Přeskočit na obsah

Lockheed P-38 Lightning: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
typo, odkazy, „sedící kachna“ nepodařilo se mi to ověřit, možná v nějaké literatuře?
Řádek 19: Řádek 19:
| více uživatelů = [[RAAF]], [[Čína]], [[Francie]]
| více uživatelů = [[RAAF]], [[Čína]], [[Francie]]
}}
}}
'''[[Lockheed]] P-38 Lightning''' byl jednomístný dvoumotorový [[Stíhací letoun|stíhací]] a [[Stíhací bombardér|stíhací-bombardovací letoun]], který byl považován za jeden z nejlepších spojeneckých bojových strojů během [[Druhá světová válka|2. světové války]]. Byl nasazován v bojích v [[Evropa|Evropě]] i [[Válka v Tichomoří|Tichém oceánu]]. Němečtí piloti tento stroj hodnotili rozpačitě, jedni ho přezdívali ''dvouocasý ďábel,'' na druhou stranu ale taky měl přezdívku ''sedící kachna.''
'''[[Lockheed]] P-38 Lightning''' byl jednomístný dvoumotorový [[Stíhací letoun|stíhací]] a [[Stíhací bombardér|stíhací-bombardovací letoun]], který byl považován za jeden z nejlepších spojeneckých bojových strojů během [[Druhá světová válka|2. světové války]]. Byl nasazován v bojích na [[Evropa|evropském]] i [[Válka v Tichomoří|tichomořském]] válčišti. Němečtí piloti tento stroj hodnotili rozpačitě, jedni ho přezdívali ''dvouocasý ďábel,'' na druhou stranu měl také přezdívku ''sedící kachna.''{{Doplňte zdroj}}


== Popis ==
== Popis ==
Řádek 25: Řádek 25:
[[Soubor:Lockheed P-38G cockpit looking in from left wing 061019-F-1234P-004.jpg|náhled|Kokpit letounu P-38G]]
[[Soubor:Lockheed P-38G cockpit looking in from left wing 061019-F-1234P-004.jpg|náhled|Kokpit letounu P-38G]]
[[Soubor:Richard Bong in cockpit.jpg|náhled|vlevo|Major [[Richard Ira Bong|Richard Bong]] ve svém P-38.]]
[[Soubor:Richard Bong in cockpit.jpg|náhled|vlevo|Major [[Richard Ira Bong|Richard Bong]] ve svém P-38.]]
[[Letoun]] byl na svou dobu neobvyklé konstrukce. Trup tvořily dvě motorové gondoly a jedna centrální. V motorových gondolách byly umístěny kapalinou chlazené motory [[Allison V-1710]] s třílistými vrtulemi otáčející se ke koncům křídel. Za motory se nacházela turbodmychadla a chlazení a konec tvořily ocasní plochy a spojení gondol tvořila výškovka. V centrální gondole se nacházela pilotní kabina, radiovybavení a výzbroj v podobě jednoho kanónu ráže 20 mm a čtyř kulometů ráže 12,7 mm. Letoun byl rychlý, stabilní a velmi mnohostranný. V obratnosti se nemohl rovnat s jednomotorovými stíhacími letouny [[Messerschmitt Bf 109]] a [[Focke-Wulf Fw 190]], na svou velikost však byl i tento stroj velmi snadno ovladatelný a efektivní – alespoň se schopnými [[pilot]]y. To platilo zejména v jihozápadním [[Tichý oceán|Pacifiku]], kde s těmito stroji létali nejúspěšnější američtí piloti, majoři [[Richard Ira Bong]] (40 vítězství ve vzdušných soubojích) a [[Thomas McGuire]] (38 vítězství).
[[Letoun]] byl na svou dobu neobvyklé konstrukce. Trup tvořily dvě motorové gondoly a jedna centrální. V motorových gondolách byly umístěny kapalinou chlazené motory [[Allison V-1710]] s třílistými vrtulemi otáčející se ke koncům křídel. Za motory se nacházela turbodmychadla a chlazení a konec tvořily ocasní plochy a spojení gondol tvořila výškovka. V centrální gondole se nacházela pilotní kabina, radiovybavení a výzbroj v podobě jednoho kanónu ráže 20 mm a čtyř kulometů ráže 12,7 mm. Letoun byl rychlý, stabilní a velmi mnohostranný. V obratnosti se nemohl rovnat s jednomotorovými stíhacími letouny [[Messerschmitt Bf 109]] a [[Focke-Wulf Fw 190]], na svou velikost však byl i tento stroj velmi snadno ovladatelný a efektivní – alespoň se schopnými [[pilot]]y. To platilo zejména v jihozápadním [[Tichý oceán|Pacifiku]], kde s těmito stroji létali nejúspěšnější američtí piloti, majoři [[Richard Ira Bong]] (40 vítězství ve vzdušných soubojích) a [[Thomas McGuire]] (38 vítězství).


