Wikipedie

Mistr a Markétka

román Michaila Bulgakova

Mistr a Markétka je román ruského spisovatele Michaila Bulgakova. Byl napsán v letech 1928 až 1940. Obsahuje dvě části, třicet dva kapitol a epilog.

Mistr a Markétka
AutorMichail Bulgakov
Původní názevМастер и Маргарита
PřekladatelAlena Morávková
Libor Dvořák
ZeměSovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
Jazykruština
NámětJežíš Kristus, Pilát Pontský, magie, mystika
Žánrromán, apokryf, fantasy
Ocenění100 nejdůležitějších knih 20. století podle Le Monde
Datum vydání1966, resp. 1967
Česky vydáno1969, 2016
Počet strancca 396
ISBN80-86938-08-5
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Faktografie

editovat

Michail Bulgakov začal na knize pracovat v roce 1928. První verze nesly názvy Černý mág (Черный маг), Inženýrovo kopyto (Копыто инженера), Žonglér s kopytem (Жонглер с копытом) či Veliarův syn (Сын Велиара). Rukopis byl připravován pro vydavatelství Nědra a jeho první verze byla (po zákazu hry Kabala pobožnůstkářů – Кабала святош) autorem spálena 18. března 1930. Dochoval se autorův dopis, datovaný 28. dubna 1930 a adresovaný vládě, v němž autor doslovně píše “... osobně, vlastníma rukama jsem v kamnech spálil všechny koncepty románu o ďáblovi.“ (Motiv pálení díla se objevuje i v knize samotné.)

Práci nad románem autor obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevují postavy Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti – poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redakci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté – dějově následující za několik hodin – má dlouhou bradku).

Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.

Překlady do češtiny

editovat

V češtině existují dva profesionální překlady tohoto díla, první a dosud patrně nejrozšířenější pořídila Alena Morávková (překlad vydal poprvé Odeon, 1969), která také přeložila mnoho dalších Bulgakovových děl. Překlad Morávkové byl vůbec prvním překladem, využívajícím necenzurované znění, a stal se podkladem několika rozhlasových i divadelních inscenací.[1] Autorem druhého překladu je Libor Dvořák, poprvé byl vydán v roce 2005 v Odeonu. Dvořák přeložil rovněž podklady pro dabing ruského seriálu.[2] Oba překlady se v podstatných detailech, např. ve jménech postav, výrazně odlišují (básník Bezdomnij, rusky Бездомный - u Morávkové Bezprizorný, u Dvořáka Bezdomovec).

Dějiště románu

editovat

Román se odehrává v Moskvě v období NEPu. Některé scény se odehrávají v bytu č. 50 v domě 302b v Sadové ulici. Bulgakov bydlel v letech 1921-1924 v bytu č. 50 na Velké sadové ulici 10 (ул. Большая Садовая, дом 10,6-й подъезд, 4-й этаж, квартира 50) a dům a jeho obyvatelé se stali předobrazem románu. Dnes je v bytu č. 50 muzeum Michaila Bulgakova.[3]

Děj

editovat
  Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Jednající osoby

editovat

Mnoho postav má symbolická jména – některá vychází z významu příslušných jmen v ruštině (Lichodějov, Bezprizorný, Korovjev), jiná mají dávný mytologický původ (Azazelius). Mnoho vedlejších postav je také pojmenováno podle hudebních skladatelů.

