Černobylská havárie

Sakofág provizorně uzavírající 4. reaktor černobylské elektrárny

Černobylská havárie se stala 26. dubna 1986 v Černobylské jaderné elektrárně na severu Ukrajiny (tehdy část Sovětského svazu). Šlo o nejhorší jadernou havárii v historii jaderné energetiky. Jedinou další jadernou havárií označenou mezinárodní stupnicí INES nejvyšším stupněm 7 byla havárie elektrárny Fukušima I v Japonsku v březnu 2011.

Při pokusu na 4. reaktoru došlo k jeho přehřátí, protavení a výbuchu, při kterém se do ovzduší uvolnily radioaktivní látky. Došlo tak ke kontaminaci okolního prostředí, v omezené míře radioaktivní spad zasáhl značnou část Evropy. Uváděné počty obětí sahají od 31 oficiálně zemřelých bezprostředně při havárii až po odhady desítek až stovek tisíc úmrtí v důsledku záření podle některých studií. Po havárii bylo okolí včetně města Prypjať evakuováno a proměnilo se v zakázanou zónu, budova reaktoru byla provizorně obestavěna betonovým sarkofágem pro zamezení další kontaminace prostředí. Zajištění a případná likvidace stále nebezpečného reaktoru je časově, technicky a finančně velice náročné.

Příčin havárie bylo více, typ použitého reaktoru RBMK, nevhodný pokus a nedostatečná kompetentnost personálu. K rozsahu následků přispěly nepřipravenost a nevhodné kroky v krizovém postupu řešení následků havárie.

Elektrárna

Poloha

Podrobnější informace naleznete v článku Černobylská jaderná elektrárna.

Černobylská elektrárna je umístěna 2 km od města Pripjať, 18 km od města Černobyl, 16 km od hranic s Běloruskem a 110 km severně od Kyjeva. Skládá se ze čtyř reaktorů, každý o výkonu 950 MW elektrické energie (3,2 GW tepelné energie), které v době havárie dohromady produkovaly asi 10 % ukrajinské elektřiny. Stavba elektrárny začala v 70. letech 20. století, reaktor č. 1 byl dokončen v roce 1977, následován č. 2 (1978), č. 3 (1981) a č. 4 (1983). Dva další reaktory (č. 5 a č. 6, každý také o kapacitě 950 MW) byly v době havárie rozestavěny.

Všechny čtyři reaktory byly typu RBMK-1000, tedy chlazené obyčejnou vodou a moderované grafitem.

Havárie

Schéma reaktoru RBMK

V noci v sobotu 26. dubna 1986 během riskantního pokusu na čtvrtém reaktoru Černobylu došlo k přehřátí a následné explozi jednoho z reaktorů. Exploze v 1:23:58 místního času, která odtrhla víko reaktoru, vyústila v požár, sérii dalších explozí a roztavení reaktoru. Jádro reaktoru, bezpečnostní systémy a většina konstrukcí nesoucích jádro reaktoru byly zničeny nebo těžce poškozeny. Okolí reaktoru bylo kontaminováno aktivními úlomky jádra a kusy palivových tyčí. Naměřené dávky gamma záření byly odstrašující – v reaktoru překročily hodnotu 5 000 R (rentgenů) za hodinu, v okolí bloku číslo 4 dosáhlo hodnot 2 000 R za hodinu.

Do vzduchu se uvolnil radioaktivní mrak, který postupoval západní částí Sovětského svazu, Východní Evropou a Skandinávií, do celé severní polokoule.

Byly těžce kontaminovány rozsáhlé oblasti Ukrajiny, Běloruska a Ruska, což si vyžádalo evakuaci a přesídlení více než 350 000 lidí (WHO, 2005). Přibližně 60 % radioaktivního spadu skončilo v Bělorusku. Nehoda zvýšila obavy o bezpečnost sovětského jaderného průmyslu, zpomalila na mnoho let jeho expanzi a zároveň nutila sovětskou vládu přehodnotit míru utajování. Nástupnické státy po rozpadu Sovětského svazu – Rusko, Ukrajina a Bělorusko dodnes nesou břímě pokračujících nákladů na dekontaminaci a léčení nemocí způsobených černobylskou havárií. Je obtížné přesně zaznamenat počet úmrtí způsobených událostmi v Černobylu – odhady se pohybují od sto až sto padesáti osob (WHO) po bezmála milion. Havárie a její dopady jsou stále předmětem zkoumání.

Příčiny

Okolí černobylské elektrárny

Katastrofa je přisuzována špatné konstrukci reaktoru, jeho kontra-intuitivním vlastnostem, nedodržení podmínek, na které byl plánovaný pokus připraven, a obecného nedostatku bezpečnostní kultury. Stejně jako v Three Mile Island byl druhotným faktorem přispívajícím k havárii fakt, že elektrárenští operátoři nebyli dostatečně vyškoleni a obeznámeni s mnoha charakteristikami reaktoru.

Jedním z problémů byla nedostatečná komunikace mezi vedoucími bezpečnostními pracovníky a operátory ohledně příkazu vykonat noční experiment. Navíc kvůli nedostatečnému proškolení operátoři dostatečně nechápali, jak reaktor pracuje pod nízkým stupněm reaktivity. V souladu s podmínkami experimentu bylo několik bezpečnostních systémů vyřazeno z provozu. Experiment totiž měl ověřit, jestli bude elektrický generátor (poháněný parní turbínou) po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen při svém setrvačném doběhu ještě zhruba 40 sekund napájet čerpadla havarijního chlazení.

Mnoho technických rysů reaktoru bylo považováno za vojenská tajemství a operátoři o nich neměli ponětí. Reaktor měl především nebezpečně velký kladný dutinový koeficient reaktivity (viz dále). Velmi významnou vadou reaktoru byla také konstrukce jeho regulačních tyčí. Regulační tyče nebyly zcela naplněné; ve chvíli, kdy se zasouvaly, byla na prvních pár sekund chladicí kapalina nahrazena dutými částmi regulačních tyčí. Jelikož chladicí kapalina (voda) je pohlcovač neutronů, výkon reaktoru v té chvíli stoupl. Toto neintuitivní chování reaktoru při zasouvání regulačních tyčí nebylo operátorům vůbec známo.

Průběh událostí

Na 25. dubna 1986 bylo naplánováno odstavení reaktoru číslo 4 pro pravidelnou údržbu. Bylo rozhodnuto využít této příležitosti k otestování schopnosti turbínového generátoru reaktoru vyrábět patřičné množství elektřiny k napájení bezpečnostních systémů reaktoru (především vodních pump) v případě současného výpadku energie z reaktoru i vnějších zdrojů elektrické energie. Konstruktér elektrárny počítal s tím, že v takovém případě by měla roztočená turbína poskytnout dostatek energie nutné pro bezpečné odstavení reaktoru. K vyzkoušení, zda je tomu tak skutečně, mělo původně dojít ještě před spuštěním reaktoru, ale politický tlak na rychlé uvedení elektrárny v činnost způsobil, že byla řada provozních testů odložena.