Ještě v roce [[1944 v letectví|1944]], kdy oblohu již ovládaly [[P-51 Mustang|Mustangy]], prokázaly ankety mezi budoucími americkými piloty, že stroje, které spojují se svou příští kariérou, jsou stále ještě Lockheed P-38 Lightning. Konstrukce P-38 pocházela již z roku [[1937]], avšak byla robustní a mnohostranná. Svým [[aerodynamika|aerodynamickým]] provedením, nízkým odporem vzduchu a vysokou hmotností byl P-38 při stoupání rychlejší, než jakýkoliv dosavadní [[vojenský letoun]]. Tento stroj byl používán jako výkonný stíhací bombardovací letoun, dále jako letoun pro [[Noční stíhač|stíhací akce v noci]], [[Průzkumný letoun|průzkumné lety]], ambulantní nasazení, torpédový bombardovací letoun a stroj pro vlečení cílů. Letouny P-38, které byly vyráběny v nejméně dvou tuctech verzí, byly používány ve více než 100 [[Peruť (letecká jednotka)|leteckých perutí]] US Army. V červenci 1944 přišel k 475. stíhací skupině [[Charles Lindbergh]], který zde působil jako civilní pozorovatel a konzultant pro návrh dvoumotorové stíhačky amerického námořnictva. Během doby zde strávené přišel na to, jak lépe využít palivo na letounech P-38 Lightning. Poté, co prošel technický manuál přišel na to, že když se zvýší plnící tlak na 101 kPa a otáčky se sníží na 1600 ot./min., tak se při současném doletu podaří ušetřit 200-400 litrů paliva. Díky tomu P-38 měly větší [[dolet letadla|dolet]] (ovšem vedle správného ovládání motorů mělo na zvýšení doletu nemenší vliv také použití vnějších odhazovatelných přídavných nádrží, což umožnilo výrazně zvýšit množství neseného paliva). Při jednom z útoků těchto stíhacích letounů byl během [[operace Vengeance]] sestřelen letoun [[Micubiši G4M]], ve kterém letěl také japonský [[admirál]] [[Isoroku Jamamoto|Jamamoto]], jedna z osob odpovědných za [[útok na Pearl Harbor]]. Ve [[Středozemní moře|Středozemním moři]] němečtí transportní piloti [[Luftwaffe (Wehrmacht)|Luftwaffe]] prokázali strojům Lightning svůj respekt tím, že je pokřtili na „Dvouocasého ďábla“. Naopak pro stíhací piloty nepředstavoval až moc velké nebezpečí a u nich dostal přezdívku: Sedící kachna. Na poslední verzi P-38L mj. létali i ''Richard Ira Bong'' a ''Thomas B. McGuire'', kteří dosáhli nejvyššího počtu sestřelů ze všech amerických stíhačů během II. světové války. Oba se nedožili konce války.
Ještě v roce [[1944 v letectví|1944]], kdy oblohu již ovládaly [[P-51 Mustang|Mustangy]], prokázaly ankety mezi budoucími americkými piloty, že stroje, které spojují se svou příští kariérou, jsou stále ještě Lockheed P-38 Lightning. Konstrukce P-38 pocházela již z roku [[1937]], avšak byla robustní a mnohostranná. Svým [[aerodynamika|aerodynamickým]] provedením, nízkým odporem vzduchu a vysokou hmotností byl P-38 při stoupání rychlejší, než jakýkoliv dosavadní [[vojenský letoun]]. Tento stroj byl používán jako výkonný stíhací bombardovací letoun, dále jako letoun pro [[Noční stíhač|stíhací akce v noci]], [[Průzkumný letoun|průzkumné lety]], ambulantní nasazení, torpédový bombardovací letoun a stroj pro vlečení cílů. Letouny P-38, které byly vyráběny v nejméně dvou tuctech verzí, byly používány ve více než 100 [[Peruť (letecká jednotka)|leteckých perutí]] US Army. V červenci 1944 přišel k 475. stíhací skupině [[Charles Lindbergh]], který zde působil jako civilní pozorovatel a konzultant pro návrh dvoumotorové stíhačky amerického námořnictva. Během doby zde strávené přišel na to, jak lépe využít palivo na letounech P-38 Lightning. Poté, co prošel technický manuál přišel na to, že když se zvýší plnící tlak na 101 kPa a otáčky se sníží na 1600 ot./min., tak se při současném doletu podaří ušetřit 200-400 litrů paliva. Díky tomu P-38 měly větší [[dolet letadla|dolet]] (ovšem vedle správného ovládání motorů mělo na zvýšení doletu nemenší vliv také použití vnějších odhazovatelných přídavných nádrží, což umožnilo výrazně zvýšit množství neseného paliva). Při jednom z útoků těchto stíhacích letounů byl během [[operace Vengeance]] sestřelen letoun [[Micubiši G4M]], ve kterém letěl také japonský [[admirál]] [[Isoroku Jamamoto|Jamamoto]], jedna z osob odpovědných za [[útok na Pearl Harbor]]. Ve [[Středozemní moře|Středozemním moři]] němečtí transportní piloti [[Luftwaffe (Wehrmacht)|Luftwaffe]] prokázali strojům Lightning svůj respekt tím, že je pokřtili na „Dvouocasého ďábla“. Naopak pro stíhací piloty nepředstavoval až moc velké nebezpečí a u nich dostal přezdívku: Sedící kachna. Na poslední verzi P-38L mj. létali i ''Richard Ira Bong'' a ''Thomas B. McGuire'', kteří dosáhli nejvyššího počtu sestřelů ze všech amerických stíhačů během II. světové války. Oba se nedožili konce války.


