Scinkovití

Scinkovití
	Scink šalomounský
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia);
Kmen	strunatci (Chordata);
Podkmen	obratlovci (Vertebrata);
Třída	plazi (Reptilia);
Řád	šupinatí (Squamata);
Čeleď	scinkovití (Scincidae); Gray, 1825
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Scinkovití (Scincidae) je čeleď plazů, která čítá asi 1500 druhů, čímž se řadí mezi nejrozmanitější čeledi ještěrů. Na základě nalezených fosílií (čelistí) se předpokládá, že první drobní ještěři podobní scinkům se objevili v období křídy před 140 miliony lety. Nálezy celých koster pak dokládají široké rozšíření těchto ještěrů během oligocénu a miocénu.^[1] V současnosti se zástupci této čeledi vyskytují na různých stanovištích téměř po celém světě.

Popis

Většina scinkovitých jsou drobnější ještěři, měřící obvykle od špičky nosu po kloaku kolem 12 cm. Největším známým druhem je scink šalomounský (Corucia zebrata), který měří i s ocasem asi 60 cm. Ocas je obvykle dlouhý a ke špičce se zužuje. Scinkové ho mohou v případě napadení predátorem odvrhnout.

Scinkovití mají obvykle krátké nohy, některé rody, například Typhlosaurus, je nevlastní vůbec. Jiným rodům (Neoseps) zase mohou chybět přední končetiny a několik prstů. Pohyb u těchto rodů spíše připomíná plazení hadů. Výzkum ukázal, že některé vývojové linie scinků své nohy vývojem v suchých podmínkách nejprve ztratily, po návratu vlhčího podnebí je ale po mnoha generacích opět vyvinuly.^[2]

Chování

Scinkovití obvykle žijí pod zemí, kde jsou v bezpečí před predátory, mezi které se řadí například mývalové, kočky, psi, hadi a jestřábovití. Obývají také různá skrytá místa, jako listoví, ale také garáže nebo byty. Jsou teritoriální a mnohdy u sebe více scinků nestrpí. Jsou to obvykle denní tvorové.

Na rozpoznávání pachů obvykle používají Jacobsonův orgán. Kořist dohoní nebo počkají, až zůstane v klidu a zmocní se jí. Polykají ji v celku.

Většina druhů je vejcorodá, zhruba 45 % je živorodých, početná je také vejcoživorodost. Některá mláďata, například z rodů Tiliqua a Corucia, jsou v lůně matky vyživována pomocí placenty.

Existují hypotézy, podle kterých jsou scinkové schopni poměrně výrazných kognitivních pochodů. To nasvědčuje možnosti, že se jedná o inteligentnější živočichy, než bylo dosud předpokládáno.^[3]

Rody

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Skink na anglické Wikipedii.

↑ THORN, K. M.; HUTCHINSON, M. N.; LEE, M. S. Y.; BROWN, N. J.; CAMENS, A. B.; WORTHY, T. H. A new species of Proegernia from the Namba Formation in South Australia and the early evolution and environment of Australian egerniine skinks. S. rsos.201686, 201686. Royal Society Open Science [online]. 2021-02. Roč. 8, čís. 2, s. rsos.201686, 201686. Dostupné online. DOI 10.1098/rsos.201686. PMID 33972861. (anglicky)
↑ YIRKA, Bob. Why skinks that lost their legs evolved new ones. phys.org [online]. 2020-11-11 [cit. 2023-01-08]. Dostupné online. (anglicky)
↑ SZABO, Birgit; HOEFER, Sebastian; WHITING, Martin J. Are lizards capable of inhibitory control? Performance on a semi-transparent version of the cylinder task in five species of Australian skinks. S. 118. Behavioral Ecology and Sociobiology [online]. 2020-10. Roč. 74, čís. 10, s. 118. Dostupné online. DOI 10.1007/s00265-020-02897-y. (anglicky)

Literatura

Chen Yang, Jinmin Zhao, Raul E. Diaz & Nan Lyu (2019). Development of sexual dimorphism in two sympatric skinks with different growth rates (PDF). Ecology and Evolution (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1002/ece3.5358
Philip J. Bergmann, Gen Morinaga, Elyse S. Freitas, Duncan J. Irschick, Günter P. Wagner and Cameron D. Siler (2020). Locomotion and palaeoclimate explain the re-evolution of quadrupedal body form in Brachymeles lizards. Proceedings of the Royal Society B, 287(1938): 20201994. doi: https://doi.org/10.1098/rspb.2020.1994
Edwin Dickinson, Christopher S. Hanna, Hannah M. Fischer, Elizabeth C. Davoli, Allen A. Currier III & Michael C. Granatosky (2021). Locomotor energetics in the Indonesian blue-tongued skink (Tiliqua gigas) with implications for the cost of belly-dragging in early tetrapods. Journal of Experimental Zoology – A (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1002/jez.2569

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu scinkovití na Wikimedia Commons
Taxon Scincidae ve Wikidruzích

[1] THORN, K. M.; HUTCHINSON, M. N.; LEE, M. S. Y.; BROWN, N. J.; CAMENS, A. B.; WORTHY, T. H. A new species of Proegernia from the Namba Formation in South Australia and the early evolution and environment of Australian egerniine skinks. S. rsos.201686, 201686. Royal Society Open Science [online]. 2021-02. Roč. 8, čís. 2, s. rsos.201686, 201686. Dostupné online. DOI 10.1098/rsos.201686. PMID 33972861. (anglicky)

[2] YIRKA, Bob. Why skinks that lost their legs evolved new ones. phys.org [online]. 2020-11-11 [cit. 2023-01-08]. Dostupné online. (anglicky)

[3] SZABO, Birgit; HOEFER, Sebastian; WHITING, Martin J. Are lizards capable of inhibitory control? Performance on a semi-transparent version of the cylinder task in five species of Australian skinks. S. 118. Behavioral Ecology and Sociobiology [online]. 2020-10. Roč. 74, čís. 10, s. 118. Dostupné online. DOI 10.1007/s00265-020-02897-y. (anglicky)

[1]

[2]

[3]