Antigonos II. Gonatás: Porovnání verzí

Antigonos II. Gonatás
Antigonos II. Gonatás
Narození	319 př. n. l.; Gonni Municipal Unit
Úmrtí	3. století př. n. l.; Pella
Povolání	voják
Choť	Phila
Partner(ka)	Demo
Děti	Démétrios II. Makedonský; Halcyoneus
Rodiče	Démétrios I. Poliorkétés a Fila
Rod	Antigonovci
Příbuzní	Stratoniké Syrská, Phila, Craterus, Démétrios, Kórragos a Alexander (sourozenci); Filip V. Makedonský a Apama III (vnoučata)
Funkce	stratég
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Interaktivně procházet historii

← Přejít na předchozí porovnání

Smazaný obsah Přidaný obsah

VizuálníWikitext

V textu

Aktuální verze z 16. 11. 2022, 13:45

Antigonos II. Gonatás (319 př. n. l. – 239 př. n. l.) byl králem, jenž položil základy trvalé vlády dynastie Antigonovců v Makedonii. V řeckém světě dosáhl proslulosti díky svému vítězství nad Kelty, kteří na počátku 3. století př. n. l. pronikli z hloubi Balkánského poloostrova, přičemž napadli a vyplenili Makedonii a Řecko. Jím ustavená makedonská hegemonie nad Řeckem urychlila proces degenerace tamních městských států (poleis), které v důsledku toho později padly za oběť rozpínavosti římské republiky.

Před nástupem na trůn

Původ

Antigonos Gonatás se podle všeho narodil kolem roku 319 př. n. l. v thesálské obci Gonnoi (odtud zřejmě jeho přízvisko), jako potomek nejmocnějších diadochů (Alexandrových generálů, kteří se po jeho smrti v roce 323 př. n. l. utkali o vládu nad jeho říší). Antigonovým otcem byl Démétrios I. Poliorkétés, který byl synem Antigona I. Jednookého, jenž po řadu let ovládal velkou část Přední Asie. Po své matce File byl Gonatás vnukem Antipatra, místodržitele Makedonie a Řecka v době Alexandrova asijského tažení, jemuž byl po Alexandrově smrti přiznán titul regenta říše. Antigonův stejnojmenný děd i jeho otec se ve svém životě potýkali s velkými zvraty přízně štěstěny. Antigonos Jednooký byl poté, co se mu téměř podařilo naplnit sen o opětném sjednocení Alexandrovy říše, poražen a zabit v bitvě u Ipsu v roce 301 př. n. l. Jeho někdejší území si pak mezi sebe rozdělili jeho nepřátelé: Kassandros, Ptolemaios, Lýsimachos a Seleukos.

Démétriovým velitelem

Tehdy osmnáctiletý Antigonos Gonatás unikl z bitvy spolu se svým otcem Démétriem a asi 9 000 vojáky. Vzájemná řevnivost mezi vítěznými diadochy umožnila Démétriovi získat zpět část moci. Démétrios dobyl nejprve Athény a většinu Řecka, načež se v roce 294 př. n. l. chopil makedonského trůnu na úkor Kassandrova syna Alexandra. Jelikož Antigonos Gonatás byl po své matce vnukem Antipatra a synovcem Kassandra, jeho přítomnost pomohla usmířit stoupence Antipatrovců a legitimizovat vládu Démétria.

Během tažení v Bojótii o dva roky později obdržel Démétrios zprávu, že Lýsimachos, vládce Thrákie a protivník jeho otce, byl zajat barbarským náčelníkem Dromichaitem. Démétrios doufal, že se mu podaří ovládnout Lýsimachova území v Thrákii a na západě Malé Asie. Velení nad vojskem v Řecku tudíž svěřil Antigonovi, zatímco sám neprodleně vyrazil na sever. Nato v Bojótii propuklo povstání, které ale Antigonos zdolal a přeživší vzbouřence zatlačil do Théb. Po neúspěchu své thrácké výpravy se Démétrios vrátil zpět do Řecka. Obyvatelé Théb se bránili velice houževnatě, pročež Démétrios nutil své muže ke krvavým a jen velmi málo efektivním útokům. Antigonos znervóznělý z těžkých ztrát prý litoval zbytečného mrhání životy vojáků. Démétrios nacházel pro jeho obavy pouze nepatrné pochopení. Záhy projevil stejnou lhostejnost i k vlastnímu zdraví, neboť byl sám vážně zasažen do krku.

V roce 291 př. n. l. Démétrios město konečně obsadil. Přesto vláda v Makedonii a kontrola Řecka představovaly pro Démétria jen odrazový můstek k budoucím, mnohem dalekosáhlejším tažením. Jeho záměrem nebylo nic menšího než sjednocení někdejší Alexandrovy říše. Proto se vrhl do velkolepých válečných příprav, v rámci nichž nechal vybudovat flotilu 500 válečných lodí. Některé z nich dosahovaly dosud nevídaných rozměrů. Tyto přípravy a hlavně jejich důvod velice zneklidňovaly ostatní krále: Seleuka, Ptolemaia, Lýsimacha a Pyrrha, kteří urychleně vytvořili alianci. Na jaře roku 288 př. n. l. se Ptolemaiovo loďstvo přiblížilo k Řecku a podnítilo zdejší obce k odpadnutí od Démétria. Zároveň Lýsimachos a Pyrrhos napadli z východu a ze západu Makedonii. Démétrios následně zanechal Antigona v Řecku a sám spěchal bránit svůj trůn.

V tomto okamžiku však Makedoňané projevili odpor k Démétriově výstřednostem a arogantnímu jednání a odmítli za něho prolévat svoji krev. V roce 287 př. n. l. obsadil Pyrrhos makedonské město Verroia, načež Démétriova armáda přešla na stranu épeirského krále, který si jinak velmi cenil odvahy makedonských vojáků. Fila, Antigonova matka, nato spáchala sebevraždu požitím jedu. Když se pak vzbouřily také Athény, Démétrios se sem okamžitě vypravil a oblehl město svým zbývajícím vojskem. Jeho netrpělivost ho ale přiměla k provedení zásadního rozhodnutí. Vedením války v Řecku pověřil Antigona a sám po shromáždění flotily, na níž nalodil 11 000 mužů a veškerou svoji jízdu, podnikl tažení do Asie proti Lýsimachovi. Nicméně i zde provázely Démétria nezdary, třebaže ve skutečnosti to byly spíše obavy a nevraživost ostatních diadochů. Mezitím, co Démétria stíhala v Malé Asii vojska Lýsimacha a Seleuka, dosáhl Antigonos úspěchu v Řecku. Ptolemaiova flotila byla zahnána a Athény se opět poddaly Antigonovcům.

Ve vyhnanství

V roce 285 př. n. l. se Démétrios opuštěný vojskem a vyčerpaný marným válčením vzdal Seleukovi. Svému synovi a jeho velitelům v Athénách a v Korintu napsal dopis, v němž jim poručil pokládat ho za mrtvého a ignorovat jakékoli dopisy podepsané jeho jménem. Makedonie byla rozdělena mezi Pyrrha a Lýsimacha, avšak stejně jako se dva vlci nedokážou podělit o jeden kus masa, ani oni nebyli schopni vládnout zemi společně. Brzy vypukl boj, v jehož průběhu Lýsimachos vypudil Pyrrha a získal kontrolu nad celým královstvím. Po zajetí svého otce se Antigonos ukázal jako nadmíru oddaný syn. Napsal každému z králů a zvláště Seleukovi nabízel všechna svá území a dokonce sám sebe jako rukojmí výměnou za otcovo propuštění. Navzdory tomu zůstaly jeho návrhy bez odezvy. V roce 283 př. n. l. Démétrios v syrském zajetí ve věku padesáti pěti let zemřel. Když se Antigonos doslechl, že mu budou předány otcovy ostatky, vydal se s celou svojí flotilou na moře, kde se poblíž Kykladských ostrovů setkal se Seleukovými loděmi. Antigonos pak převezl otcovo tělo do Korintu a odtud do Démétriady. V tomto thesálském městě byl pak Démétrios pohřben.

V roce 282 př. n. l. vyhlásil Seleukos válku Lýsimachovi, jehož v dalším roce porazil a zabil v bitvě u Kúrúpedia v Lýdii. Seleukos poté překročil Helléspont a vstoupil do Evropy, aby si zajistil vládu nad Makedonií a Thrákií. Krátce nato byl ale zavražděn Ptolemaiem Keraunem, Ptolemaiovým synem, jenž se pak chopil makedonského trůnu. Antigonos dospěl k závěru, že nazrála doba k získání otcova dědictví. Ovšem jeho vpád do Makedonie byl Ptolemaiem Keraunem odražen. Ze svého úspěchu se Keraunos netěšil příliš dlouho, jelikož již v zimě roku 279 př. n. l. sestoupil ze severu obrovský zástup Keltů, který rozdrtil Keraunovo vojsko. Sám král přišel v boji o život. Království se propadlo do úplné anarchie, jež trvala další dva roky. Po vydrancování Makedonie vpadli Keltové do Řecka. Antigonos sice přispěl menším vojenským kontingentem k jeho obraně před barbary, byli to však především Aitólové, kdo Kelty porazil. V roce 278 př. n. l. řecké vojsko tvořené z velké části Aitóly přemohlo Kelty u Thermopyl a u Delf, přivodilo jim při tom těžké ztráty, čímž je přinutilo k ústupu.

V následujícím roce se Antigonos vypravil k Helléspontu, kde se vylodil s vojskem nedaleko Lýsimacheie na thráckém Chersonésu. Když sem dorazili Keltové, nastražil jim Antigonos léčku. Svůj tábor ponechal zdánlivě opuštěný, přičemž své lodě zanechal vytažené na břehu. Keltové nejprve vyplenili tábor, jakmile ale zaútočili na lodě, objevilo se v jejich týlu Antigonovo vojsko. Sevřeni mezi mořem a Makedoňany ocitli se barbaři v pasti, v níž jim Antigonos uštědřil drtivou porážku. Opředen gloriolou vítěze nad Kelty poté Antigonos opět vznesl nárok na makedonský královský trůn. Zhruba někdy v téže době a za těchto příznivých okolností se narodil Antigonův syn a nástupce Démétrios II. Aitolikos.

