Bělení textilií

chemická úprava textilu

Bělení textilií je chemická úprava, jejímž hlavním účelem je odstranění (přirozeného) zbarvení, odstranění rostlinných nečistot a tuků a zvýšení savosti zušlechťovaného materiálu.

Bělení textilií z celulózových vláken (bavlna, len, konopí příp. juta) se provádí různými louhy, živočišná vlákna se bělí kombinací redukčních a oxidačních prostředků.[1]

Bělení v Německu v roce 1695 (mědirytina)

Z historie bělení

editovat

Bělení textilií slunečními paprsky bylo známé již ve 3. tisíciletí před n. l. V 11. a 12. století byli platili nizozemští odborníci v celém tehdejším světě za nejlepší výrobce bělených lněných tkanin. Jejich metoda bělení, po dlouhou dobu přísně tajená, spočívala v kombinaci účinků slunečního světla s louhováním a namáčením textilie v podmáslí. Celá procedura trvala asi 8 týdnů. V roce 1746 začal Angličan Roebuck používat zředěnou kyselinu, později kyselinu sírovou, namísto podmáslí a tím se krátila doba na bělení na cca 1 den. Koncem 18. století zavedl Skot Tennant jako bělící prostředek chlorové vápno.[2] Od konce 20. let 20. století se k bělení používá převážně peroxid vodíku, který v 21. století z ekologických důvodů téměř zcela nahradil dosavadní chlornan sodný[3]

Způsob zpracování

editovat

Bavlna a směsi s chemickými vlákny

editovat
 
Schéma vzniku peroxidu vodíku (z antracenu)

se bělí oxidací peroxidem vodíku   a (z ekologických důvodů stále méně) chlornanem sodným   v alkalickém prostředí. Při chemických reakcích spolupůsobí různé pomocné prostředky (aktivátory, stabilizátory).[4]

 
Průřez vyvářecím kotlem (nákres ze začátku 20. století)

Vlákenné vločky a příze se bělí v aparátech.[5]

Tkaniny se zpracovávají většinou jako předúprava k barvení za široka nebo v provazci, pleteniny v kádích (nebo pěchovacích aparátech) nebo podobně jako tkaniny obvykle za následujících podmínek:[1]

Způsob

zpracování

Materiál k bělení
snadno bělitelný předúprava

k barvení / tisku

těžce bělitelný
Vyvářka --- --- xxx
1. stupeň bělení xxx xxx xxx
2. stupeň bělení --- xxx xxx
Poznámka: nižší bělost pro tkaniny

i pleteniny

případně s předbělením

a předmáčením

Strojní zařízení: [4]

Kontinuální linky často obsahují vyvářku, několikanásobné bělení, praní a sušení

Diskontinuální zařízení (např.: napouštěcí oddíl – ždímací válce - propařovací šachty – reakční komory) s výhodou podstatně nižší spotřeby energie

 
Staré bělidlo v Babiččině údolí u Ratibořic

Bělení lýkových vláken

editovat

je velmi podobné jako u bavlny. Zde se rozlišují 1 až 4 bělicí pochody, plně bělený materiál ztrácí nejméně 20 % váhy.

U juty se dá jen velmi obtížně dosáhnout úplné bělosti, vlákna pozbývají bělením až 40 % pevnosti.

se nebělí tak často jako rostlinné materiály. Bělicí úpravou se nedá dosáhnout stejný efekt jako u rostlinných vláken, výsledkem je často jen podstatně světlejší barevný odstín. Provádí se zpravidla kombinací redukce (s   a  ) a oxidace (  v mírně alkalickém prostředí).

Bělení přírodního hedvábí

editovat

je vlastně odkližování v mydelní nebo mírně alkalické lázni. Tím se odstraní z vlákna sericin a uvolní přirozené barvivo, které je na něj vázáno.

Syntetická vlákna

editovat

se bělí jen zcela výjimečně. K zušlechťování se připravují pouze praním a případně optickým zjasňováním. [6] [1]

Literatura

editovat
  • Denninger/Giese: Textil- und Modelexikon, ISBN 3-87150-848-9 Deutscher Fachverlag Frankfurt/Main 2006, str. 77-78

Externí odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. a b c Pospíšil a kol.: Příručka textilního odborníka, 2. část., SNTL Praha 1981, str. 877-913
  2. Looking at the history of Bleachings [online]. UKessays, 2016-05-12 [cit. 2020-03-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. The whitening of textiles [online]. Springer Nature, 2019 [cit. 2020-03-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b Bleaching of Cotton Fiber [online]. Texile Lerner, 2020 [cit. 2020-03-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-10. (anglicky) 
  5. Garnveredlung [online]. Thies, 2020 [cit. 2020-03-16]. Dostupné v archivu. (německy) 
  6. Peter/Routte: Grundlagen der Textilveredlung, Deutscher Fachverlag Frankfurt/Main 1989, ISBN 3-87150-277-4, str. 461-481