Wikipedie

Magie

víra v nadpřirozené jevy a jejich využívání
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Další významy jsou uvedeny na stránce Magie (rozcestník).

Magie je nejasně definovaný fenomén spojovaný s ovlivňováním světa skrze okultní, tedy skryté síly v přírodě, nebo skrze kontakt s duchovními bytostmi, a s těmito praktikami svázaný světonázor a způsob myšlení. Její cíle mohou zahrnovat získání znalostí, moci, lásky či bohatství, ale také léčení nebo ochranu před nebezpečím nebo naopak způsobení škody, někdy však také duchovní proměnu a rozvoj. Často je vymezována vůči náboženství a vědě, přičemž jak náboženství tak věda se vůči ní staví zpravidla negativně. Zároveň je však magie někdy chápána jako náboženský fenomén a taktéž věda byla od magie dlouho těžko rozlišitelná.[1][2]

Mág na tarotové kartě z 15. století

Na pojmu magie je problematický také fakt že je primárně užíván zvnějšku a její provozovatelé jsou spojeni s ideou „jinakosti“ a často chápáni negativně. Křesťanství, dominantní západní náboženství, ji odmítá a spojuje ji s falešným náboženstvím, kacířstvím či uctíváním démonů, čímž se termín magie podobá pojmům jako pohanství, modloslužebnictví nebo pověra. Moderní věda často přistupuje k náboženství s respektem, tentýž respekt však nemá vůči magii, přestože distinkce mezi magií a náboženstvím nemá kořeny v akademické argumentaci. Vědou je tak magie chápaná jako tmářská a iracionální, svého druhu jako falešná věda či pseudověda. Trojný model magie-náboženství-věda a jeho evolucionistické implikace však nemohou vysvětlit styčné plochy mezi všemi třemi fenomény a na něm založené definice magie jsou redukcionistické. Vzhledem k tomu že západní chápání magie vychází z antiky a křesťanství, je také problematické jeho užití mimo západní kontext. Historik esoterismu Wouter Hanegraaff poukazuje na to jak byl takový názor na magii využit k ospravedlnění koloniálních snah ke konverzi nezápadních, „pohanských“, národů na křesťanství a osvícenský světonázor.[1][3]

K magii je řazena celá řada různých praktik jako například zaklínadla, kletby, milostná magie, výroba amuletů a talismanů, obřadní magie, theurgie a další. V závislosti na pohledu může být s magií směšováno také věštění, alchymie, čarodějnictví, šamanismus, komunikace s duchy zemřelých nebo léčitelství, či naopak takové spojení odmítáno. Magie jako odkládací kategorie pro různé jevy nespadající pod náboženství a vědu má blízko také kategoriím jako esoterismus, okultismus, mystika, pověra, iracionalita nebo „primitivní myšlení“.[1][3]

Jako magie je také někdy označován iluzionismus, též eskamotérství nebo salonní kouzelnictví, artistické umění sloužící k pobavení diváků.

Původ a vývoj pojmu

editovat
 
Zlaté sošky dvou achaimenovských kněží, snad mágů, z Oxuského pokladu

Slovo magie se používá ve většině moderních evropských jazyků, do kterých proniklo přes latinské magia ze starořeckého mageia. Řekové výraz přejali v 5. století př. n. l. z perského prostředí, ale starší historie slova je méně jasná. Podle řeckého historika Hérodota byli mágové jedním médských kmenů, který zaujímal významné místo na médském královském dvoře jako vykladači snů a věštci, ve staroperských nápisech z Acheimenovské říše se výraz magu-, kterým byli v označováni kněží či snad zvláštní druh kněží. Toto perské, případně médské, slovo má protějšky v avestánském mogu a védském maga-, nejspíše se stejným významem, ale jeho etymologie je neznámá. Tradičně spojováno s praindoevropským kořenem *magh- „být schopen, moci“ a z něj odvozenými výrazy ve významu „velký, mocný“, ale souvislost je nejistá.[4][5][6][7]

 
Kollosoi „vúdú panenka“ z 4. století nalezená společně s proklínací tabulkou obsahující milostné kouzlo, Římský Egypt, hlína a bronz, Louvre.[8]

