Wikipedie

Timáliovití

čeleď ptáků

Timáliovití (Timaliidae) představují čeleď pěvců. Kdysi podstatně širší skupina v současném pojetí zahrnuje pouze deset rodů a více než 50 žijících druhů rozšířených především v lesních porostech jižní, východní a jihovýchodní Asie (včetně Malajského poloostrova). Opeření je černé, šedé nebo sytě hnědé, často s pruhovaným či skvrnitým vzorem, některé druhy vynikají zakřiveným, šavlovitým zobákem (rody Pomatorhinus a Jabouilleia).[1]

Jak číst taxoboxTimáliovití
alternativní popis obrázku chybí
timálie kaštanovohlavá (Timalia pileata)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpěvci (Passeriformes)
Čeleďtimáliovití (Timaliidae)
Vigors & Horsfield, 1827
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Potravu timáliovitých tvoří především hmyz, někdy i bobule, semena či nektar. Žijí v různých typech lesů (včetně bambusových), kořist sbírají z listů a větví. Svá kulovitá nebo klenutá hnízda z rostlinného materiálu si typicky budují na zemi nebo blízko země a jde o monogamní ptáky, přičemž o rodičovské povinnosti se dělí oba rodiče. Velikost snůšky činí 2 až 5 vajec, s většími snůškami v severnějších oblastech. Inkubační doba činí asi 12 dní.[1]

Systematika

editovat

Čeleď Timaliidae v současném užším pojetí (IOC World Bird List, v14.1) zahrnuje následujících deset rodů:[2][3]

Systematika timálií však byla extrémně spletitá a ve starších zdrojích se tak podstatně liší vymezení této skupiny. Dlouhodobě totiž představovala spíše tzv. sběrný taxon pro vzájemně nepříbuzné formy. Německý ornitolog Ernst Hartert (1859–1933) o těchto ptácích prohlásil, že druhy, jež nelze jednoduše zařadit jinam, bývají označovány jako timálie.[4] Timálie se zároveň v historických systémech často uvádějí coby zástupci širší čeledi lejskovití (Muscicapidae), jež vyjma nich v této podobě zahrnovala i čeleď drozdovitých (Turdidae) či čeleď pěnicovitých (Sylviidae).[pozn. 1][5]

Podrobnou předmolekulární systematiku timálií představil francouzský ornitolog Jean Théodore Delacour na přelomu 40. a 50. let 20. století.[6][7] Delacour rozeznával šest tribů timálií, konkrétně Pellorneini, Pomatorhinini, Timaliini, Chamaeini, Turdoidini a Picathartini. Celkem klasifikoval 252 druhů ve 47 rodech, systém koncipoval tak, aby sledoval posloupnost od „primitivních“ (Pellorneini) až po „nejodvozenější“ taxony (Picathartini) a za sesterskou skupinu k timáliím považoval pěnicovité.[5]

Co se týče timálií, Delacour představoval několik dekád hlavní taxonomickou autoritu až do vydání Sibleyho a Ahlquistova systému ptáků[8] založeného na DNA-DNA hybridizaci, resp. taxonomické monografie Sibley a Monroe (1990)[9]. Tyto průkopnické práce mj. potvrdily polyfyletismus systémů předchozích, když z timálií vyčlenily některé rody s nimi blíže nepříbuzné. Mezi nimi byly vranule rodu Picathartes (tedy Delacourův tribus Picathartini), ale i australasijské rody Garritornis a Pomatostomus (vzájemnou příbuznost naznačovala podobnost s rodem Pomatorhinus, jež je tedy důsledkem konvergentního vývoje). Výsledky rovněž ukazovaly, že se v rámci timálií odvozuje rod Sylvia (tj. pěnice), timálie byly proto zařazeny do čeledi Sylviidae.[pozn. 2] Jako blízce příbuzná se jim pak ukázala být samostatná čeleď kruhoočkovitých (Zosteropidae).[4][5][10]

Následující práce již řešily příbuzenské vztahy timálií prostřednictvím molekulární fylogenetiky založené na sekvencích DNA. Jednu z prvních poskytla studie Cibois (2003), jež některé rody z timálií vyloučila (Pteruthius, Kakamega), ale podle výsledků se v rámci timálií odvozovaly jak pěnice (Sylvia), tak kruhoočka (Zosterops).[5] Navazující fylogenetické hypotézy poskytli např. Gelang & kol. (2009)[11], Moyle & kol. (2012)[12] a Cai & kol. (2019)[10]. Molekulárně-fylogenetické analýzy nakonec vyprofilovaly pět holofyletických linií, dnes hodnocených na úrovni samostatných čeledí, tj. Sylviidae, Zosteropidae, Timaliidae, Pellorneidae a Leiothrichidae.[1][10] Rody řazené do timáliovitých v užším smyslu shrnuje úvod této kapitoly. Oddělení většího množství samostatných čeledí dává smysl i z toho důvodu, že jak taxon Sylviidae Leach, 1820, tak taxon Timaliidae Vigors & Horsfield 1827 patří mezi dlouhodobě zaužívané (ačkoli jejich vymezení se široce měnilo), a nedává proto smysl jednu čeleď synonymizovat s druhou.[11] Komplexní studie Cai & kol. (2019) vymezila ještě samostatnou čeleď pro rod Alcippe (Alcippeidae), od pěnic bývá zároveň vyčleňována samostatná čeleď Paradoxornithidae. Následující kladogram znázorňuje předpokládané příbuzenské vztahy:[10]

