Tuchsové
Tuchsové nebo Tuhsové, (turecky Toxsı, ázerbájdžánsky Tuchsı, čínsky 突世 pchin-jinem tuši, obvyklou fonetikou: Tuhši) byl středověký název jednoho z deseti předních turkických kmenů. Původ Tuchsů se vysvětluje tím, že byly Turpanskou větví Tocharů. Tocharové žili v oblasti Tarimské pánve už asi od roku 1800 př. n. l. až do 2. století př. n. l., kdy je odtud z velké části vyhnali Asijští Hunové (Siung-nuové).[2]
Turpanští Tocharové vznikli z potomků Orchonských Turků a Jüe-č’ů. Chráněni pouští Taklamakan před stepními kočovníky, základy tocharské kultury přežily až do příchodu Wej-chejských (Orchon Uj-gur) přistěhovalců, kteří sem migrovali po kolapsu svého království (683) u řeky Orchon.[3] Nejpravděpodobnějším osudem Tocharů bylo, že byli asimilováni Ujgury, a mísili se do té doby, dokud většina současných Ujgurů v Tocharské zemi nedosáhla kavkazských rysů a také vzhledu.
Tuchsové v záznamech
[editovat | editovat zdroj]Etnicita Túránie se skládala ze symbiotického spojení populace baktrijských a indických osadníků s turkickými kočovníky, později v „Avestě“ nazývaných „Sairima“, „Saint“ a „Tachi“. Tachaeové, známí jako (Tachae, Tocharové, Tuchsové) jsou uváděni v „Dějinách“ od Hérodota (484 př. n. l.–425 př. n. l.), 5. až 7. století před jejich objevením se v Avestě.[4]
Zdroj „Mahábhárata“, uvádí Tochary (Tušar, Tuchar nebo Tochar) jako kmen Mlekča (Mleccha).[5] „Atharvavéda-Parišišta“ spojuje Tochary se Šaky (Skýty), Indo-Řeky (Jon, Javan), a Baktrijci (Bahlik).[5][6][7]
Gnaeus Pompeius Trogus (1. století př. n. l.) ve svém „Prologu“ v „Historiae Philippicae“ poznamenává, že Azové jsou vládcové Tocharů, i když tento text je někdy překládán jako "Asijští králové Tocharů".[8] Jejich jméno Tochar pochází pravděpodobně z turkického „Tauar“, jež nese význam „Horal“. „Tau“ - „hora“ a „ar“ - „muž“, „lid“, „kmen“ doslovně znamená „Tauar“ - „Horský lid“.
Tocharové se v Alanské konfederaci stali známými ze Strabónova (Στράβων; 64/63 př. n. l. - 24) díla „Geografica“ (dokončil je v roce 23), jako dynastický rod Azů a spolu s kmeny Subarů, Suvaro-bulharskou konfederací a Severů dobyli Baktrii.[9]
Podle čínských zdrojů byly Tocharové často identifikováni jako potomci, nebo alespoň blízko pokrevní a úzce souvisící s Jüe-č’i, a později, jako jejich předchůdci, pravděpodobně souviseli s Kušánskými národy.[10][11][12] Některé záznamy je popisují jako „lid s rudými vlasy a modrýma očima“.[13][video 1]
Na základě Turkického odkazu na Tochary v tvaru twqry - tukry, byly tocharské jazyky spojované s vládnoucí třídou Kušánů. Ale přesný vztah mezi mluvčími těchto jazyků je nejistý a někteří lingvisté považují pojmenování „tocharské jazyky“ za nesprávné. Prof. Aurel Stein tvrdí, že Tocharové (Tocharoi, Tokarai) byli větví Jüe-č’ů.[14] P.C. Bagchi si myslí, že Jüe-č’ové, Tocharové a Tušarové byli identičtí.[15]
V díle z 11. století, pod názvem „Divân-ı Lügati't-Türk“ (persky ديوان لغات الترك), Mahmúd Kašgarský zmiňuje kmeny žijící podél řeky Ili, jako jsou Jagmur-kar (Jaowu-ke), Tuchsı a Čugaj (Čjisy, Popou):
| „ | Jagmurkar, Tuchsı, Kypčak, Jabaku, Tatar, Kajı, Čumul a Oguz v souladu jednoho s druhým, slovo „kaijn-agažy“ někteří řeknou „kadıng-agažy“, a jiný „kajıng-agažy“. ... tato země (nahiyati-st bisyar-ni'mattar) je hezčí nežli domovina Čugajů. Jejich bohatstvím jsou ovce, kozy a z nich vyrobené kožešiny. Tuchsové žijí kočovným životem ve stanech, mají letní a zimní pastviny. Lazina (Az'ové?) a F.rachija (Tochar'ové?) jsou dvě plemena Tuchsů, které každé mají malé území se dvěma vesnicemi. Sujáb a Biglilig, jsou velké vesnice, hakanové (králové) jméno je „Inal Beg-tegin“. V Urkatu, v městě mezi dvěma vesnicemi Tuchsů žije jen velmi málo lidí, ale město je krásné a domácí jsou bohatí. |
“ |
| — Mahmud al-Kāshgharī, „Divân-ı Lügati't-Türk“ | ||
Arabský geograf Al-Marvazí v 12. století pozoruje v sestavě Karluků „devět kmenů“. Součástí karlucké konfederace byly kočovné a polokočovné kmeny Žety-su a jižního Kazachstánu: tři skupiny Čugajů: Čigilové, Barschanové a Chaladžové, tři skupiny Bulaků (Üč-Karlukové): Bulakové → (Karabölükové, Alkabölükové), Kök-erkinové a Čarukové [pozn. 1] a ještě Az-kiši a Tuchsové a zbytky Türgešů.[16] Dále uvádí, že jednou se spojili s Oguzy, kteří žili na jejich západních hranicích.
