Výraz legát je odvozen od římského titulu legatus (lat. „[z moci úřadu] vyslanec“). Ve středověku papežští legáti hájili u královských dvorů zájmy papeže a měli také pravomoc exkomunikovat či rozhodovat o organizačních záležitostech uvnitř církve (např. zřizovat biskupství a arcibiskupství apod.). Přímý zmocněnec papeže je označován jako legatus a latere.
Římští biskupové se od 4. století nechávali zastupovat apoštolským legátem nebo vyslancem se zvláštním pověřením při místních a všeobecných koncilech, jako např. v roce 314 na koncilu v Arles. Mezi 4. až 8. stoletím papežové delegovali stálé legáty, jednoho tzv. apokrisiáře, při císařském dvoře v Konstantinopoli.
Kromě diplomatických legátů byli jmenováni také apoštolští vikáři, kteří vykonávali správu ve zvláštních církevních provinciích s výjimečným papežským zplnomocněním. Z těch se později vyvinula funkce primase, jenž stál v hierarchii hned za patriarchou. Další důležitou roli hráli misijní legáti, kteří byli určeni pro konkrétní zemi se zcela konkrétním pověřením. V tomto ohledu byli významní Augustin z Canterbury pro Anglosasko a Bonifatius pro Germánii.
Výše jmenovaní legáti byli ze svého titulu oprávněni nosit „legátský purpur“ (ovšem pouze v rámci své domácí arcidiecéze/diecéze), i v případě, že nebyli kardinály. Pouze arcibiskup salcburský smí díky své hodnosti Primas Germaniae legátský purpur nosit i mimo svou diecézi. Podobnou výsadu má opět nově také arcibiskup hnězdenský, jenž je zároveň Legatus natus a Primas Poloniae. Tzv. „legátský purpur“ je v pozdější době shodný s barvami užívanými kardinály šarlatová červeň úřední oděv přirozeného legáta. Původně byl purpur tmavě fialové barvy, lehce do červena byl zabarven služební oděv.
legatus a latere – nejvyšší druh legáta, jenž musí být kardinálem (na úrovni velvyslance zvláštní mise, jenž má za úkol splnit konkrétní úkol, např. být prostředníkem ve vyjednávání mezi státy či účast na protokolárních akcích jako korunovace, pohřeb, slavnostní bohoslužby atd.). Tento legát má být jakýmsi "alter ego" (druhým já) papeže.
Kalous Antonín, Plenitudo Potestatis in Partibus ? Papežští legáti a nunciové ve střední Evropě na konci středověku (1450–1526), Brno, Matice moravská 2010, ISBN978-80-86488-75-2.
I - ZÁKONY CÍRKVE (7-22) • II - PRÁVNÍ OBYČEJ (23-28) • III - OBECNĚ ZÁVAZNÁ NAŘÍZENÍ A INSTRUKCE (29-34) • IV - INDIVIDUÁLNÍ SPRÁVNÍ AKTY (35-93) • V - STANOVY A JEDNACÍ ŘÁD (94-95) • VI - FYZICKÉ A PRÁVNICKÉ OSOBY (96-123) • VII - PRÁVNÍ JEDNÁNÍ (124-128) • VIII - MOC ŘÍDÍCÍ (129-144) • IX - CÍRKEVNÍ ÚŘADY (145-196) • X - VYDRŽENÍ A PROMLČENÍ (197-199) • XI - POČÍTÁNÍ (200-203)
KNIHA II / BOŽÍ LID (204-746)
ČÁST I
KŘESŤANÉ (204-329)
Stať
