hrazeny dalšími rekvizicemi ''[[ad hoc]]''.<ref name="c8 huang 134">Huang, s. 134.</ref>

Daně byly nízké&nbsp;– jejich výše byla pro každý region pevně stanovena, a určena tak, aby rolníci odváděli 3 % úrody. Odváděné byly v&nbsp;naturáliích, za dodávky do státních skladů bylo zodpovědné obyvatelstvo.<ref name="c8 huang 107" /> Přeprava, mnohdy na značnou vzdálenost stovek kilometrů, značně zatěžovala daňové poplatníky. Náklady na dopravu byly u&nbsp;obilí dopravovaného do Nankingu třikrát i&nbsp;čtyřikrát vyšší než jeho cena, u&nbsp;dodávek pro armádu na severní hranici převyšovaly jeho cenu dokonce šestkrát až sedmkrát.<ref>{{Citace sborníku

| isbn = 3447054743,
| isbn2 = 9783447054744

}}</ref> Daně a dávky od rolníků vybíralo ministerstvo daní, ministerstvo prací se staralo o&nbsp;řemeslníky.<ref name="theobald ming econ" /> Ti museli pracovat ve státních manufakturách po dobu tří měsíců jednou za 2 až 5 let, v&nbsp;závislosti na profesi.<ref>Li (2010), s. 47.</ref> Ministerstvo vojenství vedlo soupisy vojenských rolníků a také od nich vybíralo dávky a daně.<ref name="theobald ming econ">{{Citace elektronické monografie

}}</ref> Jelikož státní příjmy a výdaje byly realizovány příkazy obyvatelstvu dodat požadované [[Statek|statky]] na určené místo, nebylo třeba velkých skladů. Úředníci ale nebyli schopni vždy nasměrovat dodávky na potřebná místa, důsledkem byla řada lokálních zásobovacích krizí.<ref name="c8 huang 107" />

[[Soubor:Hongwu Emperor script總兵帖.pngjpg|náhled|Ukázka Chung-wuova rukopisu]]

Heslem Chung-wua byla šetrnost a jednoduchost. Císař chtěl obnovit jednoduchou zemědělskou ekonomiku, ostatní odvětví byla považována za doplňková.<ref name="c8 huang 107" /> Spotřeba bohatých a privilegovaných byla omezována v&nbsp;obavě, že předvádění se bude mít destruktivní účinky na soudržnost společnosti, a podkopá sociální a ekonomické základy státu. Od privilegovaných byla vyžadována sebeomezení, jejichž ospravedlnění bylo hledáno v&nbsp;konfuciánské morálce. Materiální zájmy a sobectví bylo odmítáno. Chung-wu neváhal jít příkladem.<ref name="li 38">Li (2010), s. 38.</ref> Spokojil se s&nbsp;prostým jídlem i&nbsp;vybavením paláce. Potěšení z&nbsp;pohodlí, luxusu a majetku, pokládal za nepřijatelnou sebestřednost a známku korupce. Typickými nařízeními v&nbsp;tomto duchu bylo vysázení zeleninových zahrad místo květinových v&nbsp;palácích jeho synů, zákaz chovu zvířecích miláčků (například tygrů) spojený z&nbsp;výzvou nahradit je užitečnými zvířaty, kupříkladu kravami. Zakazováno bylo pěstování druhů rýže vhodných pro výrobu rýžového vína. Vláda regulovala i&nbsp;spotřebu, pro každou třídu obyvatelstva byla stanovená úroveň jídla, oděvů, bydlení a dopravy.<ref name="li 39">Li (2010), s. 39.</ref> Výsledkem byla snaha o&nbsp;přísnou regulaci celého života poddaných, včetně pokusů prosadit standardy pozdravů i&nbsp;styl písemných textů,<ref>Brook, s. 51–53.</ref> omezování lidí při výběru jmen<ref>Wu, s. 222.</ref> a zákazy používání znaků připomínajících mnišskou epizodu císařova života.<ref>Wu, s. 217.</ref>

