Slezskoostravský hrad

Slezskoostravský hrad byl postaven v první polovině 13. století u brodiště poblíž soutoku řek Ostravice a Lučiny na místě dřívějšího slovanského hradiště. Smyslem a účelem hradu byla ochrana zemské stezky z Opavy přes Hlučín a Těšín do Krakova a zejména hranice polského státu, kterou tehdy tvořila řeka Ostravice. O významu, jenž hradu přikládali jeho vlastníci, svědčí fakt, že byl již ve 13. století obehnán 4 metry vysokou a 2,5 m širokou zdí. Původními majiteli hradu byli opolští vévodové, po rozpadu vévodství pak těšínská knížata. Těšínská větev rodu Piastovců panovala na Těšínsku až do roku 1653.

První písemná zmínka o existenci Slezskoostravského hradu se vztahuje k 2. srpnu 1297. Toho dne se na hradě sešli moravští a těšínští šlechtici, aby jménem svých pánů, těšínského knížete Měška a olomouckého biskupa Dětřicha z Hradce - projednali hraniční spory, které vznikaly tím, že hraniční řeka Ostravice v důsledku častých záplav měnila své řečiště. Spor byl úspěšně vyřešen. Mezi vyjednavači za stranu knížete Měška je uveden ,,comes Hermanus, dictus Speher, castellanus Ostraviensis" (hrabě Heřman, zvaný Speher, kastelán Ostravský). Slezskoostravský kastelán byl i velitelem hradní posádky a správcem sousedních knížecích vesnic. Svěření pořadatelství významného jednaní i účast hradního kastelána dokazuje význam, jaký hrad tehdy měl. Kastelán Heřman vstoupil do historie i jako zakladatel vsi Heřmanice. Slezskoostravský hrad a jeho tehdejsí kastelán jménem Drslav jsou zmiňováni ve výčtu majetku těšínského knížete Kazimíra v infeudační listině z roku 1327, v níž potvrzuje, že přijal od českého krále Jana Lucemburského Těšínsko v léno. Od té doby patřilo Těšínsko k českému státu a Slezskoostravský hrad ztratil svou funkci pohraničního hradu. Řeka Ostravice přestala být hranicí státní a stala se hranicí mezi panstvími olomouckého biskupa a těšínskeho knížete, mezi Moravou a Slezskem. Piastovci ztratili o hrad zájem a roku 1380 jej postoupili pánům z Tvorkova z rodu Benešoviců. Tvorkovští získávali postupně do svého vlastnictví okolní vsi Nové Kunčice (Kunčičky), Slezskou Ostravu, Petřvald, Bártovice, Radvanice, Václavovice, Michálkovice, Muglinov a Střítěž a vytvořili tím základ slezskoostravského panství. V roce 1440 se stal majitelem hradu známy husitský hejtman Jan Čapek ze Sán, kterému tehdy již patřilo hukvaldské panství i město Moravská Ostrava. Obě Ostravy tehdy náležely na krátkou dobu stejnému majiteli. Tento stav pokračoval i v době, kdy hrad patřil Janu Talafusovi z Ostrova a Janu Tršickému z Doloplaz. Posledně jmenovaný odevzdal celé slezskoostravské panství, včetně hradu, těšínskému knížeti Přemyslu II., který je r. 1476 prodal Václavu Hřivnáčovi z Heraltic za 1.400 uherských zlatých. Pro osudy hradu i celého panství byl vyznamný rok 1508. V tomto roce získal hrad Jan Sedlnický z Choltic, který rozšířil výhodnym sňatkem panství o vesnice Heřmanice, Vrbice a Záblatí. Členové tohoto proslulého slezského rodu patřili k předním zemským uředníkům. Proto se Slezskoostravský hrad stal za krátkou dobu střediskem politického života na Těšínsku. Tak se např.7. listopadu 1531 sjelo na Slezskoostravský hrad po 11 šlechticích z markrabství moravského a knížectví těšínského, aby urovnali spor o zemskou hranici mezi panstvími Jana Sedlnického z Choltic a olomouckého biskupa Stanislava Thurza. A právě v té době zahájil Jan Sedlnický z Choltic přestavbu gotického hradu, který už dávno ztratil svůj vojensko-strategický význam, na renesanční zámek. Zůstalo však původní opevnění, doplněné o dělovou baštu. Na přestavbě hradu se podíleli i zkušení stavební odborníci z Itálie. Palácová část objektu byla doplněna o nové bytové a hospodářské prostory, na severozápadní straně byla postavena zámecká kaple, v severovýchodní části pak rytířský sál. Vstup do zámku tvořila brána s věží. Na zámeckou bránu dal Jan Sedlnický z Choltic, který zastával významnou funkci hejtmana těšínského knížectví, zasadit kamennou desku s rodovým