Přeskočit na obsah

Sovětská válka v Afghánistánu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o sovětské válce v Afghánistánu probíhající v letech 1979-1989. O invazi Rudé armády do Afghánistánu roku 1929 pojednává článek Reformy Amanulláha Chána a občanská válka.
Sovětská válka v Afghánistánu
konflikt: Studená válka
Mudžáhidi v provincii Kúnar roku 1987
Mudžáhidi v provincii Kúnar roku 1987
Trvání25. prosinec 1979 – 15. únor 1989
MístoAfghánistán
VýsledekŽenevské smlouvy;
Strany
Velitelé
Sovětský svaz Sergej Sokolov
Sovětský svaz Boris Gromov
Sovětský svaz Valentin Varennikov
Sovětský svaz Grigorij Bojarinov † 		mudžáhedíni Burhánuddín Rabbání
mudžáhedíni Ahmad Šáh Masúd
mudžáhedíni Gulbuddín Hekmatjár
mudžáhedíni Džaláluddín Hakkání
mudžáhedíni Abdul Hak
mudžáhedíni Ismail Chán
mudžáhedíni Usáma bin Ládin
mudžáhedíni Muhammad Zia-ul-Hak
mudžáhedíni Rahimuddín Chán
mudžáhedíni Achtar Abdur Rahmán
Asif Mohseni
Abdul Ali Mazari
Assef Kandahári
Sajjíd Ali Behešti
Mosbah Sade
Mulavi Dawúd †
Síla
Sovětský svaz 115 000[15]

Afghánská DR 55 000[16]

200 000–250 000[17][18][19][20]
Ztráty
Sovětský svaz 14 453 mrtvých (celkem)
  • 9 500 zabito v boji[21]
  • 4 000 zemřelo na zranění[21]
  • 1 000 zemřelo při nemocech nebo nehodách[21]

Podle G. Feifera byly ztráty pravděpodobně až pětkrát vyšší[22] 53 753 zraněných[21] 312 pohřešovaných[23]

Afghánská DR 18 000 mrtvých[24]

mudžáhidi:

75 000–90 000 mrtvých, 75 000+ zraněných (odhad)[25]

Civilisté (Afghánští):

600 000–2 000 000 mrtvých[26][22]


6,5 mil. uprchlých mimo Afghánistán[27]

2 mil. bez domova

Kolem 3 mil. Afghánců zraněno (většinou civilistů)[28]

Civilisté (SSSR):

Kolem 100 mrtvých
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sovětská válka v Afghánistánu byl významný konflikt studené války probíhající v letech 1979–1989 mezi sovětskými intervenčními jednotkami spolu s afghánskou komunistickou vládou a mezinárodními povstaleckými skupinami mudžáhedínů. Povstalci byli trénováni v sousedním Pákistánu a Číně, zároveň byli podporováni pomocí v hodnotě miliard dolarů ze Spojených států amerických, Saúdské Arábie, Spojeného království a dalších zemí. Desetiletí trvající konflikt způsobil exodus jednoho milionu Afghánců do Pákistánu a Íránu. V důsledku konfliktu byly zabity statisíce afghánských civilistů.

Vzhledem k vysokým lidským i materiálním nákladům, které nakonec nevedly k úspěšnému konci z hlediska Sovětského svazu, je také označována jako sovětský Vietnam. Tento vojenský neúspěch je někdy zmiňován jako jeden z podstatných faktorů v rozpadu sovětské moci a následného kolapsu SSSR v roce 1991. Občanská válka v Afghánistánu pokračovala i po stažení sovětských vojsk, v roce 1992 vedla ke svržení komunistické vlády a nastolení islámského státu, který byl roku 1996 vystřídán vládou hnutí Tálibán.

Průběh

[editovat | editovat zdroj]

Předehra

[editovat | editovat zdroj]

Většina afghánských důstojníků, ale i techniků se školila v Sovětském svazu a byla silně indoktrinována marxismem-leninismem. Po nástupu socialistického režimu začala vláda radikální reformy (zejména přerozdělení půdy a kolektivizaci) prosazovat násilím. Proti tomu se zvedla vlna lidového odporu, která se projevovala lokálními útoky na místní orgány státní správy a vzpourami vojenských posádek. Jednalo se o lokální konflikty, které byly průběžně silou potlačovány. Šlo o útoky chaotické a nekoordinované, protože jednotlivé skupiny a kmeny v opozici vedly boje i mezi sebou. Přesto kábulské vlády neustále žádaly SSSR o vojenskou pomoc při každém podobném útoku. Několikrát bylo i vyhověno, avšak skrytě, jednotkami maskovanými za technické specialisty, nebo poradce. Proto i kontingent, který přistál 25. prosince 1979 v Kábulu, byl považován za součást této pomoci a nikomu to tedy nepřišlo podivné.[22]

