Arthur Schnitzler
| Arthur Schnitzler | |
|---|---|
 | |
| Narození | 15. května 1862 Vídeň |
| Úmrtí | 21. října 1931 (ve věku 69 let) Vídeň |
| Příčina úmrtí | cévní mozková příhoda a krvácení do mozku |
| Místo pohřbení | Starý židovský hřbitov ve Vídni |
| Povolání | spisovatel, dramatik, lékař-spisovatel, scenárista, psychiatr a romanopisec |
| Alma mater | Akademické gymnázium (1871) Vídeňská univerzita |
| Témata | múzické umění |
| Významná díla | Snová novela Rej Slečna Elsa Poručík Gustík Milkování |
| Ocenění | Bauernfeldova cena (1899) Cena Franze Grillparzera (1908) Raimund Award |
| Manžel(ka) | Olga Schnitzler (1903–1921) |
| Partner(ka) | Clara Katharina Pollaczek |
| Děti | Heinrich Schnitzler Lili Schnitzler Paul Schnitzler |
| Rodiče | Johann Schnitzler |
| Příbuzní | Julius Schnitzler a Gisela Hajek (sourozenci) Marcus Hajek (švagr) Michael Schnitzler[1] a Peter Schnitzler (vnoučata) |
| Podpis | _%C3%B6sterreichischer_Schriftsteller.png) |
 multimediální obsah na Commons | |
 původní texty na Wikizdrojích | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Arthur Schnitzler (15. května 1862 Vídeň – 21. října 1931 Vídeň) byl rakouský prozaik, dramatik a lékař.
Život
[editovat | editovat zdroj]Arthur Schnitzler se narodil v roce 1862 ve Vídni jako syn předního laryngologa Johanna Schnitzlera a jeho ženy Louisy.
Již jako dítě se zajímal o literaturu, psal básně a hrál na klavír. Po maturitě na akademickém gymnáziu (1879) se však vydal ve šlépějích svého otce a na vídeňské univerzitě vystudoval medicínu. Přispíval do lékařského časopisu svého otce Internationale Klinische Rundschau. Velmi se zajímal o psychologii. Praxi absolvoval u psychiatra Theodora Meynerta, u nějž se seznámil s užitím hypnózy a sugesce. Tyto poznatky měly později vliv na jeho literární tvorbu. Od poloviny 80. let působil jako asistent nejdříve ve vídeňské Všeobecné nemocnici a poté na oddělení svého otce na Všeobecné poliklinice. Po otcově smrti roku 1893 si otevřel vlastní privátní praxi.
Dílo
[editovat | editovat zdroj]Jeho literární kariéra začala v roce 1893, když zemřel jeho otec. Ve stejném roce vzbudilo jeho drama Anatol zájem veřejnosti i kritiky. To v roce 1900 následoval soubor deseti konverzačních jednoaktovek Der Reigen (česky většinou Rej nebo Kolo) o milostných vztazích vídeňské společnosti, které prostupují všemi společenskými vrstvami (od prostitutky přes vojáka, panskou, jejího pána atd. až k hraběti, který se stýká s prostitutkou z první aktovky), které zachycují jejich rozhovor před milostným aktem a po něm. Inscenování i knižní vydání této hry bylo cenzurou zakázáno a Schnitzler ji vydal samonákladem. Poprvé byla uvedena na jevišti až v Berlíně v roce 1920 a vyvolala skandál nedozírných obzorů. Pro svou otevřenou sexualitu byly i další jeho práce cenzurovány.
Psal především povídky, novely a divadelní hry, je však také autorem dvou románů. Jeho dílo bylo silně poznamenáno jeho lékařskou profesí a hlavně psychologickými a psychiatrickými poznatky. Často je označován jako literární protipól Sigmunda Freuda. Oba se však setkali pouze jednou, krátce poté, co Freud gratuloval Schnitzlerovi k 60. narozeninám. Schnitzlerova povídka Leutnant Gustl z roku 1900 je první případ užití proudu vědomí v německy psané literatuře.
Schnitzler byl členem avantgardní umělecké skupiny Jung Wien. Ve vídeňských kavárnách Griensteidl a Herrenhoff, které byly pulzujícím srdcem vídeňského uměleckého světa, se setkával se spisovatelem Hugo von Hofmannsthalem. Tito dva, Hugo von Hofmannsthal a Arthur Schnitzler, jsou považováni za jedny z největších německy píšících dramatiků počátku 20. století.
Přestože kritizoval společnost za pokrytectví v oblasti sexu a erotiky a předsudkům vůči ženám, které se k těmto otázkám stavěly otevřeně, sám se odmítal oženit s ženou podobné pověsti. Před sňatkem s o dvacet let mladší herečkou Olgou Gussmanovou, se často stýkal s předními ženami vídeňské společnosti, aniž by bral v úvahu jejich společenské postavení. Po řadě bouřlivých let, naplněných hádkami, se rozvedli v roce 1921. Další ranou v jeho soukromém životě byla sebevražda jeho dcery Lily v Benátkách v roce 1929.
V roce 1926 vyšla jedna z Schnitzlerových dodnes nejoblíbenějších prací, novela Traumnovelle (česky Snová novela) o volnosti sexuální fantazie a váze naplněné manželské nevěry ve snu a nenaplněné nevěry ve skutečnosti, která se stala předlohou posledního filmu Stanleyho Kubricka Spalující touha.