znakem a s letopočtem ukončení přestavby hradu na zámek „1548“. Je to nejstarší zachovaný číselný údaj na území Ostravy, psaný arabskými číslicemi (všechny předchozí letopočty byly psány římskými ) a deska by měla patřit k předním ostravským pamětihodnostem. Do roku 1933 byla součástí zámecké brány, v době úpadku hradu byla umístěna na levé straně vstupní chodby Ostravského muzea a nyní již opět vévodí expozici umístěné na hradě. Jan Sedlnický z Choltic, ale i jeho nástupci byli známí svými spory o vodu z Ostravice s majiteli Moravské Ostravy i s dalšími okolními šlechtici. Přímo pod zámkem vybudoval strouhu a tím zpevnil jeho ochranu z jižní strany. Zemřel v roce 1551 a jeho dědic Jiří nechal zhotovit kamennou desku s letopočtem 1560, která je umístěna taktéž opět v hradní expozici. Slezskoostravský zámek dosáhl v 16. století své největší slávy a významu. V jeho rytířském sále se setkávali přední těšínští a slezští šlechtici, aby rokovali o zásadních otázkách života v zemi. Tak např. v roce 1572 tam odmítli příslušníci panského a rytířského stavu návrh zemského zákoníku, předložený těšínským knížetem Václavem II., který omezoval práva šlechty. V čele opozice stál právě majitel Slezskoostravského zámku i panství Bedřich Sedlnický z Choltic a jeho bratři. 30. července 1590 se na zámku konal zemský sněm, který schválil deklaraci k návrhu zemského zřízení. Velkou událostí pro zámek se stal koncem května 1592 pobyt habsburské princezny, arcivévodkyně Anny Rakouské . S početným doprovodem putovala tehdy z Vídně přes celou Moravu do Krakova, kde se 30. 5. konala její svatba s polským a švédským králem Zikmundem III. Vasou. Kuriózní bylo, že hostitelé – Sedličtí - přitom byli protestanti a rakouská princezna jako všichni Habsburkové katolička. Sedlničtí z Choltic byli vynikajícími politiky a právníky, ale už ne tak dobrými hospodáři. Rozsah panství se začal postupně zmenšovat. Zámek byl značně poškozen za třicetileté války, zejména švédskými vojsky. Kolem roku 1660 chtěla vídeňská vláda přeměnit Slezskoostravský kamenný zámek ve vojenskou pevnost proti tureckému nebezpečí. Záměr však nakonec nebyl realizován. Sedlnickým patřil zámek i panství přes 200 let. Roku 1714 přešel majetek do vlastnictví rakouskéhovojevůdce a diplomata Jindřicha Viléma, hraběte Vlčka (Wilczka) z Dobré Zemice. V rukou tohoto rodu zůstal až do roku 1945. Příslušníci rodu Wilczků byli velmi zámožní, rozšířili rozsah slezskoostravského panství, ale Slezskoostravský zámek se jejich sídlem nestal. Pokud přijeli na Ostravsko, pobývali na zámku v Klimkovicích. Ve Slezské Ostravě byla správa panství, na zámku bydlel správce a pomocný personál. Pro osudy zámku, panství a jeho obyvatele měl rozhodující význam objev černého uhlí v údolí Burňa v roce 1763, nedaleko zámku. František Josef hrabě Wilczek zahájil těžbu v roce 1787 a jeho následovníci se stali jedni z největších majitelů dolů v celé monarchii. Zámku to vsak neprospělo. Jednak vidina snadného zisku odváděla majitele od péče o zámek a pak i sám zámek byl poškozován důsledky těžby. Wilczkové obohatili zámek pouze o klasicistní přestavbu severní věž nad vchodem. V roce 1848 musel být zbourán (existuje i doměnka, že se sám zřítil) rytířský sál a zámek postupně nabýval vzhledu zříceniny. 30. listopadu 1872 jej postihl rozsáhlý požár. Teprve pak se začalo s opravami, současně však byl zjištěn pokles stávajících budov o 8 - 11 metrů následkem poddolovaní. Chátraní zámku ve Slezské Ostravě postupovalo nezadržitelně až k dnešnímu stavu, přestože se vlastníci střídali. Nyní jsou hradní zříceniny opět v majetku města. Při dalších úvahách o jejich budoucnosti je nutné si uvědomit, že jde o jednu z nejcennějších historických lokalit na území města Ostravy, jde o nejstarší světskou stavební památku. Slezskoostravský hrad začal chátrat ještě v době, kdy jej vlastnili Wilczkové, ale přesto byl ještě obyvatelný. Vlivem poddolování jeho zdi začaly praskat a první volání po záchraně hradu se ozvalo z řad památkám již někdy ve 