Do současné doby se zachovalo šest letuschopných strojů P-38.
Do současné doby se zachovalo šest letuschopných strojů P-38.
Řádek 35: Řádek 35:
[[Soubor:P-38 Lightning head-on.jpg|náhled|Lockheed P-38 Lightning „Glacier Girl“]]
[[Soubor:P-38 Lightning head-on.jpg|náhled|Lockheed P-38 Lightning „Glacier Girl“]]
[[Soubor:Lockheed P-38 Lightning USAF.JPG|náhled|P-38J Lightning "Yippee"]]
[[Soubor:Lockheed P-38 Lightning USAF.JPG|náhled|P-38J Lightning "Yippee"]]
[[Prototyp]] letounu poprvé vzlétl pod označením '''XP-38''' 27. ledna [[1939]], ale již 11. února byl zničen při havárii. Přesto bylo armádním letectvem u společnosti Lockheed objednáno 13 předsériových '''YP-38''', které byly vyráběny do března [[1941]]. Tyto stroje poháněla dvojice řadových dvanáctiválcových motorů chlazených kapalinou [[Allison V-1710]]-27/29. Hlavňovou výzbroj tvořil kanón Colt-Browning M 9 [[ráže]] 37 mm a dva páry kulometů ráže 12,7 a 7,62 mm. Následovalo 30 vyrobených '''P-38-LO''' vyzbrojených kanónem Oldsmobile ráže 37 mm a čtyřmi kulomety ráže 12,7 mm, přibylo rovněž [[pancéřování]] [[kokpit|pilotní kabiny]].
[[Prototyp]] letounu poprvé vzlétl pod označením '''XP-38''' 27. ledna [[1939]], ale již 11. února byl zničen při havárii. Přesto bylo armádním letectvem u společnosti Lockheed objednáno 13 předsériových '''YP-38''', které byly vyráběny do března [[1941]]. Tyto stroje poháněla dvojice řadových dvanáctiválcových motorů chlazených kapalinou [[Allison V-1710]]-27/29. Hlavňovou výzbroj tvořil kanón Colt-Browning M 9 [[ráže]] 37 mm a dva páry kulometů ráže 12,7 a 7,62 mm. Následovalo 30 vyrobených '''P-38-LO''' vyzbrojených kanónem Oldsmobile ráže 37 mm a čtyřmi kulomety ráže 12,7 mm, přibylo rovněž [[pancéřování]] [[kokpit|pilotní kabiny]].


V srpnu 1941 započala šestatřiceti kusová dodávka verze '''P-38D''', která již měla i samosvorné palivové nádrže.
V srpnu 1941 započala šestatřiceti kusová dodávka verze '''P-38D''', která již měla i samosvorné palivové nádrže.
Britský zájem o dodávku 667 kusů P-38 se zredukoval na několik strojů '''Lockheed Lightning Mk.I''', které převzaly výzkumné letecké ústavy. Pohonné jednotky Allison V-1710-C15 neměly [[turbokompresor]]y a dosahovaly nízkého výkonu 802 kW, proto [[Royal Air Force]] ztratila o nákup zájem. Asi 130 těchto letounů bylo v [[Spojené státy americké|USA]] využito k výcviku jen s kulometovou výzbrojí, nebo byly přestavěny na varianty '''P-38F-13''' a '''P-38F-15''', která již obdržela Fowlerovy klapky pro zlepšení [[manévrový vzdušný souboj|manévrového boje]].
Britský zájem o dodávku 667 kusů P-38 se zredukoval na několik strojů '''Lockheed Lightning Mk.I''', které převzaly výzkumné letecké ústavy. Pohonné jednotky Allison V-1710-C15 neměly [[turbokompresor]]y a dosahovaly nízkého výkonu 802 kW, proto [[Royal Air Force]] ztratila o nákup zájem. Asi 130 těchto letounů bylo v [[Spojené státy americké|USA]] využito k výcviku jen s kulometovou výzbrojí, nebo byly přestavěny na varianty '''P-38F-13''' a '''P-38F-15''', která již obdržela [[Vztlakové klapky|Fowlerovy klapky]] pro zlepšení [[manévrový vzdušný souboj|manévrového boje]].