Podle plánu experimentu měl být reaktor použit k roztočení turbíny, poté měla být turbína od reaktoru odpojena a měla se dál točit jen vlastní setrvačností. Výstupní výkon reaktoru byl snížen z normálního výkonu 3,2 GW na 700 MW tepla, aby test probíhal při bezpečnějším, nízkém výkonu. Během prodlevy na počátku experimentu však skutečný výstupní výkon z neznámých důvodů klesl až k 30 MW. Následkem toho se zvýšila koncentrace neutrony pohlcujícího produktu štěpení – xenonu 135; tento produkt by se normálně při vyšších hodnotách výkonu v reaktoru ihned přeměňoval dále. Tomuto jevu spojenému s přechodným poklesem reaktivity se říká xenonová otrava reaktoru. Další související jev, který obsluze hrozil, je pád reaktoru do stavu tzv. „jódové jámy“. Vlivem prudkého snížení výkonu nebo náhlého odstavení se výrazně uplatní parazitní radionuklidy, zejména izotop jódu vznikající při štěpné reakci v palivových článcích. Má výraznou absorpci podobně jako xenon. Po dobu mnoha hodin nedovolí obnovit činnost reaktoru, dokud nedojde k samovolnému rozpadu izotopu s následnou možností opětovného zahájení štěpné reakce a zvýšení reaktivity. V experimentu by nebylo možno pokračovat a reaktor by musel zůstat nějakou dobu mimo provoz. Obsluha se snažila zvýšit výkon a udržet reaktor v chodu vysunováním regulačních tyčí. Operátoři přitom měli udržovat tzv. operativní zásobu reaktivity a tento předpis nedodrželi. Nebyli informováni, proč je to důležité, a technicky neměli možnost aktuální zásobu sledovat během experimentu.

Přestože se nedařilo dostatečně zvýšit výkon, osádka se rozhodla nezastavit reaktor a pokračovat v experimentu při 200 MW namísto plánovaných 700 MW. Kvůli přemíře neutrony pohlcujícího xenonu 135 byly regulační tyče vysunuty z reaktoru o něco dále, než by bylo při normálním bezpečném řízení přípustné. Jako součást experimentu byly 26. dubna v 1:05 spuštěny vodní pumpy poháněné turbínovým generátorem; vodní tok takto generovaný překročil meze stanovené bezpečnostní regulací. Vodní tok se ještě zvýšil v 1:19; a protože voda také pohlcuje neutrony, toto další zvýšení vodního toku si vynutilo dokonce odstranění i manuálně ovládaných regulačních tyčí, což vytvořilo vysoce nestabilní a nebezpečné provozní podmínky. Přesto žádný předpis nezakazoval, aby všechny pumpy pracovaly naplno.

V 1:23:04 začal experiment. Nestabilní stav reaktoru se nijak neprojevil na kontrolním panelu a nezdálo se, že by se kdokoliv z posádky reaktoru obával nebezpečí. Přívod elektřiny do vodních pump byl vypnut, a protože je poháněl turbínový generátor jen setrvačností, vodní tok se zmenšoval. Turbína byla odpojena od reaktoru a tlak páry v jádru reaktoru se zvyšoval. Jak se chladicí kapalina zahřívala, v jejím potrubí se začaly vytvářet kapsy páry. Návrh RBMK grafitem moderovaného reaktoru v Černobylu se vyznačuje velkým pozitivním dutinovým koeficientem, což znamená, že při absenci neutrony pohlcujícího efektu vody se výkon reaktoru prudce zvyšuje a reaktor se postupně stává stále nestabilnějším a nebezpečnějším.

V 1:23:40 zmáčkli operátoři tlačítko „AZ“ (аварийная защита – havarijní ochrana), které znamená rychlé odstavení reaktoru – kompletní zasunutí všech regulačních tyčí, včetně manuálně ovládaných tyčí, které byly vytaženy dříve. Není jasné, zda šlo o nouzové opatření, či zda to byl rutinní krok zastavení reaktoru po skončení experimentu (bylo naplánováno zastavení reaktoru pro pravidelnou údržbu). Obvykle se předpokládá, že rychlé odstavení bylo spuštěno jako odpověď na neočekávané prudké zvýšení výkonu.

Naproti tomu Anatolij Stepanovič Djatlov, provozní zástupce hlavního inženýra Černobylské jaderné elektrárny, který za havárii nepřímo mohl, napsal ve své knize:„Před 01:23:40 systém centrální kontroly nezaregistroval žádné změny parametrů, které mohly ospravedlnit rychlé odstavení. Komise nashromáždila a analyzovala velké množství materiálů a, jak se vyslovila ve své zprávě, nemohla najít důvod, proč bylo rychlé odstavení spuštěno. Není třeba hledat důvod. Reaktor byl po skončení experimentu jednoduše odstaven.“

Kvůli pomalému mechanismu spouštění regulačních tyčí (18–20 sekund do ukončení operace), jejich dutým koncům a dočasnému odpojení chladicího okruhu, došlo vlivem rychlého odstavení reaktoru ke zvýšení rychlosti reakce. Zvýšená produkce tepla způsobila deformaci vedení regulačních tyčí. Ty se zasekly poté, co byly zasunuty do jedné třetiny a nebyly proto schopné zastavit reakci. V 1:23:47 vzrostl výkon reaktoru na asi 30 GW, tj.: desetkrát více než normální operační výstup. Palivové tyče se začaly tavit a prudce zvýšený tlak páry způsobil velkou parní expanzi, která odhodila a zničila kryt reaktoru o hmotnosti 1 000 t a potrhala chladicí potrubí. Asfalt na střeše budovy, jenž měl chránit okolí před únikem radiace, se vznítil od žhavých trosek vyletujících z reaktoru a následně se střecha propadla.

V důsledku snižování nákladů na výstavbu nebyla konstrukce jeho protihavarijního pláště – v  poměru k velikosti reaktoru – dostatečně dimenzována. Tato úsporná opatření umožnila únik radiací kontaminovaných látek do atmosféry bezprostředně poté, co parní expanze způsobila porušení integrity primární tlakové nádrže. Jakmile byla odhozena část střechy, zahájil příval kyslíku, kombinovaný s extrémně vysokou teplotou paliva a grafitového moderátoru reaktoru, hoření grafitu. Tento požár velkou měrou přispěl k rozptýlení radioaktivního materiálu a celkové kontaminaci vnějších oblastí.