20. a 30. letech minulého století. To, co vydrželo celá staletí, pak začalo brát nezadržitelně za své v poválečném období. V roce 1954 unikl hrad jen o vlásek úplné demolici, kdy na poslední chvíli zasáhli proti plánované demolici památkáři, ale i tak na mnoha místech posloužily jeho zbytky jako zdroj kvalitního stavebního materiálu nenechavým stavitelům. Po nich přišli pro změnu bořitelé: s pomocí výbušniny byla zničena prý kvůli bezpečnosti část hradební zdi nad Lučinou a bagrem dorazili tehdy ještě zcela dochovanou gotickou baštu. Doslova v poslední chvíli bylo torzo Slezskoostravského hradu zapsáno do seznamu chráněných stavebních historických památek. V roce 1967 vypsal tehdejší národní výbor soutěž na ideově architektonické řešení rekonstrukce hradu a využití tohoto památkového objektu. Soutěž tenkrát vyhrál ing. arch. Ivo Klimeš, který později vzpomínal: „V roce 1966 ještě existovalo cihlové hradní zdivo, dala se rekonstruovat věž, stála i gotická bašta... V palácové části se propadly stropy, ale zbyly tři zdi. V tomto prostorovém omezení se už dalo něco dělat: zdi zakonzervovat v bizarní siluetě, dovnitř vkomponovat třeba amfiteátr. Mohlo to být hezké a dalo se ještě ledacos zachránit, aby nám zbyla alespoň nějaká vazba na minulost." Návrh arch. Klimeše opravdu počítal se zakonzervováním dochovaných konstrukcí hradu a oživení celého areálu. Později, jak vzpomíná s trpkou ironií další pamětník oněch let, doc. PhDr. Petr Holý, „...došlo k nápadu přestavět Slezskoostravský hrad." Ovšem nikoliv s ohledem na zachované hodnoty tohoto památkového objektu a už vůbec ne podle Klimešova projektu, na který už si v době normalizace nikdo ani nevzpomněl. Na místě někdejší gotické bašty, jež byla smetena bagrem, začala nejdřív vyrůstat „luxusní" restaurace Rotunda, jejímž majitelem se po dokončení staly Restaurace a jídelny. Ty ji však jako vysoce ztrátovou musely po čase zavřít. Na počátku 90. let se ještě jednou otevřela, na čas se stala vyhledávaným klubem s nočními diskotékami, ale i tahle kapitola rychle skončila. Rotunda, stojící v areálu Slezskoostravského hradu, působila jako „děsivý kontrapunkt vedle ještě děsivějších pozůstatků dalších pokusů o vzkříšení někdejší hradní slávy..." Ty zahájil jistý pan „stavitel“ Rudolf Sajdek, který začal na sklonku 70. let kámen po kameni rozebírat zbytky hradu a podle svých představ je přetvářel v „hrad" nový. Za tichého souhlasu obvodního a městského národního výboru a díky finančním injekcím budoval „hradní věž". Památkáři se pokusili zabránit nejhoršímu, ale pod pohrůžkami jednoho vysoce postaveného (dnes již nežijícího) funkcionáře Národního výboru města Ostravy to raději vzdali. Ti bojovnější podali v roce 1981 stížnost na městskou prokuraturu, kterou informovali o porušování zákonů o kulturních památkách, územním plánování a stavebním řádu při památkové obnově Slezskoostravského hradu. Stížnost však byla z Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody odeslána až o šest let později. V roce 1981 ji totiž tehdejší ředitel střediska odmítl podepsat, prý „z politických důvodů". Přehled všeho, co se kolem hradu dělo v letech od roku 1978 do roku 1987 je smutným dokladem toho, že památkáři byli vždy až ti poslední, s nimiž se někdo radil. Bez jejich souhlasu v tichosti vyrostla Rotunda, bez nich se bouralo i stavělo. „Bez našeho vědomí a souhlasu byly provedeny i zemní práce v nádvoří hradu. Na skrývce jsme nalezli pozůstatky středověké keramiky... na tuto skutečnost jsme ihned upozornili inspektora kultury NVO s požadavkem, aby zamezil dalším nepředloženým zásahům do struktury této evidované kulturní památky," napsali v roce 1981. O tři roky později se ještě zmohli na další protest a žádali o zastavení veškerých prací v areálu hradu, které nebyly projednány s orgány Krajského střediska památkové péče. V roce 1987 se pustila do osamoceného a na tehdejší dobu nezvykle odvážného boje mladá památkářka, ing. arch. Hana Paclová, která podala podnět k trestnímu stíhání za nepovolenou