Nové radiovybavení a upravenou hydrauliku obdržel typ '''P-38E''', který byl vyzbrojen 20 mm kanónem a čtyřmi kulomety v přídi. Část z 250 strojů sloužilo u 12 perutí v [[Tichomoří]], 99 jich bylo upraveno na fotoprůzkumné '''P-38F-4'''.
Nové radiovybavení a upravenou hydrauliku obdržel typ '''P-38E''', který byl vyzbrojen 20 mm kanónem a čtyřmi kulomety v přídi. Část z 250 strojů sloužilo u 12 perutí v [[Tichomoří]], 99 jich bylo upraveno na fotoprůzkumné '''P-38F-4'''.


Od prosince 1941 byla dodávána varianta '''P-38F''' vyzbrojená kanónem Hispano/Bendix M 1 ráže 20 mm, vyprodukovaná v počtu 527 kusů, kterou následovalo 1028 '''P-38G'''. Ze 181 "géček" byla demontovaná hlavňová výzbroj a s kamerami v upravené přídi létaly pod označením '''P-38F-5A'''.
Od prosince 1941 byla dodávána varianta '''P-38F''' vyzbrojená kanónem Hispano/Bendix M 1 ráže 20 mm, vyprodukovaná v počtu 527 kusů, kterou následovalo 1028 '''P-38G'''. Ze 181 "géček" byla demontovaná hlavňová výzbroj a s kamerami v upravené přídi létaly pod označením '''P-38F-5A'''.


601 vyrobených '''P-38H''' obdrželo motory Allison V-1710-89/91 s výkonem 1048 až 1177 kW každý, z nichž bylo odvozeno 128 průzkumných '''P-38F-5C'''.
601 vyrobených '''P-38H''' obdrželo motory Allison V-1710-89/91 s výkonem 1048 až 1177 kW každý, z nichž bylo odvozeno 128 průzkumných '''P-38F-5C'''.


Přepracovanými vstupy vzduchu pro chladiče pod motorem a na bocích [[trup letadla|trupů]] se vyznačovala verze '''P-38J''', která mohla pod vnitřní částí [[křídlo|křídla]] nést [[letecká puma|pumy]], přídavné nádrže, nebo neřízené rakety M 8 ráže 114,3 mm. Na standard verze J byla přepracovaná i řada starších letounů P-38G a H. Celkem společnost Lockheed vyrobila 2970 kusů P-38J, 25 strojů bylo upraveno na variantu '''Lockheed P-38J Droop Snoot'''. Byly zbaveny hlavňové výzbroje a opatřeny prosklenou přídí pro zaměřování značkovacích pum (tzv. pathfinders).
Přepracovanými vstupy vzduchu pro chladiče pod motorem a na bocích [[trup letadla|trupů]] se vyznačovala verze '''P-38J''', která mohla pod vnitřní částí [[křídlo|křídla]] nést [[letecká puma|pumy]], přídavné nádrže, nebo neřízené rakety M 8 ráže 114,3 mm. Na standard verze J byla přepracovaná i řada starších letounů P-38G a H. Celkem společnost Lockheed vyrobila 2970 kusů P-38J, 25 strojů bylo upraveno na variantu '''Lockheed P-38J Droop Snoot'''. Byly zbaveny hlavňové výzbroje a opatřeny prosklenou přídí pro zaměřování značkovacích pum (tzv. pathfinders).


'''P-38L''' měl vsazen v [[náběžná hrana|náběžné hraně]] levé poloviny křídla přistávací reflektor, pod vnějšími částmi křídla byly zabudovány závěsy pro 10 raket ráže 127 mm a pohon zajišťovala dvojice motorů Allison V-1710-111/113. Výroba dosáhla počtu 3923 exemplářů, z toho 113 na licenční výrobní lince firmy Consolidated-Vultee v [[Nashville]] ve státě [[Tennessee]].
'''P-38L''' měl vsazen v [[náběžná hrana|náběžné hraně]] levé poloviny křídla přistávací reflektor, pod vnějšími částmi křídla byly zabudovány závěsy pro 10 raket ráže 127 mm a pohon zajišťovala dvojice motorů Allison V-1710-111/113. Výroba dosáhla počtu 3923 exemplářů, z toho 113 na licenční výrobní lince firmy Consolidated-Vultee v [[Nashville]] ve státě [[Tennessee]].


700 letounů verzí P-38J a P-38L bylo přebudováno na fotoprůzkumné '''F-5E''', obdobné byly verze '''F-5F''' a '''F-5G'''.
700 letounů verzí P-38J a P-38L bylo přebudováno na fotoprůzkumné '''F-5E''', obdobné byly verze '''F-5F''' a '''F-5G'''.
Koncem války bylo 75 strojů P-38L upraveno na dvoumístnou noční stíhací variantu '''P-38M''' opatřenou [[Radar|radiolokátorem]] v pouzdru pod přídí. Část z nich byla přidělena nočním stíhacím squadronám č. 418 a 419 amerického armádního letectva a v roce [[1945]] odeslána na [[Filipíny]], do bojů však již nezasáhly.
Koncem války bylo 75 strojů P-38L upraveno na dvoumístnou noční stíhací variantu '''P-38M''' opatřenou [[Radar|radiolokátorem]] v pouzdru pod přídí. Část z nich byla přidělena nočním stíhacím squadronám č. 418 a 419 amerického armádního letectva a v roce [[1945]] odeslána na [[Filipíny]], do bojů však již nezasáhly.