Císař byl přesvědčen, že pokud ani jeden muž nebude bez pole a ani jedna žena bez tkalcovského stavu, strádání pomine. Koncentrace pozemkového vlastnictví v&nbsp;rukou boháčů se s&nbsp;tímto ideálem neslučovala, a navíc bohatí vlastníci nacházeli cesty jak neplatit daně.<ref name="li 28">Li (2010), s. 28.</ref> V&nbsp;posledních letech dynastie Jüan dokonce klesl výnos pozemkové daně na nulu.<ref name="li 29">Li (2010), s. 29.</ref> Chung-wu reagoval konfiskací půdy a jejím rozdělením mezi bezzemky. Kdo opustil majetky během válek, neměl nárok na jejich vrácení, byly mu sice přiděleny náhradní pozemky, ale pouze pokud na nich zamýšlel osobně pracovat.<ref name="li 28" /> Kdo obsadil větší pozemky než byl schopen obdělat, byl potrestán a půda mu byla zabavena. Zatímco sungský císař [[Tchaj-cu (Sung)|Tchaj-cu]] povzbuzoval velké pozemkové vlastníky a říkal, že boháči jsou branou bohatství pro celou zemi, Chung-wu se snažil boháče zlikvidovat, po jeho reformách prakticky nezůstali velcí pozemkoví vlastníci.<ref name="li 29" />

Po nástupu na trůn přesídlil 14&nbsp;300 bohatých rodin z&nbsp;[[Če-ťiang]]u a okolí Jing-tchienu z&nbsp;jejich panství do Nankingu.<ref name="li 29" /> Obrovské majetky buddhistických klášterů, které za dynastie Jüan například v&nbsp;provincii [[Šan-tung]] vlastnily 3/5 půdy, byly zkonfiskovány, 3000 buddistických a taoistických klášterů zrušeno, 214&nbsp;tisíc buddhistických a 300&nbsp;tisíc taoistických mnichů a mnišek vráceno světskému životu a kláštery omezeny na jeden s&nbsp;maximálně dvěma mnichy v&nbsp;okrese.<ref name="li 30">Li (2010), s. 30.</ref> Volná půda byla přidělována bezzemkům. Na severu dostávali rolníci 15&nbsp;''[[mu (jednotka)|mu]]'' na pole a 2 na zahradu, na jihu rolníci obdrželi 16&nbsp;''mu'', vojenští rolníci 50&nbsp;''mu''.<ref name="li 30" />

V&nbsp;kontrastu s&nbsp;postojem k&nbsp;bohatým byla péče o&nbsp;chudé výrazně zvýšena (a v&nbsp;16.&nbsp;století už považována za běžnou). V&nbsp;každém okresu vláda nařídila zřídit útulky pro žebráky, ostatní nemajetní měli garantovány příděly rýže, dřeva a látek, osmdesátiletí a starší i&nbsp;maso a víno. Náklady hradily prostřednictvím systému ''li-ťia'' bohaté rodiny,<ref name="li 32" /> a to pod hrozbou konfiskace majetku.<ref name="li 33">Li (2010), s. 33.</ref>

}}</ref> V&nbsp;zájmu zvýšení množství pracovní síly bylo zrušeno otroctví (vlastnit otroky bylo povoleno pouze členům císařského rodu), snížen počet mnichů, zakázána koupě a prodej svobodných lidí, včetně přijímání žen, dětí a souložnic jako zástav a zakázáno obchodování z&nbsp;otroky.<ref name="očerky" />

Mimo znovuobdělání opuštěné půdy byla přijata opatření pro obnovení zavlažovacích systémů. Chung-wu rozkázal místním úřadům informovat dvůr o&nbsp;všech požadavcích a připomínkách obyvatelstva ohledně oprav nebo výstavby zavlažovacích staveb. Roku 1394 císař zvláštním výnosem nařídil ministerstvu veřejných prací uvést do řádného stavu kanály a přehrady pro případ sucha nebo přívalových dešťů, současně rozeslal po zemi absolventy státní školy a technické specialisty dozírající na protipovodňové stavby. V&nbsp;zimě roku 1395 bylo po celé zemi postaveno 40 987 hrází a odvodňovacích kanálů.<ref name="očerky" />

| isbn = 0-520-20408-5,
| isbn2 = 9780520204089

}}</ref> V&nbsp;60.&nbsp;letech vláda neměla sílu ovlivňovat ekonomiku, proto tolerovala i&nbsp;oběh starých mincí a stanovení cen nechala na trhu.<ref name="glahn 70" />

