Přeskočit na obsah

Přísedící

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Votant)

Přísedící (nebo též votanti podle toho, že disponují hlasovacím právem) jsou vedle jeho předsedy členy soudního senátu. Tím se odlišují od členů soudních porot. Může jít o odborně vzdělané soudce, v České republice se ale jako přísedící označují laici, kteří se tak podílí na rozhodovací činnosti soudů.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Institut obdobný přísedícím se objevil už v souvislosti s modernizací justice v druhé polovině 19. století. Tehdy u obchodních a horních soudů, stejně jako u obchodních a horních senátů krajských a zemských soudů fungovali tzv. „odborní soudci laici“, kteří byli na období tří let vybíráni z řad obchodníků a znalců hornictví. Jejich kvalifikačním předpokladem účasti na tomto specifickém soudním rozhodování tedy byla odbornost,[1] navíc platilo, že z tříčlenného senátu byl soudce laik jen jeden.[2] V období první republiky se nazývali „komerční radové“.[3] Přísedící byli zavedeni i u pracovních soudů, jejichž senáty se skládaly z předsedy, profesionálního soudce, jednoho přísedícího reprezentujícího zaměstnavatele a jednoho zastupujícího zaměstnance.[4] Dále působili např. u soudů mládeže (v senátě zasedali dva soudci a jeden přísedící, jenž měl mít pedagogické vzdělání a být znalý sociální péče o mládež)[5] nebo u tzv. kmetských soudů, posuzujících poškozování cti a dobré pověsti v novinách, k nimž byli věkově starší přísedící (kmeti) povoláváni z obecných seznamů porotních soudů.[6]

Českoslovenští soudci z lidu

[editovat | editovat zdroj]

Po druhé světové válce byli tzv. velkým retribučním dekretem zavedeni soudci z lidu, kteří nemuseli mít právní vzdělání a které jmenovala vláda ze seznamů pořizovaných okresními národními výbory. Zasedali pouze v mimořádných lidových soudech, kde byli čtyři a jen předseda takového pětičlenného senátu byl profesionální soudce z povolání.[7] Po Únoru 1948 pak už byli soudci z lidu jako tzv. dělničtí soudci zapojeni do fungování justice úplně. Opět nemuseli mít ani soudci z lidu, ani předseda senátu běžně vyžadované právnické vzdělání, podle zákona byla rozhodující jejich „státní spolehlivost a oddanost myšlence lidově demokratického zřízení“.[8] Voleni byli na období 1–4 let národními výbory. Předsedové senátu vzdělání získávali prostřednictvím ročního kurzu, jehož významnou část tvořilo studium marxismu-leninismu a základy socialistického práva, přísedící soudci z lidu nemívali ani toto vzdělání.[9] Tradice volených zástupců lidu a nikoli odborníků pak přetrvala i po sametové revoluci v roce 1989, kdy byli zavedeni přísedící.

Přísedící v českém právu

[editovat | editovat zdroj]

Právní úprava postavení přísedících, obdobně jako soudců, je obsažena především v § 60 až 101 zákona o soudech a soudcích, jejich konkrétní zapojení do soudní činnosti pak v procesních řádech, občanském soudním řádu a trestním řádu. Funkce přísedícího je veřejnou funkcí a není slučitelná s funkcí poslance nebo senátora. Za výkon své funkce dostávají náhradu mzdy a hotových výdajů, a protože po nich nejsou požadovány žádné zvláštní znalosti práva, ministerstvo spravedlnosti a předsedové soudů dbají o jejich odbornou průpravu. K roku 2016 jich u českých soudů působilo celkem 5 671, z toho přes 60 % jich bylo starších 60 let.[10]

Volba přísedících

[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od jmenovaných soudců jsou přísedící do svých funkcí voleni, a to na období 4 let. Zvolen může být každý státní občan České republiky, který je svéprávný a bezúhonný, jestliže jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, že svou funkci bude řádně zastávat, dosáhl věku nejméně 30 let a souhlasí s přidělením do funkce přísedícího konkrétního soudu. Není tedy potřeba magisterské vzdělání v oblasti práva a složení justiční zkoušky, což jsou další podmínky pro jmenování soudcem.

Přísedící okresních soudů volí a odvolává zastupitelstva obcí (městských částí hlavního města Prahy) v obvodu příslušného okresního soudu a přísedící krajských soudů volí zastupitelstvo kraje (zastupitelstvo hlavního města Prahy), jehož území je alespoň zčásti v obvodu příslušného krajského soudu. Kandidáty navrhují členové zastupitelstva, přičemž počet přísedících, kteří mají být zvoleni, stanoví podle potřeby daného soudu jeho předseda, který také k navrženým kandidátům dává své vyjádření. Přísedící musí být vždy přihlášen k trvalému pobytu v obvodu obce, jejímž zastupitelstvem je volen nebo v tomto obvodu pracuje.[11] Po svém zvolení přísedící skládají do rukou předsedy soudu tento slib: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě“.