== Uživatelé ==
== Uživatelé ==
Řádek 89: Řádek 89:
=== Technické údaje ===
=== Technické údaje ===
* '''Osádka''': 1 (pilot)
* '''Osádka''': 1 (pilot)
* '''Rozpětí''': 15,85 m
* '''Rozpětí''': 15,85 m
* '''Délka''': 11,53 m
* '''Délka''': 11,53 m
* '''Výška''': 3,00 m
* '''Výška''': 3,00 m
* '''Nosná plocha''': 30,43 m²
* '''Nosná plocha''': 30,43 m²
* '''Hmotnost prázdného letounu''': 5797 kg
* '''Hmotnost prázdného letounu''': 5 797 kg
* '''Vzletová hmotnost (bez podvěsů)''': 7938 kg
* '''Vzletová hmotnost (bez podvěsů)''': 7938 kg
* '''Maximální vzletová hmotnost''': 9798 kg
* '''Maximální vzletová hmotnost''': 9 798 kg
* '''Pohonná jednotka''': 2x kapalinou chlazený [[Dvanáctiválcový vidlicový motor|dvanactiválec]] [[Allison V-1710|Allison V-1710-111 a -113]]
* '''Pohonná jednotka''': 2x kapalinou chlazený [[Dvanáctiválcový vidlicový motor|dvanactiválec]] [[Allison V-1710|Allison V-1710-111 a -113]]
* '''Výkon pohonné jednotky''': 1600 koní (1193 [[Watt|kW]])
* '''Výkon pohonné jednotky''': 1 600 koní (1 193 [[Watt|kW]])
* '''Geometrická štíhlost křídla''': 8,26
* '''Geometrická štíhlost křídla''': 8,26


=== Výkony ===
=== Výkony ===
* '''Maximální rychlost''': 667 km/h v 7620 m
* '''Maximální rychlost''': 667 km/h v 7 620 m
* '''Cestovní rychlost''': km/h
* '''Cestovní rychlost''': km/h
* '''Pádová rychlost''': 169 km/h
* '''Pádová rychlost''': 169 km/h
* '''Dolet''': 1770 km v boji, 3640 km předávací
* '''Dolet''': 1 770 km v boji, 3 640 km předávací
* '''Dostup''': 13 400 m
* '''Dostup''': 13 400 m
* '''Stoupavost''': 1448 m/min
* '''Stoupavost''': 1 448 m/min
* '''Plošné zatížení''' (při max. vzlet. hmotnosti): 322 kg/m²
* '''Plošné zatížení''' (při max. vzlet. hmotnosti): 322 kg/m²
* '''Poměr hmotnost/výkon''': 4,11 kg/kW
* '''Poměr hmotnost/výkon''': 4,11 kg/kW


=== Výzbroj ===
=== Výzbroj ===
* 1 × 20mm kanón [[Hispano-Suiza HS.404|M2]]
* 1 × 20mm kanón [[Hispano-Suiza HS.404|M2]]
* 4 kulomety [[M2 Browning|Browning]] ráže [[.50 BMG|12,7 mm]]
* 4 kulomety [[M2 Browning|Browning]] ráže [[.50 BMG|12,7 mm]]
* 2 pumy o hmotnosti 454 kg nebo 726 kg
* 2 pumy o hmotnosti 454 kg nebo 726 kg
* nebo 10 raket [[HVAR (raketa)|HVAR]] ráže 127 mm pod křídly
* nebo 10 raket [[HVAR (raketa)|HVAR]] ráže 127 mm pod křídly


== Zajímavosti ==
== Zajímavosti ==
V průzkumné verzi tohoto letadla létal při své pilotní kariéře spisovatel [[Antoine de Saint-Exupéry]] a také v něm byl sestřelen při přeletu [[Středozemní moře|Středozemního moře]] v roce 1944.<ref>{{Citace elektronického periodika
V&nbsp;průzkumné verzi tohoto letadla létal při své pilotní kariéře spisovatel [[Antoine de Saint-Exupéry]] a&nbsp;také v něm byl sestřelen při přeletu [[Středozemní moře|Středozemního moře]] v&nbsp;roce 1944.<ref>{{Citace elektronického periodika
| příjmení = Kosmidis
| příjmení = Kosmidis
| jméno = Pierre
| jméno = Pierre

Verze z 5. 4. 2022, 23:12

P-38 Lightning
Určenístíhací letoun
PůvodSpojené státy americké
VýrobceLockheed
ŠéfkonstruktérClarence L. Johnson
První let27. ledna 1939
Zařazeno8. června 1941
Vyřazeno1965 (Honduras)
UživatelUSAAF
RAAF, Čína, Francie
Výroba1941–45
Vyrobeno kusů9 923[1]
Cena za kus134 284 $ v roce 1945
Další vývojLockheed XP-49
XP-58 Chain Lightning
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lockheed P-38 Lightning byl jednomístný dvoumotorový stíhací a stíhací-bombardovací letoun, který byl považován za jeden z nejlepších spojeneckých bojových strojů během 2. světové války. Byl nasazován v bojích na evropském i tichomořském válčišti. Němečtí piloti tento stroj hodnotili rozpačitě, jedni ho přezdívali dvouocasý ďábel, na druhou stranu měl také přezdívku sedící kachna.[zdroj?]