Po sjednocení Číny mince obíhaly s&nbsp;potížemi, podle úředníků kvůli nedostatečnému množství, což chtěli řešit snížením obsahu mědi o&nbsp;desetinu, aby mohl být zvýšen jejich počet.<ref name="glahn 70 71">von Glahn, s. 70–71.</ref> Císař devalvaci odmítl, a protože těžba nemohla dostatečně vzrůst, vláda se roku 1375 vrátila k&nbsp;papírové měně ([[Státovka|státovkám]]), která měla sloužit jako základní prostředek směny, s&nbsp;měďáky v&nbsp;pomocné funkci.<ref name="glahn 71">von Glahn, s. 71.</ref> Podobně jako za dynastie Jüan se i&nbsp;nyní vláda snažila podpořit papírové peníze zákazem užití drahých kovů nebo jiných komodit v&nbsp;obchodu, ale na rozdíl od jüanských dob nebyly papírové peníze směnitelné za stříbro. Důsledkem byl rychlý pokles jejich hodnoty.<ref name="glahn 71" /> Znejistělá vláda se pokoušela podpořit měnu manipulací s&nbsp;nabídkou peněz, přičemž kolísala mezi zastavením tisku i&nbsp;ražby a tiskem na plné obrátky.{{#tag:ref|Mincovny byly uzavřeny v letech 1375–1377 a opět 1387–1389. Tisk peněz byl přerušen v letech 1384–1389 a opět zastaven roku 1391.<ref name="glahn 72" />|group="pozn."}} Když peníze vláda tiskla, tak ve zcela nepřiměřeném množství, například roku 1390 byly příjmy vlády 20 miliónů kuanů (peněžní jednotka rovnající se 400 měďákům) ve státovkách, ale výdaje 95 miliónů oficiálně a fakticky ještě vyšší.<ref name="glahn 72">von Glahn, s. 72.</ref> Následky na sebe nenechaly čekat – cena státovek do roku 1394 klesla na 40 % nominální hodnoty a obchodníci se obrátili ke stříbru. Vláda reagovala snahou o&nbsp;stažení měďáků a opětovným (1397) zákazem užití stříbra v&nbsp;obchodu.<ref name="glahn 72" /> Ceny byly pak obchodníky určovány ve stříbře, ale vzhledem k&nbsp;nedostatku drahých kovů vypláceny v&nbsp;papírových penězích, v&nbsp;postupně klesajícím kurzu. Stříbro a zlato se staly měřítkem hodnoty a státovky platebním prostředkem.<ref name="glahn 73">von Glahn, s. 73.</ref>

Politika namířená proti stříbru může být interpretována jako součást snahy o&nbsp;zlomení moci ťiangnanských boháčů, dříve straníků Čang Š’-čchenga (vedle vyvlastňování, vysokých daní{{#tag:ref|Pět prefektur Če-ťiangu dodávalo 1/4 celkových daní říše.<ref name="glahn 73" />|group="pozn."}} a přesídlování). Stříbro dávalo jeho vlastníkům podle císařova názoru nepřiměřenou autonomii. Z&nbsp;tohoto hlediska je odmítání směnitelnosti státovek za stříbro pochopitelné.<ref name="glahn 73" />

Císařovu nedůvěru k&nbsp;úřednické elitě doplňoval přezíravý postoj k&nbsp;obchodníkům. Zlomení moci vrstvy obchodníků a velkých pozemkových vlastníků viděl císař jako jeden z&nbsp;nejdůležitějších úkolů své vlády. Zavedl vysoké daně pro [[Su-čou]] a okolí – tehdy obchodní a ekonomické centrum Číny.<ref name="ebrey cambridge 192" /> Navíc několik tisíc zdejších zámožných rodin bylo přinuceno přesídlit k&nbsp;Nankingu a na jižní břeh Jang-c’-ťiang.<ref name="ebrey cambridge 192" /><ref>Brook, s. 49–50.</ref> Aby zabránil nepovolenému podnikání, museli cestující obchodníci hlásit svá jména a náklad místním agentům, kontrolovaným úřady každý měsíc.<ref name="brook 65 67">Brook, s. 89.</ref> Zboží byli povinni ukládat ve vládních skladech.<ref name="li 37">Li (2010), s. 37.</ref>

