Džitó

Džitó
Narození	645
Úmrtí	13. ledna 703 (ve věku 57–58 let); Fujiwara-kyō
Pohřbena	Noguchi Royal Tomb
Potomci	Prince Kusakabe
Otec	Tendži
Matka	Soga no Ochi-no-iratsume
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Džitó (japonsky 持統天皇, Džitó-tennó neboli císařovna Džitó, 645– 13. ledna 703),^[1] byla čtyřicátým prvním císařem Japonska^[2] v souladu s tradičním pořadím posloupnosti.^[3]^[4]

Císařovna Džitó vládla v období od roku 686 do roku 697.^[3]

V japonských dějinách byla Džitó třetí z osmi žen, jež se staly vládnoucími císařovnami. Dvě vládnoucí císařovny před Džitó byly Suiko a Kógjoku/Saimei. Pět dalších samostatných vládkyň na Chryzantémovém trůně po Džitó byly Gemmei, Genšó, Kóken/Šótoku, Meišó a Go-Sakuramači.

Legenda

Císařovna Džitó byla dcerou císaře Tendžiho. Její matkou byla Oči-no-Iracume, dcera ministra Ó-omiho Sogy no Jamady-no Išikawy Mara. Jejím manželem byl bratr jejího otce, císař Temmu, po němž nastoupila na trůn.^[5]

Jméno, jež císařovna Džitó dostala při narození a používala před nástupem na trůn, znělo Uno-no-sarara či Unonosasara (鸕野讚良), zjednodušeně jen Uno.^[6]

Události za vlády Džitó

Po smrti svého manžela císaře Temmua (631–686), který byl rovněž jejím strýcem, převzala Džitó odpovědnost za řízení dvorských záležitostí. Na trůn nastoupila v roce 687, aby tak zajistila následnictví svému synovi, Kusakabe-shinnóovi. Během tohoto období císařovna vládla z Fudžiwarského paláce v provincii Jamato.^[5] Roku 689 zakázala Džitó hazardní deskovou hru Sugoroku (která je velmi podobná vrhcábům).^[7] V roce 690 při své intronizaci vykonala zvláštní rituál, poté udělila milost a roku 692 se i přes radu ministra Miwy-no-Asona-Takečimara vypravila do svatyně Ise^[7] zasvěcené šintoistické bohyni Amaterasu, jež byla božskou pramáti císařského rodu.

Císařovnin syn, princ Kusakabe-shinnó, sice byl jmenován korunním princem a císařovniným následníkem, ale zemřel ještě v mladém věku. Císařovniným následníkem byl poté jmenován jeho syn Karu-no-o. V roce 697 pak po císařovnině abdikaci nastoupil na trůn jako císař Mommu.^[5]

Císařovna Džitó vládla 11 let. Přestože se na Chryzantémovém trůnu vystřídalo celkem osm panovnic, jejich následníci byli obvykle vybíráni z mužů otcovské císařské rodové linie. Proto někteří konzervativní vzdělanci zastávají názor, že ženy-panovnice vládly vždy pouze dočasně, a že proto musí být v 21. století zachována tradice pouze mužského nástupnictví.^[8] Jedinou výjimkou stojící proti této konvenční argumentaci tak zůstává císařovna Gemmei, po níž nastoupila na trůn její dcera, císařovna Genšó.

Roku 697 Džitó abdikovala v Mommuův prospěch a jako odstoupivší panovnice přijala titul daidžó tennó. Následně všichni japonští panovníci, kteří odstoupili ve prospěch svého následníka, přijímali po abdikaci stejný titul.^[5]^[9]

Džitó si nadále udržela moc a vliv jako takzvaná klášterní vládkyně, což se v Japonsku stalo zvláštní formou vlády. Tento systém se udržel až do roku 1192.^[10]

Pamětní šintoistická svatyně a mauzoleum k uctívání císařovny Džitó

Místo, kde byla císařovna Džitó pohřbena, je známé.^[2] Císařovna je tradičně uctívána v pamětní šintoistické svatyni (misasagi) ve městě Nara. Úřad pro záležitosti japonského císařského dvora stanovil toto místo jako mauzoleum císařovny Džitó, takže nese formální jméno Oči-no-Okanoe no misasagi.^[4]

Poezie

Manjóšú neboli Sbírka bezpočtu listů obsahuje básně, jež jsou připisovány císařovně Džitó. Následující waka (báseň) prý složila po smrti svého manžela císaře Temmua:^[11]^[12] ^{[pozn. 1]}

japonsky	rómadži	česky
やすみしし我が大君の夕されば見したまふらし明け来れば問ひたまふらし神岳の山の黄葉を今日もかも問ひたまはまし明日もかも見したまはましその山を振り放け見つつ夕さればあやに悲しみ明け来ればうらさび暮らし荒栲の衣の袖は干る時もなし	Jasumišiši waga ókimi no Jú sareba mešita furaši Akekureba toita furaši Kamuoka no jama no momiči to Kjó mo ka mo toita mawamaši Asu mo ka mo mešita mawamaši Sono jama o furisakemicucu Jú sareba aja ni kanašimi Akekureba Urasabikuraši Aratae no Koromo no sode wa Furu toki mo naši	Ach, to podzimní listoví z hory Kamioka. ^{[pozn. 2]} Můj milý Pane a Vládce, uzřím ji večer a zeptám se na ni ráno. Právě na tu horu v dálce, na niž hledím s otázkou, zdali ji on vidí dnes či zeptá se na ni zítra. Zármutek, jejž večer cítím, A usedavý pláč za jitra— Rukávy mého hrubého roucha nejsou nikdy ani chvilku suché.