Králem Makedonie

Válka s Pyrrhem

Pyrrhos, vládce Épeiru, království sousedícího s Makedonií na západě, byl výjimečně schopný generál, proslavený svojí mimořádnou odvahou a smělostí. Svůj talent však neužíval s rozmyslem a navíc postrádal vytrvalost. Antigonos ho proto přirovnal k hráči kostek, který má sice mnoho skvělých hodů, ale neví jak jich využít. V době, kdy Keltové porazili Ptolemaia Kerauna a makedonský trůn zůstal uvolněný, byl Pyrrhos právě zaměstnán válčením v zámoří. Zpočátku bojoval v Itálii a pak na Sicílii, přičemž se zapletl do války s Římem a Kartágem, dvěma nejmocnějšími státy západního Středomoří. Kvůli své nadutosti a domýšlivosti nakonec ztratil podporu italských a sicilských Řeků, a protože nutně potřeboval posily, napsal dopis Antigonovi, jakožto spřízněnému řeckému králi. Nicméně jeho žádost o vojsko a zlato Antigonos zdvořile odmítl. V roce 275 př. n. l. porazili Římané Pyrrha v bitvě u Beneventa, čímž ho přiměli upustit od jeho ambicí na Západě a odplout zpět do Épeiru.

Pyrrhova porážka se ukázala být pro Antigona velice nepříjemná. Kromě Pyrrha se s ním z Itálie vrátilo také 8000 mužů a 500 jezdců, k jejichž placení postrádal épeirský král finanční prostředky. To mu dodalo odvahu k vyhledávání nového válečného dobrodružství. Poté, co doplnil svoji armádu keltskými žoldnéři, vpadl do Makedonie s úmyslem opatřit si zlato drancováním. Tažení se vyvíjelo lépe, než očekával. Když se ustavil pánem několika měst a připojilo se k němu kolem 2000 dezertérů, rozhodl se střetnout s Antigonem. Jeho armádu Pyrrhos překvapil v úzkém průsmyku a uvrhl ji ve zmatek. Antigonovi makedonští vojáci uprchli, zatímco jeho vlastní keltští žoldnéři stáli vytrvale na svém místě až do chvíle, než je Pyrrhovo vojsko zcela obklíčilo. Pyrrhos se jal pronásledovat zbytek Antigonovy armády, jež demoralizována předchozí porážkou, odmítla dále bojovat. Sotvaže se obě vojska postavila proti sobě, vyvolával Pyrrhos různé důstojníky jménem a tím se mu podařilo pohnout celé makedonské vojsko k zběhnutí. Antigonos unikl jen díky přestrojení. Pyrrhos nyní ovládal Horní Makedonii a Thesálii, naproti tomu Antigonos si dosud podržel pobřežní oblasti.

Stejně jako hráč kostek, který promarní svoje štěstí, promarnil nyní i Pyrrhos svoje vítězství. V obsazených Aigách, starobylém makedonském hlavním městě, umístil jako posádku keltské žoldnéře, kteří popudili Makedoňany hledáním zlata v hrobech jejich králů. Ačkoli Antigonos dosud kontroloval města na pobřeží, Pyrrhos svého nepřítele hrubě podcenil a učinil jen málo pro to, aby zničil zbytky jeho moci. Místo toho se spokojil s pouhými urážkami, v nichž Antigona označil za nehodného nosit nadále purpur.

Ještě předtím, než bylo tažení završeno, nechal se Pyrrhos v roce 272 př. n. l. zlákat významným spartským představitelem ke vpádu do Lakónie. Král sebral vojsko 25 000 pěšáků, 2000 jezdců a 24 slonů, s nimiž postoupil na Peloponés a okupoval arkadské město Megalopolis. Mezitím Antigonos získal zpět kontrolu nad částí Makedonie, narychlo shromáždil novou armádu a vyplul do Řecka, kde se hodlal postavit Pyrrhovým plánům. Protože velká část spartského vojska prodlévala v této době na Krétě, naskytla se Pyrrhovi výjimečně slibná šance k snadnému obsazení Sparty. Její obyvatelé ale zorganizovali energickou obranu a poskytli tak jednomu z Antigonových velitelů dostatek času, aby z Korinta přivedl skupinu žoldnéřů. Nedlouho poté se vrátil z Kréty spartský král Areus v doprovodu 2000 mužů. S těmito posilami výrazně vzrostl odpor obléhaného města, načež Pyrrhos, jehož vojsko podlamovaly četné dezerce, upustil od útoku na Spartu a raději přešel k plenění okolní krajiny.

Pyrrhova smrt v Argu

V Argu, druhém nejdůležitějším městě Peloponésu, se o moc svářili dva místní předáci: Aristippos a Aristeas. Jelikož Aristippos byl spojencem Antigona, obrátil se Aristeas na Pyrrha s žádostí, aby mu dopomohl k vládě nad obcí. Antigonos, zpravený o Pyrrhově postupu na Argos, pochodoval se svojí armádou do téhož místa a ihned po příchodu zaujal postavení na strategicky položené vyvýšenině poblíž města. Pyrrhos se utábořil u Nauplia a následující den vyslal k Antigonově vojsku hlasatele, jehož prostřednictvím označil Antigona za zbabělce a vyzval ho, aby sešel na rovinu a svedl s ním bitvu. Antigonos odpověděl, že si sám vybere okamžik boje. Argejští, obávající se, že se jejich rodná obec stane místem krvavého střetnutí, vyslali delegace k oběma králům, jimiž je vyzývali, aby opustili Argolidu a dovolili tak Argu zachovat si neutralitu. Oba králové souhlasili, nicméně Pyrrhos se tajně spojil s Aristeem, jenž v noci otevřel brány a umožnil Pyrrhovu vojsku vstoupit do města. Pyrrhovi sloni však nemohli projít branami, čímž Argejští získali čas, aby se mohli obrátit na Antigona.

Když se Antigonos dozvěděl o tom, že Pyrrhos město zrádně napadl, okamžitě vyslal silný oddíl na pomoc jeho obyvatelům. V téže době dorazil Areus s tisícem krétských a spartských vojáků. Pyrrhos pochopil, že narazil na příliš tuhý odpor a rozhodl se ustoupit. Ovšem Pyrrhův syn Helénos špatně pochopil jeho rozkazy a vyrazil s jádrem sil do Argu. Výsledkem byl naprostý chaos v Pyrrhově vojsku, jenž byl ještě umocňován přítomností zneklidnělých slonů. Během tohoto zmatku byl Pyrrhos sražen cihlou, vrženou ze střechy domu starou ženou. Otřesenému Pyrrhovi následně uťal hlavu jeden z Antigonových vojáků, čímž skončila kariéra nejslavnějšího vojáka své doby. Antigonův syn Alkyoneus přinesl Pyrrhovu hlavu do Antigonova tábora, kde ji hodil k nohám svého otce. Pochvaly se od něho nedočkal, místo toho se na něho Antigonos obořil a nazval ho barbarem. Pak si prý zakryl obličej a propukl v pláč. Osud jeho nepřítele mu až příliš připomínal tragický osud jeho děda a otce, které stihl podobný zvrat štěstěny. Pyrrhovo tělo dal poté zpopelnit a pohřbít.

Po Pyrrhově smrti přešlo celé jeho vojsko a tábor na stranu Antigona, který rozhodujícím způsobem posílil svoji moc. Přesto Antigonovy potíže s Épeiroty dosud neskončily. Vlády v Épeiru se chopil Alexandr II., Pyrrhův syn a dědic, jenž se brzy vydal v otcových šlépějích a pokusil se dobýt Makedonii. Několik let nato byl Alexandr vyhnán z Makedonie Antigonovým synem Démétriem a navíc ztratil i kontrolu nad Épeirem, takže byl nakonec donucen odejít do vyhnanství v Akarnánii, kde však dlouho nepobyl. Jakmile se Makedoňané pod tlakem jeho spojenců, Akarnánů a Aitólů, stáhli z Épeiru, ihned se vrátil do země. Vztahy mezi Épeirem a jeho mocným východním sousedem zůstávaly od té doby poměrně klidné, což bylo stvrzeno sňatkem Alexandrovy dcery Fthíe a Démétria.

Chremónidova válka

Po ovládnutí území dobytého Pyrrhem stvrdil Antigonos spojenectví se Spartou a Argem a umístil makedonskou posádku do Korintu, čímž si zabezpečil poslušnost Řeků. Na rozdíl od svých předků, kteří nejprve dosáhli neskutečných výšin, aby posléze zažili strmý pád do propasti, Antigonos pečlivě upevňoval svoji moc, přičemž odmítal podstoupit jakékoli zbytečné riziko. Uvědomoval si lásku Helénů ke svobodě a udržoval proto zdání nezávislosti řeckých obcí, ovšem jen do té míry, aby nebyla ohrožena makedonská převaha. Nepřátelství, které by mu vynesla přímá kontrola Řecka, se raději vyhnul tím, že řecké záležitosti řídil prostřednictvím místních vládců. Řecký historik Polybios později napsal, že „žádný jiný muž nezískal tak neomezenou vládu nad Řeckem jako Antigonos“.

V zahraniční politice udržoval makedonský král velmi dobré vztahy s Antiochem I. Sótérem, seleukovským vládcem Asie, jenž proslul svojí hlubokou láskou k Antigonově sestře Stratoníké. Toto spojenectví přirozeně ohrožovalo ptolemaiovský Egypt, třetí mocnost helénistického světa. Athény a Sparta, kdysi hegemonní obce v Řecku, pochopitelně cítily odpor k Antigonově dominanci. Jejich hrdost, jež z nich v minulosti učinila nepřátele na život a na smrt, je nyní přiměla ke spojení svých sil. V roce 267 př. n. l. athénský politik Chremónidés, podporovaný Ptolemaiovci, přesvědčil své spoluobčany, aby se přidali na stranu Sparty a vyhlásili válku makedonskému králi. Antigonos v odpověď na to vytáhl s vojskem proti Athénám a vydrancoval jejich zázemí, zatímco jeho flotila zablokovala Pireus. Aby zamezil vzrůstu Antigonovy moci, vyslal egyptský král Ptolemaios II. Filadelfos Athénám na pomoc svoje loďstvo. Egyptského zásahu v Řecku využil ale Antiochos I. k útoku proti Ptolemaiovcům. Ti sice úspěšně čelili silnějším seleukovským silám v Sýrii, nebyli však schopni bránit Athény před Antigonem. V roce 261 př. n. l. uzavřeli Athéňané a Sparťané, vyčerpaní roky trvajícím válčením, pustošením a hladověním, mírovou smlouvu s Antigonem, který si udržel vedoucí postavení v Řecku.