 
 
 

Pycnonotidae

 
 
 
 

Sylviidae

 
 

Paradoxornithidae[pozn. 3]

 
 
 
 

Zosteropidae

 
 
 

Timaliidae

 
 
 

Pellorneidae

 
 
 

Alcippeidae

 
 

Leiothrichidae

 
 
 
 
 
 
 
 

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Pěnicovití sami představovali problematický, sběrný taxon.
  2. ↑ V rámci níž byla rodům Garrulax a Liocichla (v Delacourově systému zástupci tribu Turdoidini) vyčleněna vlastní podčeleď Garrulacinae, zatímco ostatní timálie spadaly do podčeledi Sylviinae. V rámci Sylviinae vystupoval v samostatném tribu Chamaeini rod Chamaea, zatímco ostatní timálie spadaly do tribu Timaliini. Třetí tribus, Sylviini, zahrnoval právě rod pěnic Sylvia.
  3. ↑ Jindy řazeni přímo v rámci Sylviidae, historicky součást timáliovitých v širším smyslu

Reference

editovat
  1. ↑ a b c WINKLER, David W.; BILLERMAN, Shawn M.; LOVETTE, Irby J. Tree-Babblers, Scimitar-Babblers, and Allies (Timaliidae), version 1.0. Birds of the World. 2020. Dostupné online [cit. 2024-03-23]. ISSN 2771-3105. DOI 10.2173/bow.timali1.01species_shared.bow.project_name. (anglicky) 
  2. ↑ Babblers, scimitar babblers, ground babblers, Alcippe fulvettas. IOC World Bird List, v14.1 [online]. [cit. 2024-03-24]. Dostupné online. 
  3. ↑ timáliovití [online]. BioLib [cit. 2024-03-24]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b HUTCHINS, Michael; JACKSON, J. A.; BOCK, W. J.; OLENDORF, D, 2003. Birds III. 2. vyd. Farmington Hills, MI: Gale. (Grzimek's Animal Life Encyclopedia; sv. 10). S. 505. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d CIBOIS, Alice. Mitochondrial DNA Phylogeny of Babblers (Timaliidae). The Auk. 2003, roč. 120, čís. 1, s. 35–54. Dostupné online [cit. 2024-03-24]. ISSN 0004-8038. DOI 10.2307/4090138. 
  6. ↑ DELACOUR, J. Les Timaliinés. L’Oiseau. 1946, s. 7–36. 
  7. ↑ DELACOUR, J. Les Timaliinés: Additions et modifications. L’Oiseau. 1950, s. 186–191. 
  8. ↑ SIBLEY, C. G.; AHLQUIST, J. E. Phylogeny and classification of birds: a study in molecular evolution. New Haven: Yale University Press, 1990. Dostupné online. 
  9. ↑ SIBLEY, C. G.; MONROE, B. L. Distribution and Taxonomy of Birds of the World. New Haven: Yale University Press, 1990. Dostupné online. 
  10. ↑ a b c d CAI, Tianlong; CIBOIS, Alice; ALSTRÖM, Per. Near-complete phylogeny and taxonomic revision of the world’s babblers (Aves: Passeriformes). Molecular Phylogenetics and Evolution. 2019-01, roč. 130, s. 346–356. Dostupné online [cit. 2024-03-24]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2018.10.010. 
  11. ↑ a b GELANG, Magnus; CIBOIS, Alice; PASQUET, Eric. Phylogeny of babblers (Aves, Passeriformes): major lineages, family limits and classification. Zoologica Scripta. 2009-05, roč. 38, čís. 3, s. 225–236. Dostupné online [cit. 2024-03-24]. ISSN 0300-3256. DOI 10.1111/j.1463-6409.2008.00374.x. (anglicky) 
  12. ↑ MOYLE, Robert G.; ANDERSEN, Michael J.; OLIVEROS, Carl H. Phylogeny and Biogeography of the Core Babblers (Aves: Timaliidae). Systematic Biology. 2012-07-01, roč. 61, čís. 4, s. 631–651. Dostupné online [cit. 2024-03-24]. ISSN 1076-836X. DOI 10.1093/sysbio/sys027. (anglicky) 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Timáliovití&oldid=23873295“