Krom své literární činnosti si Schnitzler vedl od svých sedmnácti let až do smrti deník. V něm si zaznamenával všechny své přítelkyně (měl jich často více najednou) a vedl si pečlivé údaje o každém orgasmu. Zemřel v roce 1931 na krvácení do mozku. Byl pochován na centrálním hřbitově ve Vídni (Wiener Zentralfriedhof).
Přehled děl (výběr)
[editovat | editovat zdroj]Divadelní hry
[editovat | editovat zdroj].jpg)
- Anatol (Anatol, 1893)
- cyklus šesti jednoaktovek
- č. Anatol, přel. Karel Švanda ze Semčic
- č. Anatol, přel. Vladimír Tomeš, Praha: Dilia 1968
- v roce 1992 zpracováno v Českém rozhlasu jako šestidílný rozhlasový cyklus Arthur Schnitzler: Anatol. Jednotlivé díly: Osudová otázka, Vánoční nákupy, Epizoda, Večeře na rozloučenou, Agonie a Anatolovo svatební ráno. Překlad, rozhlasová úprava a režie Vladimír Tomeš. Dramaturg Jaromír Ptáček.[2]
- Milkování (Liebelei, 1895)
- č. Milkování, přel. Josef Fr. Javůrek, 1897
- č. Milkování, přel. Zuzana Augustová
- Rej (Reigen. Zehn Dialoge, 1897)
- č. Kolo. Deset dialogů, přel. R.V. Boubela, 1904
- č. Dokolečka dokola, přel. Jindřich Flusser, 1978, tento překlad byl zpracován v Československém rozhlasu jako rozhlasová hra. Rozhlasová úprava a režie Josef Melč, dramaturgie Václav Daněk. Hráli: Josef Červinka, Michal Pavlata, Klára Jerneková, Miroslava Hozová, František Němec, Jaroslava Adamová, Martin Růžek, Naďa Konvalinková, Jaroslav Satoranský, Alena Vránová a Ljuba Krbová.[3]
- č. Rej, přel. Josef Balvín, 1986
- Paracelsus, 1899
- Zelený papoušek (Der grüne Kakadu, 1899)
- č. Zelený papoušek, přel. Jan Tomek, 1966
- Osamělá cesta (Der einsame Weg, 1904)
- č. Osamělá cesta
- Komtesa Mici (Komtesse Mizzi oder Der Familientag, 1909)
- Mladý Medard (Der junge Medardus, 1910)
- Krajina širá (Das weite Land, 1911)
- tragikomedie
- Profesor Bernhardi (Professor Bernhardi, 1912)
- Komödie der Verführung, 1924
Kratší próza
[editovat | editovat zdroj]
- Umírání (Sterben, 1895)
- č. Umírání, přel. Jos. Fr. Javůrek, 1898
- Poručík Gustík (Lieutenant Gustl, 1901)
- č. Lieutenant Gustl, přel. K. Šípek, 1904
- Paní Beata a její syn (Frau Beate und ihr Sohn, 1913)
- č. Paní Beata a její syn, přel. Josef Žemla, 1917
- Casanovův návrat do vlasti (Casanovas Heimfahrt, 1918)
- č. Casanovův návrat do vlasti, přel. František Vavřín, 1924
- v roce 2011 zpracováno jako četba na pokračování v Českém rozhlasu, upravila Eva Lenartová, režie Tomáš Jirman, četl Stanislav Šárský.[4]
- Slečna Elsa (Fräulein Else, 1924)
- č. Slečna Elsa, přel. Vladimír Tomeš, 1977
- Snová novela (Traumnovelle , 1926)
- č. Snová novela, přel. Gabriela Veselá, 1992
- na námět novely vznikl v roce 1999 film Spalující touha (Eyes wide shut)
- Spiel im Morgengrauen (1927)
- Útěk do temnoty (Flucht in die Finsternis, 1931)
- č. Útěk do temnoty, přel. Gabriela Veselá, 1992
Romány
[editovat | editovat zdroj]- Cesta do šíra (Der Weg ins Freie, 1908)
- č. Cesta do šíra, přel. Josef Žemla, 1923
- Tereza. Kronika ženina života (Therese. Chronik eines Frauenlebens, 1928)
- č. Tereza. Kronika ženina života, přel. Růžena Thonová, 1930
Autobiografie
[editovat | editovat zdroj]- Jugend in Wien, 1968
Deníky
[editovat | editovat zdroj]Kromě toho byl vydán Schnitzlerův deník (v několika svazcích) i četná korespondence.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Dostupné online.
- ↑ Arthur Schnitzler: Anatol. Příběh první - Osudová otázka [online]. Český rozhlas, 2017-01-08 [cit. 2017-06-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-05-30.
- ↑ Arthur Schnitzler: Dokolečka, dokola [online]. Český rozhlas, 2012-05-19 [cit. 2017-06-02]. Dostupné online.
- ↑ LENARTOVÁ, Eva. Schnitzler: Casanovův návrat do vlasti [online]. Český rozhlas, 2011-05-31 [cit. 2017-01-07]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- FLIEDL, Konstanze. Arthur Schnitzler. Stuttgart: Reclam, 2005. (německy)
- Schnitzler-Handbuch. Leben – Werk – Wirkung. Příprava vydání Christoph Jürgensen, Wolfgang Lukas a Michael Scheffel. Stuttgart [u.a.]: Metzler, 2014. ISBN 978-3-476-02448-0. (německy)
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Arthur Schnitzler na Wikimedia Commons 
Osoba Arthur Schnitzler ve Wikicitátech
Autor Arthur Schnitzler ve Wikizdrojích- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Arthur Schnitzler