Arátos a vzestup achajského spolku

Poté, co Antigonos překazil snahy Ptolemaiovců o otřesení jeho vlády nad Řeckem, spočívalo hlavní nebezpečí pro makedonskou dominanci v přetrvávající svobodymilovnosti Helénů. V roce 251 př. n. l. byl sikyónský tyran Níkokles, vládnoucí s Antigonovým tichým souhlasem, svržen místním mladým šlechticem jménem Arátos. Ten následně osvobodil lid a povolal zpět do vlasti všechny osoby vyhnané z města Níkoklem. Z obav před Antigonovým vojenským zásahem požádal Arátos o začlenění svého města do achajského spolku, což byla federace několika achajských obcí na severozápadě Peloponésu. Antigonos, jenž upřednostňoval použití lsti před vojenskou konfrontací, se pokusil získat mladého Sikyóňana na svou stranu a poslal mu 25 talentů zlata. Arátos se nehodlal nechat zkorumpovat a zlato rozdal svým spoluobčanům. S finanční podporou od Ptolemaia III. Euergeta poté usmířil různé politické frakce ve spolku a sjednotil je ke společnému cíli: skoncování s makedonskou nadvládou.

Antigonos, znepokojený Arátovou rostoucí mocí a popularitou, se rozhodl si ho naklonit projevováním přízně, anebo ho alespoň zdiskreditovat v očích Ptolemaia. Arátos neměl v úmyslu stát se Antigonovým přítelem, neboť ho považoval za utlačovatele řecké svobody. V roce 243 př. n. l. v čele několika achajských vojáků obsadil překvapivým nočním útokem Akrokorint, strategicky důležitou pevnost, která kontrolovala Isthmos, pozemní přístup na Peloponéský poloostrov. Když se zpráva o tomto úspěchu donesla do Korintu, povstali jeho obyvatelé proti makedonskému králi, svrhli vládu jeho stoupenců a připojili se k achajskému spolku. Nato Arátos vstoupil do přístavu Lechaion a ukořistil zde 25 Antigonových lodí. Antigonova porážka zažehla jiskru protimakedonského povstání na celém Peloponésu. Taktéž Megařané pozvedli zbraně proti Makedoňanům a společně s občany Troizénu a Epidauru se zapojili do achajského spolku. Arátos pak pronikl na území Athén a vydrancoval ostrov Salamis. Každý athénský občan, jenž upadl do zajetí, byl propuštěn na svobodu, aniž bylo požadováno výkupné, čímž měli být Athéňané povzbuzeni k připojení se k Achajům. Makedoňané si i přesto zachovali své pozice v Athénách, stejně jako ve zbytku středního Řecka.

Smrt a hodnocení

Antigonos zemřel ve věku osmdesáti let v roce 239 př. n. l. Králem se po něm stal jeho syn Démétrios II., který panoval dalších deset let. S výjimkou krátkého období boje proti Keltům se Antigonos neprojevoval jako výjimečně nadaný velitel. Jeho schopnosti a přednosti byly převážně politického charakteru. Spíše než na vojenskou sílu se při dosahování svých cílů spoléhal na svoji trpělivost, prohnanost a houževnatost. Jeho výsledky byly proto pevnějšího a trvalejšího rázu na rozdíl od mnohem talentovanějších vojevůdců, jakými byli jeho otec Démétrios a především jeho úhlavní soupeř – Pyrrhos. Likvidací nezávislosti řeckých obcí zásadním způsobem prohloubil krizi, v níž se Řecko nacházelo. To se pak ve 2. století př. n. l. stalo snadnou kořistí římských výbojů. Rovněž je třeba zmínit, že Antigonos získal sympatie svých poddaných svou přímostí a vybraným způsobem chování, které si vytříbil ve společnosti význačných literátů, obzvláště filozofů (jeho přítelem byl Zénón z Kitia), básníků a historiků. Paradoxně právě tento filozoficky zaměřený král, jenž se nejprve pasoval do role vznešeného obránce klasických řeckých hodnot, nakonec skončil jako nejschopnější utiskovatel řecké svobody od dob Alexandra Velikého.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Antigonos II Gonatas na anglické Wikipedii.

↑ Antigonus. In: Skutečný slovník klasických starožitností od Lubkera.
↑ ^a ^b Julius Kaerst: Antigonos 4. In: Pauly-Wissowa vol. I,2. 1894. [cit. 2023-11-14].

Související články

Literatura

OLIVA, Pavel. Řecko mezi Makedonií a Římem. Praha : Academia, 1995. ISBN 80-200-0435-1
OLIVA, Pavel. Svět helénismu. Praha : Arista, Epocha, 2001. ISBN 80-86328-02-3
PLÚTARCHOS. Životopisy slavných Řeků a Římanů I, II (Démétrios, Pyrrhos, Arátos). Praha : Arista : Baset : Maitrea, 2006-2007. ISBN 80-86410-46-3, ISBN 978-80-86410-47-0
POLYBIOS. Dějiny I. Praha : Arista : Baset : Maitrea, 2008. ISBN 978-80-86410-56-2
ŚWIDERKOVÁ, Anna. Tvář helénistického světa : od Alexandra Velikého do císaře Augusta. Praha : Panorama, 1983
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Řecký zázrak. Praha : Euromedia Group – Knižní klub, Erika, 2000. ISBN 80-242-0403-7

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Antigonos II. Gonatás na Wikimedia Commons
Antigonus II Gonatas (anglicky)
Antigonos II. Gonatas (Der Hellenismus) (německy)

Předchůdce:
Sósthenés

Makedonský král
Antigonos II. Gonatás
276–274

Nástupce:
Pyrrhos

Předchůdce:
Pyrrhos

Makedonský král
Antigonos II. Gonatás
272–239

Nástupce:
Démétrios II.

[097ed1a1d1972e59c095911492393917bb41c950-1] Antigonus. In: Skutečný slovník klasických starožitností od Lubkera.

[f167c48bb415706d9c52cd760fcd921e69af9c01-2] Julius Kaerst: Antigonos 4. In: Pauly-Wissowa vol. I,2. 1894. [cit. 2023-11-14].

[1]

[2]