Popis

YP-38
Kokpit letounu P-38G
Major Richard Bong ve svém P-38.

Letoun byl na svou dobu neobvyklé konstrukce. Trup tvořily dvě motorové gondoly a jedna centrální. V motorových gondolách byly umístěny kapalinou chlazené motory Allison V-1710 s třílistými vrtulemi otáčející se ke koncům křídel. Za motory se nacházela turbodmychadla a chlazení a konec tvořily ocasní plochy a spojení gondol tvořila výškovka. V centrální gondole se nacházela pilotní kabina, radiovybavení a výzbroj v podobě jednoho kanónu ráže 20 mm a čtyř kulometů ráže 12,7 mm. Letoun byl rychlý, stabilní a velmi mnohostranný. V obratnosti se nemohl rovnat s jednomotorovými stíhacími letouny Messerschmitt Bf 109 a Focke-Wulf Fw 190, na svou velikost však byl i tento stroj velmi snadno ovladatelný a efektivní – alespoň se schopnými piloty. To platilo zejména v jihozápadním Pacifiku, kde s těmito stroji létali nejúspěšnější američtí piloti, majoři Richard Ira Bong (40 vítězství ve vzdušných soubojích) a Thomas McGuire (38 vítězství).

Ještě v roce 1944, kdy oblohu již ovládaly Mustangy, prokázaly ankety mezi budoucími americkými piloty, že stroje, které spojují se svou příští kariérou, jsou stále ještě Lockheed P-38 Lightning. Konstrukce P-38 pocházela již z roku 1937, avšak byla robustní a mnohostranná. Svým aerodynamickým provedením, nízkým odporem vzduchu a vysokou hmotností byl P-38 při stoupání rychlejší, než jakýkoliv dosavadní vojenský letoun. Tento stroj byl používán jako výkonný stíhací bombardovací letoun, dále jako letoun pro stíhací akce v noci, průzkumné lety, ambulantní nasazení, torpédový bombardovací letoun a stroj pro vlečení cílů. Letouny P-38, které byly vyráběny v nejméně dvou tuctech verzí, byly používány ve více než 100 leteckých perutí US Army. V červenci 1944 přišel k 475. stíhací skupině Charles Lindbergh, který zde působil jako civilní pozorovatel a konzultant pro návrh dvoumotorové stíhačky amerického námořnictva. Během doby zde strávené přišel na to, jak lépe využít palivo na letounech P-38 Lightning. Poté, co prošel technický manuál přišel na to, že když se zvýší plnící tlak na 101 kPa a otáčky se sníží na 1600 ot./min., tak se při současném doletu podaří ušetřit 200-400 litrů paliva. Díky tomu P-38 měly větší dolet (ovšem vedle správného ovládání motorů mělo na zvýšení doletu nemenší vliv také použití vnějších odhazovatelných přídavných nádrží, což umožnilo výrazně zvýšit množství neseného paliva). Při jednom z útoků těchto stíhacích letounů byl během operace Vengeance sestřelen letoun Micubiši G4M, ve kterém letěl také japonský admirál Jamamoto, jedna z osob odpovědných za útok na Pearl Harbor. Ve Středozemním moři němečtí transportní piloti Luftwaffe prokázali strojům Lightning svůj respekt tím, že je pokřtili na „Dvouocasého ďábla“. Naopak pro stíhací piloty nepředstavoval až moc velké nebezpečí a u nich dostal přezdívku: Sedící kachna. Na poslední verzi P-38L mj. létali i Richard Ira Bong a Thomas B. McGuire, kteří dosáhli nejvyššího počtu sestřelů ze všech amerických stíhačů během II. světové války. Oba se nedožili konce války.

Do současné doby se zachovalo šest letuschopných strojů P-38.