Existují spory ohledně přesného pořadí událostí po 1:22:30 místního času díky nesrovnalostem mezi zprávami očitých svědků a záznamy z elektrárny. Nejpřijímanější verze byla již popsána výše. Podle této teorie nastala první exploze asi v 1:23:47, sedm sekund poté, co operátoři spustili „rychlé odstavení“. Někdy se prohlašuje, že exploze se stala ‚dříve‘ nebo že následovala okamžitě po aktivaci havarijní ochrany (to byla pracovní verze sovětské komise studující havárii). Rozdíl je důležitý, protože pokud by se reaktor dostal do kritického stavu několik sekund po spuštění rychlého odstavení, jeho selhání se musí připsat špatné konstrukci regulačních tyčí, naproti tomu exploze v okamžiku spuštění rychlého odstavení by spíše ukazovala na chybu operátorů. Slabá seismická událost, podobná zemětřesení o magnitudě 2,5, byla v čase 1:23:39 v oblasti Černobylu skutečně zaznamenána. Tato událost mohla být způsobena explozí nebo mohlo jít jen o náhodnou shodu okolností. Situaci komplikuje fakt, že tlačítko AZ-5 (spuštění mechanizmu rychlé odstávky reaktoru) bylo stisknuto více než jednou a Alexander Akimov, vedoucí směny, který tlačítko AZ-5 stiskl (zemřel o dva týdny později), řekl těsně před smrtí: „Nevím, jak se to mohlo stát. Vše jsem udělal, jak jsem měl.“

Okamžité řízení krize

Rozsah tragédie byl ještě zhoršen nekompetencí místního vedení a nedostatkem náležitého vybavení. Všechny dozimetry v budově čtvrtého reaktoru kromě dvou měly limit 1 mR/sec (milirentgen za sekundu), tj. 3,6 R/hod. Zbývající dva měly limit 1 000 R/sec, ale přístup k jednomu z nich byl zablokován explozí a druhý selhal ihned po zapnutí. Proto si směna v reaktoru mohla být jistá pouze tím, že hodnoty radiace ve většině budov reaktoru přesahují hodnoty 4 R/hod (skutečná úroveň byla v některých oblastech více než 20 000 R/hod; smrtelná dávka je asi 500 rentgenů po více než 5 hodin). To dovolilo náčelníku směny Alexandru Akimovovi předpokládat, že reaktor zůstal nedotčen. Důkazy opaku, jako například kousky grafitu a paliva reaktoru ležící kolem budov, byly ignorovány a údaje jiného dozimetru přineseného v 4:30 místního času byly odmítnuty s tím, že přístroj musí být vadný. Akimov zůstal se směnou v budově reaktoru až do rána a pokoušel se do reaktoru pumpovat vodu. Nikdo nenosil ochranný oblek. Většina z nich, včetně Akimova samotného, zemřela na ozáření během tří týdnů následujících po havárii.

Brzy po havárii přijeli hasiči uhasit ohně. Nikdo jim neřekl, že sutiny a kouř jsou nebezpečně radioaktivní. Příčinu požáru neznali a proto hasili vodou i reaktor samotný, v němž byla teplota asi 2 000 °C. Při této teplotě se voda rozkládala na vodík a kyslík a opětné slučování těchto látek provázely výbuchy, které dále přispěly k úniku radioaktivity. Otevřené ohně byly uhašeny v 5 hodin, mnoho hasičů však utrpělo ozáření vysokými dávkami radiace. Vládní komisař určený k vyšetření havárie přijel do Černobylu ráno 26. dubna. V té chvíli byli již dva lidé mrtví a 52 bylo hospitalizováno. V noci z 26. na 27. dubna – více než 24 hodin po explozi – komisař, konfrontovaný s dostatečnými důkazy o vysoké úrovni radiace a s množstvím případů ozáření, musel připustit zničení reaktoru a přikázat evakuaci blízkého města Pripjať.

Aby omezila rozsah katastrofy, poslala sovětská vláda na místo pracovníky, aby je vyčistili. Mnoho „likvidátorů“ (členů armády a jiných pracovníků) tam bylo posláno jako do normálního zaměstnání; většině se nikdo nezmínil o jakémkoliv nebezpečí. Neměli k dispozici ochranné obleky. Nejhorší radioaktivní trosky vyvržené z reaktoru byly posbírány a umístěny do budov. Reaktor sám byl pokryt pytli s pískem shazovanými z vrtulníků (kolem 5 000 tun během týdne po havárii), přičemž poškozená střecha nevydržela takové zatížení a část se jí propadla. Tím se uvolnila další radiace a mnoho vojáků bylo těžce ozářeno. Únikům radioaktivního materiálu do ovzduší se podařilo zamezit až po devíti dnech od havárie. Aby byl zapečetěn reaktor a jeho obsah, byl kolem něj rychle vytvořen velký betonový sarkofág.

Okamžité následky

Mapa ukazující kontaminaci Běloruska, Ruska a Ukrajiny radioaktivním ¹³⁷Cs.

203 lidí bylo okamžitě hospitalizováno, z nich 31 zemřelo (28 z nich na akutní nemoc z ozáření). Mnozí z nich byli hasiči a záchranáři snažící se dostat havárii pod kontrolu, kteří nebyli plně informováni, jak nebezpečné je ozáření (z kouře). 135 000 lidí bylo z oblasti evakuováno, včetně 50 000 z blízkého města Pripjať. Ministerstvo zdravotnictví předpokládá po následujících 70 let 2% zvýšení úrovně rakoviny u většiny obyvatelstva, která byla zasažena (informační zdroje se liší) 5–12 EBq (tj. 5–12×10¹⁸ Bq) radioaktivní kontaminace uvolněné z reaktoru. Dalších 10 jedinců zemřelo v důsledku havárie na rakovinu.

Analýza IAEA z roku 1986 označila za hlavní příčinu havárie akce operátorů. V lednu 1993 ale vydala IAEA revidovanou analýzu, v níž hlavní vinu přisoudila konstrukci reaktoru a nikoliv chybě operátorů.

Černobylský 4. reaktor obsahoval asi 190 tun oxidu uraničitého a produktů štěpení. Odhady množství uniklého materiálu se pohybují mezi 13 a 30 procenty.

Kontaminovaný materiál z černobylské havárie nebyl jednoduše rozprášen po okolní zemi, ale roztrousil se nepravidelně v závislosti na počasí. Podle zpráv sovětských a západních vědců dopadlo z kontaminace, která postihla území dřívějšího Sovětského svazu, 60 % na Bělorusko. Rovněž byla kontaminována rozsáhlá oblast Ruské federace jižně od Brjansku a části severozápadní Ukrajiny.

Na počátku byl Černobyl utajovanou katastrofou. První důkazy, že se stala velká jaderná havárie, nepřinesly sovětské zdroje, ale pocházejí ze Švédska. 27. dubna pracovníci Forsmarkské jaderné elektrárny (přibližně 1 100 km od Černobylu) nalezli radioaktivní částice na svém oblečení. Pátrání prokázalo, že problém není ve švédských elektrárnách, což ukázalo na vážný jaderný problém v západní části Sovětského svazu. Ještě 1. května se v Kyjevě konaly obvyklé prvomájové manifestace, neboť obyvatelstvo nebylo o katastrofě informováno. Tzv. závod míru (Varšava–Berlín–Praha) byl dokonce v těchto dnech přemístěn z ČSSR do Kyjeva. Oficiálně nebylo informováno o zamoření ani obyvatelstvo tehdejšího Československa, přestože zvýšenou radioaktivitu zaznamenali pracovníci elektrárny Dukovany již v pondělí 28. dubna 1986.

