Wikipedie

Jan Masaryk

český politik

Jan Masaryk (také Jan Garrigue Masaryk, 14. září 1886 Královské Vinohrady[1][2] – 10. března 1948 Praha-Hradčany) byl československý diplomat a politik, syn prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka.

Jan Masaryk
5. ministr zahraničí Československa
Ve funkci:
21. červenec 1940 – 10. březen 1948
JmenujícíEdvard Beneš
PředchůdceFrantišek Chvalkovský
NástupceVladimír Clementis
1. chargé d’affaires Československa ve Washingtonu
Ve funkci:
1919 – 1920
3. československý vyslanec ve Spojeném království
Ve funkci:
1925 – 1938
PředchůdceVojtěch Mastný
NástupceMax Lobkowicz
14. ministr národní obrany Československa
Ve funkci:
1944 – 1945
PředchůdceSergěj Ingr
NástupceLudvík Svoboda
Stranická příslušnost
Členstvínestraník
Narození14. září 1886
Královské Vinohrady
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí10. března 1948 (ve věku 61 let)
Praha-Hradčany
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtídefenestrace
Místo pohřbeníhřbitov v Lánech
NárodnostČeši
ChoťFrances Craneová Leatherbeeová (1925–1931)
RodičeTomáš Garrigue Masaryk a Charlotta Garrigue Masaryková
PříbuzníT. G. Masaryk (otec)
Charlotta Garrigue-Masaryková (matka)
Alice Masaryková (sestra)
Herbert Masaryk (bratr)
Eleanor Masaryková (sestra)
Olga Masaryková (sestra)
Anna Masaryková (neteř)
Herberta Masaryková (neteř)
Alma materBates College
OceněníČestný doktorát Masarykovy univerzity (1948)
Čestné občanství města Brna (1948)
Řád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm I. třída, in memoriam (1991)
Velkokříž Řádu znovuzrozeného Polska vkzp
Čestné občanství města Kopřivnice
CommonsJan Masaryk
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Byl mimo jiné vyslancem v Londýně (1925–1938), ministrem zahraničí v londýnské exilové vládě, v první („košické“) i druhé vládě Zdeňka Fierlingera a v první vládě Klementa Gottwalda. V období 1944–1945 zastával i posty ministra národní obrany a ministra financí.[3]

V Únoru 1948 odmítl odstoupit s ostatními demokratickými ministry. Několik dní poté za nevyjasněných okolností zemřel.

Život a dílo

editovat

Rakousko-Uhersko

editovat

Narodil se 14. září 1886 ve Vlčkově vile „Osvěta“ nad Nuselským údolím na Královských Vinohradech. Na obecné škole měl dobrý prospěch, ale na malostranském reálném gymnáziu (v dnešní Hellichově ulici) se výrazně zhoršil. Školní výsledky zůstaly špatné i po přechodu na Akademické gymnázium. V roce 1906 se nedostavil k maturitě a odcestoval do USA. Zde jej podporovaly matčiny sestry a filantrop Charles R. Crane, přítel T. G. Masaryka a zastánce československé samostatnosti. Jan nejprve žil v New Yorku a přivydělával si jako poslíček a jinými špatně placenými pracemi. Od roku 1907 pracoval ve Craneově slévárně v Bridgeportu ve státě Connecticut.[4] Jeho pracovní morálka však byla špatná.[5] Po večerech hrával na klavír. Mezi říjnem 1912 a 1913 pobýval ve zvláštní škole ve Vinelandu ve státě New Jersey, kde mu byla diagnostikována hebefrenie (mírnější forma schizofrenie). V roce 1913 se vrátil do Čech. V letech 1915–1918 sloužil u 8. vozatajského praporu u 34. pěší divize rakousko-uherské armády v Haliči a v Uhrách a později v Itálii. Choval se jako disciplinovaný voják, staral se o koně a podle svých slov ani jednou nevystřelil. Válku skončil v hodnosti poručíka a obdržel stříbrnou medaili za statečnost 2. třídy.[6]

ČSR

editovat

Po vzniku Československa byl po nějakou dobu „čímsi mezi ceremoniářem a otcovým prostředníkem“.[7] 1. března 1919 vstoupil do služeb ministerstva zahraničí.[8] Od roku 1919 do října 1920 působil jako chargé d’affaires ve Washingtonu. Snadno navazoval společenské styky, měl talent na jazyky a osvědčil se jako vynikající řečník. V letech 1920–1925 měl funkci osobního tajemníka Edvarda Beneše, tehdy ministra zahraničních věcí ČSR.[9] Současně byl od prosince 1921 přidělen jako legační rada na vyslanectví v Londýně.[10]