Sovětská okupace

[editovat | editovat zdroj]
Prezidentský palác u Kábulu, velitelství 40. sovětské armády v roce 1987 a místo, kde byl zabit Amín

Invaze Sovětské armády se uskutečnila v prosinci 1979 pod záminkou údajné žádosti afghánských vládních představitelů a na základě dřívější sovětsko-afghánské Dohody o spolupráci, přátelství a dobrém sousedství. Především se však jednalo o přímou reakci na vyzbrojování mudžahedinů ze strany USA, které začalo od července 1979. Toto potvrdil i přímo poradce prezidentů USA Brzezinsky (How Jimmy Carter and I Started the Mujahideen).[29] Sovětský svaz považoval za nutné chránit si svoji jižní hranici.

Kromě toho šlo mj. o sektářské boje uvnitř vládnoucí marxistické Lidově-demokratické strany Afghánistánu a úspěchy islamistických povstalců podporovaných Pákistánem, které ohrožovaly zájmy SSSR v oblasti. V sovětském vedení panoval také strach z šíření islámského fundamentalismu do muslimských středoasijských republik SSSR. Intervenci prosazoval tehdejší šéf KGB Jurij Andropov,[30] Michail Andrejevič Suslov a ministr obrany Dmitrij Fjodorovič Ustinov. Intervence měla původně podpořit nového prezidenta Hafizulláha Amína, který sesadil a zavraždil svého předchůdce Tarakiho. Na poslední chvíli ale politbyro změnilo názor a rozhodlo se Amína odstranit.

Na samém počátku Operace Bouře 333 dobyly sovětské speciální jednotky prezidentský palác, zastřelily prezidenta Amína a na jeho místo byl rozhodnutím sovětského politbyra dosazen dosavadní velvyslanec v Československu Babrak Karmal.[22] Operace ale prošla mnoha chybami a několik agentů KGB i Specnaz zemřelo, včetně Grigorije Bojarinova, jednoho z velitelů operace, jehož kvůli omylu zabili jeho vlastní lidé.

Boje 1980–1989

[editovat | editovat zdroj]
Specnaz vyslýchají zajatého mudžáhida, v pozadí útočné pušky AKM a pancéřovka RPG-7 sovětské provinience.
Mudžáhidi s ukořistěnými sovětskými kanóny, 1984.
Zničená vesnice v Afghánistánu
Americký prezident Ronald Reagan se v roce 1983 setkal v Bílém domě s afghánskými mudžahedíny
Mudžáhid se zastaralou puškou Lee-Enfield, zavedenou do výzbroje britské armády počátkem 20. století.

Na afghánské území postupně v průběhu ledna 1980 přišlo asi 80 000 sovětských vojáků. První fáze sovětské intervence spočívala v bojích proti různým frakcím opozičních vojsk. Sovětská vojska pronikla do země dvěma cestami přes Kušku a Termiz a leteckým mostem přímo do Kábulu. Sovětská vojska rychle obsadila větší města, vojenské základny, strategické stavby v zemi a nejdůležitější silnice. Příjezd intervenčních vojsk vůbec neměl za následek pacifikaci rozhárané afghánské společnosti. Právě naopak vyvolal vlnu odporu, která pomohla rozšířit a sjednotit řady rebelů.[22] Mudžáhidové postupně začali klást odpor, i když se zpočátku soustředili pouze na vlastní přežití.

I Babrak Karmal si uvědomoval, že příchod vojsk způsobil nárůst nepokojů, a žádal, aby 40. armáda přikročila k potlačení vzbouřenců, protože na afghánskou armádu se už nemohl spolehnout. Sovětští vojáci byli zatažení do bojů proti městským povstáním, domorodým armádám (tzv. laškar) a někdy i proti vzbouřeným jednotkám afghánské armády. Opoziční síly zpočátku nejčastěji bojovaly otevřeně, a tak s nimi sovětské letectvo a dělostřelectvo nemělo těžkou práci. Tento stav se však postupně změnil.

Sovětské síly tak byly zataženy do konfliktu omezeného rozsahu s nejasnými vyhlídkami na konec. Morálka a podpora mudžahedínů postupně narůstala, zatímco domácí kritika konfliktu v Sovětském svazu narůstala.