Pracovníci a likvidátoři

Pracovníky účastnící se obnovy a vyčištění po havárii zasáhly vysoké dávky radiace. Ve většině případů nebyli vybaveni osobními dozimetry měřícími množství obdržené radiace, takže velikost těchto dávek mohli odborníci jen odhadovat. I tam, kde se dozimetry používaly, se dozimetrické procedury lišily. O některých pracovnících se předpokládá, že odhady dávek radiace v jejich případě jsou mnohem přesnější než u jiných. Podle sovětských odhadů se 300 000 až 600 000 lidí účastnilo vyčištění 30 km evakuační zóny kolem reaktoru, ale mnoho z nich vstoupilo do zóny až 2 roky po havárii. (Odhady množství „likvidátorů“ – pracovníků přivezených do oblasti na řízení krize a práce na obnově – se liší; Světová zdravotnická organizace například uvádí sumu 800 000, a také Rusko počítá mezi likvidátory některé lidi, kteří ve skutečnosti v kontaminovaných oblastech nepracovali). V prvním roce po havárii se množství lidí pracujících na vyčištění zóny odhadovalo na 211 000 a tito pracovníci obdrželi odhadovanou průměrnou dávku 165 mSv (16,5 Rem).

Civilisté

Opuštěné lodě na řece Pripjať

Některé děti byly v kontaminovaných oblastech vystaveny vysokým dávkám až 50 Gy, což zvýšilo výskyt rakoviny štítné žlázy, protože přijímaly radioaktivní jód, izotop s krátkým poločasem rozpadu, z místního kontaminovaného mléka. Několik studií potvrzuje, že výskyt rakoviny štítné žlázy mezi dětmi v Bělorusku, Ukrajině a Rusku prudce vzrostl. IAEA poznamenává, že „1 800 dokumentovaných případů rakoviny štítné žlázy u dětí, kterým bylo 14 a méně let ve chvíli, kdy se stala havárie, je mnohem vyšší hodnota než normálně,“ ale neuvádí očekávanou běžnou úroveň. Vyskytující se typy dětské rakoviny štítné žlázy jsou velké a agresivní, ale podaří-li se je včas rozpoznat, lze je vyléčit. Léčba spočívá v operaci následované aplikací radioaktivního jódu 131 na potlačení metastáz. Tato léčba se dosud jeví úspěšnou u všech diagnostikovaných případů.

Na konci roku 1995 spojila Světová zdravotnická organizace téměř 700 případů rakoviny štítné žlázy u dětí a adolescentů s černobylskou havárií a mezi nimi asi 10 úmrtí připsala radiaci. Na druhou stranu, ze zaznamenaného výrazného nárůstu rakoviny štítné žlázy vyplývá, že je alespoň částečně důsledkem rentgenování. Typická čekací doba radiací vyvolané rakoviny štítné žlázy je asi 10 let; ale zvýšení dětské rakoviny štítné žlázy v některých regionech je pozorováno již od roku 1987. Pravděpodobně se toto zvýšení buďto nevztahuje k havárii, nebo jsme dosud mechanismu stojícímu za ním správně neporozuměli.

Dosud nelze rozpoznat žádné zvýšení leukémie, očekává se však, že bude jasně zaznamenáno v následujících několika letech společně s nárůstem výskytu jiných rakovin, i když pravděpodobně statisticky nerozpoznatelným. Žádné zvýšení připsatelné Černobylu se nepodařilo prokázat u vrozených vad, nepříznivých výsledků těhotenství ani u jiných nemocí způsobených radiací u obecné populace ať už v kontaminovaných oblastech nebo ještě dále.

