Ottorino Respighi
Ottorino Respighi (9. července 1879 Bologna – 18. dubna 1936 Řím) byl italský skladatel a muzikolog, představitel hudebního neoklasicismu. Mezi jeho nejznámější díla patří cyklus symfonických básní nazývaný Římská trilogie a tři orchestrální suity souhrnně nazvané Staré zpěvy a tance.
Ottorino Respighi | |
---|---|
Rodné jméno | Ottorino Respighi |
Narození | 9. července 1879 Bologna |
Úmrtí | 18. dubna 1936 (ve věku 56 let) Řím |
Příčina úmrtí | srdeční selhání |
Místo pohřbení | hrobka Respighi-Olivieri hřbitov boloňské kartouzy |
Alma mater | Conservatorio Giovanni Battista Martini |
Povolání | hudební skladatel, dirigent, muzikolog, hudební pedagog, vysokoškolský učitel a violista |
Rodiče | Giuseppe Respighi |
Manžel(ka) | Elsa Respighi |
Významná díla | Římské fontány Marie Viktorie Římské slavnosti Maria egiziaca La campana sommersa … více na Wikidatech |
Podpis | |
Webová stránka | www |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Život
editovatRespigiho otec, hudební učitel, naučil svého syna hře na housle a klavír. Ottorino pokračoval ve studiu hry na housle u Frederica Sarti na hudebním lyceu v Bologni. Také studoval skladbu u Guseppa Martuciho a hudebního historika Luigi Torchiho. V Petrohradě působil jako první houslista operního orchestru a tamtéž krátce studoval skladbu u Nikolaje Rimského-Korsakova. Kompoziční zkušenosti získané v Rusku výrazně ovlivnily jeho tvorbu. V Berlíně studoval hru na housle a skladbu u Maxe Brucha a podnikl několik cest do New Yorku. V pozdějších letech se stal profesorem skladby na Konzervatoři svaté Cecílie v Římě, kde působil až do své smrti, a na krátkou dobu se stal i jejím ředitelem (1924 - 1926).
Respighi byl také muzikolog hluboce oddaný studiu italské hudby 16. až 17. století a zasloužil se o publikování a provedení skladeb Claudia Monteverdiho (transkripci Orfea provedl v milánské La Scale v roce 1935), Antonia Vivaldiho a kantátu Didone Benedetta Marcella. Ve svých skladbách kombinuje hudební romantismus 19. století s předklasickými hudebními formami renesance a baroka. Pro svoje zaměření na starou hudbu je považován za typického představitele neoklasicismu, přesněji neorenesance a neobaroka. Transkriboval také gregoriánský chorál.
Dílo
editovatMezi nejznámější skladby patří tři symfonické básně souhrnně zvané Římská trilogie, které se řadí mezi klasický orchestrální repertoár.
- Pini di Roma (Římské pinie, 1923–24)
- Fontane di Roma (Římské fontány, 1914–16)
- Feste Romane (Římské slavnosti, 1929)
Cyklus tří suit nazvaný Staré zpěvy a tance vznikaly v letech 1917 až 1932 je brilantní ukázkou orchestrální transkripce renesančních a raně barokních hudebních motivů původně psaných pro loutnu. V roce 1927 provedl skladatel cyklus pod názvem Gli Ucelli (Ptáci), založený na barokních skladbách imitujících ptačí zpěv. V témže roce složil hold svému krajanovi malíři Sandru Botticellimu skladbou pro komorní orchestr Trittico Botticelliano (Botticelliovský triptych) v němž hudební formou ztvárňuje malířovy obrazy. Concerto Gregoriano (1921), Vetrate di chiesa (Chrámová okna, 1927) a Metamorphoseon modi XII (1930) jsou příkladem znovuoživení církevních tónin a jim odpovídajících harmonických struktur.
Jeho operní tvorba nedosáhla takového věhlasu jako orchestrální hudba, ačkoliv to byla právě opera Semiramis , kterou si zasloužil uznání u italského publika.
Respigiho žačka a později manželka Elsa Olivieri-Sangiacomo Respighi (1894 – 1996), pěvkyně a skladatelka, uvedla na jeviště baletní podobu Starých zpěvů a tanců.
Externí odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu Ottorino Respighi na Wikimedia Commons
- Volně přístupné partitury děl od O. Respighiho v projektu IMSLP
- Ottorino Respighi na projektu Musopen