Přeskočit na obsah

Leonid Kučma

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Leonid Kučma
Леонід Кучма
Leonid Kučma v roce 2019
Leonid Kučma v roce 2019
2. prezident Ukrajiny
Ve funkci:
19. července 1994 – 23. ledna 2005
Předseda vládyVitalij Masol
Jevhen Marčuk
Pavlo Lazarenko
Vasyl Durdynec
Valerij Pustovojtenko
Viktor Juščenko
Anatolij Kinach
Viktor Janukovyč
PředchůdceLeonid Kravčuk
NástupceViktor Juščenko
2. předseda vlády Ukrajiny
Ve funkci:
13. října 1992 – 22. září 1993
PrezidentLeonid Kravčuk
PředchůdceValentyn Symonenko (zastupující)
NástupceJuchym Zvjahilskyj (zastupující)
Stranická příslušnost
Členstvínezávislý

Narození9. srpna 1938 (86 let)
Čajkyne, Černihivská oblast, Ukrajinská SSR, SSSR
Národnostukrajinská
ChoťLjudmyla Mykolajivna Kučmová
DětiOlena Leonidivna Frančyková
PříbuzníVictor Pinchuk (zeť)
SídloDnipro
Alma materDněpropetrovská národní univerzita Olesa Hončara
Profesepolitik
NáboženstvíUkrajinská pravoslavná církev
Oceněníhonorary doctor of the China Foreign Affairs University (1995)
řetěz Řádu za občanské zásluhy (1996)
velkokříž s řetězem Řádu bílé růže (1996)
Řád bílé orlice (1997)
Čestný občan Doněcké oblasti (2002)
… více na Wikidatech
PodpisLeonid Kučma Леонід Кучма, podpis
CommonsLeonid Kuchma
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Leonid Danylovyč Kučma (ukrajinsky Леонід Данилович Кучма; * 9. srpna 1938, Čajkyne, Černihivská oblast) je ukrajinský politik, v letech 19942005 působil jako prezident Ukrajiny.

Kučma je ženatý a má jednu dceru.

Kučma studoval Dněpropetrovskou národní univerzitu a v roce 1960 absolvoval obor strojní inženýrství (specializace letecké inženýrství). V roce 1960 vstoupil do Komunistické strany Sovětského svazu. Po ukončení studia pracoval v oboru raketového inženýrství v konstrukční kanceláři Južnoje v Dněpropetrovsku. Ve 28 letech se stal ředitelem testování v úřadu, který byl dislokován na kosmodromu Bajkonur.

Po osamostatnění Ukrajiny se angažoval v politice jako nestraník a umírněný reformátor. Mnozí badatelé však tvrdí, že na tomto politickém vzestupu má zásluhu jeho svatba s Ljudmylou Tumanovovou, dcerou tamějšího předáka KSSS.

V letech 19921993 zastával úřad předsedy vlády. Když parlament zablokoval jeho reformní program, podal Kučma dobrovolně demisi.

V mládí byl Kučma amatérským hráčem na kytaru a rád hrál karty. Zajímal se také o ukrajinskou historii a napsal knihu Ukrajina není Rusko (ukrajinsky Україна – не Росія).

Leonid Kučma zvítězil v předčasných prezidentských volbách v roce 1994. Zvítězil především díky svému programu posílení ekonomiky obnovením ekonomických styků s Ruskem a plánovanému zavedení dalších ekonomických změn vedoucích k tržnímu hospodářství. Za jeho volebního období byla provedena privatizace, ovšem mnohé reformy nebyly provedeny dokonale. Ekonomická situace se stabilizovala až během měnové reformy v roce 1996, země však stále trpěla rozsáhlou úřední a politickou korupcí, organizovaným zločinem i vysokou individuální kriminalitou a nedostatkem politické kultury i právního vědomí ve všech vrstvách. Navzdory ekonomickým reformám se Kučma snažil uzákonit mnohé změny přisuzující více pravomocí prezidentovi, avšak ty byly zamítnuty ústavním soudem.

Ve druhém kole prezidentských voleb v roce 1999 zvítězil těsně před lídrem komunistů Petrem Symonenkem, a byl tedy zvolen i na druhé volební období. Hlas mu dali pravděpodobně i jeho odpůrci ve snaze zabránit komunistickému kandidátovi získat převahu hlasů.

Kučmova politika byla spojena též s některými nedemokratickými kroky. V roce 2000 byla uveřejněna kazetová nahrávka, na které údajný Kučmův hlas dává nepřímo podnět k vraždě opozičního novináře gruzínského původu Georgije Gongadzeho, který toho roku zmizel. Jeho tělo bylo nalezeno téhož roku později. Dodnes není nic prokázáno a Kučma pravost záznamu a vše s tím související popírá. Tato kauza vyvolala řadu demonstrací proti Kučmovi.

Kučma byl mimo to podezírán z potlačování svobody tisku a hrál klíčovou roli při rozpuštění vládního kabinetu prozápadního premiéra Viktora Juščenka v roce 2001.

Viktor Juščenko se však stal jeho nástupcem v prezidentské funkci v roce 2004 (viz Oranžová revoluce). Ústavní soud sice dovolil Kučmovi ucházet se o prezidentský úřad potřetí, toho se však později sám vzdal. V těchto prezidentských volbách podporoval Kučma proruského kandidáta Viktora Janukovyče.

Pozdější život

[editovat | editovat zdroj]

V letech 2015–2018 figuroval jako ukrajinský mírový vyjednavač při řešení konfliktu v Ruskem podporovaných separatistických republikách v Donbasu. V roce 2022 odsoudil ruskou invazi na Ukrajinu a vyjádřil přesvědčení, že Ukrajina nakonec zvítězí.

Vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Fotogalerie

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Leonid Kuchma na anglické Wikipedii.

  1. zakon.rada.gov.ua [online]. [cit. 2019-08-19]. Dostupné online. 
  2. Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2019-08-19]. Dostupné online. 
  3. a b Lietuvos Respublikos Prezidentė. grybauskaite1.lrp.lt [online]. [cit. 2019-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-08. 
  4. BOE.es - Documento BOE-A-1996-22150. www.boe.es [online]. [cit. 2019-08-19]. Dostupné online. 
  5. Postanowienie Prezydenta Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 16 maja 1997 r. o nadaniu orderu.. prawo.sejm.gov.pl [online]. [cit. 2019-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-28. 
  6. 10542/AB XXIV. GP - Anfragebeantwortung, s. 1225 Dostupné online
  7. ENTIDADES ESTRANGEIRAS AGRACIADAS COM ORDENS PORTUGUESAS - Página Oficial das Ordens Honoríficas Portuguesas. www.ordens.presidencia.pt [online]. [cit. 2019-08-19]. Dostupné online. 
  8. 177 - Ukraynanın Prezidenti Leonid Daniloviç Kuçmanın "İstiqlal" ordeni ilə təltif edilməsi haqqında. www.e-qanun.az [online]. [cit. 2019-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-11-11. 
  9. Cancelaria Ordinelor. canord.presidency.ro [online]. [cit. 2019-10-08]. Dostupné online. 
  10. Archivovaná kopie. lex.justice.md [online]. [cit. 2019-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-08. 
  11. Указ Президента Российской Федерации от 20.04.2004 г. № 556. Президент России [online]. [cit. 2019-08-19]. Dostupné online. (rusky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]