Historický vývoj
[editovat | editovat zdroj]
Proces turkické asimilace, byl paralelní s početnými jinými civilizacemi, včetně Médského, Parthského, Tocharského, Kušánského, Bulharského, Tabgačského a také Kipčackého etnika.
Vymřelé tocharské jazyky patří do skupiny indoevropských jazyků a mluvili jimi Tocharové v druhé polovině prvního tisíciletí. Jazykovědci je diferencovali na dvě varianty: na východotocharštinu, kterou mluvili Turpanští Tocharové s označením A (město Turfan), a západotocharštinu, kterou mluvili Kušánští Tocharové s označením B (město Kuča).
Zatímco tocharští mluvčí B byli více izolovaní od vnějších jazykových vlivů, začátkem 2. století př. n. l., Tocharští mluvčí A pravděpodobně přenesli svůj původní indoevropský jazyk do prototurkických jazyků (Ogurský → Lir nebo R a Oghuzský → Šahz nebo Turkic-i Kadim) přistěhovaleckým turkickým národům.[2][17] Později se tocharští mluvčí skupiny B stali Kušány a možná také íránskými kmeny Heftalitů (420 - 552), zatímco kočovné turkické kmeny byly poraženy Sásánovci a Turkuty, kteří je tlačili přes Hindúkuš a hory Pákistánu do severozápadní Indie.
I když Jagmurkarové společně s Čugaji a Karluky byli začleněni do Turkuckých kaganátů (552 - 744) a byli nuceni snášet jejich nadvládu, půl století po zániku Západoturkuckého kaganátu se Tocharové čili Tuchsové stali jedním z kmenů Türgešů (699 - 766) obývajících Jeti-su (Sedmiříčí). Türgešové, poněkud zkreslený a možná trochu redukovaný tvar „Türk-kiši“, (tj. Turečtí-lidé) byli v čínských análech nazýváni, „Jüe-ži“ → Jüe-č’. Pozůstávali z několika menších a dvou větších kmenů jako: Tachsi (Tuchsové, Tocharové) a Asi (Azové, Aziáni)[pozn. 2], a byli stejně neoddělitelní jako Tocharové a Azové během územního zisku Baktrie v roce 150 př. n. l.[18]
V roce 756 se tyto tři kmeny sloučily a vytvořením Karluckého jabguluku (756 - 840) převzaly vládu v Jeti-su jež trvala až do roku 940. Obyvatelstvo podmaněné Karluky nebylo etnicky jednotné, vedle íránojazyčných Sogdů zahrnovalo také obyvatele severoíránského původu, mezi nimi i imigranty ze zemí Blízkého východu, Mongolska atd. Toto společenství zahrnovalo i několik jiných, většinou polousedlých kmenů. Vedle kočovných tureckých kmenů žili v říši i Tuchsové.[19] U nich ale dochází k postupné turkizaci.[pozn. 3] Kolem roku 800 se všichni tocharští mluvčí, kteří zde zůstali, přizpůsobili ujgurským kmenům, a indoevropský jazyk Tocharů byl nahrazen turkickým jazykem.[2][20]
L. Potapov se v Altaji v současné době setkal s lidmi jako Dieti-As, tak Terc-As, Bailaga a opět Tachsi.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Video
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Čaruklugové byli podle Mahmúda Kašgarského do roku 1055 součástí historicky primárních 24 turkomanských kmenů Oguzštích Turků
- ↑ Azové jsou pravděpodobně shodní s lidmi, zmíněnými v slavných “Orchonských runových záznamech“, z roku 730 jako “AZ“)
- ↑ turkizace je sociologický proces kulturní změny ve kterém se něco ne-turkické stává Turkizováno. Je to specifická forma kulturní asimilace, která často zahrnuje jazykovou asimilaci
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ "The Rabatak inscription"
- ↑ a b c Watson, Burton. Trans. 1993. Records of the Grand Historian of China: Han Dynasty II. Translated from the Š'-ťi of S’-ma Čchien. Chapter 123: "The Account of Ta-jüan," Columbia University Press. Revised Edition. ISBN 0-231-08166-9; ISBN 0-231-08167-7 (pbk.), p. 234.