Na obchodníky těžce dopadalo omezování mobility obyvatelstva. Cesty delší než 100&nbsp;li (58&nbsp;km) byly bez úředního povolení zakázány.<ref>Brook, s. 39.</ref> Cestovní doklad obsahoval jméno, bydliště, jméno správce jeho ''li'', věk, výšku, popis obličeje a postavy, povolání, jména rodinných příslušníků. Nesrovnalosti byly důvodem k&nbsp;navrácení podezřelého domů a trestu.<ref name="li 37" />{{#tag:ref|O století později učenec Ču Jün-ming (1461–1527) vzpomínal, jak jeho dědeček byl po ztrátě cestovních dokumentů odsouzen k&nbsp;trestu smrti a amnestován císařem doslova minuty před popravou.<ref name="li 37" />|group="pozn."}}

Cestující lidé byli kontrolováni vojáky na cestách u&nbsp;přívozů i&nbsp;na ulicích. Hostince hlásily hosty úřadům, včetně údajů o&nbsp;cílech cest a dopravovaném zboží, které obchodníci museli uskladňovat ve státních skladech. Bez licence se nedalo obchodovat, při jejím vydání úřady kontrolovaly zboží, místo určení a ceny. Zprostředkovatelé (makléři) byli zakázáni. Pro většinu zboží vláda stanovila pevné ceny, jejichž nedodržení bylo trestáno.<ref name="li 37" /> Konfiskaci a bičování vynesla obchodníkovi i&nbsp;špatná kvalita zboží.<ref name="li 38" />

Jen málokterá vláda uplatňovala pojetí [[Čtyři třídy|čtyř tříd]] (sestupně úředníci, rolníci, řemeslníci, obchodníci) tak vážně a důsledně. Obchodníci byli vyloučeni z&nbsp;úřednických zkoušek, v&nbsp;kontrastu k&nbsp;rolníkům.{{#tag:ref|Například mezi 110 ''ťin-š’'' z roku 1400 jich bylo z rodin zemědělců 83, z rodin vojáků 16, učenců 6, ale žádný syn obchodníka. Diskriminace obchodníků přetrvala staletí. Ani roku 1544 z 312 nových ''ťin-š’'' nepocházel žádný z obchodnické rodiny.<ref name="li 35" />|group="pozn."}}<ref name="li 35">Li (2010), s. 35.</ref> Dokonce i&nbsp;řadoví zaměstnanci úřadů, kteří se dostávali do styku s&nbsp;finančními záležitostmi, byli kvůli tomu považováni za ohrožené korupcí. Proto nebyli připouštěni ke zkouškám, které by je mohly pozvednout mezi úřednickou vrstvu.<ref name="li 36">Li (2010), s. 36.</ref> Navzdory snaze vlády zájem obyvatel o&nbsp;obchod nepolevoval. Příčinu soudobí autoři viděli v&nbsp;tom, že úspěšná obchodní cesta vynesla více než roční práce na poli.<ref name="li 35" />

V&nbsp;císařovu tíhnutí ke kontrole ekonomiky i&nbsp;společnosti představovaly styky se zahraničím vážný problém.<ref name="dreyer 115">Dreyer (1982), s. 115.</ref> V&nbsp;situaci, kdy vláda považovala obchod za rozkladnou sílu, byl soukromý zahraniční obchod nemyslitelný.<ref name="li 38" /> Chung-wu zavedl politiku [[Zakázané moře|zakázaného moře]] – systematickou kontrolu nad zahraničními styky a zahraničním obchodem. Bránil Číňanům opouštět říši a cizincům přicházet a obchod s&nbsp;nimi trestal smrtí pro provinilce a vyhnanstvím pro jeho rodinu.<ref name="li 3">Li (2010), s. 3.</ref> Zakázal též budovat lodi s&nbsp;dvěma a více stěžni, přičemž existující byly zničeny, přístavy nechal zavalit kameny a kládami. Zahraniční zboží bylo zničeno, pobřeží osazeno strážemi. Cíl opatření císař vyjádřil větou „po moři nesmí plout ani kousek dřeva“.<ref name="li 4">Li (2010), s. 4.</ref> Nicméně zákaz soukromého zahraničního obchodu bez adekvátně výnosných alternativ vedl jen k&nbsp;pašeráctví. Vláda odpověděla silou, střežením hranic a tresty, ale nic nevyřešila. Později císař [[Jung-le]] reagoval zvětšením obchodu v&nbsp;rámci tributárního systému.<ref name="dreyer 115" />

