Břetislav Benda (28. března1897Líšnice[1] u Milevska – 19. srpna1983Praha) byl český sochař, který patří mezi významné české umělce 20. století. Jeho dílo zahrnuje několik set plastik a kreseb. Mnoho sochařských prací zdobí průčelí veřejných budov a městské parky. Byl nazýván sochařem ženského těla.[2]
Narodil se jako nejstarší ze sedmi dětí učitele Františka Bendy a jeho ženy Žofie.[2] První tři ročníky měšťanky vychodil v Milevsku, kde na podnět svých učitelů začal rozvíjet svou zálibu v kreslení. Čtvrtý ročník měšťanské školy musel navštěvovat až ve Strakonicích, kde při hodinách nepovinného modelování zcela dozrálo jeho rozhodnutí stát se sochařem.[3] Mezi lety 1911–1915 navštěvoval sochařskou a kamenickou školu vHořicích.[2]
V roce 1924 se oženil. S manželkou Bohumilou (roz. Krumpholzovou) měli tři děti: Břetislava (Slávu), Alenu a Milana.[4]
Brzy po dokončení studia na akademii se Benda stal uznávaným a vyhledávaným sochařem. Deset let pracoval v malém ateliéru v 5. poschodí domu na Starém Městě v Křižovnické ulici.[3] V roce 1932 si dal postavit funkcionalistický dům s velkým ateliérem v Praze na Ořechovce.
V roce 1966 byl Bendovi udělen titul zasloužilý umělec, v roce 1973 byl jmenován národním umělcem. V roce 1972 vydalo nakladatelství Melantrich Bendovu vzpomínkovou knihu Bronz a kámen.[5] K osmdesátým narozeninám v roce 1977 mu byla v Letohrádku královny Anny uspořádána velká retrospektivní výstava.[2] K závěru života na dílech často spolupracoval se synem Milanem Bendou (1941–2017).[3] Zemřel roku 1983 vě věku 86 let. Je pohřben na vyšehradském hřbitově.
Jeho umělecký projev vystihují jeho slovaː „Neznám motiv vzácnější, než je lidské tělo, a především ženské.“ Bendovo dílo je převážně novoklasicistní, jako dovršení odkazu Jana Štursy. Přes důsledné novoklasicistní vyznání se ve 20. letech věnoval civilistnímu a sociálnímu umění pod vlivem Otty Gutfreunda. Vytvořil například sochu Proletářské děvče.
Hlavním Bendovým tématem byly ženské figurální plastiky a skulptury v architektuře. Kromě bronzových soch využíval svou erudici kamenosochaře, tvořil sochy z mramoru nebo z pískovce, zřídka z travertinu. Sádrové modely si dával vypálit v terakotě. Jeho díla byla často umisťována do veřejných parků, jako venkovní výzdoba staveb a do interiérů veřejně přístupných budov.
Bendovým prvním veřejným dílem se stal reliéfPanny Marie na kapli v Líšnici u Milevska (1919–1920). V období do roku 1937 zhotovil řadu zakázek na výzdoby budov v Praze i jiných obcích (Vltava a Dunaj pro Vojenský zeměpisný ústav v Bubenči, sochy vojáků pro průčelí budovy Ministerstva národní obrany v Dejvicích, pro národní banku v Užhorodu). V závěru 20. let realizoval pomníky padlým v Babí u Náchoda (1928), Bernarticích (1928–1930) a Benešově.(1930). [6] Dne 5. července 1931 v Milevsku odhalil pamětní desku na rodném domě kněze Cyrila Antonína Straky. Portrétoval také významné osobnosti nové republiky, např. busty T. G. Masaryka (1931), E. Beneše (1937) či F. Kordače (1928).
Během nacistické okupace vytvořil soubor alegorických plastik, které vyjadřovaly utrpení českého národa a odhodlání bojovat za svobodu (Lidé bez domova, Spoutaná, Naše země, Odboj, Vítězství Stalingradu). Po válce pak vzniklo několik pomníků připomínajících statečnost lidí v boji proti okupantům (Bernartice, Praha–Pankrác).
V posledním tvůrčím období po roce 1953 se Břetislav Benda vracel ke starším studiím ženských postav, které realizoval v nových variacích (Dívka na pláži, Jitro, Čtenářka, Opuštěná). K monumentálním zakázkám z této doby se řadí např Pomník F. L. Čelakovského ve Strakonicích (1966–1967), Pomníky Klementa Gottwalda v Písku (1970–1975) a Příbrami (1977) či bronzová alegorická plastika Vítězství /Žena s Pochodní (1978) před vstupem na stadion Evžena Rošického na Strahově.[6][7] Po celou tuto dobu se věnoval také portrétní tvorbě (členové rodiny, Karel Holan, Jaroslav Seifert, Marie Podvalová).
Vítězství Stalingradu, 1943–1944, bronz (Po válce byla plastika věnována městu Stalingrad, kde je instalována v muzeu stalingradské bitvy. Její kopie pod pozměněným názvem Strana bojující byla v roce 1978 instalována před novostavbou Krajského výboru KSČ v Českých Budějovicích.) [2][9]
Břetislav Benda: sochař republiky. Praha: Ministerstvo obrany ČR, 2015 ISBN 978-80-7278-674-9
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A-J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN80-7185-245-7. S. 75.
VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 3. sešit : Bas-Bend. Praha: Libri, 2005. 264-375 s. ISBN80-7277-287-2. S. 365.
NĚMEC, Alexandr. Domovní znamení na kladenských věžácích. 1. vyd. Kladno: Halda, 2017. 44 s. ISBN978-80-905992-9-1. Kapitola Břetislav Benda, s. 16–21.
Nová encyklopedie českého výtvarného umění I. (A-M), Anděla Horová (ed.). Academia Praha 1995, s.58
Rakousko-Uhersko
Československo
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
.jpg)
.jpg)
_01.jpg)
Dělostřelec, 1924–1926 (sochy na fasádě budovy MNO, Praha)
Letec, 1924–1926 (sochy na fasádě budovy MNO, Praha)
Ženista, 1924–1926 (sochy na fasádě budovy MNO, Praha)
Pěšák, 1924–1926 (sochy na fasádě budovy MNO, Praha)
Dunaj, 1925 (na budově bývalého Vojenského zeměpisného ústavu, Praha)
Vzpomínka, 1960
Dívka na pláži, 1962–1963
Pomník F. L. Čelakovského ve Strakonicích, 1967
Stojící žena, 1980.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
,_Praha_8_-_Karl%C3%ADn,_%C4%8Cesk%C3%A1_republika.jpg)
Obrázky, zvuky či videa k tématu Břetislav Benda na Wikimedia Commons 