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
+{{Infobox - osoba}}
-[[Soubor: AntigonusGonatas.jpg|thumb|350px|Mince Antigona II. Gonata]]
-'''Antigonos II. Gonatás''' (* [[319 př. n. l.]], † [[239 př. n. l.]]) byl mocným králem, jenž položil základy trvalé vlády dynastie [[Antigonovci|Antigonovců]] v [[Starověká Makedonie|Makedonii]]. V [[Starověké Řecko|řeckém světě]] dosáhl proslulosti díky svému vítězství nad [[Keltové|Kelty]], kteří na počátku [[3. století př. n. l.]] pronikli z hloubi [[Balkán|Balkánského poloostrova]], přičemž napadli a vyplenili Makedonii a [[Řecko]]. Jím ustavená makedonská [[hegemonie]] v Řecku však urychlila proces degenerace tamních městských států (''[[Polis|poleis]]''), které se v důsledku toho staly později snadnou obětí rozpínavosti [[Římská republika|římské republiky]].
+'''Antigonos II. Gonatás''' ([[319 př. n. l.]] – [[239 př. n. l.]]) byl králem, jenž položil základy trvalé vlády dynastie [[Antigonovci|Antigonovců]] v [[Starověká Makedonie|Makedonii]]. V [[Starověké Řecko|řeckém světě]] dosáhl proslulosti díky svému vítězství nad [[Keltové|Kelty]], kteří na počátku [[3. století př. n. l.]] pronikli z hloubi [[Balkán|Balkánského poloostrova]], přičemž napadli a vyplenili Makedonii a [[Řecko]]. Jím ustavená makedonská [[hegemonie]] nad Řeckem urychlila proces degenerace tamních městských států (''[[Polis|poleis]]''), které v důsledku toho později padly za oběť rozpínavosti [[Římská republika|římské republiky]].
-== Život před nástupem na trůn ==
+== Před nástupem na trůn ==
-=== Původ a mládí ===
+=== Původ ===
-Antigonos Gonatás se podle všeho narodil kolem roku [[319 př. n. l.]] v [[Thesálie|thesálské]] obci ''Gonnoi'' (odtud zřejmě jeho přízvisko), jakožto potomek nejmocnějších [[Diadochové|diadochů]] ([[Alexandr Veliký|Alexandrových]] generálů, kteří se po jeho smrti, v roce [[323 př. n. l.]], utkali o vládu nad jeho říší). Antigonovým otcem byl [[Démétrios I. Poliorkétés]], který byl synem [[Antigonos I. Monofthalmos|Antigona I. Jednookého]], jenž po mnoho let ovládal velkou část [[Asie]]. Po své matce File byl vnukem [[Antipatros|Antipatra]], místodržitele Makedonie a Řecka v době Alexandrova asijského tažení, který byl po Alexandrově smrti uznán [[regent]]em říše.
+Antigonos Gonatás se podle všeho narodil kolem roku [[319 př. n. l.]] v [[Thesálie|thesálské]] obci ''Gonnoi'' (odtud zřejmě jeho přízvisko), jako potomek nejmocnějších [[Diadochové|diadochů]] ([[Alexandr Veliký|Alexandrových]] generálů, kteří se po jeho smrti v roce [[323 př. n. l.]] utkali o vládu nad jeho říší). Antigonovým otcem byl [[Démétrios I. Poliorkétés]], který byl synem [[Antigonos I. Monofthalmos|Antigona I. Jednookého]], jenž po řadu let ovládal velkou část [[Přední Asie]]. Po své matce File byl Gonatás vnukem [[Antipatros|Antipatra]], místodržitele Makedonie a Řecka v době Alexandrova asijského tažení, jemuž byl po Alexandrově smrti přiznán titul [[regent]]a říše. Antigonův stejnojmenný děd i jeho otec se ve svém životě potýkali s velkými zvraty přízně štěstěny. Antigonos Jednooký byl poté, co se mu téměř podařilo naplnit sen o opětném sjednocení Alexandrovy říše, poražen a zabit v [[Bitva u Ipsu|bitvě u Ipsu]] v roce [[301 př. n. l.]] Jeho někdejší území si pak mezi sebe rozdělili jeho nepřátelé: [[Kassandros]], [[Ptolemaios I. Sótér|Ptolemaios]], [[Lýsimachos]] a [[Seleukos I. Níkátor|Seleukos]].
+=== Démétriovým velitelem ===
-Gonatův děd i otec se ve svém životě potýkali s velkými zvraty přízně štěstěny. Antigonos Jednooký byl poté, co se mu takřka podařilo naplnit sen o znovusjednocení Alexandrovy říše, poražen a zabit v [[Bitva u Ipsu|bitvě u Ipsu]] v roce [[301 př. n. l.]] Jeho někdejší obrovské území si pak mezi sebe rozdělili jeho nepřátelé: [[Kassandros]], [[Ptolemaios I. Sótér|Ptolemaios]], [[Lýsimachos]] a [[Seleukos I. Níkátor|Seleukos]].
+Tehdy osmnáctiletý Antigonos Gonatás unikl z bitvy spolu se svým otcem Démétriem a asi 9 000 vojáky. Vzájemná řevnivost mezi vítěznými diadochy umožnila Démétriovi získat zpět část moci. Démétrios dobyl nejprve [[Athény]] a většinu Řecka, načež se v roce [[294 př. n. l.]] chopil makedonského trůnu na úkor Kassandrova syna [[Alexandr V. Makedonský|Alexandra]]. Jelikož Antigonos Gonatás byl po své matce vnukem Antipatra a synovcem Kassandra, jeho přítomnost pomohla usmířit stoupence [[Antipatrovci|Antipatrovců]] a legitimizovat vládu Démétria.
-=== Generálem svého otce ===
+Během tažení v [[Bojótie (historické území)|Bojótii]] o dva roky později obdržel Démétrios zprávu, že Lýsimachos, vládce [[Thrákie]] a protivník jeho otce, byl zajat [[barbar]]ským náčelníkem Dromichaitem. Démétrios doufal, že se mu podaří ovládnout Lýsimachova území v Thrákii a na západě [[Malá Asie|Malé Asie]]. Velení nad vojskem v Řecku tudíž svěřil Antigonovi, zatímco sám neprodleně vyrazil na sever. Nato v Bojótii propuklo povstání, které ale Antigonos zdolal a přeživší vzbouřence zatlačil do [[Théby|Théb]]. Po neúspěchu své thrácké výpravy se Démétrios vrátil zpět do Řecka. Obyvatelé Théb se bránili velice houževnatě, pročež Démétrios nutil své muže ke krvavým a jen velmi málo efektivním útokům. Antigonos znervóznělý z těžkých ztrát prý litoval zbytečného mrhání životy vojáků. Démétrios nacházel pro jeho obavy pouze nepatrné pochopení. Záhy projevil stejnou lhostejnost i k vlastnímu zdraví, neboť byl sám vážně zasažen do krku.
-Tehdy 18tiletý Antigonos Gonatás unikl z bitvy spolu se svým otcem Démétriem a asi 9 000 vojáky. Vzájemná žárlivost mezi vítězi umožnila Démétriovi získat zpět část moci. Démétrios dobyl nejprve [[Athény]] a většinu Řecka a v roce [[294 př. n. l.]] se chopil trůnu v Makedonii na úkor Kassandrova syna [[Alexandr V. Makedonský|Alexandra]]. Jelikož Antigonos Gonatás byl po své matce vnukem Antipatra a synovcem Kassandra, jeho přítomnost pomohla usmířit stoupence [[Antipatrovci|Antipatrovců]] a legitimizovat vládu Démétria.
+V roce [[291 př. n. l.]] Démétrios město konečně obsadil. Přesto vláda v Makedonii a kontrola Řecka představovaly pro Démétria jen odrazový můstek k budoucím, mnohem dalekosáhlejším tažením. Jeho záměrem nebylo nic menšího než sjednocení někdejší Alexandrovy říše. Proto se vrhl do velkolepých válečných příprav, v rámci nichž nechal vybudovat flotilu 500 válečných lodí. Některé z nich dosahovaly dosud nevídaných rozměrů. Tyto přípravy a hlavně jejich důvod velice zneklidňovaly ostatní krále: Seleuka, Ptolemaia, Lýsimacha a [[Pyrrhos|Pyrrha]], kteří urychleně vytvořili alianci. Na jaře roku [[288 př. n. l.]] se Ptolemaiovo loďstvo přiblížilo k Řecku a podnítilo zdejší obce k odpadnutí od Démétria. Zároveň Lýsimachos a Pyrrhos napadli z východu a ze západu Makedonii. Démétrios následně zanechal Antigona v Řecku a sám spěchal bránit svůj trůn.
-Během tažení v [[Boiótie|Boiótii]] o dva roky později obdržel Démétrios zprávu, že Lýsimachos, vládce [[Thrákie]] a protivník jeho otce, byl zajat [[barbar]]ským náčelníkem Dromichaetem. Démétrios doufal, že se mu podaří ovládnout Lýsimachova území v Thrákii a na západě [[Malá Asie|Malé Asie]]. Velení nad vojskem v Řecku tudíž svěřil Antigonovi, zatímco sám vyrazil okamžitě na sever. V Boiótii zatím vypuklo povstání, které ale Antigonos zdolal a přeživší vzbouřence zatlačil do [[Théby|Théb]].
+V tomto okamžiku však Makedoňané projevili odpor k Démétriově výstřednostem a arogantnímu jednání a odmítli za něho prolévat svoji krev. V roce [[287 př. n. l.]] obsadil Pyrrhos makedonské město [[Verroia]], načež Démétriova armáda přešla na stranu [[Epirus|épeirského]] krále, který si jinak velmi cenil odvahy makedonských vojáků. Fila, Antigonova matka, nato spáchala sebevraždu požitím jedu. Když se pak vzbouřily také Athény, Démétrios se sem okamžitě vypravil a oblehl město svým zbývajícím vojskem. Jeho netrpělivost ho ale přiměla k provedení zásadního rozhodnutí. Vedením války v Řecku pověřil Antigona a sám po shromáždění flotily, na níž nalodil 11 000 mužů a veškerou svoji jízdu, podnikl tažení do Asie proti Lýsimachovi. Nicméně i zde provázely Démétria nezdary, třebaže ve skutečnosti to byly spíše obavy a nevraživost ostatních diadochů. Mezitím, co Démétria stíhala v Malé Asii vojska Lýsimacha a Seleuka, dosáhl Antigonos úspěchu v Řecku. Ptolemaiova flotila byla zahnána a Athény se opět poddaly Antigonovcům.
-Po neúspěchu svého thráckého tažení se Démétrios vrátil zpět do Řecka. Obyvatelé Théb se bránili velice houževnatě, pročež Démétrios nutil své muže ke krvavým a jen velmi málo efektivním útokům. Antigonos, znervóznělý z těžkých ztrát, prý litoval zbytečného plýtvání životů vojáků. Avšak Démétrios nacházel pro jeho obavy pouze nepatrné pochopení. Záhy ovšem projevil stejnou lhostejnost i k vlastnímu zdraví poté, co byl sám vážně zasažen do krku.
-V roce [[291 př. n. l.]] Démétrios město konečně obsadil. Přesto vláda v Makedonii a kontrola Řecka představovaly pro Démétria jen odrazový můstek k budoucím, mnohem dalekosáhlejším tažením. Jeho záměrem nebylo nic menšího než znovusjednocení někdejší Alexandrovy říše. Proto se vrhl do velkolepých válečných příprav, v rámci nichž nechal vybudovat flotilu 500 válečných lodí. Mnohé z nich dosahovaly dosud nevídaných rozměrů. Tyto přípravy a hlavně jejich důvod silně zneklidňovaly ostatní krále: Seleuka, Ptolemaia, Lýsimacha a [[Pyrrhos|Pyrrha]], kteří proto urychleně vytvořili alianci. Na jaře roku [[288 př. n. l.]] se Ptolemaiovo loďstvo přiblížilo k Řecku a podnítilo zdejší obce k povstání. Zároveň Lýsimachos a Pyrrhos napadli z východu a ze západu Makedonii. Démétrios následně zanechal Antigona v Řecku a sám spěchal bránit svůj trůn.