Oběti havárie

Jméno	Datum narození a úmrtí	Povolání	Příčina smrti	Poznámka
Alexandr Akimov	6. května 1953 – 11. května 1986	Vedoucí pracovník 4. bloku	Radiační popáleniny na 100% těla	V elektrárně začal pracovat v září 1979. V době výbuchu se nacházel v řídící místnosti, poté pracoval několik hodin v silné radiaci a to bez jakýchkoliv ochranných prostředků. Snažil se společně s Toptunovem obnovit chlazení reaktoru. Získal smrtelnou radiační dávku, odhadem až 15 Sv.
Anatolij Baranov	13. června 1953 – 20. května 1986	Elektroinženýr, vedoucí elektrotechnik	Akutní nemoc z ozáření	V elektrárně začal pracovat v červnu 1978. Po výbuchu se snažil zamezit šíření požáru. Zastavil přívod vodíku ke generátorům, čímž zažehnal nebezpečí exploze ve strojovně.
Vjačeslav Bražnik	3. května 1957 – 14. května 1986	Obsluha a údržbář parních turbín	Akutní nemoc z ozáření	V elektrárně začal pracovat v červnu 1979. V době výbuchu se nacházel ve strojovně. Jako jeden z prvních se podílel na lokalizaci havárie a snažil se zabránit šíření požáru.
Viktor Děgťarenko	10. srpna 1954 – 19. května 1986	Obsluha reaktoru	Akutní nemoc z ozáření	V elektrárně začal pracovat v srpnu 1980. V okamžiku výbuchu se nacházel v blízkosti čerpadel. Byl opařen radioaktivními parami nebo vodou. Navzdory svým popáleninám pomáhal z trosek zachraňovat své kolegy a bojovat s ohněm.
Valerij Choděmčuk	24. března 1951 – 26. dubna 1986	Operátor a obsluha hlavních oběhových čerpadel	Počáteční výbuch	V elektrárně začal pracovat od září 1973. V době výbuchu se pravděpodobně nacházel ve strojovně hlavních oběhových čerpadel. S největší pravděpodobností zemřel okamžitě při výbuchu. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Pravděpodobně je pohřben pod troskami reaktoru. V reaktorové budově má pamětní desku.
Leonid Christič	28. února 1953 – 2. října 1986	Voják – palubní inženýr, poručík	Zřícení vrtulníku	Při hašení rozžhaveného reaktoru zavadil vrtulník o lana jeřábu a zřítil se jen pár metrů od 4. bloku.
Nikolaj Hanžuk	26. června 1960 – 2. října 1986	Voják – letecký mechanik	Zřícení vrtulníku	Při hašení rozžhaveného reaktoru zavadil vrtulník o lana jeřábu a zřítil se jen pár metrů od 4. bloku.
Vasilij Ignatěnko	13. března 1961 – 13. května 1986	Hasič – Starší seržant	Akutní nemoc z ozáření	Jeho posádka přijela na místo nehody v 1:35 jako první. Dostal smrtelnou dávku při pokusu uhasit střechu a aktivní zónu reaktoru.
Jekatěrina Ivaněnko	11. září 1932 – 26. května 1986	Členka ostrahy	Akutní nemoc z ozáření	Během nehody byla ve službě, kde zůstala celou noc až do rána. Sloužila na vrátníci, naproti 4. bloku. Nalezli ji kolem 5. hodiny ležet na silnici, odkud byla převezena do nemocnice.
Olexandr Junchkind	15. dubna 1958 – 2. října 1986	Voják – navigátor	Zřícení vrtulníku	Při hašení rozžhaveného reaktoru zavadil vrtulník o lana jeřábu a zřítil se jen pár metrů od 4. bloku.
Viktor Kiběnok	17. února 1963 – 11. května 1986	Hasič – Velitel	Akutní nemoc z ozáření	Jeho posádka přijela na místo nehody v 1:35 jako první. Prováděl průzkum v oblastech okolo 4. reaktoru. Se svojí posádkou bojoval s ohněm v oddělení reaktoru, separátorů a v ústředním sále.
Jurij Konoval	1. ledna 1942 – 28. května 1986	Elektrikář	Akutní nemoc z ozáření	V černobylské elektrárně začal pracovat v květnu 1981.
Anatolij Kurguz	12. června 1957 – 12. května 1986	Starší operátor 4. reaktoru	Akutní nemoc z ozáření	V elektrárně začal pracovat v červnu 1980. V době výbuchu se nacházel na svém pracovišti, poblíž epicentra výbuchu. Byl opařen radioaktivními parami a dostal smrtelnou dávku záření. Navzdory hrozným popáleninám, pomáhal z trosek zachraňovat své kolegy.
Alexandr Lelečenko	26. července 1938 – 7. května 1986	Elektroiženýr, Zástupce vedoucího	Akutní nemoc z ozáření	Měl na starosti zabezpečovací zařízení a hasicí systémy. Testoval nouzové zdroje elektrické energie a distribuční sítě. Po havárii odstavil elektrolyzéry na výrobu vodíku a jeho přívod ke generátorům. Tím zabránil možnému dalšímu výbuchu. Poté se pokusil obnovit napájení do vodních čerpadel. Po obdržení první pomoci se vrátil do elektrárny a pracoval ještě několik hodin.
Viktor Lopaťuk	22. srpna 1960 – 17. května 1986	Elektrikář	Akutní nemoc z ozáření	V elektrárně začal pracovat v červnu 1983. Byl Lelečenkuv podřízený. Přijal smrtelnou dávku záření při vypínání elektrolyzéru.
Klavdia Luzganova	9. května 1927 – 31. července 1986	Členka ostrahy	Akutní nemoc z ozáření	Hlídala staveniště skladu paliva, které se nacházelo asi 200 metrů od havarovaného 4. bloku.
Ivan Orlov	10. ledna 1945 – 13. května 1986	Technický pracovník	Akutní nemoc z ozáření	Přijal smrtelnou dávku záření při pokusu o obnovení chlazení reaktoru vodou.
Konstantin Pěrčuk	23. listopadu 1952 – 20. května 1986	Vedoucí inženýr a operátor turbín	Akutní nemoc z ozáření	V elektrárně začal pracovat v květnu 1980. V době výbuchu se nacházel ve strojovně, kde se poté snažil likvidovat požár. Odstavil jedno z čerpadel, kterým unikala voda z prasklého potrubí, čímž ulehčil záchranné práce.
Valerij Perevozčenko	6. května 1947 – 13. června 1986	Vedoucí pracovník reaktorové sekce	Akutní nemoc z ozáření	V elektrárně začal pracovat v dubnu 1981. Po výbuchu pospíchal za svými kolegy. Získal smrtelnou dávku záření při pokusu najít a zachránit Chodemčuka a další. Pohlédl přímo do otevřeného reaktoru a byl jedním z prvních, kdo si uvědomil, že reaktor je zničený. Utrpěl silné radiační popáleniny.
Georgij Popov	21. února 1940 – 13. června 1986	Inženýr a specialista na seřizování parních turbín.	Akutní nemoc z ozáření
Vladimir Pravik	13. června 1962 – 11. května 1986	Hasič – Velitel	Radiační popáleniny	Jeho posádka přijela na místo nehody v 1:35 jako první. Dostal smrtelnou dávku při pokusu uhasit střechu a aktivní zónu reaktoru.
Viktor Proskurjakov	4. září 1955 – 17. června 1986	Starší inženýr 4. reaktoru	Akutní nemoc z ozáření	V elektrárně začal pracovat v roce 1981. V době výbuchu se nacházel v kontrolní místnosti. V prvních hodinách po havárii kontroloval stav reaktoru a nouzových systémů. Podíval přímo do otevřeného jádra reaktoru.
Vladimir Savenkov	15. února 1958 – 21. května 1986	Obsluha parních turbín	Akutní nemoc z ozáření
Anatolij Sitnikov	20. ledna 1940 – 30. května 1986	Zástupce hlavního provozního inženýra	Akutní nemoc z ozáření	V elektrárně pracoval od května 1975. Podílel se na likvidaci havárie na 4. bloku. Zkoumal celý blok reaktoru a centrální halu, vylezl na střechu bloku, odkud se podíval do otevřeného reakrotu. Přijaté smrtelnou dávku kolem 15 Sv.
Anatolij Šapopalov	6. dubna 1941 – 19. května 1986	Elektrotechnik	Akutní nemoc z ozáření	V elektrárně začal pracovat v dubunu 1978. V době výbuchu se nacházel ve strojovně. Společně s ostatními kolegy se podílel na lokalizaci havárie a snažil se zabránit šíření požáru.
Vladimir Šašenok	1. dubna 1951 – 26. dubna 1986	Inženýr a seřizovač automatických systémů	Tepelné a radiační popáleniny, poranění páteře a žeber	V elektrárně pracoval od srpna 1980. Byl nalezen v bezvědomí. Zemřel v nemocnici, aniž by nabyl vědomí.
Vladimir Tiščura	15. prosince 1959 – 10. května 1986	Hasič	Akutní nemoc z ozáření	Jeho posádka přijela na místo nehody v 1:35 jako první. Prováděl průzkum v oblastech okolo 4. reaktoru. Se svojí posádkou bojoval s ohněm v oddělení reaktoru, separátorů a v ústředním sále.
Nikolaj Titěnok	5. prosince 1962 – 16. května 1986	Hasič	Akutní nemoc z ozáření	Jeho posádka přijela na místo nehody v 1:35 jako první. Prováděl průzkum v oblastech okolo 4. reaktoru. Se svojí posádkou bojoval s ohněm v oddělení reaktoru, separátorů a v ústředním sále.
Leonid Toptunov	16. srpna 1960 – 14. května 1986	Hlavní inženýr – řízení reaktoru	Akutní nemoc z ozáření	V elektrárně začal pracovat v březnu 1983. V době výbuchu se nacházel v řídící místnosti, poté pracoval několik hodin v silné radiaci a to bez jakýchkoliv ochranných prostředků. Snažil se společně s Akimovem obnovit chlazení reaktoru.
Alexandr Udrjavcev	11. prosince 1957 – 14. května 1986	Inženýr a vedoucí technik 4. reaktoru	Akutní nemoc z ozáření	V elektrárně začal pracovat v dubnu 1981. Během prvních hodin po nehodě se zúčastnil kontroly reaktoru. Podíval se přímo do otevřeného jádra reaktoru.
Nikolaj Vaščuk	5. června 1959 – 14. května 1986	Hasič	Akutní nemoc z ozáření	Jeho posádka přijela na místo nehody v 1:35 jako první. Prováděl průzkum v oblastech okolo 4. reaktoru. Se svojí posádkou bojoval s ohněm v oddělení reaktoru, separátorů a v ústředním sále.
Jurij Věrnišin	22. května 1959 – 21. července 1986	Strojník - inspektor pro zařízení pro turbíny	Akutní nemoc z ozáření	V elektrárně začal pracovat v červenci 1983. V době výbuchu se nacházel ve strojovně, kde se poté podílel na hašení a stabilizaci strojovny.
Volodymyr Vorobjov	21. března 1956 – 2. října 1986	Voják – velitel posádky vrtulníku, kapitán	Zřícení vrtulníku	Při hašení rozžhaveného reaktoru zavadil vrtulník o lana jeřábu a zřítil se jen pár metrů od 4. bloku.

