Melingové
| Melingové | |
|---|---|
 Slovanské kmeny na Balkáně kolem roku 700 | |
| Jazyk(y) | |
| praslovanština | |
| Náboženství | |
| staroslovanské |
Melingové (starořecky Μηλιγγοί, Melingoi) byl jihoslovanský kmen, který se během raného středověku usídlil na Peloponésu v jižním Řecku. Po zhroucení obrany Byzantské říše na dunajské hranici v počátečních desetiletích 7. století se slovanské kmeny z kmenového svazu Sklavínů usazovaly na celém Balkáně, přičemž některé skupiny doputovaly na jih až na Peloponés.[1] Sklavínské osídlení se často dělo jen v menších skupinách (rodinách a klanech) a demografický dopad Sklavínů na pevninské Řecko byl slabý a rozptýlený.[2] Z těchto kmenů jsou z pozdějších zdrojů podle jména známi Jezerci a Melingové, ti se usadili na západních svazích pohoří Taygetu. Původ a etymologie jména Melingové nejsou známy.[3]
Dějiny
Stejně jako Jezerci jsou Melingové poprvé zmíněni ve spisu De administrando imperio, příručce o státnictví sepsané byzantským císařem Konstantinem VII. Porphyrogennétem. Císař zaznamenal, že do vlády Romana I. Lakapena platili tribut 60 zlatých nomismat, ale poté, co se vzbouřili a byli poraženi stratégem Krenitem Arotratem, museli platit již 600 nomismat.[4] Za byzantské nadvlády si Melingové zachovávali svébytnou existenci, ale přijali křesťanství a postupně se helenizovali v jazyce i kultuře.[5]
V období Frankoracie ve 13.–14. století byli využíváni jako vojáci jak franskými pány z Achajského knížectví, tak i byzantskými Řeky z Morejského despotátu. Například podle Morejské kroniky udělil kníže Vilém II. z Villehardouinu (vládl 1246–1278) „velkým drungům[pozn. 1] Melingů“ výjimku ze všech povinností kromě vojenské služby.[4] Melingové jsou stále doloženi v řadě nápisů zakladatelů kostelů v Lakónii ještě během 30. let 14. století. V jednom z nich se Konstantinos Spanes z významné rodiny Spanes nazývá tzaousios drungos Melingů, což naznačuje jejich pokračující existenci jako samostatné společenství. Nikos Nikoloudis ztotožnil pozdněstředověké thema Kinsterna nebo Giserna (latinsky cisterna – „cisterna“) s oblastí na severozápadě poloostrova Mani obývanou Melingy.[4][7] Zatímco elity Melingů byly bohaté a vystavené byzantskému a franskému vlivu, obyčejný pastevecký horal žil konzervativněji a v ústraní. Jejich slovanským jazykem se mluvilo ještě v 15. století, kdy cestovatel Laskaris Kananos tvrdil, že se jejich jazyk podobá jazyku Wendů. Mnoho slovanských pomístních jmen se zachovalo dodnes.[8]
Odkazy
Poznámky
- ↑ Drungové byl původně pozdněřímský/byzantský termín pro vojenskou jednotku o velikosti praporu; od 12. století byl shodný s termínem zygos („pohoří“) a používal se na různé horské oblasti v pevninském Řecku, stejně jako na ozbrojené síly pověřené střežením průsmyků v nich (starší termín byl klisura).[6]
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Melingoi na anglické Wikipedii.
- ↑ Kazhdan 1991, s. 1620, 1917.
- ↑ Trombley 1993, s. 438–439.
- ↑ Kazhdan 1991, s. 772, 1334.
- ↑ a b c Kazhdan 1991, s. 1334–1335.
- ↑ Kazhdan 1991, s. 1335, 1620.
- ↑ Kazhdan 1991, s. 664.
- ↑ Nicoloudis 2003, s. 85–89.
- ↑ Huxley 1993, s. 332–334.
Literatura
- HUXLEY, George Leonard. Transhumance on Taygetos in the "Chronicle of Morea". Illinois Classical Studies. University of Illinois Press, 1993, roč. 18. (anglicky)
- KAZHDAN, Alexander. Oxford Dictionary of Byzantium. Oxford: Oxford University Press, 1991. Dostupné online. ISBN 978-0-19-504652-6. (anglicky)
- NIKOLOUDIS, Nikos. The Theme of Kinsterna. In: CHRYSOSTOMIDES, Julian, Judith Herrin, Charalambos Dendrinos, Jonathan Harris, Eirene Harvalia-Crook. Porphyrogenita – Essays on the History and the Literature of Byzantium and the Latin East in honour of Julian Chrysostomides. Aldershot, Burlington: Ashgate Publishing Limited, 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-7546-3696-0. (anglicky)
- TROMBLEY, Frank R. ΤΟ ΕΛΛΗΝΙΚΟΝ: Studies in Honor of Speros Vryonis, Jr. Redakce John S. Langdon. Svazek Vol. 1: Hellenic Antiquity and Byzantium. New Rochelle, NY: Artistide D. Caratzas, 1993. Kapitola Byzantine "Dark Age" Cities, s. 429–450.