-Makedonci nyní však projevili odpor k Démétriově výstřednostem a arogantnímu jednání a odmítli za něho prolévat svoji krev. V roce [[287 př. n. l.]] obsadil Pyrrhos makedonské město [[Verroia]], načež Démétriova armáda přešla na stranu [[Épeiros|épeirského]] krále, který si jinak velmi cenil odvahy makedonských vojáků. Fila, Antigonova matka, nato spáchala sebevraždu požitím jedu. Když se poté vzbouřily Athény, Démétrios se sem okamžitě vypravil a oblehl město svým zbývajícím vojskem. Jeho netrpělivost ho ale přiměla k provedení zásadního rozhodnutí. Vedením války v Řecku pověřil Antigona a sám po shromáždění flotily, na níž nalodil 11 000 mužů a veškerou svoji jízdu, podnikl tažení do Asie proti Lýsimachovi. Nicméně i zde provázely Démétria nezdary, třebaže ve skutečnosti to byly spíše obavy a žárlivost ostatních diadochů. Mezitím, co Démétria stíhaly v Malé Asii vojska Lýsimacha a Seleuka, dosáhl Antigonos úspěchu v Řecku. Ptolemaiova flotila byla zahnána a Athény se opět poddaly Antigonovcům.
 === Ve vyhnanství ===
-V roce [[285 př. n. l.]] se Démétrios opuštěný vojskem a vyčerpaný marným válčením vzdal Seleukovi. Svému synovi a jeho velitelům v Athénách a v [[Korint]]u napsal dopis, v němž jim poručil pokládat ho za mrtvého a ignorovat jakékoli další dopisy podepsané jeho jménem. Makedonie byla rozdělena mezi Pyrrha a Lýsimacha, avšak stejně jako se dva vlci nedokážou podělit o jeden kus masa, ani oni nebyli schopni vládnout zemi společně. Brzy vypukl boj, v jehož průběhu Lýsimachos vypudil Pyrrha a získal kontrolu nad celým královstvím.
+V roce [[285 př. n. l.]] se Démétrios opuštěný vojskem a vyčerpaný marným válčením vzdal Seleukovi. Svému synovi a jeho velitelům v Athénách a v [[Korint]]u napsal dopis, v němž jim poručil pokládat ho za mrtvého a ignorovat jakékoli dopisy podepsané jeho jménem. Makedonie byla rozdělena mezi Pyrrha a Lýsimacha, avšak stejně jako se dva vlci nedokážou podělit o jeden kus masa, ani oni nebyli schopni vládnout zemi společně. Brzy vypukl boj, v jehož průběhu Lýsimachos vypudil Pyrrha a získal kontrolu nad celým královstvím. Po zajetí svého otce se Antigonos ukázal jako nadmíru oddaný syn. Napsal každému z králů a zvláště Seleukovi nabízel všechna svá území a dokonce sám sebe jako rukojmí výměnou za otcovo propuštění. Navzdory tomu zůstaly jeho návrhy bez odezvy. V roce [[283 př. n. l.]] Démétrios v [[Sýrie|syrském]] zajetí ve věku padesáti pěti let zemřel. Když se Antigonos doslechl, že mu budou předány otcovy ostatky, vydal se s celou svojí flotilou na moře, kde se poblíž [[Kyklady|Kykladských ostrovů]] setkal se Seleukovými loděmi. Antigonos pak převezl otcovo tělo do Korintu a odtud do Démétriady. V tomto thesálském městě byl pak Démétrios pohřben.
-Po zajetí svého otce se Antigonos ukázal být oddaným synem. Napsal všem králům, především Seleukovi, a nabízel jim všechna svá území a dokonce sám sebe jako rukojmí výměnou za otcovo propuštění. Jeho návrhy ovšem zůstaly bez odezvy. V roce [[283 př. n. l.]] Démétrios v [[Sýrie|syrském]] zajetí ve věku 55ti let zemřel. Když se Antigonos doslechl, že mu budou předány otcovy ostatky, vydal se s celou svojí flotilou na moře, kde se poblíž [[Kyklady|Kyklad]] setkal se Seleukovými loděmi. Antigonos pak převezl otcovo tělo do Korintu a odtud do Démétriady. V tomto thesálském městě byl pak Démétrios pohřben.
-V roce [[282 př. n. l.]] vyhlásil Seleukos válku Lýsimachovi, kterého o rok později porazil a zabil v [[Bitva u Kúrúpedia|bitvě u Kúrúpedia]] v [[Lýdie (země)|Lýdii]]. Seleukos poté překročil [[Helléspont]] a vstoupil do [[Evropa|Evropy]], aby si zajistil vládu v Makedonii a Thrákii, krátce nato byl ale zavražděn [[Ptolemaios Keraunos|Ptolemaiem Keraunem]], Ptolemaiovým synem, jenž se pak chopil makedonského trůnu. Antigonos dospěl k závěru, že nazrála doba k získání otcova dědictví. Jeho vpád do Makedonie byl však Ptolemaiem Keraunem odražen.
-Keraunos se ale ze svého úspěchu netěšil příliš dlouho, neboť již v zimě roku [[279 př. n. l.]] sestoupil ze severních lesů obrovský zástup [[Keltové|Keltů]], který rozdrtil Keraunovo vojsko. Sám král přišel v boji o život. Království se propadlo do úplné [[anarchie]], jež trvala další dva roky. Když Keltové vydrancovali Makedonii, vpadli do Řecka. Antigonos sice přispěl menším vojenským kontingentem k jeho obraně před barbary, byli to ale [[Aitólský spolek|Aitólové]], kdo Kelty porazil. V roce [[278 př. n. l.]] řecké vojsko tvořené z velké části Aitóly přemohlo Kelty u [[Thermopyly|Thermopyl]] a u [[Delfy|Delf]], přivodilo jim při tom těžké ztráty a přinutilo je k ústupu.
+V roce [[282 př. n. l.]] vyhlásil Seleukos válku Lýsimachovi, jehož v dalším roce porazil a zabil v [[Bitva u Kúrúpedia|bitvě u Kúrúpedia]] v [[Lýdie|Lýdii]]. Seleukos poté překročil [[Helléspont]] a vstoupil do [[Evropa|Evropy]], aby si zajistil vládu nad Makedonií a Thrákií. Krátce nato byl ale zavražděn [[Ptolemaios Keraunos|Ptolemaiem Keraunem]], Ptolemaiovým synem, jenž se pak chopil makedonského trůnu. Antigonos dospěl k závěru, že nazrála doba k získání otcova dědictví. Ovšem jeho vpád do Makedonie byl Ptolemaiem Keraunem odražen. Ze svého úspěchu se Keraunos netěšil příliš dlouho, jelikož již v zimě roku [[279 př. n. l.]] sestoupil ze severu obrovský zástup [[Keltové|Keltů]], který rozdrtil Keraunovo vojsko. Sám král přišel v boji o život. Království se propadlo do úplné [[anarchie]], jež trvala další dva roky. Po vydrancování Makedonie vpadli Keltové do Řecka. Antigonos sice přispěl menším vojenským kontingentem k jeho obraně před barbary, byli to však především [[Aitólský spolek|Aitólové]], kdo Kelty porazil. V roce [[278 př. n. l.]] řecké vojsko tvořené z velké části Aitóly přemohlo Kelty u [[Thermopyly|Thermopyl]] a u [[Delfy|Delf]], přivodilo jim při tom těžké ztráty, čímž je přinutilo k ústupu.
-V následujícím roce se Antigonos vypravil k Helléspontu, kde se vylodil s vojskem nedaleko Lýsimacheie na thráckém [[Chersonésos|Chersonésu]]. Když sem dorazili Keltové, nastražil jim Antigonos léčku. Svůj tábor ponechal zdánlivě opuštěný, přičemž své lodě zanechal na břehu. Keltové nejprve vyplenili tábor, když ale zaútočili na lodě, objevilo se v jejich týlu Antigonovo vojsko. Sevřeni mezi mořem a Makedonci se barbaři ocitli v pasti, načež jim Antigonos uštědřil drtivou porážku. Opředen gloriolou vítěze nad Kelty poté Antigonos opět vznesl nárok na makedonský královský trůn. Zhruba někdy v této době a za těchto příznivých okolností se narodil jeho syn a nástupce, [[Démétrios II. Makedonský|Démétrios II. Aitolikos]].
+V následujícím roce se Antigonos vypravil k Helléspontu, kde se vylodil s vojskem nedaleko Lýsimacheie na thráckém [[Chersonésos|Chersonésu]]. Když sem dorazili Keltové, nastražil jim Antigonos léčku. Svůj tábor ponechal zdánlivě opuštěný, přičemž své lodě zanechal vytažené na břehu. Keltové nejprve vyplenili tábor, jakmile ale zaútočili na lodě, objevilo se v jejich týlu Antigonovo vojsko. Sevřeni mezi mořem a Makedoňany ocitli se barbaři v pasti, v níž jim Antigonos uštědřil drtivou porážku. Opředen gloriolou vítěze nad Kelty poté Antigonos opět vznesl nárok na makedonský královský trůn. Zhruba někdy v téže době a za těchto příznivých okolností se narodil Antigonův syn a nástupce [[Démétrios II. Makedonský|Démétrios II. Aitolikos]].
 == Králem Makedonie ==
 === Válka s Pyrrhem ===
-[[Soubor:Young Folks' History of Rome illus146.png|thumb|Pyrrhos – nejvážnější protivník Antigona II. Gonata.]]
+[[Soubor:Young Folks' History of Rome illus146.png|náhled|upright=0.9|Pyrrhos – nejvážnější soupeř Antigona II. Gonata]]
-[[Pyrrhos]], vládce [[Épeiros|Épeiru]], království sousedícího s Makedonií na západě, byl výjimečně schopný generál, proslulý svojí mimořádnou odvahou a smělostí. Avšak svůj talent neužíval s rozmyslem a kromě toho postrádal vytrvalost. Antigonos ho jednou přirovnal k hráči kostek, který má sice mnoho skvělých hodů, ale neví jak jich využít. Když Keltové porazili Ptolemaia Kerauna a makedonský trůn zůstal uvolněný, byl Pyrrhos právě zaměstnán válčením v zámoří. Zpočátku bojoval v [[Itálie|Itálii]] a pak na [[Sicílie|Sicílii]], přičemž se zapletl do války s [[Starověký Řím|Římany]] a s [[Kartágo|Kartágem]], dvěma nejmocnějšími státy západního [[Středomoří]]. Kvůli své nadutosti a domýšlivosti nakonec ztratil podporu italských a sicilských [[Řekové|Řeků]], a protože nutně potřeboval posily, napsal dopis Antigonovi, jakožto spřízněnému řeckému králi. Jeho žádost o vojsko a zlato ale Antigonos zdvořile odmítl. V roce [[275 př. n. l.]] porazili Římané Pyrrha v [[Bitva u Beneventa|bitvě u Beneventa]]. Přinutili ho tak upustit od jeho ambicí na Západě a odplout zpět do Épeiru.