Účast na soudním jednání

[editovat | editovat zdroj]

Přísedící jsou vyloučeni z vedení soudního řízení a rozhodování ze stejných důvodů podjatosti, které platí i u soudců.[12][13] Jejich konkrétní zapojení do rozhodovací činnosti soudu pak spočívá v zasedání v některých tříčlenných soudních senátech, přičemž vždy dva přísedící doplňuje jen jeden profesionální soudce, který je sice předsedou daného senátu, ale při poradě o rozsudku ho mohou přísedící přehlasovat, neboť platí rovnost hlasů.[14][15]

V civilním procesu rozhoduje senát s účastí přísedících jen pří řízení před okresním soudem ve věcech pracovních.[16][17] V trestním řízení pak při řízení před okresním soudem a krajským soudem, jestliže rozhoduje jako soud prvního stupně a rozhoduje o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.[18][19]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ § 20 zákona č. 217/1896 ř. z., jímž vydávají se předpisy o obsazování, vnitřním zařízení a řádě jednacím soudů (zákon o organisaci soudní). Dostupné online.
  2. ↑ § 7 odst. 2 zákona č. 111/1895 ř. z., o vykonávání moci soudní a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních (jurisdikční norma). Dostupné online.
  3. ↑ Nařízení vlády č. 13/1921 Sb., o úředním titulu odborných soudců laiků. Dostupné online.
  4. ↑ § 16 zákona č. 131/1931 Sb., o soudnictví ve sporech z poměru pracovního, služebního a učebního (o pracovních soudech). Dostupné online.
  5. ↑ § 30 odst. 3 a § 33 zákona č. 48/1931 Sb., o trestním soudnictví nad mládeží. Dostupné online.
  6. ↑ § 28–30 zákona č. 124/1924 Sb., o změně příslušnosti trestních soudů a odpovědnosti za obsah tiskopisu ve věcech křivého obvinění, utrhání a urážek na cti. Dostupné online.
  7. ↑ § 22 odst. 1 a 2 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Dostupné online.
  8. ↑ § 11 bod 4 zákona č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. Dostupné online.
  9. ↑ PRŮŠA, Jiří. Abeceda reálného socialismu. neuvedeno: Avia Consultans, 2011. 678 s. ISBN 978-80-260-0686-2. S. 82, 353, 464. 
  10. ↑ Pelikán v Bílé knize navrhuje zpřísnit kritéria pro přísedících. Na okresních soudech by je zrušil. Česká justice [online]. 2016-05-16 [cit. 2016-06-15]. Dostupné online. 
  11. ↑ Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, § 64 a 65. [cit. 2018-12-05]. Dostupné online.
  12. ↑ § 14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)
  13. ↑ § 30 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „tr. ř.“)
  14. ↑ § 37 o. s. ř.
  15. ↑ § 127 tr. ř.
  16. ↑ § 35 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen „zákon o soudech a soudcích“)
  17. ↑ § 36a odst. 2 o. s. ř.
  18. ↑ § 31 odst. 2 písm. a) zákona o soudech a soudcích
  19. ↑ § 314a odst. 1 tr. ř.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BIANCHI, L. Laický živel v súdnictve predmníchovskej republiky. In: Právnické štúdie, 1958, s. 115–161.
  • KAMENICKÁ, J. Co má soudce z lidu vědět o občanském soudním řízení před soudem 1. stupně. Praha 1982.
  • KRAUS, F. Laičtí přísedící v pracovním soudnictví: zásady a praxe. Praha 1936.
  • LAJSEK, V. Přísedící a laický prvek v justici. Praha 2020, ISBN 978-80-7502-459-6.
  • POLÁKOVÁ, M. Soudci z lidu – významný článek našeho lidového soudnictví. Praha 1983.
  • PRINC, M. Soudnictví v českých zemích v letech 1848–1938. Praha 2015, s. 93–107.
  • TAUCHEN, J. Laiengerichtsbarkeit in der Tschechoslowakei (1918–1989). In: Gerald Kohl, Ilse Reiter-Zatloukal (Hrsg.). Laien in der Gerichtsbarkeit. Geschichte und aktuelle Perspektiven. Wien: Verlag Österreich, 2019, s. 341–361, ISBN 978-3-7046-8315-1.
  • ZDOBINSKÝ, S. Laický prvek v civilním soudnictví. In: Socialistická zákonnost, 1968, s. 651–655.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Přísedící&oldid=23827945“