Po katastrofě shazovaly vrtulníky tuny písku na rozžhavený reaktor. Při jednom takovém manévru se 2. října 1986 zřítil vrtulník Mi8, následkem čehož zahynula celá čtyřčlenná posádka. Vrtulník v nízké výšce zavadil vrtulí o lana jeřábu, který stál poblíž zničeného reaktoru a zřítil se jen pár metrů od 4. bloku. Údajně byl pilot oslněn sluncem a jeřáb neviděl. Posádku tvořili: Leonid Christič, 28. 02. 1953

Dlouhodobé dopady

Brzy po havárii byl největším zdravotním rizikem radioaktivní jód ¹³¹I s poločasem rozpadu 8 dnů. Dnes budí největší obavy kontaminace půdy izotopy stroncia ⁹⁰Sr a cesia ¹³⁷Cs, které mají poločas rozpadu kolem 30 let. Nejvyšší koncentrace ¹³⁷Cs byly nalezeny v povrchových vrstvách půdy, kde jsou absorbovány rostlinami, hmyzem a houbami a dostávají se tak do místního potravního řetězce. Dřívější testy (kolem roku 1997) ukázaly, že v kontaminovaných oblastech množství ¹³⁷Cs ve stromech stále vzrůstá. Existují důkazy, že se kontaminace přesouvá do podzemních zvodní a uzavřených vodních rezervoárů jako jsou jezera a rybníky (2001, Germenchuk). Předpokládá se, že hlavním způsobem odstranění kontaminace bude přirozený rozpad ¹³⁷Cs na stabilní izotop barya ¹³⁷Ba, neboť vymývání deštěm a povrchovou vodou se ukázalo jako zanedbatelné.

Globální dopad

Plavecký bazén Lazurnyj
v opuštěném městě Pripjať

Jak dokládají poznámky IAEA, přestože černobylská havárie uvolnila tolik radioaktivní kontaminace jako 400 bomb z Hirošimy, byla její celková velikost asi 100× až 1 000× menší než kontaminace způsobená atmosférickými testy jaderných zbraní v polovině 20. století. Lze proto tvrdit, že ačkoliv byla černobylská havárie obrovskou lokální katastrofou, nepřerostla v katastrofu globální.

Dopad na přírodu

Podle zpráv sovětských vědců na první mezinárodní konferenci o biologických a radiologických aspektech černobylské havárie (konané v září 1990) dosáhla úroveň spadu v 10 km zóně kolem elektrárny až 4,81 GBq/m². Tak zvaný „Rudý les“ z borovic zničený silným radioaktivním spadem leží v této 10 km zóně, začíná hned za komplexem reaktoru. Název lesa pochází z dnů po havárii, kde se stromy jevily temně rudé, jak hynuly na následky ozáření. Během vyčišťovacích operací po havárii byla většina z 4 km² lesa srovnána se zemí a spálena. Území Rudého lesa zůstalo jednou z nejvíce kontaminovaných oblastí na světě. Na druhou stranu se ukazuje, že jde o lokalitu bohatou na výskyt mnoha ohrožených druhů, protože není osídlena člověkem.

Ale i půda a lesy ze širokého okolí byly zasaženy radioaktivním spadem. Proto i v současnosti je zde hrozba lesního požáru, který by do ovzduší nad Evropu rozšířil radiaoaktivní prvky.

Evakuace

Opuštěná vesnice v uzavřené zóně

Sovětští odpovědní činitelé zahájili evakuaci obyvatel z oblasti Černobylu 36 hodin po havárii. V květnu 1986, o měsíc později, už byli přemístěni všichni, kdo žili v okruhu 30 km kolem elektrárny (asi 116 000 lidí).

Podle zpráv sovětských vědců bylo 28 000 km² kontaminováno ¹³⁷Cs o úrovni vyšší než 185 kBq/m². V této oblasti žilo přibližně 830 000 lidí. Asi 10 500 km² bylo kontaminováno ¹³⁷Cs o úrovni vyšší než 555 kBq/m². Z této plochy zhruba 7 000 km² leží v Bělorusku, 2 000 km² v Ruské federaci a 1 500 km² na Ukrajině. V této oblasti žije asi 250 000 lidí. Jejich zprávy potvrdil International Chernobyl Project Mezinárodní agentury pro atomovou energii.

Dnes je dříve zcela evakuovaná oblast kolem elektrárny rozdělena na dvě zóny. V té první žije asi 600 starších lidí, kteří se do oblasti dobrovolně vrátili a dostávají peněžní příspěvek od státu, který zajišťuje také dovoz jídla a vody z nezamořených oblastí. Do druhé, tzv. mrtvé zóny mají přístup jen vědci a exkurze.

Dlouhodobé vlivy na civilisty

Vstup do opuštěné zóny

Výsledky studií, hlavně udávané počty postižených, se velmi liší podle toho, která organizace je vypracovala. Na nejoptimističtějším kraji spektra se nacházejí zprávy vydávané IAEA. S mírným odstupem následuje WHO, a dále UNSCEAR (komise OSN pro studium efektů radiace), které uvádějí větší počty postižených, ale zůstávají řádově stejné. I řádově vyšší počty postižených uvádějí studie postsovětských výzkumníků, studie německé sekce organizace lékařů pro zamezení jaderné válce (IPPNW) a německé společnosti pro radiační ochranu (GfS), a studie vypracované pro stranu Zelených, či Greenpeace.

První studie: nejméně 30 000 zemře

Zpráva SSSR (Legasov, 1986) vypracovaná pro Vídeňskou mezinárodní konferenci v srpnu 1986 odhaduje počet lidí, kteří zemřou rakovinou způsobenou izotopy radiocesia na 30 000 až 40 000. IAEA označila předpověď za extrémně nadhodnocenou a stanovila max. počet na 25 000, pak na 10 000 a 5 100. Autor studie, profesor Valerij Legasov, byl nalezen oběšený 27. dubna 1988.

Stigmatizace mladých

Vedoucí zdravotní komise IAEA roku 1996 předložil psychologický dopad havárie. V eseji píše, že mnoho adolescentů a mladých dospělých ze zasažených oblastí trpí stresovými symptomy, depresemi, strachem, pocity bezmoci, slabosti a ztrátou životních vyhlídek. Jelikož se o nich referuje jako o obětech, a nikoliv jako o přeživších, ústí to buď k přehnaným obavám o jejich zdraví a sebepozorování, či k zcela bezohlednému chování vůči nim samým. Příklady jsou: konzumace lesních plodů z vysoce zamořených oblastí, nadužívání alkoholu a tabáku, nechráněná promiskuitní pohlavní aktivita. (Mettler, 1996)

11 let poté: chronické ukládání Cs-137

V roce 1997 tým profesora Juryje Bandažeuského, patologa a ředitele zdravotního centra v běloruském kraji Homel, studoval aktivitu radiocesia v tělech zemřelých osob, a jejich potravě z této zemědělské oblasti.