+[[Pyrrhos]], vládce [[Epirus|Épeiru]], království sousedícího s Makedonií na západě, byl výjimečně schopný generál, proslavený svojí mimořádnou odvahou a smělostí. Svůj talent však neužíval s rozmyslem a navíc postrádal vytrvalost. Antigonos ho proto přirovnal k hráči kostek, který má sice mnoho skvělých hodů, ale neví jak jich využít. V době, kdy Keltové porazili Ptolemaia Kerauna a makedonský trůn zůstal uvolněný, byl Pyrrhos právě zaměstnán válčením v zámoří. Zpočátku bojoval v [[Itálie|Itálii]] a pak na [[Sicílie|Sicílii]], přičemž se zapletl do války s [[Starověký Řím|Římem]] a [[Kartágo|Kartágem]], dvěma nejmocnějšími státy západního [[Středomoří]]. Kvůli své nadutosti a domýšlivosti nakonec ztratil podporu italských a sicilských [[Řekové|Řeků]], a protože nutně potřeboval posily, napsal dopis Antigonovi, jakožto spřízněnému řeckému králi. Nicméně jeho žádost o vojsko a zlato Antigonos zdvořile odmítl. V roce [[275 př. n. l.]] porazili Římané Pyrrha v [[Bitva u Beneventa|bitvě u Beneventa]], čímž ho přiměli upustit od jeho ambicí na Západě a odplout zpět do Épeiru.
-Pyrrhova porážka se ale ukázala být pro Antigona velice nepříjemná. Kromě Pyrrha se s ním z Itálie vrátilo také 8000 mužů a 500 jezdců, k jejichž placení však épeirský král nedisponoval žádnými finančními prostředky. To mu dodalo odvahu k vyhledávání nového válečného dobrodružství. Poté, co doplnil svoji armádu keltskými [[žoldnéř]]i, vpadl do Makedonie s úmyslem opatřit si zlato drancováním. Tažení se ale vyvíjelo lépe, než očekával. Když se ustavil pánem několika měst a připojilo se k němu kolem 2000 dezertérů, rozhodl se střetnout s Antigonem. Jeho armádu Pyrrhos překvapil v úzkém průsmyku a uvedl jí zde ve zmatek. Antigonovi makedonští vojáci uprchli, avšak jeho vlastní keltští žoldnéři stáli vytrvale na svém místě až do chvíle, než je Pyrrhovo vojsko zcela obklíčilo. Pyrrhos se jal pronásledovat zbytek Antigonovy armády, jež demoralizována předchozí porážkou, odmítla dále bojovat. Jakmile stála obě vojska proti sobě, vyvolával Pyrrhos různé důstojníky jménem, čímž se mu podařilo pohnout celé makedonské vojsko ke zběhnutí. Antigonos unikl jen díky přestrojení. Pyrrhos nyní ovládal Horní Makedonii a Thesálii, naproti tomu Antigonos si dosud podržel pobřežní oblasti.
+Pyrrhova porážka se ukázala být pro Antigona velice nepříjemná. Kromě Pyrrha se s ním z Itálie vrátilo také 8000 mužů a 500 jezdců, k jejichž placení postrádal épeirský král finanční prostředky. To mu dodalo odvahu k vyhledávání nového válečného dobrodružství. Poté, co doplnil svoji armádu keltskými [[žoldnéř]]i, vpadl do Makedonie s úmyslem opatřit si zlato drancováním. Tažení se vyvíjelo lépe, než očekával. Když se ustavil pánem několika měst a připojilo se k němu kolem 2000 dezertérů, rozhodl se střetnout s Antigonem. Jeho armádu Pyrrhos překvapil v úzkém průsmyku a uvrhl ji ve zmatek. Antigonovi makedonští vojáci uprchli, zatímco jeho vlastní keltští žoldnéři stáli vytrvale na svém místě až do chvíle, než je Pyrrhovo vojsko zcela obklíčilo. Pyrrhos se jal pronásledovat zbytek Antigonovy armády, jež demoralizována předchozí porážkou, odmítla dále bojovat. Sotvaže se obě vojska postavila proti sobě, vyvolával Pyrrhos různé důstojníky jménem a tím se mu podařilo pohnout celé makedonské vojsko k zběhnutí. Antigonos unikl jen díky přestrojení. Pyrrhos nyní ovládal Horní Makedonii a Thesálii, naproti tomu Antigonos si dosud podržel pobřežní oblasti.
-Nicméně stejně jako hráč kostek, který promarní svoje štěstí, promarnil nyní Pyrrhos svoje vítězství. V obsazených [[Aigy|Aigách]], starém hlavním městě Makedonie, dosadil za posádku keltské žoldnéře, kteří popudili Makedonce hledáním zlata v hrobech jejich králů. Navíc podcenil svého nepřítele. Ačkoliv Antigonos dosud kontroloval města na pobřeží, Pyrrhos učinil jen málo pro to, aby zničil zbytky jeho moci. Místo toho se spokojil s pouhými urážkami, když Antigona označil za nehodného nosit nadále purpur.
+Stejně jako hráč kostek, který promarní svoje štěstí, promarnil nyní i Pyrrhos svoje vítězství. V obsazených [[Aigy|Aigách]], starobylém makedonském hlavním městě, umístil jako posádku keltské žoldnéře, kteří popudili Makedoňany hledáním zlata v hrobech jejich králů. Ačkoli Antigonos dosud kontroloval města na pobřeží, Pyrrhos svého nepřítele hrubě podcenil a učinil jen málo pro to, aby zničil zbytky jeho moci. Místo toho se spokojil s pouhými urážkami, v nichž Antigona označil za nehodného nosit nadále purpur.
-Ještě předtím, než bylo tažení vítězně završeno, vrhl se již Pyrrhos do nového poté, co byl v roce [[272 př. n. l.]] vyzván významným [[Sparta|spartským]] představitelem ke vpádu do [[Lakónie]]. Pyrrhos nato sebral vojsko 25 000 pěšáků, 2000 jezdců a 24 slonů, s nimiž postoupil na [[Peloponés]] a okupoval [[Arkádie|arkadské]] město [[Megalopolis]]. Mezitím Antigonos získal zpět do své moci část Makedonie, narychlo shromáždil novou armádu a vyplul do Řecka, kde se hodlal postavit Pyrrhovým plánům. Protože velká část spartského vojska, pod vedením krále [[Areus I.|Area]], prodlévala v této době na [[Kréta|Krétě]], naskytla se Pyrrhovi výjimečně slibná šance k snadnému obsazení Sparty. Nicméně její obyvatelé zorganizovali energickou obranu a poskytli tak jednomu z Antigonových velitelů dostatek času, aby přivedl skupinu žoldnéřů z Korintu. Krátce poté se vrátil z Kréty také Areus v doprovodu 2000 mužů. S těmito posilami výrazně vzrostl odpor obléhaného města, načež Pyrrhos, jehož vojsko podlamovaly četné [[dezerce]], upustil od útoku na Spartu a raději přešel k plenění okolní krajiny.
+Ještě předtím, než bylo tažení završeno, nechal se Pyrrhos v roce [[272 př. n. l.]] zlákat významným [[Sparta|spartským]] představitelem ke vpádu do [[Lakónie]]. Král sebral vojsko 25 000 pěšáků, 2000 jezdců a 24 slonů, s nimiž postoupil na [[Peloponés]] a okupoval [[Arkádie|arkadské]] město [[Megalopolis]]. Mezitím Antigonos získal zpět kontrolu nad částí Makedonie, narychlo shromáždil novou armádu a vyplul do Řecka, kde se hodlal postavit Pyrrhovým plánům. Protože velká část spartského vojska prodlévala v této době na [[Kréta|Krétě]], naskytla se Pyrrhovi výjimečně slibná šance k snadnému obsazení Sparty. Její obyvatelé ale zorganizovali energickou obranu a poskytli tak jednomu z Antigonových velitelů dostatek času, aby z Korinta přivedl skupinu žoldnéřů. Nedlouho poté se vrátil z Kréty spartský král [[Areus I.|Areus]] v doprovodu 2000 mužů. S těmito posilami výrazně vzrostl odpor obléhaného města, načež Pyrrhos, jehož vojsko podlamovaly četné [[dezerce]], upustil od útoku na Spartu a raději přešel k plenění okolní krajiny.
 === Pyrrhova smrt v Argu ===
-V druhém nejvýznamnějším městě Peloponésu – v [[Argos (město)|Argu]] – se o moc svářili dva místní předáci: Aristippos a Aristeas. Poněvadž Aristippos byl spojencem Antigona, obrátil se Aristeas na Pyrrha s žádostí, aby mu dopomohl k vládě nad obcí. Antigonos, zpravený o Pyrrhově postupu na Argos, pochodoval se svojí armádou do téhož místa a ihned po příchodu zaujal postavení na strategicky položené vyvýšenině poblíž města. Když se o tom dozvěděl Pyrrhos, utábořil se u [[Nauplion|Nauplia]] a následující den vyslal k Antigonově vojsku hlasatele, jehož prostřednictvím označil Antigona za zbabělce a vyzval ho, aby sešel na rovinu a svedl s ním bitvu. Antigonos odpověděl, že si sám vybere okamžik boje.
+V [[Argos (město)|Argu]], druhém nejdůležitějším městě Peloponésu, se o moc svářili dva místní předáci: Aristippos a Aristeas. Jelikož Aristippos byl spojencem Antigona, obrátil se Aristeas na Pyrrha s žádostí, aby mu dopomohl k vládě nad obcí. Antigonos, zpravený o Pyrrhově postupu na Argos, pochodoval se svojí armádou do téhož místa a ihned po příchodu zaujal postavení na strategicky položené vyvýšenině poblíž města. Pyrrhos se utábořil u [[Nauplion|Nauplia]] a následující den vyslal k Antigonově vojsku hlasatele, jehož prostřednictvím označil Antigona za zbabělce a vyzval ho, aby sešel na rovinu a svedl s ním bitvu. Antigonos odpověděl, že si sám vybere okamžik boje. Argejští, obávající se, že se jejich rodná obec stane místem krvavého střetnutí, vyslali delegace k oběma králům, jimiž je vyzývali, aby opustili [[Argolis|Argolidu]] a dovolili tak Argu zachovat si neutralitu. Oba králové souhlasili, nicméně Pyrrhos se tajně spojil s Aristeem, jenž v noci otevřel brány a umožnil Pyrrhovu vojsku vstoupit do města. Pyrrhovi [[Válečný slon|sloni]] však nemohli projít branami, čímž Argejští získali čas, aby se mohli obrátit na Antigona.
+Když se Antigonos dozvěděl o tom, že Pyrrhos město zrádně napadl, okamžitě vyslal silný oddíl na pomoc jeho obyvatelům. V téže době dorazil Areus s tisícem krétských a spartských vojáků. Pyrrhos pochopil, že narazil na příliš tuhý odpor a rozhodl se ustoupit. Ovšem Pyrrhův syn Helénos špatně pochopil jeho rozkazy a vyrazil s jádrem sil do Argu. Výsledkem byl naprostý chaos v Pyrrhově vojsku, jenž byl ještě umocňován přítomností zneklidnělých slonů. Během tohoto zmatku byl Pyrrhos sražen cihlou, vrženou ze střechy domu starou ženou. Otřesenému Pyrrhovi následně uťal hlavu jeden z Antigonových vojáků, čímž skončila kariéra nejslavnějšího vojáka své doby. Antigonův syn Alkyoneus přinesl Pyrrhovu hlavu do Antigonova tábora, kde ji hodil k nohám svého otce. Pochvaly se od něho nedočkal, místo toho se na něho Antigonos obořil a nazval ho barbarem. Pak si prý zakryl obličej a propukl v pláč. Osud jeho nepřítele mu až příliš připomínal tragický osud jeho děda a otce, které stihl podobný zvrat štěstěny. Pyrrhovo tělo dal poté zpopelnit a pohřbít.