- ↑ "The mystery of China's celtic mummies" . The Independent August 28, 2006 . Retrieved 2008-06-28
- ↑ Azgar MukhamadievTuranian WritingArticle “Turanian Writing”, in the book “Problems Of Linguoethnohistory Of The Tatar People” (Kazan, 1995. pp. 36-83)
- ↑ a b Ed Bolling a Negelein, 41.3.3.
- ↑ Michael Witzel, AV-Par, 57.2.5, CF persica -9, 1980, s. 106.
- ↑ Brahmánda Purana 27.46-48.
- ↑ Note - name of author and article needed here - Indian Historical Quarterly, 1963, p. 227 (V.30-31 1954 - 1955).
- ↑ Levina L.M., Ethno-cultural history of Eastern Aral Sea region. 1st millennium BCE - 1 millennium CE // Moscow, 1996, ISBN 5-02-017901-9
- ↑ Mallory (2006), p. 35
- ↑ "According to some, they were the Tocharians, "Tokharoi", of Classical Antiquity", Roux, p.90
- ↑ Through the Jade Gate to Rome: A Study of the Silk Routes during the Later Han Dynasty, 1st to 2nd Centuries CE, pp. 310–312. (2009). John E. Hill. BookSurge, Charleston, South Carolina. ISBN 978-1-4392-2134-1.
- ↑ "The 3,800-year-old Europoid mummies of China, the bringers of Buddhism to Asia?" by James Mayfield Archivováno 17. 10. 2011 na Wayback Machine. (Chairman, European Heritage Library)
- ↑ Kalhaṇa's Rājataraṅgiṇī: A Chronicle of the Kings of Kaśmīr.(1900). Translated and annotated by MA Stein . Reprint (1979): Motilal Banarsidass, Delhi. Vol. BK. I, 169-170, s. 30-31
- ↑ Bagchi, P. C. India and Central Asia, 1955, p. 24
- ↑ Sinor, Vgl. „The Cambridge History of Early Inner Asia“-„Cambridge dějiny Rané Vnitřní Asie“, s. 354-7. (anglicky)
- ↑ Winter, Werner. Roku 1998. "Tocharian." V Ramat, Anna Giacalone a Paolo Ramat (eds). Indo-evropské jazyky, 154-168. London: Routledge.
- ↑ html[nedostupný zdroj]
- ↑ Hudud al-'Alam, The Regions of the World
- ↑ The Takla Makan Mummies [online]. PBS [cit. 2008-01-17]. Dostupné online.
Související články
[editovat | editovat zdroj]- Seznam turkických dynastií a zemí
- Jüe-č’
- Ograkové
- Azové
- Azové (starověk)
- Tocharové
- Čaruklugové
- Insignie prezidenta Turecka
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Golden Peter Benjamin An Introduction to the History o the Turkic Peoples, 1992, Wiesbaden, Otto Harrassowitz, 2012, 494 s. ISBN 978-3-447-03274-2, S. 199-201. (anglicky)
- Hudud al-'Alam, The Regions of the World A Persian Geography, 372 A. H. - 982 A. D. Archivováno 27. 7. 2020 na Wayback Machine. translated and explained by V. Minorsky (Oxford UP, London, 1937)
- The culture of the Xinjiang region Ma Yong a Wang Binghua, The dawn of civilization: earliest times to 700 B. C.[nedostupný zdroj] Editor: Jams Harmatta Co-editors: B. N. Puri and G. F. Etemadi UNESCO Publishing
- History of civilizations of Central Asia Volume II, Ma Yong a Wang Binghua, The development of sedentary and nomadic civilizations: 700 B. C. to A. D. 250.[nedostupný zdroj] Editor: Jams Harmatta Co-editors: B. N. Puri and G. F. Etemadi UNESCO Publishing ISBN 81-208-1408-8
- Levina L. M., Ethno-cultural history of Eastern Aral Sea region. 1st millennium BCE - 1 millennium CE // Moscow, 1996 ISBN 5-02-017901-9
- History of civilizations of Central Asia Vol 2 /p209-225Ru.htm
- Hudud al-'Alam, The Regions of the World
- "The Rabatak inscription"[nedostupný zdroj] claims that in the year 1 Kanishka I's authority was proclaimed in India, in all the satrapies and in different cities like Koonadeano (Kundina), Ozeno (Ujjain), Kozambo (Kausambi), Zagedo (Saketa), Palabotro (Pataliputra) and Ziri-Tambo (Janjgir-Champa). These cities lay to the east and south of Mathura, up to which locality Wima had already carried his victorious arm. Therefore they must have been captured or subdued by Kanishka I himself." "Ancient Indian Inscriptions", S. R. Goyal, p. 93. See also the analysis of Sims-Williams and J.Cribb, who had a central role in the decipherment: "A new Bactrian inscription of Kanishka the Great", in "Silk Road Art and Archaeology" No4, 1995–1996. Also Mukherjee B.N. "The Great Kushanan Testament", Indian Museum Bulletin.