Hlavní poznatky ze studie:

• Koncentrace radiocesia v místní zelenině, mléku, a zejména lesních plodech roste, a jejich konzumenti jsou těžce zamoření.
• Děti do 6 měsíců jsou nejpostiženější, aktivita radiocesia je až 11 000 Bq/kg ve slinivce, 6 250 Bq/kg ve štítné žláze, v srdci 5 333 Bq/kg. Účinným transportním prostředkem pro radiocesium je mateřské mléko. Děti zemřely na: sepsi, degeneraci mozku, hnisavé krvácení, poruchu srdce, tedy nikoliv na rakovinu.
• V tělech 51 dětí do 10 let věku nalezli 2 až 3krát větší koncentrace radiocesia než u dospělých. Nejvyšší úrovně byly ve štítné žláze (2 054 Bq/kg), nadledvinách (1 576 Bq/kg), slinivce (1 359 Bq/kg).

Vzorky byly měřeny ukrajinskými a německými přístroji, pro kontrolu byly vzorky dvakrát přeměřeny ve Francii.

Studie konstatuje, že dříve byly školní děti posílány jednou ročně na měsíční ozdravný pobyt ze zasažené zóny, a ve školní jídelně dostávaly zdarma nekontaminované jídlo. Z úsporných důvodů byl pobyt v sanatoriu zkrácen a některé kontaminované oblasti prohlášeny za „čisté“, což ukončilo dodávku dekontaminované školní stravy. Studie požadovala pokračování jelikož kontaminovaná zemědělská půda začala být obdělávána, čímž se radiocesium dostalo do oběhu.

Studie byla publikována v roce 2003, době kdy byl profesor Bandaževský ve výkonu osmiletého trestu za údajné přijetí úplatku. Po čtyřech letech mezinárodních protestů a petic byl propuštěn.

20 let poté: 9 000 až 60 000 zemře

V roce 2005 bylo v studii IAEA množství lidí kteří zemřou na rakovinu způsobenou katastrofou odhadováno na 9 000 až 10 000.

„Jiná zpráva o Černobylu“ (Fairlie, Sumner, 2006) odhaduje množství lidí kteří zemřou na rakovinu způsobenou katastrofou na 30 000 až 60 000. IAEA se zabývá pouze populací tří států (Bělorusko, Ukrajina, Rusko), zatímco dle této zprávy více než polovina radioaktivního spadu skončila na nesovětských územích Evropy. Avšak podle jiných zpráv přibližně 60 % radioaktivního spadu skončilo v Bělorusku.

Ukrajinské úřady například uváděly po roce 2000, že v souvislosti s výbuchem zemřelo přes 125 tisíc lidí. Hnutí Greenpeace zase spočítalo, že na následky nemocí, způsobených výbuchem elektrárny v Černobylu, zemřelo nebo v budoucnosti zemře na 200 tisíc lidí. (Český rozhlas; 2016)

2007: indikováno 985 000 obětí

Akademie věd v New Yorku vydala v roce 2009 anglický překlad velmi obsáhlé studie publikované v roce 2007, jejíž zásadní výpovědí je, že do roku 2004 na následky havárie zemřelo již 985 000 lidí, z toho 170 000 v Severní Americe. Jen v Bělorusku se mezi lety 1990 a 2004 zvýšila celková úmrtnost o 43 %. Zvýšení úmrtnosti je ale i důsledkem prudkého zhoršení životní úrovně a životních podmínek v Bělorusku po rozpadu Sovětského svazu. To samé platí i o Ukrajině a Rusku. Tyto dvě věci – vliv radiace a pokles životní úrovně – však žádná studie nerozlišuje. Zcela běžné jsou dnes i předtím spíše výjimečné projevy nedostatečné výživy a podvýživy.

Autoři V. Jablokov (ruská akademie věd), A. Nesterenko (běloruský institut radiační bezpečnosti), Prof. V. Nesterenko (bývalý ředitel běloruského jaderného střediska) měli za podklad více než 1 000 vědeckých titulů a 5 000 jiných publikací týkající se havárie a lékařských záznamů. Autoři upozornili, že tyto vědecké zdroje byly IAEA a UNSCEAR ignorovány či zlehčovány.

V analyzovaných materiálech byl u lidí v důsledku radioaktivního spadu zjištěn nárůst výskytu:

rakoviny:

• štítné žlázy
• leukémie
• ostatní rakoviny

nerakovinných onemocnění:

• nemoci
  • dýchacího ústrojí
  • zažívacího traktu
  • krevního oběhu
  • svalů, kostí, a kůže
  • reprodukčních orgánů
  • nervové a psychologické
  • hormonální – způsobující aterosklerózu, cukrovku, obezitu
• abnormality imunitního systému – způsobující alergie, infekce, změny v lymfocytech
• genetické a chromozomální odchylky
• předčasné stárnutí
• postižení smyslových orgánů

Je třeba připomenout, že zaznamenaný zvýšený výskyt zhoubných i nezhoubných forem rakoviny je zčásti i důsledkem jejich cíleného vyhledávání v zasažené populaci – před havárií prostě zůstávalo značné procento nemocných bez zdravotních potíží neodhaleno.

Divoká příroda

Zmutované sele

V hlubokém kontrastu k dopadům na lidskou populaci lze říct, že evakuace oblasti obklopující elektrárnu umožnila vytvoření bohaté a jedinečné rezervace divoké přírody. Není známo, zda bude mít kontaminace spadem nějaký dlouhodobý nepříznivý dopad na flóru a faunu v oblasti, protože rostliny a zvířata se vzájemně významně liší a jejich radiační tolerance je jiná než lidská. Zdá se však, že se rozmanitost druhů v kontaminované oblasti díky odstranění lidského vlivu zvýšila.

Elektrárna po havárii

Problémy samotné elektrárny katastrofou ve 4. reaktoru neskončily. Ukrajinská vláda ponechala kvůli nedostatku elektřiny v zemi tři zbývající reaktory v provozu. V roce 1991 poškodil požár kabelové vedení reaktoru číslo 2 a odpovědní činitelé prohlásili, že je neopravitelně poškozen a odpojili ho. Reaktor číslo 1 byl odstaven v listopadu 1996 jako část dohody mezi ukrajinskou vládou a mezinárodními organizacemi jako je IAEA o ukončení činnosti elektrárny. V listopadu 2000 ukrajinský prezident Leonid Kučma během slavnostního zakončení provozu osobně zmáčkl vypínač 3. reaktoru a odstavil tím definitivně celou elektrárnu.

Potřeba budoucích oprav

Sarkofág čtvrtého reaktoru

Sarkofág nedokáže trvale účinně uzavřít zničený čtvrtý reaktor. Jeho chvatná konstrukce, v mnoha případech prováděna na dálku průmyslovými roboty, má za následek jeho rychlé stárnutí a pokud by se zhroutil, mohl by se uvolnit další mrak radioaktivního prachu. Bylo diskutováno mnoho plánů na výstavbu trvalejšího pouzdra, jejich realizaci však dosud brzdila korupce. Většina peněz věnovaných zahraničními zeměmi na pomoc Ukrajině byla vyplýtvána neefektivním rozvržením stavebních smluv a celkovým řízením nebo byla jednoduše ukradena.