-Argejští, obávající se, že se jejich rodná obec stane místem krvavého střetnutí, vyslali delegace k oběma králům, jež je vyzývaly, aby opustili [[Argolis|Argolidu]] a dovolili tak Argu zůstat neutrální. Oba králové souhlasili, nicméně Pyrrhos se tajně spojil s Aristeem, jenž mu v noci otevřel brány a umožnil tak Pyrrhovu vojsku vstoupit do města. Pyrrhovi [[Válečný slon|sloni]] však nemohli projít branami, což Argejským poskytlo dostatek času, aby se mohli obrátit na Antigona.
+Po Pyrrhově smrti přešlo celé jeho vojsko a tábor na stranu Antigona, který rozhodujícím způsobem posílil svoji moc. Přesto Antigonovy potíže s Épeiroty dosud neskončily. Vlády v Épeiru se chopil Alexandr II., Pyrrhův syn a dědic, jenž se brzy vydal v otcových šlépějích a pokusil se dobýt Makedonii. Několik let nato byl Alexandr vyhnán z Makedonie Antigonovým synem Démétriem a navíc ztratil i kontrolu nad Épeirem, takže byl nakonec donucen odejít do vyhnanství v [[Akarnánie|Akarnánii]], kde však dlouho nepobyl. Jakmile se Makedoňané pod tlakem jeho spojenců, Akarnánů a [[Aitólský spolek|Aitólů]], stáhli z Épeiru, ihned se vrátil do země. Vztahy mezi Épeirem a jeho mocným východním sousedem zůstávaly od té doby poměrně klidné, což bylo stvrzeno sňatkem Alexandrovy dcery Fthíe a Démétria.
-Když se Antigonos dozvěděl, že Pyrrhos město zrádně napadl, okamžitě vyslal silný oddíl na pomoc jeho obyvatelům. V téže době dorazil Areus s 1000 krétských a spartských vojáků. Pyrrhos pochopil, že narazil na příliš tuhý odpor a rozhodl se ustoupit. Avšak Pyrrhův syn Helenos špatně pochopil jeho rozkazy a vyrazil s jádrem sil do Argu. Výsledkem byl naprostý chaos v Pyrrhově vojsku, jenž byl ještě umocňován přítomností vyplašených slonů. Během tohoto zmatku byl Pyrrhos sražen střešní taškou, vrženou starou ženou, a poté zabit jedním z Antigonových vojáků. Takto skončila kariéra nejslavnějšího vojáka své doby.
-Antigonův syn Alkyoneus přinesl uťatou Pyrrhovu hlavu do Antigonova tábora, kde jí hodil k nohám svého otce. Pochvaly se od něho však nedočkal, neboť Antigonos se na něho obořil a nazval jej barbarem. Pak si prý zakryl obličej a propukl v pláč. Pyrrhův osud mu zřejmě až příliš připomínal tragický osud jeho děda a otce, které postihl podobný zvrat štěstěny. Pyrrhovo tělo poté nechal slavnostně zpopelnit a pohřbít.
-Po Pyrrhově smrti přešlo celé jeho vojsko a tábor na stranu Antigona, který tedy rozhodujícím způsobem posílil svojí moc. Antigonovy potíže s Épeiroty však dosud neskončily. Vlády v Épeiru se chopil Pyrrhův syn a dědic, Alexandr II., jenž se brzy vydal v otcových šlépějích a pokusil se dobýt Makedonii. Avšak jen o několik let později byl Alexandr vyhnán z Makedonie Antigonovým synem Démétriem a navíc ztratil i kontrolu nad Épeirem, takže byl nakonec donucen odejít do vyhnanství v [[Akarnánie|Akarnánii]]. V exilu ovšem dlouho nepobyl. Jakmile se Makedonci pod tlakem jeho spojenců, Akarnánů a [[Aitólský spolek|Aitólů]], stáhli z Épeiru, ihned se vrátil do země. Vztahy mezi Épeirem a jeho mocným východním sousedem zůstávaly od té doby poměrně klidné, což bylo stvrzeno sňatkem Alexandrovy dcery Fthíe a Démétria.
 === Chremónidova válka ===
-Po ovládnutí území dobytého Pyrrhem stvrdil Antigonos spojenectví se Spartou a Argem a umístil makedonskou posádku do [[Korint]]u, čímž si zabezpečil kontrolu nad Řeckem. Na rozdíl od svých předků, kteří nejprve dosáhli neskutečných výšin, aby posléze zažili strmý pád do propasti, Antigonos pečlivě upevňoval svoji moc, přičemž odmítal podstoupit jakékoliv zbytečné riziko. Uvědomoval si lásku [[Řekové|Helénů]] ke svobodě a udržoval proto zdání nezávislosti řeckých obcí, ovšem jen do té míry, aby tím nebyla ohrožena jeho moc. Nepřátelství, které by mu vynesla přímá kontrola Řecka, se raději vyhnul tím, že řecké záležitosti řídil prostřednictvím místních vládců. Řecký historik [[Polybios]] proto později napsal, že „žádný jiný muž nezískal tak neomezenou vládu nad Řeckem jako Antigonos“.
+Po ovládnutí území dobytého Pyrrhem stvrdil Antigonos spojenectví se Spartou a Argem a umístil makedonskou posádku do [[Korint]]u, čímž si zabezpečil poslušnost Řeků. Na rozdíl od svých předků, kteří nejprve dosáhli neskutečných výšin, aby posléze zažili strmý pád do propasti, Antigonos pečlivě upevňoval svoji moc, přičemž odmítal podstoupit jakékoli zbytečné riziko. Uvědomoval si lásku [[Řekové|Helénů]] ke svobodě a udržoval proto zdání nezávislosti řeckých obcí, ovšem jen do té míry, aby nebyla ohrožena makedonská převaha. Nepřátelství, které by mu vynesla přímá kontrola Řecka, se raději vyhnul tím, že řecké záležitosti řídil prostřednictvím místních vládců. Řecký historik [[Polybios]] později napsal, že „žádný jiný muž nezískal tak neomezenou vládu nad Řeckem jako Antigonos“.
-V zahraniční politice udržoval makedonský král velmi dobré vztahy s [[Antiochos I. Sótér|Antiochem I. Sótérem]], [[Seleukovská říše|seleukovským]] vládcem Asie, jenž proslul svojí hlubokou láskou k Antigonově sestře Stratoníké. Toto spojenectví však přirozeně ohrožovalo třetí mocnost [[Helénismus|helénistického]] světa, [[ptolemaiovský Egypt]]. Athény a Sparta, kdysi hegemonní obce v Řecku, pochopitelně cítily odpor k Antigonově dominanci. Jejich hrdost, která z nich v minulosti učinila nepřátele na život a na smrt, je nyní přiměla ke spojení svých sil. V roce [[267 př. n. l.]] athénský politik [[Chremónidés]], podporovaný [[Ptolemaiovci]], přesvědčil své spoluobčany, aby se přidali na stranu Sparty a vyhlásili [[Chremónidova válka|válku]] makedonskému králi.
-Antigonos v odpověď na to vytáhl s vojskem proti Athénám a vydrancoval jejich zázemí, zatímco jeho flotila zablokovala [[Pireus]]. Aby zamezil vzrůstu Antigonovy moci, vyslal [[egypt]]ský král, [[Ptolemaios II. Filadelfos]], Athénám na pomoc svoje loďstvo. Egyptského zásahu v Řecku využil ale Antiochos I. k útoku proti Ptolemaiovcům. Ti sice úspěšně čelili silnějším seleukovským silám v Sýrii, nebyli však schopni bránit Athény před Antigonem. V roce [[261 př. n. l.]] uzavřeli Athéňané a Sparťané, vyčerpaní roky trvajícím válčením, pustošením a hladověním, mírovou smlouvu s Antigonem, který si tak udržel své vedoucí postavení v Řecku.
+V zahraniční politice udržoval makedonský král velmi dobré vztahy s [[Antiochos I. Sótér|Antiochem I. Sótérem]], [[Seleukovská říše|seleukovským]] vládcem [[Asie]], jenž proslul svojí hlubokou láskou k Antigonově sestře Stratoníké. Toto spojenectví přirozeně ohrožovalo [[ptolemaiovský Egypt]], třetí mocnost [[Helénismus|helénistického]] světa. Athény a Sparta, kdysi hegemonní obce v Řecku, pochopitelně cítily odpor k Antigonově dominanci. Jejich hrdost, jež z nich v minulosti učinila nepřátele na život a na smrt, je nyní přiměla ke spojení svých sil. V roce [[267 př. n. l.]] athénský politik [[Chremónidés]], podporovaný [[Ptolemaiovci]], přesvědčil své spoluobčany, aby se přidali na stranu Sparty a vyhlásili [[Chremónidova válka|válku]] makedonskému králi. Antigonos v odpověď na to vytáhl s vojskem proti Athénám a vydrancoval jejich zázemí, zatímco jeho flotila zablokovala [[Pireus]]. Aby zamezil vzrůstu Antigonovy moci, vyslal [[egypt]]ský král [[Ptolemaios II. Filadelfos]] Athénám na pomoc svoje loďstvo. Egyptského zásahu v Řecku využil ale Antiochos I. k útoku proti Ptolemaiovcům. Ti sice úspěšně čelili silnějším seleukovským silám v Sýrii, nebyli však schopni bránit Athény před Antigonem. V roce [[261 př. n. l.]] uzavřeli Athéňané a Sparťané, vyčerpaní roky trvajícím válčením, pustošením a hladověním, mírovou smlouvu s Antigonem, který si udržel vedoucí postavení v Řecku.
 === Arátos a vzestup achajského spolku ===
-Poté, co Antigonos překazil snahy Ptolemaiovců o otřesení jeho vlády nad Řeckem, spočívalo hlavní nebezpečí pro makedonskou dominanci v přetrvávající svobodymilovnosti Helénů. V roce [[251 př. n. l.]] byl [[sikyón]]ský [[tyran]] Níkokles, vládnoucí s Antigonovým tichým souhlasem, svržen místním mladým šlechticem jménem [[Arátos ze Sikyónu|Arátos]]. Ten následně osvobodil lid a povolal zpět do vlasti všechny osoby vyhnané z města bývalým vládcem. Z obav před Antigonovým vojenským zásahem požádal Arátos o začlenění svého města do [[Achajský spolek|achajského spolku]], což byla [[federace]] několika [[Achaja|achajských]] obcí na severozápadě Peloponésu.
+Poté, co Antigonos překazil snahy Ptolemaiovců o otřesení jeho vlády nad Řeckem, spočívalo hlavní nebezpečí pro makedonskou dominanci v přetrvávající svobodymilovnosti Helénů. V roce [[251 př. n. l.]] byl [[sikyón]]ský [[Tyrannis|tyran]] Níkokles, vládnoucí s Antigonovým tichým souhlasem, svržen místním mladým šlechticem jménem [[Arátos ze Sikyónu|Arátos]]. Ten následně osvobodil lid a povolal zpět do vlasti všechny osoby vyhnané z města Níkoklem. Z obav před Antigonovým vojenským zásahem požádal Arátos o začlenění svého města do [[Achajský spolek|achajského spolku]], což byla [[federace]] několika [[Achaia (historické území)|achajských]] obcí na severozápadě Peloponésu. Antigonos, jenž upřednostňoval použití lsti před vojenskou konfrontací, se pokusil získat mladého Sikyóňana na svou stranu a poslal mu 25 [[talent (jednotka)|talentů]] zlata. Arátos se nehodlal nechat zkorumpovat a zlato rozdal svým spoluobčanům. S finanční podporou od [[Ptolemaios III. Euergetés|Ptolemaia III. Euergeta]] poté usmířil různé politické frakce ve spolku a sjednotil je ke společnému cíli: skoncování s makedonskou nadvládou.
