Lemkové

Lemkové
Ukrajina	672
Polsko	11 000 (sčítání, 2011)
Slovensko	55 469
Jazyk(y)
	rusínština, ukrajinština, polština
Náboženství
	Ukrajinská řeckokatolická církev a pravoslaví
Příbuzné národy
	Bojkové, Huculové

Lemkové (ukrajinsky Лемки, slovensky Lemkovia) jsou rusínské etnikum žijící ve Lvovské a Zakarpatské oblasti (Velkoberezňanský rajón) Ukrajiny, v jihovýchodním Polsku a (většina) v Prešovském kraji na Slovensku.

Název

Slovo „Lemkové“ vzniklo v 19. století v polské společnosti a mělo původně ironický význam („lem“ v rusínském dialektu znamená „jen“), ale samotní Lemkové označovali sami sebe za „ruský národ“, Rusíny, „Rusnáky“. Na přelomu 19. a 20. století přijali název Lemkové za vlastní^[3]. Před 1. světovou válkou se za Lemky pokládalo rusínské obyvatelstvo Nízkých Beskyd (polsky Beskid niski) – v pásmu širokém 10–25 km, od Popradské doliny až k údolí řeky Oslawy; a východního Slovenska – až k Vihorlatu a Spišské Maguře – vše na území tehdejšího Rakouska-Uherska.

Historie

Národní sebeurčení Lemků na konci 19. století mělo několik proudů: „staroruský“ proud se hlásil k tradici Kyjevské Rusi a vzhlížel ke kultuře zidealizovaného Ruska, ukrajinský proud naproti tomu Lemky pokládal za slovakizované a popolštěné Ukrajince.^[3] Lemkovská otázka se vyhrotila těsně před 1. světovou válkou. Rakouské orgány se obávaly zneužití lemkovských sympatií k Rusům při postupu carské armády, a proto se snažily Lemky zastrašit; počátkem srpna 1914 tak bylo v Haliči uvězněno kolem 1,5 tisíce lemských představitelů (kněží, učitelů, politicky aktivních sedláků) a polní soudy je odsuzovaly k smrti.^[3] Na podzim 1914 ovládla haličské Karpaty ruská armáda a Lemkové se v této situaci snažili získat politické výhody, avšak po gorlickém průlomu se oblast vrátila pod rakouskou správu a došlo k další vlně pronásledování Lemků.

Po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československa a Polska bylo dosud volně průchozí území obývané Lemky rozděleno mezi dva státní celky. Lemkové proto začali jednat o svém sebeurčení. V polské vesnici Florynka se 5. prosince 1918 konalo patrně první shromáždění Lemků v historii (kolem pěti set představitelů sto třiceti haličských vesnic a delegáti z USA a ČSR, zástupci polských státních orgánů), na němž byla zvolena Hlavní rada Lemkovska.^[3] Vůdčími postavami lemkovského hnutí se stali Dr. Jarosław Kaczmarczyk a kněz Mychajło Jurczakewycz. Nebyly však určeny jednoznačné cíle hnutí – jedni chtěli připojení k „Velkému Rusku“, jiní k ULR, jiní k ČSR a rovněž se objevil požadavek na nezávislý karpatorusínský stát s hlavním městem Prešov nebo Užhorod. Situace se záhy zkomplikovala po vypuknutí polsko-ukrajinské války a obsazení Ukrajiny. Od konce ledna 1919 se v Lemkovsku konaly manifestace za sjednocení s Rusíny v ČSR, Polsko se však nemínilo území Lemků vzdát a Československo nemělo zájem o jeho ovládnutí.^[3] V březnu 1919 byli přední představitelé lemkovského odporu (včetně Jurczakewycze a Kaczmarczyka) uvězněni. Soud v Nowem Sączi je sice osvobodil, přesto snahy o sebeurčení Lemků skončily neúspěchem.

Během druhé světové války byly karpatské rusínské oblasti zpustošeny frontou a následnou občanskou válkou. V roce 1945 byly rozděleny mezi Polsko a Sovětský svaz. Už během roku 1946 byla část obyvatelstva vysídlena do západního Polska a další obyvatelé odešli na Ukrajinu, do USA a do Československa. Aby polské úřady natrvalo odstranily problém s nepoddajným lemkovským obyvatelstvem (mezi nímž nacházely útočiště i početné partyzánské jednotky ukrajinských banderovců), rozhodly 29. března 1947 o hromadném vysídlení Lemků do západního a severního Polska (Dolní Slezsko, Pomoří a Mazursko) v rámci tzv. operace Visla, polsky „Akcja Wisła“, „akcja W“). Lemkovsko tak bylo během čtvrt roku prakticky vylidněno. Návrat v letech 1957–1958 byl povolen jen nepatrné části a oblast postupně osídlili Poláci.

Současnost

Část Lemků se hlásí k ukrajinské národnosti, část k rusínské. Při polském sčítání lidu v roce 2002 se k lemkovské národnosti přihlásilo přibližně 5 900 osob. Na základě lemkovských dialektů polských Beskyd byla kodifikována polská varianta rusínštiny.

Galerie

Lemkovský kostelík v polských Beskydech
Lemkovský kostelík ve skanzenu v Kyjevě
Lemkovský kostelík ve skanzenu v Humenném

Odkazy

Reference

↑ http://2001.ukrcensus.gov.ua/results/nationality_population/nationality_popul2/select_5/?botton=cens_db&box=5.5W&k_t=00&p=0&rz=1_1&rz_b=2_1 &n_page=1
↑ www.rusinskaobroda.sk [online]. [cit. 2014-08-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-07-06.
↑ ^a ^b ^c ^d ^e KROH, Antoni. Zápas Lemků o sebeurčení. Dějiny a současnost. Duben 1992, roč. 14, čís. 4/92, s. 26–27.

Literatura

PALKA, Magdalena. Das vergessene Volk der Lemken: eine ethnische Minderheit auf der Suche nach ihrer Identität. 2012. 120 s. Diplomová práce. Vídeňská univerzita. Vedoucí práce Hermann Mückler. Dostupné online.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Lemkové na Wikimedia Commons
Domovká stránka Sdružení Lemků
Zjednoczenie Łemków − stránky občanského sdružení Lemků v Polsku (polsky)
Lemko.org − vše o Lemcích (anglicky, polsky, rusínsky)
lemky.com − internetový rozcestník zaměřený na lemkovské reálie (ukrajinsky) (anglicky)

[1] ttps://2001.ukrcensus.gov.ua/results/nationality_population/nationality_popul2/select_5/?botton=cens_db&box=5.5W&k_t=00&p=0&rz=1_1&rz_b=2_1 &n_page=1

[2] www.rusinskaobroda.sk [online]. [cit. 2014-08-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-07-06.

[Kroh-3] KROH, Antoni. Zápas Lemků o sebeurčení. Dějiny a současnost. Duben 1992, roč. 14, čís. 4/92, s. 26–27.

[1]

[2]

[3]