Ve starověkém Řecku byly vedle výrazu magie užívána i domácí slova jako goétia (γοητεία) „umění goétů, křik, kvílení (nad mrtvými)“, farmakeia (φαρμακεία) „kouzla, čarodějnictví, léčení, travičství“. Magií bylo rozuměno především provádění určitých soukromých obřadů, činnost některých mysterijních kultů, vázací kouzla a některé formy věštění. Ty byly považovány za něco cizího a barbarského, a její původ spojován s Persií, Chaldejskem, Judeou, výjimečně i s Egyptem. Legitimita takových praktik bylo považováno za pochybnou, stojící v opozici k otevřeně vyznávanému oficiálnímu náboženství, a jejich výsledky zpravidla za škodlivé. Takový náhled na povahu magii v zásadě sdíleli i Římané.[4][9]

Z řecko-římského prostředí se dostal termín magie do učené křesťanské tradice, která si taktéž zachovala negativní náhled na magii a její spojování s cizími náboženskými tradicemi. Cizím náboženstvím se ale pro křesťany staly klasické kulty, chápané jako „pohanství“ a „pověra“. Staré náboženství a jeho praktiky tak byly jako celek často chápány jako „magie“ spjatá s pohanskými bohy, tedy démony. Zároveň se od 13. století objevil koncept přirozené magie, která postrádala náboženský rozměr a byla morálně neutrální. V raně novověké Evropě byla takto chápaná magie hodnocena často pozitivně, především v rámci renesanční magie, ze stejné doby ale zárověň pochází její největší odsouzení.[10][11] Pozitivní hodnocení magie, chápané jako dávná moudrost nebo přirozená magie, se objevovala ještě na počátku osvícenství, ale brzy se stala „zbytkovou kategorií“, do které bylo ukládáno to se nedalo zařadit ani k náboženství, ani k vědě. Slovo magie se tak stalo synonymní s výrazy jako esoterismus, okultismus, mysticismus, iracionalismus nebo primitivní myšlení.[2]

Další posun významu slova magie lze pozorovat v souvislosti s pronikáním křesťanství mimo klasický svět. Náboženství „pohanských“ národů Evropy: Slovanů, Baltů, Germánů, Keltů a dalších byly chápány, stejně jako klasické kulty, jako forma magie. V rámci tohoto procesu slovo magie splynulo s domácími výrazy pro různé praktiky a víry, které můžou být chápány jako „magické“, zároveň často došlo k posunutí významu a původně v zásadě neutrální výrazy začaly být někdy spojovány s negativně chápaným čarodějnictvím. Řadu slov které splynuly nebo byly nahrazeny výrazem magie lze nalézt například ve slovanských jazycích, příkladem jsou české čáry a kouzla, v jazycích germánských[pozn. 1][12] a na Britských ostrovech bylo s magií ztotožněno umění druidů.[13] Podobný proces lze sledovat v rozšíření pojmu magie v souvislosti s expanzí západní kultury mimo Evropu. Domorodá náboženství byla stejně jako evropské pohanství chápána jako magická a pověrečná a prostřednictvím takového pohledu byl ospravedlněn kulturní imperialismus. Nezápadní populace měly přestoupit na křesťanství a osvícenský světonázor, které v tomto ohledu splývaly. Používání pojmu magie v nezápadním kontextu je však často zavádějící. Příkladem může být havajský pojem hoˋomana „udělat posvátným, naplnit posvátným“, který by se měl jak poukázal historik David Malo překládat spíše jako „náboženství“ než jako „magie“, jak se zpravidla děje. V japonštině došlo z důvodu neexistence domácí pojmu k převzetí západního slova v podobě majikku, které ale ani tak nemá přesně stejný obsah jako „magie“. V Číně nebo Indii zase bývají praktiky chápané někdy ze západního pohledu jako magické, příkladem může být feng-šuej nebo tantra, součástí nábožensko-filosofických systémů a těmto kulturám není paradigma magie-náboženství-věda vlastní.[3][14] Podobně hovoří o nevhodnosti použití pojmu magie pro západoafrický vodun, který postrádá pojem „nadpřirozena“, informatik a religionista László Hajnal.[15]

Definice a vymezení

editovat

Wouter Hanegraaff uvádí tři základní teorie v rámci kterých je chápána magie v akademickém prostředí, vycházející primárně z díla Edwarda Tylora, Marcela Mausse a Luciena Lévy-Bruhla. První teorie chápe magii jako vědu založenou na falešných předpokladech o souladu mezi různými jevy v realitě. Tylor tuto koncepci představil v díle Primitive Culture z roku 1871 a magii tak ztotožnil s „okultní vědou“ vycházejících z mylných představ o povaze skutečnosti. V Tylorově pojetí nemá magie žádnou souvislost s náboženstvím, které je podle něj založeno na animismu, tedy víře v duchovní bytosti. Ve Frazerově pojetí je pojem magie zúžen na sympatetickou magii, tedy magii založenou právě na víře ve vnitřní soulad mezi jevy, a zásah duchovních bytostí je vyloučen. Podle Frazera také magie předchází v existenci náboženství a vědě.[1][3]