I - POVINNOSTI A PRÁVA VŠECH KŘESŤANŮ (208-223) • II - POVINNOSTI A PRÁVA LAIKŮ (224-231) • III - POSVÁTNÍ SLUŽEBNÍCI ČILI DUCHOVNÍ(232-293) • IV - OSOBNÍ PRELATURY(294-297) • V - SDRUŽENÍ KŘESŤANŮ (298-322)
Hl. 1 - Řeholní domy, jejich zřízení a zrušení(608-616) • Hl. 2 - Řízení řeholních společností(617-640) • Hl. 3 - Přijímání uchazečů a vzdělávání členů(641-661) • Hl. 4 - Povinnosti a práva řeholních společností a jejich členů(662-672) • Hl. 5 - Apoštolát řeholních společností(673-683) • Hl. 6 - Odchod členů z řeholní společnosti(684-704) • Hl. 7 - Řeholníci, kteří se stali biskupy(705-707) • Hl. 8 - Konference vyšších představených(708-709)
Stať I - TRESTNÍ POSTIH ZLOČINCŮ – OBECNÉ NORMY (1311-1312) Stať II TRESTNÍ ZÁKON A TRESTNÍ PŘÍKAZ (1313-1320) Stať III - OSOBY PODLÉHAJÍCÍ TRESTŮM (1312-1330) Stať VI - TRESTY A TRESTÁNÍ (1331-1340) Stať V - UKLÁDÁNÍ TRESTŮ (1341-1353) Stať VI - ZÁNIK TRESTŮ (1354-1363)
ČÁST II
TRESTY ZA JEDNOTLIVÉ ZLOČINY (1364-1399)
Stať I - ZLOČINY PROTI NÁBOŽENSTVÍ A JEDNOTĚ CÍRKVE (1364-1369) Stať II - ZLOČINY PROTI CÍRKEVNÍM PŘEDSTAVENÝM A SVOBODĚ CÍRKVE (1370-1377) Stať III - UCHVÁCENÍ CÍRKEVNÍCH ÚŘADŮ A ZLOČINY SPOJENÉ S JEJICH VÝKONEM (1378-1389) Stať IV - NEPRAVDIVÉ UDÁNÍ A PADĚLÁNÍ LISTIN (1390-1391) Stať V - ZLOČINY PROTI ZVLÁŠTNÍM POVINNOSTEM (1392-1396) Stať VI - ZLOČINY PROTI LIDSKÉMU ŽIVOTU A SVOBODĚ (1397-1398) Stať VII - OBECNÁ NORMA (1399)
KNIHA VII / SOUDNÍ A MIMOSOUDNÍ ŘÍZENÍ (1400-1752)
Stať I - PŘÍSLUŠNOST SOUDU (1404-1416) Stať II - STUPNĚ A DRUHY SOUDŮ (1417-1445) Stať III - KÁZEŇ U SOUDU (1446-1475) Stať IV - PROCESNÍ STRANY (1476-1490) Stať V - ŽALOBY A NÁMITKY (1491-1500)
ČÁST II
SOUDNÍ ŘÍZENÍ SPORNÉ (1501-1690)
Oddíl 1
ŘÁDNÉ SPORNÉ ŘÍZENÍ (1501-1690)
Stať I - ZAHÁJENÍ ŘÍZENÍ (1501-1512) Stať II - ZJIŠTĚNÍ PŘEDMĚTU SPORU (1513-1516) Stať III - STAV SPORU (1517-1525) • Stať IV – DŮKAZY (1526-1586) Stať V - NAHODILÉ ZÁLEŽITOSTI (1587-1597) Stať VI - ZVEŘEJNĚNÍ OBSAHU SOUDNÍHO SPISU, UZAVŘENÍ ZÁLEŽITOSTI A PORADA O ZÁLEŽITOSTI (1598-1606) Stať VII - SOUDNÍ ROZHODNUTÍ (1607-1618) Stať VIII - OPRAVNÉ PROSTŘEDKY (1619-1640) Stať IX - PRÁVNÍ MOC ROZHODNUTÍ A NÁVRAT DO PRÁVNĚ PŮVODNÍHO STAVU (1641-1648) Stať X - SOUDNÍ VÝLOHY A BEZPLATNÁ PRÁVNÍ POMOC (1649) Stať XI - VÝKON ROZSUDKU (1650-1655)
Oddíl 2 SPORNÉ ŘÍZENÍ ÚSTNÍ
(1656-1670)
ČÁST 3 NĚKTERÁ ZVLÁŠTNÍ ŘÍZENÍ (1671-1716) Stať I - ŘÍZENÍ VE VĚCECH MANŽELSKÝCH (1671-1707) Stať II - ZÁLEŽITOSTI O PROHLÁŠENÍ NEPLATNOSTI SVÁTOSTI SVĚCENÍ (1708-1712) Stať III - PŘEDCHÁZENÍ SOUDNÍM SPORŮM (1713-1716) ČÁST 4 TRESTNÍ ŘÍZENÍ (1717-1731) ČÁST 5 ŘÍZENÍ O SPRÁVNÍM ODVOLÁNÍ ZBAVENÍ FARÁŘŮ ÚŘADU A JEJICH PŘELOŽENÍ (1732-1752) Oddíl 1 ODVOLÁNÍ PROTI SPRÁVNÍMU ROZHODNUTÍ (1732-1739) Oddíl 2 ZBAVENÍ FARÁŘŮ ÚŘADU A JEJICH PŘELOŽENÍ (1740-1752)
Čísla v exponentu v závorkách označují kánony v CIC. / (Podtečkování) / Hl. = Hlava