stavbu na Krajskou správu SNB v Ostravě. A přesto se stavělo dál. Tehdejší vedoucí stavebního úřadu Obvodního národního výboru, paní Jaroslava Novotná, vedla léta s panem Šajdkem tichý boj: „Byl vždycky o kus dál než my a památkáři protestovali marně. Je to vlastně stavba nikým nepovolená a nikomu nepotřebná." A jak to, že všechno tehdy nahrávalo do ruky jednomu samozvanému staviteli? Většinu povolení, která pan Sajdek ke svým stavebním aktivitám potřeboval, získával oklikou a na základě ústní dohody, takže skutečnou odpovědnost za některá rozhodnutí nesli ti, jejichž jména dnes nikde nefigurují. Městská prokuratura obdržela od Obvodního národního výboru Ostrava 2 podklady, podle nichž na území hradu byla odborem výstavby a VHZL zastavena stavební činnost v roce 1987, byl zajištěn projektant, který měl vypracovat projektovou dokumentaci a ta měla být v říjnu téhož roku projednána radou ObNv společně s dalším postupem stavebních úprav v areálu hradu. Přepracovaná projektová dokumentace měla být znovu projednána se všemi účastníky řízení. Stavba ubytovací části Slezskoostravského hradu nebyla povolena a byla vyřazena z plánu investičních akcí do doby přepracování projektové dokumentace. Městská prokuratura se spokojila s tímto ujištěním národního výboru, ale ve skutečnosti byla stavba definitivně zastavena až v roce 1990. Dnes je Slezskoostravský hrad úsměvně nazýván „největší černou stavbou Ostravy“. Památkáři považují ze svého hlediska Slezskoostravský hrad, který se svým významem rovnal takovým památkám, jako jsou hrady Helfštýn nebo Hukvaldy, jako nenávratně ztracený. Zpočátku se uvažovalo o tom, že hrad získá pro své potřeby nově zřízená Ostravská univerzita, ale z této myšlenky rychle sešlo. Úřad městského obvodu Slezská Ostrava nabídl na počátku 90. let svůj nepotřebný hrad firmě West Leasing Bratislava, která měla v Havířově svou pobočku. Snad byl veden nadějí, že se jí podaří vyřešit problém „co s hradem" a možná tak trochu i vrátit obvodu dávno odepsanou turistickou atrakci. Byla zpracována nabídková studie, v níž byla cena rekonstrukce hradu vyčíslena částkou 164 milionů korun. Nabídka byla k dispozici jak domácím, tak zahraničním firmám, kterým úřad nabídl hrad k prodeji. Výsledek: žádný. Částka tehdy neodpovídala možnostem tuzemských firem a ty zahraniční neprojevily zájem. Úřad, jenž byl s financemi na obnovu památky v koncích, se potom snažil prodat restauraci Rotunda i s hradem jako celek a tehdy celý objekt koupila zmíněná firma West Leasing Bratislava za 10 milionů korun, a to nebyla v ceně zakalkulována restaurace Rotunda, pouze pozemek a hrad. Firma předložila svůj podnikatelský záměr na rekonstrukci v hodnotě 50 až 60 milionů korun. Podle představ West Leasingu měl být hrad dostavěn tak, aby zde mohlo vzniknout luxusní ubytovací zařízení pro podnikatele s dokonalým zázemím. Podmínkou bylo dodržení všech požadavků památkářů. Rotunda měla sloužit po nutných úpravách široké ostravské veřejnosti od roku 1994. Slovenská banka, která měla poskytnout pro uskutečnění tohoto záměru úvěr, se prý ale dala slyšet, že „za slovenské finance nebude zvelebovat český majetek." Nestalo se samozřejmě nic. Objevil se další zájemce o koupi, agentura H+W, prý kapitálově silná zahraniční společnost, která opět slibovala: „Budeme se snažit obnovit veškeré tradice, které se po mnoha letech z hradu téměř vytratily." Z hradu měl vzniknout hotel, kadeřnictví, kosmetický salon, vinárna, diskotéka, bar a kasino. Také bazén, hřiště, tenisové kurty a supermarket. Jak je všeobecně známo, zůstalo opět pouze u slibů. Poslední etapa historie slezskoostravského zámku se začala psát v roce 1998, kdy město Ostrava využilo svého předkupního práva a hrad získalo do svého majetku. Od té doby zbytky toho, co kdysi bývalo slavným slezskoostravkým zámkem, začaly vzkvétat a staly se opět kulturním střediskem života města Ostravy.

Text: historie
18.10. 2005 - Jan P. Štěpánek

Zdroje
Publikace vydaná k otevření hradu v roce 2004, prameny K. Jiříka