Druhá teorie je spojena s francouzskými sociology Marcelem Maussem a Émilem Durkheimem, a chápe magii především s ohledem na provozované rituály. Podle Mausse je magický rituál založen na tom že není provozován v rámci organizované skupiny, je soukromý, odehrává se potají a v posledku je také nejspíše zakázaný. V takovém pojetí jsou si magie a náboženství blízké, ale jsou vůči sobě nepřátelské a konkurenční, protože magie je ne-sociální, zatímco náboženství sociální. Hanegraaff však tento koncept kritizuje a chápe jej jako odvozený z křesťanského světonázoru s jeho negativním náhledem na magii.[3] K podobným závěrům jako Mauss a Durkheim však došel například i klasický badatel Radcliffe Edmonds, který na základě starořeckého materiálu magii definoval jako „ritualizované jednání, které se vymyká normě dané společnosti.”[16]

Třetí teorie vychází z participativní teorie francouzského filosofa Luciena Lévy-Bruhla, který se však sám k problému definice magie nevyjádřil. Podle Lévyho-Bruhla „přírodní národy“, ale do jisté míry i lidé v moderních společnostech, nechápou svět jako založený na kauzalitě, ale na participaci, a víra v magii by pak byla založena na odlišném způsobu myšlení, který Lévy-Bruhl někdy označoval jako pre-logický. Hanegraaff však upozorňuje že ztotožňování participace a magie se v Lévy-Bruhlově díle neobjevuje a mezi oběma fenomény existují určité rozdíly.[3]

Magie a náboženství

editovat

Magie je od náboženství rozlišována především na základě odlišného postoji k duchovním bytostem. Ve starším pojetí Edwarda Tylora má magie, kterou chápal jako vědu založenou na mylných předpokladech, impersonální a mechanický charakter, zatímco náboženství je založeno na personálním a volném vztahu mezi lidmi a duchovními bytostmi. Později však uznal že mnoho magických praktik má náboženský rozměr vzhledem k tomu že jejich funkčnost je vysvětlována zásahem duchovních bytostí. Antropolog Bronisław Malinowski v podobném duchu chápal magii jako jednání které je založeno na manipulaci s duchovními bytostmi, zatímco náboženství jako jednání kde jsou duchovní bytosti o něco žádány. Podle Émila Durkheima v magii chybí vytváření společenských vazeb mezi lidmi v magii věří a vazby mezi věřícím a magickým specialistou jsou pouze dočasné, zatímco náboženství vede k vytváření náboženské komunity. Antropolog Alfred Reginald Radcliffe-Brown na druhou stranu poukázal na to že i magické praktiky někdy mají společenský rozměr. Z důvodů nejasného vztahu magie a náboženství se někdy hovoří o magicko-náboženských jevech.[1]

Magie a věda

editovat

Magie si stejně jako věda nárokuje efektivitu, tedy schopnost dosáhnout určených cílů. Na rozdíl od vědy je však často úspěch není poměřován empiricky a experimentálně, ale symbolicky, čímž se podobá náboženství. Z tohoto důvodu je magie vědou chápána jako založená na mylných předpokladech a neschopná dosáhnout svých vlastních cílů. Na druhou stranu vznik vědeckých metod pozorování a experimentu byl úzce spojen s formami magie jako je alchymie nebo astrologie.[1]

Historie

editovat

Starověk

editovat
 
Starověký amulet Horovo oko

Magie byla v Mezopotámii uplatňována v mnoha rituálech a lékařských formulí a aby čelila zlým znamením. Obranná nebo legitimní magie v Mezopotámii (asiputu nebo masmassutu v akkadském jazyce) byla zaříkadla a rituální praktiky určené ke změně konkrétní reality. Staří Mezopotámci věřili, že magie je jedinou životaschopnou obranou proti démonům, duchům a zlým čarodějům.[17] Aby se ubránili proti duchům těch, kterým ublížili, nechali oběti známé jako kispu v hrobce dané osoby v naději, že ji usmíří.[18] Pokud se to nepovedlo, někdy také vzali figurku zesnulého a zakopali ji do země, přičemž požadovali, aby bohové ducha vymýtili, nebo jej donutili nechat člověka na pokoji.[19]