Zahraniční vztahy byly důležité jako symbol legitimity mingské vlády. Uznání její právoplatnosti a nadřazenosti okolními státy bylo vyjádřené odevzdáním [[tribut]]u. Za tribut obdržely zahraniční delegace čínské zboží v&nbsp;odpovídající hodnotě. Tímto způsobem se mingská vláda snažila zahraniční obchod dostat pod kontrolu a omezit.<ref name="dreyer 115" />

Roku 1368 císař oznámil svůj nástup [[Korea|Koreji]], [[Vietnam]]u, [[Čampa|Čampě]] a [[Japonsko|Japonsku]].<ref name="dreyer 117">Dreyer (1982), s. 117.</ref> Poselství s&nbsp;tributem poslaly následující rok Korea, Vietnam a Čampa; roku 1370 jávský [[Madžapahit]]; roku 1371 Japonsko, [[Thajsko|Siam]], [[Kambodža]] a sumaterské království Malaju, roku 1372 [[Rjúkjú]].<ref name="dreyer 117" /> Během let 1369–1397 vypravily nejčastěji poselstva Korea a Rjúkjú, Čampa, Siam a Vietnam (v&nbsp;uvedeném pořadí 20krát, 19krát, 18krát a 14krát).<ref name="dreyer 117" /> Pro přijímání misí fungovaly specializované úřady, od roku 1370 umístěné v&nbsp;[[Ning-po]], Čchüan-čou (ve [[Fu-ťien]]u) a [[Kanton (Čína)|Kantonu]].<ref name="dreyer 117" /> O&nbsp;čtyři roky později však byly zrušeny<ref name="dreyer 120">Dreyer (1982), s. 120.</ref> a objem tributárního obchodu výrazně omezen. Přesto však zůstal značný, například roku 1392 siamská mise přivezla 38 tun aromatických látek, roku 1382 jávská téměř 17 tun pepře.<ref name="dreyer 117" />

Před dobýváním cizích zemí dal Chung-wu přednost stabilizaci vlády v&nbsp;Číně. Proto odmítl pomoci Čampě ve válce s&nbsp;Vietnamem a pouze Vietnamce pokáral za agresi.<ref name="dreyer 117" /> Po porážkách v&nbsp;Mongolsku roku 1372 varoval budoucí císaře před tužbou po slávě dobyvatele a doporučil jim omezit se na obranu Číny před „severními barbary“.<ref>{{Citace monografie

}}</ref> V&nbsp;Japonsku považovala mingská vláda za legitimní [[Období Nanbokučó|jižní dvůr]] a kjótskou vládu za uzurpátory,<ref name="dreyer 120" /><ref name="cambr langlois 127" /> nicméně nesáhla dále než k&nbsp;ostré korespondenci, a třebaže hrozila použitím síly, nikdy k&nbsp;tomu nedošlo. Měla totiž na paměti neúspěch [[Mongolské invaze do Japonska|mongolské invaze]], který Japonci s&nbsp;chutí připomínali.<ref name="dreyer 120" />

Podle rozhodnutí císaře měli jeho synové, obdaření tituly knížat (''wang''), obdržet vojenské velení v&nbsp;pohraničí a chránit tak říši.<ref name="cambr langlois 118" /> Kromě následníka se proto ostatní synové učili vedle konfuciánské vzdělanosti, kladoucí důraz na morální hodnoty, i&nbsp;válečnictví. Výchově synů věnoval císař velkou péči a pověřil jí učence v&nbsp;čele se [[Sung Lien]]em a Kchung Kche-ženem.<ref>Chan (2007), s. 51–52.</ref>

Smyslem postavení císařových synů do čela vojsk bylo zmenšení vlivu vojenské [[Nobilita|nobility]] na stát. Spiknutí generálů se císař velmi obával a postupně byla, v&nbsp;souvislosti s&nbsp;případy [[Chu Wej-jung]]a a [[Lan Jü]]a, řada generálů popravena.<ref name="dreyer 103">Dreyer (1982), s. 103.</ref> Císařova obava o&nbsp;bezpečnost nebyla nedůvodná, riziko spiknutí generálů bylo vždy přítomno. On sám se k&nbsp;moci dostal zradou dědiců Kuo C’-singa a později čelil spiknutím svých podřízených.{{#tag:ref|Například vzpouře Šao Žunga ({{Cizojazyčně|zh|邵榮}}) roku 1362.<ref name="dreyer 67" />|group="pozn."}}<ref name="dreyer 67" />