Pod sarkofágem zůstalo po havárii asi 95 % paliva reaktoru, což představuje radioaktivitu asi 18 MCi = 0,67 EBq. Radioaktivní materiál se skládá ze zbytků jádra reaktoru, prachu a lávě podobných „palivo obsahujících materiálů“ (FCM), které tekly vrakem budovy reaktoru, dokud neztuhly do keramické formy. Podle střízlivých odhadů se pod železobetonovým obalem nachází nejméně 4 tuny radioaktivního prachu.

Do betonu pokrývajícího reaktor prosakuje voda a vyplavuje radioaktivní materiály do okolních podzemních vod. Vysoká vlhkost uvnitř krytu přispívá k další erozi jeho ocelové konstrukce a následnému úniku radioaktivity. V reaktoru se vyskytl nový nerost – černobylit.

Dne 12. února 2013 došlo pod tíhou sněhu k propadnutí střechy turbínové haly a všichni dělníci byli evakuováni kvůli potenciálnímu nebezpečí úniku radioaktivních částic. Pravděpodobně však k žádnému úniku nedošlo.

Nový kryt

Nový kryt v dubnu 2015

Před časem Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj zahájila projekt „Úkryt“ – stavbu nového sarkofágu, na který přispívá 28 evropských zemí. Funkce nového dvouplášťového krytu má být zamezení úniku radioaktivních látek do okolí, ochrana starého sarkofágu před povětrnostními vlivy a možnost jeho budoucího robotického rozebrání; konstrukce však plně nenahrazuje funkci železobetonového kontejnmentu.

Příspěvek Ukrajiny byl zpočátku paradoxně tak malý, že neměla mezi ostatními ani hlasovací právo, později jej však navýšila a stala se plnoprávným účastníkem. Celý projekt má přijít na 1,55 miliard eur. Podle současného modelu bude projekt financovat z větší části právě ukrajinská vláda, zbytek dobrovolní přispěvatelé (mezinárodní organizace) prostřednictvím Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj. Práce byly zahájeny v září 2010. Přestože nebyla k dispozici celá částka, pracovalo se na jaře 2011 na stavbě základů nového sarkofágu. Byly rovněž známy jeho rozměry a způsob výstavby – bude to oblouková struktura profilu obrácené řetězovky vysoká 105 metrů, dlouhá 150 metrů a široká 260 metrů, která bude vybudována mimo areál a potom přesunuta nad stávající sarkofág a spojena se základy. Podle slov Vladimíra Chološa, ředitele ukrajinského Státního úřadu pro správu ochranného pásma černobylské jaderné elektrárny, byl projekt na jaře 2011 téměř kompletní – dolaďovaly se pouze technické detaily, například protikorozní ochrana. Zároveň se zmínil o nutnosti pečlivě navrhnout každý detail sarkofágu, protože s podobnou stavbou nemá nikdo zkušenosti. Původní sarkofág má plánovanou životnost ještě několik let, je tedy čas otestovat technologie jeho nástupce.

Porovnání s jinými katastrofami

7 — Velmi těžká havárie

6 — Těžká havárie

5 — Havárie s rizikem vně zařízení

4 — Havárie bez vážnějšího rizika

3 — Vážná nehoda

2 — Nehoda

1 — Anomálie

0 — Odchylka

Mezinárodní stupnice jaderných událostí

Černobylská havárie byla ojedinělou událostí. Poprvé v historii komerční výroby elektrické energie z jádra nastala při havárii úmrtí přímo způsobená radiací. Pozdější havárie v přepracovacím závodě v japonské Tokaimuře 30. září 1999 vyústila ve smrt jednoho pracovníka na ozáření až 22. prosince téhož roku. Havárie elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicích v roce 1976 měla sice dvě oběti, ale ty byly udušeny uniklým oxidem uhličitým, nikoliv radioaktivitou. Při druhé havárii však k určitému úniku radioaktivity došlo, bezpečnostní vrata hlavního bloku elektrárny se automaticky uzavřela 22. 2. 1977 a již se nikdy neotevřela. Likvidace elektrárny A1 se provádí teprve v současné době.

Počtem zabitých je tato havárie srovnatelná s některými haváriemi přehrad. V Evropě bylo největší havárií přehrady zabito přibližně 2 000 lidí vlnou vzniklou po sesuvu půdy do přehrady Vajont v Itálii (9. října 1966). Největší neštěstí se odehrálo v Číně v roce 1975 na řece Jang-c', kde po protržení několika hrází zahynulo během jednoho dne 80 000–200 000 lidí (přesná čísla byla čínskými úřady utajena).

Čínské přehrady mohou posloužit také pro porovnání počtu evakuovaných – jen kvůli stavbě přehrady Tři soutěsky bylo třeba přesídlit asi 700 000 lidí.

Srovnání lze provést i s výrobou elektřiny z uhlí: Každý rok zahynou ve světě při důlních haváriích desítky až stovky horníků. Před zavedením různých technologií na čištění dýmu kyselé deště a spad mírně radioaktivního popílku jen u nás zničily tisíce čtverečních kilometrů lesů a zasáhly s účinkem nemocí a dřívější smrti statisíce lidí.

Odkazy

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Černobylská havárie na Wikimedia Commons
• http://chnpp.gov.ua/uk/ – internetové stránky elektrárny

Internetové stránky

• (česky) Popis havárie v JE Černobyl Ing. Tomáš Kostka
• (česky) Otázka dne: Došlo v Černobylu k jadernému výbuchu? článek portálu iDNES.cz z 23. května 2016
• (česky) Měl být chloubou. Stal se však smrtícím monstrem – Černobyl 1986 článek portálu iDNES.cz z 26. dubna 2006
• (česky) Série článků napsaná u příležitosti 20. výročí tragédie fotogalerie, tehdejší tisk, názory, videa, interaktivní mapa postupu radioaktivity na portálu Aktuálně.cz
• (česky) Výňatek z knihy Černobylska tětraď
• (česky) ChernobylZone.cz historie a současnost Černobylu a černobylské zóny
• (česky) Černobyl patnáct let poté reportáž magazínu Koktejl
• (česky) Havárie v reportážích tehdejší Československé televize
• (česky) Nic se neděje, říkali Sověti po havárii v Černobylu. Pořad Českého rozhlasu Plus věnovaný černobylské havárii, obsahuje unikátní archivní záznamy vysílání Československého rozhlasu a Rádia Svobodná Evropa.
• (anglicky) (rusky) (německy) The International Chernobyl Research and Information Network
• (anglicky) (rusky) www.pripyat.com
• (anglicky) Reportáž jedné motorkářky

Fotografie a videa

• Animace šíření postupného zamoření Evropy
• Černobylská havárie v Historickém magazínu ČT – neplatný odkaz !
• Galerie fotografií
• Video zevnitř sarkofágu (2002)
• Atomová elektrárna Černobyl videa týkající se havárie
• Sestřih zpravodajství z relace Televizní noviny Československé televize z roku 1986

Portály: Ukrajina