Londýn a USA

editovat
 
Jan Masaryk a Francis Craneová, 1925

V roce 1925 se stal čs. vyslancem v Londýně. Neměl snadný úkol, Britové tehdy ČSR považovali za umělý a nestabilní stát. Masaryk měl charisma a byl schopný řečník a zábavný společník, ovšem tyto vlastnosti mu málo prospěly, pokud si měl získat přístup do vysokých konzervativních kruhů. V roce 1938 za mnichovské krize pak musel tyto nedostatky pracně dohánět.[11] 25. září 1938 předal Masaryk Chamberlainovi oficiální nótu, učiněnou sice jménem čs. vlády, ale koncipovanou na základě instrukcí prezidenta Beneše. Touto nótou se pokoušel ještě na poslední chvíli, ovšem bezúspěšně, zvrátit britskou politiku appeasementu.[12]

Po mnichovské dohodě Masaryk na funkci vyslance rezignoval – formálně požádal ministerstvo o svolení k odchodu do výslužby a od 1. ledna 1939 nastoupil dovolenou; 30. prosince 1938 odplul do USA.[13] Po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 se přesunul do Londýna.[14] V roce 1940 se stal ministrem zahraničí londýnské exilové vlády.

Pokračoval ve veřejných vystoupeních a přednáškách v Anglii a USA o nutnosti systému kolektivní bezpečnosti, nebezpečí nacismu a mezinárodního postavení Československa za války a po ní. Jako i další prominentní exulanti spolupracoval s českým vysíláním BBC „Volá Londýn“ a svými relacemi si získal velkou popularitu. Masaryk byl zastáncem vysídlení Němců z Československa. Navštěvoval naše letce na letištích v jejich boji o Anglii.

Ve Velké Británii měl k dispozici londýnský apartement na 58 Westminster Gardens, ale často pobýval i v Buckinghamshire ve Wingrave, v rezidenci členů a zaměstnanců Benešovy vlády, nebo u Benešů v jejich rezidenci v Aston Abbotts.

Poválečná ČSR

editovat
 
Jan Masaryk spolu s velvyslancem USA v Československu Laurencem Steinhardtem
 
Vlasta Prachatická, Jan Masaryk (1968)
 
Otevřená Masarykova rakev
 
Pamětní deska u rodné vily Osvěta

V roce 1945, 26. června, v San Francisku za ČSR podepsal Chartu Spojených národů.[15] V roce 1946 vedl jako ministr československou delegaci na Pařížské mírové konferenci, konané od července do října. V srpnu 1946 se stal prvním předsedou tehdy právě v Lucemburku založené Světové federace sdružení pro Spojené národy (World Federation of United Nations Associations, WFUNA).[16] Za války i po ní se s velkým nasazením zasazoval o zlepšení podmínek Židů.[17]

Po válce se Masaryk smířil s orientací Československa na Sovětský svaz. Nová orientace na Východ byla způsobena zklamáním ze „zrady“ západních spojenců v Mnichově i špatnou zkušeností s německým sousedem a stále živými vzpomínkami na německou okupaci.[18] 21. března 1945 v Moskvě v rozhovoru s Klementem Gottwaldem vyjádřil loajalitu a ochotu přizpůsobit zahraniční politiku politice SSSR.[19] 30. července 1945 se Masaryk vrátil z exilu do Prahy.[20] Ministrem zahraničí zůstal i ve třech poválečných vládách Národní fronty (ve druhé Fierlingerově a v první a druhé Gottwaldově).

Po nějakou dobu doufal v úlohu ČSR coby „mostu mezi Východem a Západem“ a v demokratizaci SSSR. Byl ovšem zklamán nekompromisními sovětskými požadavky projevenými především v červenci 1947 Stalinovým nesouhlasem s účastí Československa na Marshallově plánu. Tehdy měl Masaryk po návratu z Moskvy v červenci 1947 spontánně pronést k Ivanu Herbenovi větu: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“ Zmiňuje to aspoň Ladislav Karel Feierabend ve svých pamětech.[21] Ministr spravedlnosti Prokop Drtina výrok nepotvrdil a vyjádřil se k němu: „Jestli to tak skutečně chápal, pak měl dle mého mínění z toho vyvodit důsledky“.[22] Jisté je jen, že Masaryk ze svého úřadu neodstoupil. Snažil se být loajální k Benešovi i ke Gottwaldovi, ale postupně se dostával do neřešitelné situace.

Masaryk byl jedním ze tří ministrů, kterým byly komunisty v září 1947 poštou zaslány krabičky s výbušninou (tzv. Krčmaňská aféra). Tím, že v únoru 1948 nepodal demisi, de facto pomohl legalizovat vládu komunistů. V kabinetu bylo 26 členů, k demisi bylo třeba 13 hlasů, jeden hlas chyběl - Masarykův.[23]

Osobní život

editovat

Dne 5. ledna 1925 se Jan Masaryk oženil s Frances Craneovou (celým jménem Frances Anita Crane Leatherbee, 1887–1954), dcerou podnikatele Charlese R. Cranea (1858–1939) a sestrou Richarda Cranea (12. 8. 1882 – 3. 10. 1938), amerického velvyslance v Praze. Frances měla z prvního manželství tři děti (Charles Leatherbee, Robert Leatherbee Jr. a Richard Crane Leatherbee). Bezdětné manželství s Masarykem ovšem skončilo během pěti let, v roce 1931 se rozvedli. Masaryk se dlouho stýkal s americkou spisovatelkou a hudební kritičkou Marcií Davenportovou (9. 6. 1903 – 16. 1. 1996) a slíbil jí, že pokud odejde do exilu, ožení se s ní.[24]

Smrt

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Smrt Jana Masaryka.