Devět nejstarších (po následníku trůnu) císařových synů bylo jmenováno knížaty roku 1370,{{#tag:ref|Současně se stal knížetem (z Ťing-ťiang) i císařův prasynovec Ču Šou-čchien (1364–1392).<ref name="chan 48">Chan (2007), s. 48.</ref>|group="pozn."}} dalších pět roku 1378 a ostatních deset 1391. Po dosažení přibližně dvaceti let věku byli posíláni do místa určeného titulem, první z&nbsp;nich roku 1378. S&nbsp;usídlením v&nbsp;regionech vzrostl jejich význam.<ref name="dreyer 148">Dreyer (1982), s. 148.</ref> Nejdůležitější byl druhý až čtvrtý syn, Ču Šuang, Ču Kang a Ču Ti, sídlící v&nbsp;[[Si-an]]u, [[Tchaj-jüan]]u a [[Peking]]u, kteří veleli armádám na severní hranici.<ref name="cambr langlois 120" /> Kromě císařových synů byli ostatní členové císařského rodu ze správy země vyloučeni, v&nbsp;obavě z&nbsp;opakování dynastických sporů typických pro dynastii Jüan.

}}</ref> Císař navíc provždy zakázal jeho obnovení.<ref name="dreyer 105">Dreyer (1982), s. 105.</ref> Šestice ministerstev pak přímo podléhala císaři.<ref name="dreyer 105" /> Také cenzorát byl přechodně zrušen, hlavní vojenská komise řídící ozbrojené síly byla rozdělena na pět komisí, přičemž každá kontrolovala část vojsk v&nbsp;metropoli a pětinu regionů.<ref name="vostok2" /><ref name="hucker 28">Hucker (1958), s. 28.</ref><ref>{{Citace monografie

}}</ref> Navíc císaři přímo podléhalo dvanáct pluků [[imperiální garda|imperiální gardy]] v&nbsp;hlavním městě, jeden z&nbsp;nich, takzvaná [[garda ve vyšívaných uniformách]], plnil roli tajné policie. Výsledkem byla fragmentace státní autority a vlády, která sice bezprostředně odstranila možnost státního převratu, ale dlouhodobě oslabila akceschopnost vlády.<ref name="dreyer 105" />

Tažení proti velkým pozemkovým vlastníkům se nevyhýbalo ani novým mingským hodnostářům. Roku 1380 bylo zrevidováno vlastnictví pozemků získaných ministry a úředníky, roku 1381 totéž dopadlo i&nbsp;na nositele šlechtických titulů,<ref name="li 29" /> včetně členů císařského rodu. Všichni museli vrátit získané pozemky státu, náhradou byli vypláceni v&nbsp;rýži a hedvábí.<ref name="li 30" /> Výsledné rozdrobení pozemků se udrželo dlouhou dobu. Ještě o&nbsp;dvě století později mohl Che Liang-ťün (1506–1573) napsat, že v&nbsp;okrese Su-čou nejsou velkostatkáři a nikdo nemá více než desetinásobek polí drobného rolníka.<ref name="li 30 31" />

Roku 1382 císaře postihla vážná ztráta, zemřela císařovna Ma. Téhož roku nově jmenovaný předseda Velkého odvolacího soudu zkritizoval císařovu podporu buddhistických mnichů, jejich privilegia u&nbsp;dvora a postavení ve vládě. Poté císař omezil jejich vliv. Současně zesílila podpora [[Konfucianismus|konfucianismu]], po celé říši byly otevřeny [[Konfucius|Konfuciovy]] chrámy, roku 1369 uzavřené, kromě jednoho v&nbsp;jeho rodišti.<ref name="c langlois 146">Langlois, s. 146.</ref> Příklon ke konfuciánství vyústil roku 1384<ref name="dreyer 107" /> v&nbsp;obnovení [[Úřednické zkoušky v Číně|úřednických zkoušek]]. Jediné texty u&nbsp;nich požadované byly [[čtyři knihy]] a [[pět klasiků]]. Prosazování konfucianismu posílilo převahu morálních hledisek při řízení státu nad ekonomickými.<ref name="li 24" />