V 80. letech získali afghánští mudžáhidi podporu USA, Pákistánu, Saúdské Arábie, Spojeného království a Číny. Kromě potravin a dopravních prostředků poskytovali spojenci mudžáhidům i zbraně. Pro pokrytí pomoci nakupovali zbraně ve třetích zemích, mezi jiným i v Československu.[zdroj⁠?!] CIA se také podílela na školení mudžahedínů v partyzánském způsobu boje. V pozdější fázi války dodala CIA partyzánům i výkonné protiletadlové raketové komplety země-vzduch FIM-92 Stinger, které do značné míry snížily sovětskou výhodu v letecké převaze a přispěly k vysokým ztrátám vrtulníků a dopravních letadel.

Po stažení

[editovat | editovat zdroj]
Stahující se sovětské transportéry BTR

Vyjednávání OSN o stažení vojsk z Afghánistánu začala po nástupu Gorbačova v dubnu 1988 na půdě OSN. Plán počítal s odsunem vojsk v průběhu 10 měsíců. Sovětská vojska v počtu asi 115 000 mužů se ze země stáhla 15. února 1989 na základě mezinárodních dohod na konci osmdesátých let 20. století.[31] Přispělo k tomu i blokování vývozu obilí do SSSR z USA. Oficiální ztráty Sovětského svazu ve válce představují 14 453 mrtvých a 312 zajatých nebo nezvěstných, odhady mluví až o pětinásobku. 53 753 vojáků bylo raněno nebo utrpělo jiné trauma, až 415 932 nasazených vojáků v průběhu své služby překonalo chorobu (hepatitidu, tyfus nebo jiné onemocnění). Asi 10 751 mužů bylo v důsledku války zmrzačeno. Sověti také ztratili 451 leteckých prostředků (z toho 333 vrtulníků), 147 tanků a 1 314 obrněných vozů a bojových vozidel pěchoty .

Odhady počtu obětí na afghánské straně se pohybují mezi 670 000 až 2 miliony, z velké většiny civilistů. 5–10 milionů Afghánců uteklo před válkou do sousedního Pákistánu a Íránu (asi třetina předválečné populace). Afghánci tvořili v 80. letech až polovinu světových uprchlíků.

Válka v Afghánistánu narušila uvolňování vztahů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem (détente), ke kterému docházelo v průběhu 70. let, a je považována za nebezpečné stádium studené války. Válka značně oslabila sovětské ozbrojené síly a znamenala i výraznou ekonomickou zátěž. V důsledku sovětské intervence několik zemí, v čele s USA, bojkotovalo letní olympijské hry v Moskvě v roce 1980.

Spolu s koncem války a stahováním sovětských vojsk ustala stejně rychle mezi lety 1988 a 1989 i podpora mudžáhedínů ze strany Spojených států. Náhle nastalé „mocenské vakuum“ nad zpustošeným Afghánistánem vyplnily různé jednotlivé (a bohatě vyzbrojené) mudžáhedínské frakce, mezi kterými se následně rozpoutal boj o moc, který trval dalších cca 7 let a mezitím přerostl do rozměrů občanské války. Neutěšená situace v zemi pro tu většinu muslimů-mudžáhedínů, která se po odražení sovětské okupace vrátila k obyčejnému životu, vyústila přibližně v roce 1994 ve vznik Tálibánu a koncem roku 1996, po dobytí Kábulu Tálibánem, ke zformování Severní aliance a zahájení další války.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

Článek o dobytí Amínova paláce je založen na informacích uveřejněných na webu www.palba.cz (autor Pegeucko)