Odkazy

Poznámky

↑ Toto waka má v Nippon Gakudžutsu Šinkókai číslo 42, v druhé knize Kokka Taikan číslo 159.
↑ To bude takzvaná Hromová hora ve vesnici Asuka u Nary.^[13]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Empress Kōgyoku na anglické Wikipedii.

↑ Heroic with grace : legendary women of Japan. Mulhern, Cheiko Irie.. 1st. vyd. Armonk, N.Y.: M.E. Sharpe, 1991. ISBN 0873325273. OCLC 23015480 S. 58.
↑ ^a ^b Imperial Household Agency (Kunaichō): 雄略天皇 (21); retrieved 2013-8-28.
↑ ^a ^b Titsingh, Isaac. (1834). Nihon Ōdai Ichiran; ou, Annales des empereurs du Japon. Paris: Royal Asiatic Society, Oriental Translation Fund of Great Britain and Ireland. OCLC 5850691 (francouzsky)
↑ ^a ^b Ponsonby-Fane, Richard Arthur Brabazon. (1959). The Imperial House of Japan. Kyoto: Ponsonby Memorial Society. OCLC 194887
↑ ^a ^b ^c ^d Varley, H. Paul. (1980). Jinnō Shōtōki: A Chronicle of Gods and Sovereigns. New York: Columbia University Press. ISBN 978-0-231-04940-5; OCLC 59145842
↑ Brown, Delmer M. and Ichirō Ishida, eds. (1979). Gukanshō: The Future and the Past. Berkeley: University of California Press. ISBN 978-0-520-03460-0; OCLC 251325323
↑ ^a ^b Nihonšoki, Volume 30
↑ "Life in the Cloudy Imperial Fishbowl", Japan Times. March 27, 2007.
↑ MINER, Earl Roy; MORRELL, Robert E.; 小田桐弘子. Google Books. The Princeton Companion to Classical Japanese Literature. [s.l.]: Princeton University Press, 21 September 1988. Dostupné online. ISBN 9780691008257.
↑ Nussbaum, Louis-Frédéric. (2005). "Insei" in Japan Encyclopedia, p. 391., p. 391, na Knihách Google
↑ The Manyoshu: The Nippon Gakujutsu Shinkokai (1940). Tokyo: Iwanami shoten. Reprinted by Columbia University Press, New York, 1965. ISBN 0-231-08620-2. Reprinted by Dover Publications, New York, 2005. ISBN 978-0-486-43959-4
↑ Kokka taikan (1901). Tokyo: Teikoku Toshokan, Meiji 30–34 [1897–1901]. Reprinted Shinten kokka taikan (新編国歌大観), 10 vols. + 10 index vols.,Kadokawa Shoten, Tokyo, 1983–1992. ISBN 978-4-04-020142-9
↑ Nippon Gakujutsu Shinkōkai, p. 18 n1; n.b.

Související články

Období Asuka

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Džitó na Wikimedia Commons

Japonští císaři
Předchůdce: Temmu	686–697 Džitó	Nástupce: Mommu

[13] Toto waka má v Nippon Gakudžutsu Šinkókai číslo 42, v druhé knize Kokka Taikan číslo 159.

[15] To bude takzvaná Hromová hora ve vesnici Asuka u Nary.^[13]

[1] Heroic with grace : legendary women of Japan. Mulhern, Cheiko Irie.. 1st. vyd. Armonk, N.Y.: M.E. Sharpe, 1991. ISBN 0873325273. OCLC 23015480 S. 58.

[kunaicho-2] Imperial Household Agency (Kunaichō): 雄略天皇 (21); retrieved 2013-8-28.

[titsingh-3] Titsingh, Isaac. (1834). Nihon Ōdai Ichiran; ou, Annales des empereurs du Japon. Paris: Royal Asiatic Society, Oriental Translation Fund of Great Britain and Ireland. OCLC 5850691 (francouzsky)

[PF-4] Ponsonby-Fane, Richard Arthur Brabazon. (1959). The Imperial House of Japan. Kyoto: Ponsonby Memorial Society. OCLC 194887

[Varley-5] Varley, H. Paul. (1980). Jinnō Shōtōki: A Chronicle of Gods and Sovereigns. New York: Columbia University Press. ISBN 978-0-231-04940-5; OCLC 59145842

[DMB-6] Brown, Delmer M. and Ichirō Ishida, eds. (1979). Gukanshō: The Future and the Past. Berkeley: University of California Press. ISBN 978-0-520-03460-0; OCLC 251325323

[NŠ-7] Nihonšoki, Volume 30

[jt2007-8] "Life in the Cloudy Imperial Fishbowl", Japan Times. March 27, 2007.

[Miner_1988-9] MINER, Earl Roy; MORRELL, Robert E.; 小田桐弘子. Google Books. The Princeton Companion to Classical Japanese Literature. [s.l.]: Princeton University Press, 21 September 1988. Dostupné online. ISBN 9780691008257.

[nussbaum-10] Nussbaum, Louis-Frédéric. (2005). "Insei" in Japan Encyclopedia, p. 391., p. 391, na Knihách Google

[11] The Manyoshu: The Nippon Gakujutsu Shinkokai (1940). Tokyo: Iwanami shoten. Reprinted by Columbia University Press, New York, 1965. ISBN 0-231-08620-2. Reprinted by Dover Publications, New York, 2005. ISBN 978-0-486-43959-4

[12] Kokka taikan (1901). Tokyo: Teikoku Toshokan, Meiji 30–34 [1897–1901]. Reprinted Shinten kokka taikan (新編国歌大観), 10 vols. + 10 index vols.,Kadokawa Shoten, Tokyo, 1983–1992. ISBN 978-4-04-020142-9

[14] Nippon Gakujutsu Shinkōkai, p. 18 n1; n.b.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[pozn. 1]

[pozn. 2]

[13]