80.&nbsp;léta přinesla aktivnější zahraniční politiku.<ref name="dreyer 107" /> V&nbsp;letech 1380 a 1381 severní pohraniční vojska obnovila mohutné výpravy za [[Velká čínská zeď|Velkou zeď]].<ref name="dreyer 107" /><ref name="wakeman 31" /> Roku 1381 mingská armáda, vedená [[Fu Jou-te]]m, rychle dobyla [[Jün-nan]], potlačení řady místních povstání však zaměstnalo Fu Jou-teho vojáky po několik dalších let. A&nbsp;protože bylo nutno vydělit početné oddíly také ke střežení pobřeží před pašeráky a piráty, mohla být ofenzíva na severu obnovena až roku 1387.<ref>Dreyer (1982), s. 140.</ref> Tažení do Mandžuska roku 1387 bylo celkem úspěšné, nicméně velící generál, [[Feng Šeng]], byl odvolán a nahrazen [[Lan Jü]]em. V&nbsp;tažení roku 1388 dvěstětisícová Lan Jüova armáda rozhodně porazila Mongoly u&nbsp;řeky [[Sungari]] a u&nbsp;jezera [[Bujur Núr]].<ref name="wakeman 31">Wakeman, s. 31.</ref> Číňané zajali 73&nbsp;tisíc mongolských bojovníků, včetně mongolského následníka a jeho mladšího bratra. Mongolský chán [[Togus Temür]] uprchl, ale příští rok byl zavražděn a spory o&nbsp;nástupnictví jeho lid paralyzovaly. Lan Jü za odměnu obdržel titul vévody, šest generálů jeho armády se stalo markýzi.<ref name="dreyer 143">Dreyer (1982), s. 143.</ref> Výsledkem tažení bylo i&nbsp;připojení poloostrova [[Liao-tung]].<ref>{{Citace monografie

| isbn = 0754675998,
| isbn2 = 9780754675990

}}</ref> Po návratu onemocněl a roku 1392 zemřel. Náhlá smrt následníka trůnu mocenský systém destabilizovala.<ref name="dreyer 148" /> Novým korunním princem jmenoval císař Ču Piaova syna [[Ťien-wen|Ču Jün-wena]]. Ve snaze zabezpečit hladké předání moci mladému dědici rozpoutal Chung-wu roku 1393 novou mohutnou vlnu čistek počínající obviněním a popravou generála Lan Jüa. V&nbsp;těchto čistkách císař zničil vojenskou nobilitu.<ref name="dreyer 147" />

Během třiceti let Chung-wuovy vlády v&nbsp;politických čistkách zahynulo 100&nbsp;tisíc lidí.<ref name="ebrey cambridge 192 193" /><ref>Fairbank, s. 220.</ref> Především čistka roku 1390 získala plošný charakter, když se zatýkání a popravy rozšířily na celou vládnoucí vrstvu.<ref name="dreyer 147" /> Císař tehdy zřejmě dospěl k&nbsp;závěru, že vojenská dědičná elita není oporou trůnu a rozhodl se ji zlikvidovat.<ref name="dreyer 147" /> V&nbsp;rámci snahy o&nbsp;likvidaci křiklavých majetkových nerovností bylo pod záminkou spojení se zrádnými politiky popraveno i&nbsp;množství statkářů a obchodníků, kteří se provinili pouze svým bohatstvím.<ref name="li 29" />

Vzniklé mocenské vakuum však nevyplnili civilní úředníci, ale především císařovi synové.<ref name="dreyer 147" /> Ti nyní, stejně jako dříve generálové, střídali službu na hranici u&nbsp;vojsk s&nbsp;audiencemi v&nbsp;hlavním městě.<ref name="dreyer 149" /> Za Chung-wuova života tak byli stabilizujícím prvkem.<ref name="dreyer 149" /> Ale protože loajalita generálů a úředníků byla nyní směřována spíše k&nbsp;osobě císaře než k&nbsp;úřadu, přišla po jeho smrti krize.<ref name="dreyer 107" />

V&nbsp;tradiční čínské historiografii byl Chung-wu považován za typického zakladatele dynastie, který zajistil Číně vyvedení z&nbsp;chaosu občanské války a osvobození z&nbsp;cizí nadvlády. Sjednotil zemi a obnovil řád ve společnosti, položil základy dlouhé éry prosperity a rozmachu pod vládou nové dynastie. V&nbsp;tomto duchu dostal od svého nástupce [[posmrtné jméno]] Tchaj-cu („Velký předek“). Stejný přístup zaujaly i&nbsp;oficiální dějiny dynastie ([[Ming-š’]]) sepsané za dynastie Čching.<ref name="dreyer 151" />