Vývoj

Lockheed F-5 Lightning označený invazními pruhy při leteckém průzkumu, červen 1944
Lockheed P-38 Lightning „Glacier Girl“
P-38J Lightning "Yippee"

Prototyp letounu poprvé vzlétl pod označením XP-38 27. ledna 1939, ale již 11. února byl zničen při havárii. Přesto bylo armádním letectvem u společnosti Lockheed objednáno 13 předsériových YP-38, které byly vyráběny do března 1941. Tyto stroje poháněla dvojice řadových dvanáctiválcových motorů chlazených kapalinou Allison V-1710-27/29. Hlavňovou výzbroj tvořil kanón Colt-Browning M 9 ráže 37 mm a dva páry kulometů ráže 12,7 a 7,62 mm. Následovalo 30 vyrobených P-38-LO vyzbrojených kanónem Oldsmobile ráže 37 mm a čtyřmi kulomety ráže 12,7 mm, přibylo rovněž pancéřování pilotní kabiny.

V srpnu 1941 započala šestatřiceti kusová dodávka verze P-38D, která již měla i samosvorné palivové nádrže. Britský zájem o dodávku 667 kusů P-38 se zredukoval na několik strojů Lockheed Lightning Mk.I, které převzaly výzkumné letecké ústavy. Pohonné jednotky Allison V-1710-C15 neměly turbokompresory a dosahovaly nízkého výkonu 802 kW, proto Royal Air Force ztratila o nákup zájem. Asi 130 těchto letounů bylo v USA využito k výcviku jen s kulometovou výzbrojí, nebo byly přestavěny na varianty P-38F-13 a P-38F-15, která již obdržela Fowlerovy klapky pro zlepšení manévrového boje.

Nové radiovybavení a upravenou hydrauliku obdržel typ P-38E, který byl vyzbrojen 20 mm kanónem a čtyřmi kulomety v přídi. Část z 250 strojů sloužilo u 12 perutí v Tichomoří, 99 jich bylo upraveno na fotoprůzkumné P-38F-4.

Od prosince 1941 byla dodávána varianta P-38F vyzbrojená kanónem Hispano/Bendix M 1 ráže 20 mm, vyprodukovaná v počtu 527 kusů, kterou následovalo 1028 P-38G. Ze 181 "géček" byla demontovaná hlavňová výzbroj a s kamerami v upravené přídi létaly pod označením P-38F-5A.

601 vyrobených P-38H obdrželo motory Allison V-1710-89/91 s výkonem 1048 až 1177 kW každý, z nichž bylo odvozeno 128 průzkumných P-38F-5C.

Přepracovanými vstupy vzduchu pro chladiče pod motorem a na bocích trupů se vyznačovala verze P-38J, která mohla pod vnitřní částí křídla nést pumy, přídavné nádrže, nebo neřízené rakety M 8 ráže 114,3 mm. Na standard verze J byla přepracovaná i řada starších letounů P-38G a H. Celkem společnost Lockheed vyrobila 2970 kusů P-38J, 25 strojů bylo upraveno na variantu Lockheed P-38J Droop Snoot. Byly zbaveny hlavňové výzbroje a opatřeny prosklenou přídí pro zaměřování značkovacích pum (tzv. pathfinders).

P-38L měl vsazen v náběžné hraně levé poloviny křídla přistávací reflektor, pod vnějšími částmi křídla byly zabudovány závěsy pro 10 raket ráže 127 mm a pohon zajišťovala dvojice motorů Allison V-1710-111/113. Výroba dosáhla počtu 3923 exemplářů, z toho 113 na licenční výrobní lince firmy Consolidated-Vultee v Nashville ve státě Tennessee.

700 letounů verzí P-38J a P-38L bylo přebudováno na fotoprůzkumné F-5E, obdobné byly verze F-5F a F-5G. Koncem války bylo 75 strojů P-38L upraveno na dvoumístnou noční stíhací variantu P-38M opatřenou radiolokátorem v pouzdru pod přídí. Část z nich byla přidělena nočním stíhacím squadronám č. 418 a 419 amerického armádního letectva a v roce 1945 odeslána na Filipíny, do bojů však již nezasáhly.

Uživatelé

Fotoprůzkumný Lightning Royal Australian Air Force

Specifikace (P-38L)

Technické údaje

  • Osádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 15,85 m
  • Délka: 11,53 m
  • Výška: 3,00 m
  • Nosná plocha: 30,43 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 5 797 kg
  • Vzletová hmotnost (bez podvěsů): 7938 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 9 798 kg
  • Pohonná jednotka: 2x kapalinou chlazený dvanactiválec Allison V-1710-111 a -113
  • Výkon pohonné jednotky: 1 600 koní (1 193 kW)
  • Geometrická štíhlost křídla: 8,26

Výkony

  • Maximální rychlost: 667 km/h v 7 620 m
  • Cestovní rychlost: km/h
  • Pádová rychlost: 169 km/h
  • Dolet: 1 770 km v boji, 3 640 km předávací
  • Dostup: 13 400 m
  • Stoupavost: 1 448 m/min
  • Plošné zatížení (při max. vzlet. hmotnosti): 322 kg/m²
  • Poměr hmotnost/výkon: 4,11 kg/kW

Výzbroj

  • 1 × 20mm kanón M2
  • 4 kulomety Browning ráže 12,7 mm
  • 2 pumy o hmotnosti 454 kg nebo 726 kg
  • nebo 10 raket HVAR ráže 127 mm pod křídly

Zajímavosti

V průzkumné verzi tohoto letadla létal při své pilotní kariéře spisovatel Antoine de Saint-Exupéry a také v něm byl sestřelen při přeletu Středozemního moře v roce 1944.[2]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Jaroslav Schmid, Stíhací a bombardovací letadla USA, Lockheed P-38 Lightning, 1998, str. 94
  2. ↑ KOSMIDIS, Pierre. Discovery of Antoine de Saint-Exupéry’s P-38 “Lightning”, the story behind it.. www.argunners.com [online]. argunners.com. Dostupné online. 