 
Bronzová destička magické ochrany z Novoasyrské říše

Ve starověkém Egyptě (v egyptském jazyce Kemet) byla magie (zosobněná jako bůh Heka) nedílnou součástí náboženství a kultury, která je nám známa prostřednictvím značného korpusu textů, které jsou produkty egyptské tradice.[20]

Během pozdního šestého a začátku pátého století př. n. l. byl perský magus pořečtěn a zaveden do starověkého řeckého jazyka jako μάγος a μαγεία.[21] Tím se změnil význam, získal negativní konotace, přičemž mágové byli považováni za šarlatány, jejichž rituální praktiky byly podvodné, podivné, nekonvenční a nebezpečné.

V průběhu historie se pojetí toho, co je magie, měnilo, vždy to však byla nauka určená úzkému okruhu zasvěcenců, kteří své učení předávali pomocí různých rituálů a složité symboliky. Praktikování magie bylo velmi silné před vznikem jednotlivých náboženství, po jejich rozvoji se magie stala součástí náboženských a mytologických systémů prakticky ve všech starověkých říších. Pomocí různých magických rituálů a formulí se léčilo, magie ovlivňovala zakládání nových měst a celkově zasahovala do života.

 
Starověká řecká tabulka s kletbou

Již v tomto období (jak lze usoudit z nejstarších řeckých[22], egyptských[23] a mezopotamských[24] literárních památek), se magie používala několika způsoby, přičemž hermetici některé z těchto způsobů nepovažují za magii[25]. Praktičtí mágové tak využívali vyřčení kouzla, kouzelnické hůlky, nebo jiného rituálního nástroje tyto dva typy do magie zpravidla řadí etnografové a hermetici takový výklad odmítají. Dále se lze setkat s používáním nějakého symbolu, který vyvolal myšlenku, v neposlední řadě se již v této době lze setkat s magickým kruhem, který měl spíše ochrannou funkci.

Středověk

editovat

V raném středověku magie a víra v ní přežívala především v nekřesťanském světě, s rozmachem křesťanství se magie omezovala na démonologii a vyprávění o zázracích, které církev připisovala svatým. Ve 13. století došlo k popularizaci astrologie, která měla vliv na některé pozdější mágy. Výraznější rozvoj hermetismu začal v renesanci na níž měly značný vliv i myšlenky novoplatónismu[26], který měl k magii poměrně blízko. V této době se objevila myšlenka, že magie je vlastně praktickou metafyzikou, kterou někteří lidé zabývající se magií považují za platnou doposud. S novoplatónismem se do evropského myšlení dostaly prvky tzv. egyptské magie, které byly později obohaceny východní mystikou.

Novověk

editovat
 
Počáteční strana anglické příručky o magii z roku 1658

K obnovení zájmu o magii došlo v 19. a 20. století v tomto období však magie v chápání široké veřejnosti splynula s čarodějnictvím a jako taková se odrazila ve fantasy literatuře, či ve světě počítačových her. Lidí praktikujících magii není mnoho, zájem se tak spíše soustředí do zkoumání magie jako fenoménu než do magické praxe. Přesto v současné době po celém světě existuje množství okultních řádů a společností, které se věnují i praktikování různých forem magie.

Rozdělení magie

editovat
 
Moderní oltář s pentagramy

Magii lze rozdělit několika způsoby, přesto ani jeden z nich není plně uspokojivý pro kulturní antropologii, ani pro samotné mágy. Každé z nich totiž naráží na některé nedostatky. Z pohledu hermetiků je rozdělení magie zásadní, například to, jak mág pracuje a jaké jsou jeho cíle, zatím co z pohledu kulturních antropologů jsou důležité spíše postoje většinové společnosti k magii. Prakticky jediné rozdělení, o němž panuje shoda, je rozdělení kulturní a geografické, jako je její vymezení na východní a západní, a rovněž pak dělení na praktickou a teoretickou.