  • Wolland (Woland, rusky Воланд) – personifikace Ďábla
  • Markéta (rusky Маргарита) – milenka Mistrova, vědma, zosobnění hrdé a vášnivé ženy
  • Mistr (rusky Мастер) – jinak bezejmenný umělec, pronásledovaný kritiky i režimem
  • kocour Behemot (rusky Бегемот, u Morávkové Kňour; slovo v ruštině znamená hrocha, ale také biblického Behemota) – člen Wollandovy svity, zakletý princ, vynikající žertéř a šprýmař, nejbližší z Wollandových společníků. Dle některých autorů byla postava Behemota inspirována kocourem Bulgakovových Fljuškou.
  • Kravinkin (též Fagot nebo podle originálu Korovjev, rusky Коровьев) – Wollandův důvěrník a Behemotův přítel a kumpán
  • Azazelius (Azazelo, rusky Азазелло) – démon, vystupující jako ramenatý zrzavý pořízek ve slamáčku, zosobnění hrubé síly
  • Hella (rusky Гелла) – čertice, zastupující ve Wollandově svitě ženský element
  • Ješua Ha-Nocri (rusky Иешуа га-Ноцри), tedy Ježíš Nazaretský (Bulgakov jej nazývá předpokládanou hebrejskou podobou jména)
  • Pilát (rusky Пилат) – Pilát Pontský, prokurátor galilejský
  • Berlioz – první Wollandova oběť, předseda kulturní komise Massolitu (Masové organizace literátů), jemuž v nezapomenutelné scéně „odřízne hlavu ruská žena, komsomolka„
  • Ivan Nikolajevič Potápka - Bezdomovec (u Morávkové Bezprizorný; rusky Иван Николаевич Бездомный) – mladý, naivní, leč zapálený sovětský básník, po setkání s Wolandem zešílí a na klinice se setká s Mistrem
  • Stěpan Mizerov (u Morávkové Lotrov, v ruštině Lichodějev) – umělecký vedoucí Moskevského varieté, nájemce bytu 50 na Sadové ulici 302 bis (нехорошая квартира), o který se dělí s Berliozem a který si Wolland vybere jako místo pro Bál jarního úplňku. Wollandem teleportován do Jalty.
  • Rimský – finanční ředitel Varieté, zatčen
  • Varenucha – administrátor Varieté, pokousán Hellou a změněn v upíra
  • Nikanor Bosoj (Bosý) – předseda domovní rady, zatčen za spekulaci s Korovjevem podvrženými falešnými dolary
  • Žorž Bengalskij – konferenciér Varieté, Behemot mu na četná přání diváků utrhne hlavu, ale nakonec mu ji, opět na přání diváků, navrátí nazpět. Dotyčný přežije a dostane se na psychiatrickou kliniku, kde se nakonec dá dohromady. Jako vzor postavy posloužil reálně žijící konferenciér Georg Razdolskij.
  • Andrej Sokov – bufetář Varieté, jemu jsou určena Wollandova slova “Brynza nemá mít zelenou barvu, příteli, to si z vás někdo udělal dobrý den“, případně „Jeseteřina druhé jakosti neexistuje, jeseteřina má jakost jedinou, první, kterážto jest i jakostí poslední"
  • Maximilian Andrejevič Poplavskij – Berliozův strýc z Kyjeva (kde se Bulgakov narodil), člen tamní plánovací komise. Přijíždí do Moskvy získat byt po mrtvém Berliozovi, ale po šokujícím setkání s Wollandem raději mizí a uvážlivě úřadům nic nehlásí.
  • Nataša – Markétina služka, po zralé úvaze se stane vědmou
  • profesor Stravinskij – kapacita v oblasti psychiatrie, léčí velkou část Wollandových obětí, jako jedna z mála jednajících postav nikterak neutrpí. Postava má živý prototyp - ředitele kliniky 1 MGU profesora G. I. Rossolima
  • Alois Mogadyč – Mistrův přítel, který ho zradí a nastěhuje se do jeho bytu

Stylistické shrnutí

editovat

Kniha je vyprávěna v er-formě, i když si vypravěč neodpouští subjektivní poznámky. Vše je psáno čtivým stylem, který je vyprávěn ne úplně striktně dodržovanou spisovnou řečí, takže vše působí přirozeně. Kniha je též proložena zábavnými dialogy a postavami, což také přidává na čitelnosti. Velice často se zde také vyskytuje vyprávění jiného příběhu. Za všechno lze uvést příběh o Pilátovi Pontském, který provází čtenáře celou knihou. V něm autor vypráví příběh biblické postavy dle své fantazie, čímž vlastně vytváří jakýsi apokryf. Většina popisů v knize je vedena tak, že čtenář má mnoho příležitostí zapojit svou fantazii a představit si tak popisované jevy podle svého gusta. Podání ďáblových pomocníků je tu taktéž velice zajímavé. Vyprávěním o Ďáblu jako o postavě, která nepáchá pouze zlo, ale chová se docela lidsky, vytváří Bulgakov parafrázi na Fausta. Vložený příběh o Pilátovi, čtivost, popisy poskytující dobrý prostor pro fantazii a humor činí z románu knihu pro velmi široký okruh čtenářů.