Při únorové krizi Masaryk odmítl rezignovat spolu s ostatními nekomunistickými členy Gottwaldovy vlády. Dne 7. března 1948 se Jan Masaryk zúčastnil velké přehlídky Sokolů na Staroměstském náměstí a týž den k večeru jel na hrob svého otce do Lán. Dne 8. března byl na vzpomínkovém večeru Národního divadla a 9. března byl přítomen při audienci nového polského velvyslance v Benešově vile v Sezimově Ústí.[25]

Nad ránem 10. března 1948 byl Masaryk nalezen mrtev pod oknem koupelny svého bytu v Černínském paláci. Jeho smrt je dodnes záhadou. Existují celkem tři hypotézy: podle jedné šlo o vraždu (Masaryk byl z okna vyhozen), podle druhé o sebevraždu (Masaryk z okna sám vyskočil) a podle třetí verze o nehodu, když se Masaryk pokoušel po římse utéci ze svého bytu a z této římsy spadl.

Obraz Jana Masaryka ve filmu

editovat

Po roce 1989 vzniklo několik filmů, které se zabývaly obdobím 1938–1948, které bylo klíčové jak pro stát, který Jan Masaryk zastupoval, tak pro Jana Masaryka samotného.

Interpreti:

Medaile Jana Masaryka

editovat

Pamětní stříbrnou medaili Jana Masaryka uděluje velvyslanec nebo generální konzul České republiky, v zastoupení ministerstva zahraničních věcí, osobnostem z řad zahraničních Čechů i zahraničních příslušníků za šíření dobré pověsti České republiky ve světě.[26][27]

Vztah k židovským spoluobčanům

editovat
„ Já vždy cítil, že si Židé zasluhují, aby se jim pomohlo; měli to vždy náramně zapotřebí. Všude byli v menšině a skoro všude tvořili menšinu utlačovanou. Nemám před sebou žádnou zvláštní úctu, ale na jednu věc jsem hrdý. Kdykoliv jsem viděl, že někdo bije slabšího, skočil jsem mu na krk. A povím Vám, že kvůli Židům jsem v životě skočil na moc krků. Kdyby můj tata nebyl v životě udělal nic jiného, než že se zastal chudáka Hilsnera, byl by pro mne pořád nejslavnější člověk na světě. “
— Avigdor Dagan, spisovatel Viktor Fischl, o Janu Masarykovi[28]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Soupis pražských obyvatel, Masaryk Tomáš, 1850
  2. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených EVK N4 • 1886-1894, list XXIV. Dostupné online.
  3. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 206
  4. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 38
  5. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 42
  6. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 51
  7. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 60
  8. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 61
  9. ↑ http://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/historie_a_osobnosti_ceske_diplomacie/ministri_a_ministerstvo_v_historii/jan_masaryk.html
  10. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 71, 75
  11. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 98–109
  12. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 136–140
  13. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 143, 144, 146
  14. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 151
  15. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 226
  16. ↑ Archivovaná kopie. www.wfuna.org [online]. [cit. 2011-04-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-09-24. 
  17. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 263
  18. ↑ P. Kosatík, M. Kolář a J. Brabec Jan Masaryk – Život, 1998, 1. díl dvoudílného dokumentu.
  19. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 221
  20. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 230
  21. ↑ Ladislav Karel Feierabend: Politické vzpomínky III, Brno : Atlantis, 1996, s. 356
  22. ↑ Prokop Drtina: Československo, můj osud, sv. II, kniha 2, str. 347, Praha 1992; cit. dle Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 269
  23. ↑ Jan Masaryk v únoru 48: Demisi nepodal, i když s ním byla domluvená. O bezpráví věděl, říká historik. Plus [online]. Český rozhlas, 2021-03-12 [cit. 2021-03-17]. (audio). Dostupné online. 
  24. ↑ Marcia Davenportová: Jan Masaryk – Poslední portrét, Praha 1991, s. 86, 90
  25. ↑ Jan Masaryk – Pravdivý příběh, s. 318
  26. ↑ Pamětní stříbrná medaile Jana Masaryka a její laureáti v Kanadě [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2017-12-08 [cit. 2019-10-20]. Dostupné online. 
  27. ↑ Resumes of recipients of Silver Medal of Jan Masaryk [online]. Czech Embassy London, 2018. Dostupné online. 
  28. ↑ Viktor Fischl: Hovory s Janem Masarykem, 6. vydání, Masarykova knižnice Hlas, Česká epedice, ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, Praha 1996, ISBN 80-85281-42-2

Literatura

editovat

Filmy

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Masaryk&oldid=24253286“