Moderní historici, poznamenaní vymezováním se vůči diktátorům 20. století, antimonarchistickým smýšlením a [[Psychohistorie|psychologizujícím]] přístupem k&nbsp;osobnostem, mají mnohdy tendenci zdůrazňovat despotickou povahu jeho režimu<ref name="dreyer 151">Dreyer (1982), s. 151.</ref> a přičítat ji paranoie,<ref name="fairbank 217" /> či obecněji nějaké duševní nemoci.<ref>{{Citace monografie

| isbn = 0547005393,
| isbn2 = 9780547005393

}}</ref> Vidí ho především jako diktátora, jehož rozmarům a paranoie padlo za oběť množství životů.<ref name="dreyer 151" />

Méně závislá na ideologických předsudcích je snaha pochopit osobu císaře v&nbsp;kontextu jeho doby a životní cesty. Toto pojetí zdůrazňuje závislost cílů i&nbsp;prostředků k&nbsp;jejich dosažení na císařově životní zkušenosti. Za klíčové období jeho života, ve kterém zformoval svoji životní filozofii, pokládá jeho mládí, kdy žil v&nbsp;bídě a bez domova.<ref name="dreyer 151" />

Ať je zdůrazňována ta, či ona stránka Chung-wuova života, je pokládán za jednoho z&nbsp;nejvlivnějších a nejpozoruhodnějších vládců čínské historie, jehož reformy určily charakter čínského státu a společnosti na dlouhá staletí.<ref name="farmer 7" /><ref name="pletcher 193">{{Citace monografie

| isbn = 161530181X,
| isbn2 = 9781615301812

Reformou centrálních správních orgánů spojenou se zrušením [[Ústřední sekretariát|úřadu hlavního rádce]], odpovídajícího dnešnímu předsedovi vlády, ztratili úředníci silného reprezentanta, což přineslo výraznou převahu vládce. V&nbsp;kontrastu k&nbsp;situaci v&nbsp;[[Dynastie Sung|sungské]] a [[Dynastie Jüan|jüanské]] říši tím nastoupila [[Despocie|despotická]] vláda císaře, zachovaná i&nbsp;[[Dynastie Čching|čchingskou]] dynastií.<ref name="dreyer 106">Dreyer (1982), s. 106.</ref> Odlišný pohled chápe sjednocení země v&nbsp;centralizovaném státu v&nbsp;čele s&nbsp;všemocným císařem v&nbsp;mingské éře jako vyvrcholení dlouhodobého procesu započatého dynastiemi [[Dynastie Čchin|Čchin]] a [[Dynastie Chan|Chan]].<ref name="farmer 17" />

!Jméno<ref name="chan 103" />

!Narození – úmrtí<ref name="chan 103" />

!Posmrtné jméno<ref name="chan 103" />

!Titul<ref name="chan 103" />

!Sídlo<ref name="chan 103" />

|1370,<br />1378<ref name="dreyer 149" />

|[[Jen-čou]]<ref name="c langlois 171" />

|1390 (nebo 1385)<ref name="dreyer 149" />

|1393 (nebo 1392)<ref name="dreyer 149" />

|'''Ču Čan'''/'''Ču Š’'''{{#tag:ref|{{Cizojazyčně|zh|朱㮵}} je v literatuře přepisováno někdy jako Ču Čan,<ref name="c langlois 171" /> jindy jako Ču Š'.<ref name="chan 103" />|group="pozn."}} ({{Cizojazyčně|zh|朱㮵}})

| ∞ Chan<ref group="pozn." name="korejka" /> || 14.|| princezna '''Chan-šan''' ({{Cizojazyčně|zh|含山公主}}) || 1381–1462 || 1394 || Jin Čching

<references group="pozn." />

| isbn = 0520047338,
| isbn2 = 9780520047334

| isbn = 9004103910,
| isbn2 = 9789004103917

| isbn = 029598449X,
| isbn2 = 9780295984490

[[Kategorie:Narození v roce 1328]]

[[Kategorie:Úmrtí v roce 1398]]