Nejstarším známým dělení magie je patrně klasické rozdělení na magii přirozenou (magia naturalis) a magii nadpřirozenou (magia innaturalis), což je dělení, které používali středověcí autoři a které se dodnes objevuje v dílech mágů i kulturních antropologů a etnografů. Magie přirozená pomocí různých úkonů, bylin atp. působila na objekt, čímž splývala se spagyrií[27], magia innaturalis byla pak prací v astrálu[28].Toto dělení je z hlediska mágů poměrně přesné, jeho nevýhodou je, že nedokáže postihnout novodobé vlivy, které moderní magii ovlivňují a že je zcela nepřehledné pro laiky. Z hlediska antropologického přístupu je nevýhodné, protože pracuje s málo vypovídajícími skutečnostmi. K tomuto dělení lze ještě připojit zvědnou magii, jejímž cílem je poznání přírodních zákonů.

Nejznámější dělení rozděluje magii podle magické praxe na bílou a černou magii, problémem tohoto dělení je, že magie za hlavní nepovažuje prostředek, ale cíl jímž je mág veden[29], což je málo známý fakt a mezi laiky často panuje přesvědčení, že záleží právě na prostředcích. Navíc magický cíl se poměřuje poměrně složitou úvahou o tom, zda je či není pro objekt přirozený. Proto považovat démonologii za černou magii je velmi zkreslující a nepřesné, černá magie usiluje o cíle, které jsou proti vůli, toho vůči komu je použita. Bílá magie je pak taková magie, která je vedena eticky nezávadným cílem[30]. K tomuto dělení bývá přidávána ještě sexuální magie označovaná jako červená, z hlediska přiřazení k těmto typům se podle mnoha odborníků[31] jedná o zařazení spíše nešťastné. Do tohoto dělení je nutno zahrnout i kabalistickou magii, která je z hlediska praxe trochu specifická

Další rozdělení se týká toho s kým praktik pracuje, toto rozdělení používají pouze okultisté a hermetici, z vědeckého pohledu nemá přílišný význam. Magie se tak dělí na vyšší teurgii, kdy mág pracuje s vyššími (božskými) bytostmi, a psychurgii, kdy je pracováno s astrálem.[32]

Základní principy

editovat
 
Kirké podává pohár Odysseovi (John William Waterhouse, 1891)

Teoreticky a filosoficky je současná magie postavena na magickém idealismu což je vlastně předpoklad absolutna, respektive předpoklad, že vše je jen jeho odrazem a projevem, to dovoluje vyslovit tezi, že vše spolu nějakým způsobem souvisí a zároveň, že každá věc obsahuje i protiklad sebe[33], který rozvíjí myšlenky hermetismu. Magie se tak opírá o myšlenku zákona trojnosti a názor, že duše obsahuje vše, co existuje a je astrálním světlem.[34]

Praktická magie komunikuje s astrálním světem a dosahovat tak věcí, které klasické přírodní jevy odmítají jako nemožné. Z čehož vyplývá, že základním předpokladem pro praktickou magii je cvičená vůle a víra v úspěch. Pro zlepšení těchto podmínek používají praktici řadu pomůcek, z nichž některé mají halucinogenní účinky. Tato skutečnost vede k teorii, že veškeré magické prožitky jsou halucinace či duševní poruchy.[35]

Podle magických teoretiků každé provozování magie vychyluje rovnováhu, proto je třeba při každém aktu nejen provést oběť, ale i být velmi opatrný. Podle magických teoretiků je magická praxe snahou o dosažení rovnováhy.

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ v angličtině například došlo k posunu významu výrazu wiccecræft z „umění kouzelnic“ na „čarodějnictví“, zatímco jiná slova jako geald „zaklínadlo“ přestala být používána.