  1. ↑ BORER, Douglas A. Superpowers defeated: Vietnam and Afghanistan compared. London: Cass, 1999. ISBN 0714648515. S. 216. 
  2. ↑ MARSDEN, Peter. Afghanistan – Aid, Armies and Empires: Aid, Armies and Empires. [s.l.]: I.B.Tauris, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-85771-007-9. S. 40. 
  3. ↑ WEYMOUTH, Lally. East Germany's Dirty Secret [online]. 14 October 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 January 2019. 
  4. ↑ India to Provide Aid to Government in Afghanistan. www.nytimes.com. Delfi.lv, 7 March 1989. Dostupné online. 
  5. ↑ "Reagan Doctrine, 1985," United States State Department [online]. State.gov [cit. 2011-02-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-05-10. 
  6. ↑ CRILE, George. Charlie Wilson's War: The Extraordinary Story of the Largest Covert Operation in History. [s.l.]: Atlantic Monthly Press, 2003. Dostupné online. ISBN 0-87113-854-9. 
  7. ↑ Saudi Arabia and the Future of Afghanistan. www.cfr.org [online]. [cit. 2013-01-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-07. 
  8. ↑ Shichor 157–158
  9. ↑ Interview with Dr. Zbigniew Brzezinski – (June 13, 1997). Part 2.] Episode 17. Good Guys, Bad Guys. June 13, 1997.
  10. ↑ CORERA, Gordon. MI6: Life and Death in the British Secret Service. London: Phoenix, 2011. ISBN 978-0753828335. 
  11. ↑ Sadat Says U.S. Buys Soviet Arms in Egypt for Afghan Rebels. The New York Times. 1981-09-23. Dostupné online [cit. 2019-07-12]. 
  12. ↑ Egypt Says It Trains Afghan Rebels. The Washington Post. 1980-02-14. Dostupné online [cit. 2020-01-08]. 
  13. ↑ [11][12]
  14. ↑ RENZ, Michael. Operation Sommerregen. Die Welt. October 6, 2012. Dostupné online [cit. 6 June 2015]. (německy) 
  15. ↑ NYROP, Richard F., Donald M. Seekins. Afghanistan: A Country Study. Washington, DC: United States Government Printing Office, January 1986. Dostupné v archivu pořízeném dne 2001-11-03. S. XVIII–XXV.  Archivovaná kopie. www.gl.iit.edu [online]. [cit. 2013-01-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2001-11-03. 
  16. ↑ Mark N. Katz. Middle East Policy Council | Lessons of the Soviet Withdrawal from Afghanistan [online]. Mepc.org, March 9, 2011 [cit. 2011-07-28]. Dostupné online. 
  17. ↑ Al Qa'ida's American Connection. www.global-politics.co.uk [online]. [cit. 2011-05-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-11-21. 
  18. ↑ The Soviet Invasion of Afghanistan - Total War Center Forums
  19. ↑ Soviet or the USA the strongest.... translate.google.no [online]. [cit. 2011-05-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-03-17. 
  20. ↑ Afghanistan hits Soviet milestone - Army News
  21. ↑ a b c d [1]
  22. ↑ a b c d e Gregory Feifer, Velký hazard.
  23. ↑ DK289.A39 1992 Glazami marshala i diplomata : kriticheskiĭ vzgli︠a︡d na vneshni︠u︡i︠u︡ politiku SSSR do i posle 1985 goda / S.F. Akhromeev, G.M. Kornienko, p. 25
  24. ↑ Russia's War in Afghanistan – David C. Isby, David Isby – Google Libros. [s.l.]: Books.google.es Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-05.  Archivovaná kopie. books.google.es [online]. [cit. 2013-01-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-09-05. 
  25. ↑ Antonio Giustozzi. War, politics and society in Afghanistan, 1978–1992. [s.l.]: Hurst, 2000. Dostupné online. ISBN 1-85065-396-8. 
  26. ↑ Death Tolls for the Major Wars and Atrocities of the Twentieth Century [online]. necrometrics.com [cit. 2012-09-24]. Dostupné online. 
  27. ↑ http://www.reflex.cz/clanek/historie/61140/pred-35-lety-sovetsky-svaz-vpadl-do-afghanistanu-a-zahajil-tak-sebedestrukci.html
  28. ↑ Hilali, A. (2005). US-Pakistan relationship: Soviet Intervention in Afghanistan. Burlington, VT: Ashgate Publishing Co. (p.198)
  29. ↑ How Jimmy Carter and I Started the Mujahideen. www.counterpunch.org. Dostupné online [cit. 2018-03-09]. (anglicky) 
  30. ↑ "Jurij Andropov byl otcem rozpadu evropského komunismu". Technet.cz. 13. února 2016.
  31. ↑ http://afghanistan-na-vlastni-kuzi.abchistory.cz/1988-odchod-vojsk-sssr-z-afghanistanu.htm

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ANDREW, Christopher: KGB: důvěrná zpráva o zahraničních operacích od Lenina do Gorbačova, East Art Agency Publishers, Praha 1994 – ISBN 80-900049-8-9
  • FEIFER, Gregory, Velký hazard. Sovětská válka v Afghánistánu. Praha: Slovart 2009
  • GROMOV, Boris: Ograničennyj kontingent. Moskva: Progress 1994
  • HUDEMA, Marek. Sovětská invaze do Afghánistánu. Historický obzor, 1995, 6 (3/4), s. 61–68.
  • MITROCHIN, Vasilij, Christopher Andrew: "Štít a meč – Mitrochinův archiv a Tajná historie KGB"
  • SARIN, Oleg, DVORECKIJ C. Lev, Afghánský syndrom: sovětský Vietnam. Brno: Jota 1996

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sovětská_válka_v_Afghánistánu&oldid=24126833“