+Antigonos, znepokojený Arátovou rostoucí mocí a popularitou, se rozhodl si ho naklonit projevováním přízně, anebo ho alespoň zdiskreditovat v očích Ptolemaia. Arátos neměl v úmyslu stát se Antigonovým přítelem, neboť ho považoval za utlačovatele řecké svobody. V roce [[243 př. n. l.]] v čele několika achajských vojáků obsadil překvapivým nočním útokem [[Akrokorint]], strategicky důležitou pevnost, která kontrolovala [[Isthmos]], pozemní přístup na Peloponéský poloostrov. Když se zpráva o tomto úspěchu donesla do Korintu, povstali jeho obyvatelé proti makedonskému králi, svrhli vládu jeho stoupenců a připojili se k achajskému spolku. Nato Arátos vstoupil do přístavu Lechaion a ukořistil zde 25 Antigonových lodí. Antigonova porážka zažehla jiskru protimakedonského povstání na celém Peloponésu. Taktéž [[Megara|Megařané]] pozvedli zbraně proti Makedoňanům a společně s občany Troizénu a [[Epidauros|Epidauru]] se zapojili do achajského spolku. Arátos pak pronikl na území Athén a vydrancoval ostrov [[Salamis]]. Každý athénský občan, jenž upadl do zajetí, byl propuštěn na svobodu, aniž bylo požadováno výkupné, čímž měli být Athéňané povzbuzeni k připojení se k Achajům. Makedoňané si i přesto zachovali své pozice v Athénách, stejně jako ve zbytku středního Řecka.
-Antigonos, jenž upřednostňoval použití lsti před vojenskou konfrontací, se pokusil získat mladého Sikyóňana na svou stranu a poslal mu proto 25 [[talent (jednotka)|talentů]] zlata. Arátos se však nehodlal dát zkorumpovat a zlato okamžitě rozdal svým spoluobčanům. S finanční podporou od [[Ptolemaios III. Euergetés|Ptolemaia III. Euergeta]] poté usmířil různé politické frakce ve spolku a sjednotil je ke společnému cíli: skoncování s makedonskou nadvládou.
+== Smrt a hodnocení ==
-Antigonos, znepokojený Arátovou rostoucí mocí a popularitou, se rozhodl si ho buď naklonit projevováním přízně, anebo ho alespoň zdiskreditovat v očích Ptolemaia. Avšak Arátos neměl v úmyslu být přítelem Antigona, kterého považoval za utlačovatele řecké svobody. V roce [[243 př. n. l.]] v čele několika achajských vojáků překvapivým nočním útokem obsadil [[Akrokorint]], strategicky důležitou pevnost, která kontrolovala pozemní přístup na Peloponéský poloostrov ([[Isthmos]]). Když se zpráva o tomto úspěchu donesla do Korintu, povstali jeho obyvatelé proti makedonskému králi, svrhli vládu jeho stoupenců a připojili se k achajskému spolku. Nato Arátos vstoupil do přístavu ''Lechaion'' a ukořistil zde 25 Antigonových lodí.
+Antigonos zemřel ve věku osmdesáti let v roce [[239 př. n. l.]] Králem se po něm stal jeho syn [[Démétrios II. Makedonský|Démétrios II.]], který panoval dalších deset let. S výjimkou krátkého období boje proti Keltům se Antigonos neprojevoval jako výjimečně nadaný velitel. Jeho schopnosti a přednosti byly převážně politického charakteru. Spíše než na vojenskou sílu se při dosahování svých cílů spoléhal na svoji trpělivost, prohnanost a houževnatost. Jeho výsledky byly proto pevnějšího a trvalejšího rázu na rozdíl od mnohem talentovanějších vojevůdců, jakými byli jeho otec [[Démétrios I. Poliorkétés|Démétrios]] a především jeho úhlavní soupeř – [[Pyrrhos]]. Likvidací nezávislosti řeckých obcí zásadním způsobem prohloubil krizi, v níž se Řecko nacházelo. To se pak ve [[2. století př. n. l.]] stalo snadnou kořistí [[Starověký Řím|římských]] výbojů. Rovněž je třeba zmínit, že Antigonos získal sympatie svých poddaných svou přímostí a vybraným způsobem chování, které si vytříbil ve společnosti význačných literátů, obzvláště filozofů (jeho přítelem byl [[Zénón z Kitia]]), básníků a historiků. Paradoxně právě tento filozoficky zaměřený král, jenž se nejprve pasoval do role vznešeného obránce klasických řeckých hodnot, nakonec skončil jako nejschopnější utiskovatel řecké svobody od dob [[Alexandr Veliký|Alexandra Velikého]].
-Tato Antigonova porážka zažehla jiskru protimakedonského povstání na celém Peloponésu. Taktéž [[Megara|Megařané]] pozvedli zbraně proti Makedoncům a společně s občany Troizénu a [[Epidauros|Epidauru]] se zapojili do achajského spolku. Arátos pak pronikl na území Athén a vydrancoval ostrov [[Salamis]]. Každý athénský občan, který při tom upadl do zajetí, byl propuštěn na svobodu, aniž bylo požadováno výkupné, čímž měli být Athéňané povzbuzeni k připojení se k povstání. Makedonci si i přesto zachovali své pozice v Athénách, stejně jako ve zbytku středního Řecka.
-== Smrt a hodnocení ==
+== Reference ==
+{{překlad|en|Antigonos II Gonatas|131753521}}
+<references />
-Antigonos zemřel ve věku 80ti let v roce [[239 př. n. l.]] Novým makedonským králem se po něm stal jeho syn [[Démétrios II. Makedonský|Démétrios II.]], který panoval dalších deset let. S výjimkou krátkého období boje proti Keltům se Antigonos neprojevoval jako výjimečně nadaný velitel. Jeho schopnosti a přednosti byly převážně politického charakteru. Spíše než na vojenskou sílu se při dosahování svých cílů spoléhal na svoji trpělivost, prohnanost a houževnatou neodbytnost. Jeho výsledky proto byly pevnějšího a trvalejšího rázu na rozdíl od mnohem talentovanějších vojevůdců, jakými byli jeho otec [[Démétrios I. Poliorkétés|Démétrios]] a především jeho úhlavní soupeř – [[Pyrrhos]]. Likvidací nezávislosti řeckých obcí, však zásadním způsobem prohloubil krizi, v níž se Řecko nacházelo. To se pak ve [[2. století př. n. l.]] stalo snadnou kořistí [[Starověký Řím|římských]] výbojů. Rovněž je třeba říci, že Antigonos získal sympatie svých poddaných svou přímostí a vybraným způsobem chování, které si vytříbil ve společnosti význačných literátů, obzvláště filozofů (jeho přítelem byl Zénón z Kitia), básníků a historiků. Paradoxně právě tento filozoficky zaměřený král, jenž se nejprve pasoval do role vznešeného obránce klasických řeckých hodnot, nakonec skončil jako nejschopnější utiskovatel řecké svobody od dob [[Alexandr Veliký|Alexandra Velikého]].
 == Související články ==
@@ Řádek 88: / Řádek 74: @@
 == Literatura ==
-* OLIVA, Pavel, ''Řecko mezi Makedonií a Římem'', Praha, Academia, 1995. ISBN 80-200-0435-1
+* OLIVA, Pavel. ''Řecko mezi Makedonií a Římem''. Praha : Academia, 1995. {{ISBN|80-200-0435-1}}
+* OLIVA, Pavel. ''Svět helénismu''. Praha : Arista, Epocha, 2001. {{ISBN|80-86328-02-3}}
-* ŚWIDERKOVÁ, Anna, ''Tvář helénistického světa'', Praha, Panorama, 1983
+* PLÚTARCHOS. ''Životopisy slavných Řeků a Římanů I, II (Démétrios, Pyrrhos, Arátos)''. Praha : Arista : Baset : Maitrea, 2006-2007. {{ISBN|80-86410-46-3}}, {{ISBN|978-80-86410-47-0}}
-* ZAMAROVSKÝ, Vojtěch, ''Řecký zázrak'', Praha, Euromedia Group – Knižní klub, Erika, 2000. ISBN 80-242-0403-7
+* POLYBIOS. ''Dějiny I''. Praha : Arista : Baset : Maitrea, 2008. {{ISBN|978-80-86410-56-2}}
+* ŚWIDERKOVÁ, Anna. ''Tvář helénistického světa : od Alexandra Velikého do císaře Augusta''. Praha : Panorama, 1983
+* ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. ''Řecký zázrak''. Praha : Euromedia Group – Knižní klub, Erika, 2000. {{ISBN|80-242-0403-7}}
 == Externí odkazy ==
+* {{Commonscat}}
-*[http://virtualreligion.net/iho/antigonus_2.html Antigonus II Gonatas] {{en}}
-*[http://www.mittelalter-genealogie.de/_hellenismus/a/antigonos_2_gonatas_koenig_von_makedonien_239/antigonos_2_gonatas_koenig_von_makedonien_239.html Antigonos II. Gonatas] {{de}}
+* [http://virtualreligion.net/iho/antigonus_2.html Antigonus II Gonatas] {{en}}
+* [http://www.mittelalter-genealogie.de/_hellenismus/a/antigonos_2_gonatas_koenig_von_makedonien_239/antigonos_2_gonatas_koenig_von_makedonien_239.html Antigonos II. Gonatas (Der Hellenismus)] {{de}}
+{{Makedonský panovník| titul =Makedonský král| předchůdce =[[Sósthenés]]| nástupce =[[Pyrrhos]]|kdy=[[276 př. n. l.|276]]–[[274 př. n. l.|274]]}}
+{{Makedonský panovník| titul =Makedonský král| předchůdce =[[Pyrrhos]]| nástupce =[[Démétrios II. Makedonský|Démétrios II.]]|kdy=[[272 př. n. l.|272]]–[[239 př. n. l.|239]]}}
+{{Autoritní data}}
+[[Kategorie:Makedonští panovníci]]
-{{Makedonský panovník|funkce=Makedonský král|pred=[[Sósthenés]]|po=[[Pyrrhos]]|kdy=[[276 př. n. l.|276]] - [[274 př. n. l.|274]]}}
-{{Makedonský panovník|funkce=Makedonský král|pred=[[Pyrrhos]]|po=[[Démétrios II. Makedonský|Démétrios II.]]|kdy=[[272 př. n. l.|272]] - [[239 př. n. l.|239]]}}
-{{překlad|en|Antigonos II Gonatas|131753521}}
 [[Kategorie:Antigonovci]]
-[[Kategorie:Makedonští panovníci]]
+[[Kategorie:Narození ve 4. století př. n. l.]]
-[[Kategorie:Narození 4. století př. n. l.]]
+[[Kategorie:Úmrtí ve 3. století př. n. l.]]
-[[Kategorie:Úmrtí 3. století př. n. l.]]
+[[Kategorie:Muži]]
-[[bs:Antigon II Gonata]]
-[[ca:Antígon II Gònates]]
-[[de:Antigonos II. Gonatas]]
-[[el:Αντίγονος Β' Γονατάς]]
-[[en:Antigonus II Gonatas]]
-[[es:Antígono II Gónatas]]
-[[fi:Antigonos II]]
-[[fr:Antigone II Gonatas]]
-[[hr:Antigon II. Gonata]]
-[[hu:II. Antigonosz Gonatasz]]
-[[it:Antigono II Gonata]]
-[[ko:안티고노스 2세]]
-[[mk:Антигон II Гонат]]
-[[nl:Antigonus II Gonatas]]
-[[pl:Antygon II Gonatas]]
-[[sk:Antigonos Gonatas]]
-[[sr:Антигон II Гоната]]
-[[uk:Антиґон I Ґонат]]
-[[zh:安提柯二世]]