Reference

editovat
  1. ↑ a b c d e f MIDDLETON, John F. M. Magic [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2021-09-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b HANEGRAAFF, Wouter Jacobus. Magic V: 18th-20th Century. In: HANEGRAAFF, Wouter Jacobus. Dictionary of Gnosis & Western Esotericism. [s.l.]: Brill Academic Pub, 2006. ISBN 978-9004152311. S. 738. (anglicky)
  3. ↑ a b c d e f HANEGRAAFF, Wouter Jacobus. Magic I. Introduction. In: HANEGRAAFF, Wouter Jacobus. Dictionary of Gnosis & Western Esotericism. [s.l.]: Brill Academic Pub, 2006. ISBN 978-9004152311. S. 716–719. (anglicky)
  4. ↑ a b GRAF, Fritz. Magic II: Antiquity. In: HANEGRAAFF, Wouter Jacobus. Dictionary of Gnosis & Western Esotericism. [s.l.]: Brill Academic Pub, 2006. ISBN 978-9004152311. S. 719–724. (anglicky)
  5. ↑ MALLORY, James; ADAMS, Douglas Quentin. Encyclopedia of Indo-European Culture. Abingdon: Routledge, 1997. Dostupné online. ISBN 978-1884964985. S. 3. 
  6. ↑ REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2001. ISBN 80-85927-85-3. S. 370. 
  7. ↑ DANDAMAYEV, Muhammad A. Encyclopædia Iranica - Magi [online]. [cit. 2023-08-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ OGDEN, Daniel. Magic, Witchcraft, and Ghosts in the Greek and Roman Worlds: A Source Book. [s.l.]: Oxford University Press, 2002. Dostupné online. ISBN 978-0195385205. S. 245. 
  9. ↑ WATSON, Lindsay C. Magic in Ancient Greece and Rome. [s.l.]: Bloomsbury Academic, 2009. ISBN 978-1788312981. S. 1–2. 
  10. ↑ GRAF, Fritz. Magic III: Middle Ages. In: HANEGRAAFF, Wouter Jacobus. Dictionary of Gnosis & Western Esotericism. [s.l.]: Brill Academic Pub, 2006. ISBN 978-9004152311. S. 724. (anglicky)
  11. ↑ KIECKHEFER, Richard. Magie ve středověku. Praha: Argo, 2005. ISBN 80-7203-660-2. S. 24–60. 
  12. ↑ Witch [online]. Online Etymology Dictionary [cit. 2024-01-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 27-28. 
  14. ↑ Globalization of the magic concept [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2024-01-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ HAJNAL, Laco. Proč v Africe není magie. In: ZAJÍČEK, Samuel. Magie dnes. Praha: Malvern, 2008. ISBN 978-80-86702-36-0. S. 724. (anglicky)
  16. ↑ EDMONDS, Radcliffe. Drawing Down the Moon : Magic in the Ancient Greco-Roman World. [s.l.]: Princeton University Press, 2019. ISBN 9780691156934. 
  17. ↑ Sasson, Jack M. (1995). Civilizace starověkého Blízkého východu. Scribner. ISBN 978-0-684-19722-7., s. 1896–1898.
  18. ↑ Sasson, Jack M. (1995). Civilizace starověkého Blízkého východu. Scribner. ISBN 978-0-684-19722-7., str. 1897.
  19. ↑ Sasson, Jack M. (1995). Civilizace starověkého Blízkého východu. Scribner. ISBN 978-0-684-19722-7., s. 1898–1898.
  20. ↑ Bell, HI, Nock, AD, Thompson, H., „Magické texty z dvojjazyčného papyru v Britském muzeu“, Sborník Britské akademie , svazek, XVII, Londýn, s. 24.
  21. ↑ Otto, Berndt-Christian; Stausberg, Michael (2013). Definování magie: Čtenář . Durham: Rovnodennost. ISBN 978-1908049803. str. 16.
  22. ↑ Homérova a Hésiodotova díla (např. scéna před vtažením trojského koně)
  23. ↑ Kniha mrtvých, řada papyrů, např. V. Zamarovský: Její veličenstvo pyramidy
  24. ↑ především mýty kolem Gilgameše
  25. ↑ Dějiny magie, Praha 1934 1. díl
  26. ↑ Všeobecná encyklopedie Universum; díl 6. str. 507 heslo Novoplatónismus, ISBN 80-207-1068-X
  27. ↑ F. Kabelák in Praktická spagyrie
  28. ↑ Milan Nakonečný Lexikon Magie ISBN 80-237-3612-4, heslo Astrál str. 32-33
  29. ↑ Milan Nakonečný Lexikon Magie ISBN 80-237-3612-4, heslo Magie str. 166, ukázka dostupná online Archivováno 23. 4. 2011 na Wayback Machine.
  30. ↑ Arthur Edward Waite The Book of Ceremonial Magic, London 1967
  31. ↑ Handbuch der Sexualmagie; 1986
  32. ↑ Milan Nakonečný Lexikon Magie ISBN 80-237-3612-4, heslo Teurgie str. 298 a Psychurgie str. 233
  33. ↑ Milan Nakonečný Lexikon Magie ISBN 80-237-3612-4, heslo Magický idealismus str. 160-162
  34. ↑ Milan Nakonečný Lexikon Magie ISBN 80-237-3612-4, heslo Astrální světlo str. 34
  35. ↑ Max Dessoir v řadě kritických studií, zejména Vom Jenseits der Seele: Die Geheimwissenchaften in kritischer Betrachtung

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Magie&oldid=24148610“