Literatura

  • HALL, R. Cargill. Lightningy nad Bougainvillem. 1. vyd. Plzeň: Mustang, 2006. ISBN 80-7191-125-9. 
  • SCHMID, Jaroslav. Stíhací a bombardovací letadla USA. 3. vyd. Plzeň: Fraus, 1998. ISBN 80-7238-022-2. 
  • GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 85. 
  • GREEN, William; SWANBOROUGH, Gordon. Kamufláže/Vojenská letadla. 1. vyd. Praha: Svojtka & Co., 2001. ISBN 80-7237-438-9. S. 136 a 137. 
  • GUNSTON, Bill. Bojová letadla druhé světové války. 1. vyd. Praha: Svojtka & Co., 2006. ISBN 80-7237-203-3. S. 128–131. 
  • VÁLKA, Zbyněk. Stíhací letadla 1939-45/USA-Japonsko. Olomouc: Votobia, 1996. 88 s. ISBN 80-7198-091-9. Kapitola Lockheed P-38 Lightning, s. 81–83. 
  • NICCOLI, Riccardo. Letadla, Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha: Knižní klub, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x. Kapitola Lockheed P-38 Lightning, s. 135. 

Externí odkazy

Americká vojenská letadla druhé světové války
Stíhací letouny
FR • F2A • F3F • F4F • F4U • F6F • F7F • F8F • P-26 • P-35 • P-36 • P-38 • P-39 • P-40 • P-43 • P-47 • P-51 • P-61 • P-63 • P-66 • P-70 • P-80
Bombardovací, bitevní a torpédové letouny
A-19 • A-20 • A-26 • A-27 • A-28/A-29 • A-30 • A-31/A-35 • A-36 • B-17 • B-18 • B-23 • B-24 • B-25 • B-26 • B-29 • B-32 • B-34 • B-37 • BT • TBD • TBF • SBC • SB2A • SB2C • SB2U • SBD
Průzkumné a spojovací letouny
F-4/F-5 • F-6 • F-7 • F-9 • F-13 • F-15 • L-3 • L-4 • L-10 • O-47 • O-52 • PBM • PBO • PBY • PB2Y • PB4Y • PB4Y-2 • PV-1 • PV-2 • JF • J2F • J4F/OA-14 • JRF • OS2U • SC • SOC • SO3C
Cvičná letadla
PT-17 • PT-19 • AT-6 • AT-7 • AT-9 • BT-8 • BT-12 • BT-13 • AT-17 • AT-18 • SBN • TG-1
Transportní letouny a kluzáky
C-28 • C-33 • UC-36/R2O • C-40 • UC-43 • C-45 • C-46 • C-47 • C-48/49/50/51/52 • C-54 • C-58 • UC-61 • C-63 • C-64 • UC-67 • C-69 • C-73 • C-75 • UC-78 • UC-81 • UC-85 • C-87 • C-91 • C-98 • UC-100 • UC-101 • C-105 • C-110/R3D • CG-3 • CG-4 • CG-13 • CG-15 • AE • R5O • JRS • JR2S
Vírníky a vrtulníky
Experimentální letouny a prototypy
XA-21 • XA-22 • XA-23 • XA-38 • XFL • XF-11 • XF8B • TB2D • XF5F • XF5U • XFD-1 • XF14C • XF15C • XP-41 • XP-46 • XP-49 • XP-50 • XP-52 • XP-54 • XP-55 • XP-56 • XP-57 • XP-58 • P-59 • XP-60 • XP-62 • XP-67 • XP-68 • XP-71 • XP-72 • XP-73 • P-75 • XP-76 • XP-77 • XP-79 • XP-81 • XP-82 • XP-83 • AM • XB-19 • XB-27 • XB-28 • XB-30 • XB-31 • XB-33 • YB-35 • XB-38 • XB-39 • YB-40 • XB-41 • XB-42 • XB-43 • XB-45 • XB-46 • XB-48 • XB-50 • XC-74 • YC-76 • XC-82 • XC-97 • XP2V • XPB2M • XP4Y • R2Y • RB • TB2F • XSB2D • XBTC • XBT2C • XBT2D • XBTK • TBY • HK-1 • YFM-1 • XO-61 • XR-1 • XR-2/3 • XR-8 • N-1M • V-173 • XPBB
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lockheed_P-38_Lightning&oldid=21117074“