Adaptace

editovat

V Československém rozhlase vznikla v roce 1987 třídílná inscenace v dramatizaci Jana Vedrala (režie Jiří Horčička).[4] V roli Wolanda účinkoval Miloš Kopecký, který později prosadil Vedralovu dramatizaci na jeviště Vinohradského divadla.[5]

V roce 2011 natočila režisérka Hana Kofránková pro vydavatelství Levné knihy nezkrácenou četbu, četl Jiří Ornest.[6]

V roce 2020 natočila Audiotéka vícehlasou nezkrácenou četbu s více než 50 herci v čele s Jiřím Lábusem (Woland), Martinem Myšičkou (Mistr), Annou Fialovou (Markétka) a Viktorem Preissem (Pilát). Režie Natália Deáková.[7]

V ČR vyšla též komiksová adaptace Andrzeje Klimowského (2009, BB art), jejíž textové části přeložil podle anglické verze a s použitím Dvořákova překladu Viktor Janiš.[8]

V roce 1972 vznikl italsko-jugoslávský film Mistr a Markétka, režíroval ho Aleksandar Petrović a měl délku 95 minut.

Polská verze Mistrz i Małgorzata pochází z roku 1988 a byla natočena jako televizní miniseriál.[9]

Úspěšná ruská adaptace z roku 2005 byl desetidílný seriál natočený s rozpočtem 5 milionů dolarů, Českou televizí byl v premiéře uveden v březnu–dubnu 2010 na programu ČT2.[10]

V letech 2005–2007 uvádělo jevištní adaptaci Dodo Gombára, s použitím překladu Aleny Morávkové, Městské divadlo Zlín.[11]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Knižní tipy. iDNES.cz [online]. 2010-08-16 [cit. 2022-05-04]. Dostupné online. 
  2. ↑ Prestižní cenu za dabing získali Zlata Adamovská a Tomáš Juřička | Kultura. Lidovky.cz [online]. 2010-09-18 [cit. 2022-05-04]. Dostupné online. 
  3. ↑ Muzeum M. Bulgakova: Moskva Bulgakova
  4. ↑ Mistr a Markétka 1/3 (1987, 2010). Panáček v říši mluveného slova [online]. 2006-04-12 [cit. 2022-05-04]. Dostupné online. 
  5. ↑ Historie DnV: Vinohradská desetiletí: 1987–1997. Divadelní měsíčník [online]. Divadlo na Vinohradech [cit. 2022-05-04]. Dostupné online. 
  6. ↑ Mistr a Markétka (2011). Panáček v říši mluveného slova [online]. 2011-12-07 [cit. 2022-05-04]. Dostupné online. 
  7. ↑ Mistr a Markétka - Michail Bulgakov (audiokniha) [online]. Audioteka [cit. 2022-05-04]. Dostupné online. 
  8. ↑ CHARVÁT, Jakub. Mistr a Markétka jako grafický román. www.nekultura.cz [online]. 2009-11-19 [cit. 2022-05-04]. Dostupné online. ISSN 1802-0526. 
  9. ↑ Filmová databáze FDb.cz: Mistr a Markétka (PL)
  10. ↑ Mistr a Markétka. iVysílání [online]. Česká televize [cit. 2022-05-04]. Dostupné online. 
  11. ↑ Mistr a Markétka / Městské divadlo Zlín. www.divadlozlin.cz [online]. [cit. 2018-12-08]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • MACURA, Vladimír a kolektiv. Slovník světových literárních děl 1/ A-L. Praha: Odeon, 1989. ISBN 80-207-0948-7. S. 475. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mistr_a_Markétka&oldid=23707563“