Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Bakalářská diplomová práce 2011 Petra Kaňáková Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Sdružená uměnovědná studia Petra Kaňáková Ideologické praktiky v české kinematografii: Třicet případů majora Zemana Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Marika Kupková 2011 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ……………………………………………… Podpis autora práce 2 Poděkování Děkuji Mgr. Marice Kupkové za odborné vedení, vstřícný přístup a cenné rady, které mi ve zpracování tohoto tématu velmi pomohly. Rovněž děkuji pracovníkům Národního archivu a Archivu bezpečnostních složek. 3 Obsah Úvod............................................................................................................................................5 1. Spolupráce televize, armády a ministerstva vnitra..................................................................7 1.2. Ústřední redakce armády, bezpečnosti a brannosti Československé televize.................7 1.2. Tiskový odbor ministerstva vnitra.................................................................................10 2. Vznik seriálu Třicet případů majora Zemana........................................................................12 2.1. Ideové předobrazy seriálu.............................................................................................12 2.2. Poradci z ministerstva vnitra.........................................................................................16 2.3. Pět případů majora Zemana...........................................................................................18 2.4. Politický seriál...............................................................................................................19 2.5. Natáčení.........................................................................................................................22 3. Díly z „krizového období“....................................................................................................23 3.1. Klauni............................................................................................................................25 3.2. Hrdelní pře — Štvanice.................................................................................................26 3.3. Studna............................................................................................................................29 Závěr.........................................................................................................................................31 Resumé......................................................................................................................................34 Summary...................................................................................................................................34 Bibliografie...............................................................................................................................35 Literatura..............................................................................................................................35 Prameny................................................................................................................................36 Internetové zdroje.................................................................................................................36 Filmografie................................................................................................................................37 4 Úvod Cílem mé práce Ideologické praktiky v české kinematografii: Třicet případů majora Zemana je postihnout, jak zasahovala státní moc do tohoto seriálu v jednotlivých fázích jeho výroby. Na základě provedení analýzy a komparace archivních materiálů bude možné odpovědět na otázku, zda vznikl seriál na objednávku Federálního ministerstva vnitra. Záměrem mého výzkumu je také zjistit vliv státní moci na vznik televizního seriálu Třicet případů majora Zemana. Soustředit se budu především na díly z takzvaného „krizového období“, tedy Pražského jara a následné „konsolidace“ — Klauni (zobrazující rok 1967), Štvanice (1968) a Studna (1969). Archivní prameny, které je třeba k bádání využít, budu čerpat z Národního archivu v Praze a především v Archivu bezpečnostních složek, který rovněž sídlí v Praze. V Národním archivu prostuduji Ideové plány Československé televize ze 70. let. V Archivu bezpečnostních složek lze nalézt velké množství pramenů o tiskovém odboru a tři obsáhlé složky schraňující materiály, které se týkají seriálu Třicet případů majora Zemana. Tyto složky nejsou dosud zpracovány, přesto v nich lze nalézt obrovské množství cenných informací o seriálu a to zejména se zaměřením na úlohu, jakou ve vzniku seriálu hrál tiskový odbor ministerstva vnitra. Krom archivních pramenů budu vycházet také z knihy Major Zeman s podtituly Zákulisí vzniku televizního seriálu a Propaganda nebo krimi?, kterou napsal Daniel Růžička. Publikace Major Zeman: zákulisí vzniku televizního seriálu: propaganda nebo krimi? je přínosná zejména tím, že jsou v ní otištěny či doslovně přepsány některé zajímavé dokumenty, které lze nalézt pouze v osobních archivech. Zaměstnanec České televize Daniel Růžička, který se „majorem Zemanem“ nejvíce zabývá, se rovněž podílel na studii Kolorovaný obraz komunistické minulosti: vznik, natáčení a uvedení Třiceti případů majora Zemana, ze které budu ve své práci vycházet. Vznikem seriálu Třicet případů majora Zemana se ještě zabývá studie Jak se točil seriál „Třicet případů majora Zemana“, kterou najdeme ve Sborníku Archivu Ministerstva vnitra. Zajímavé informace je možné též nalézt v článcích Československá televize a politická moc 1953–1989 Jarmily Císařové, Cenzura československého filmu a televize v letech 1953–1968 Milana Bárty a Nástup normalizace ve filmovém studiu Barrandov Štěpána Hulíka. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy a nástupu Gustáva Husáka do funkce prvního tajemníka KSČ propuká normalizace. Program normalizace, který vyhlásilo stranické a vládní 5 vedení, zahrnoval i výměnu stranického aparátu a prověrky pracovníků, při níž muselo KSČ opustit bezmála půl milionu členů. Prověrkám a čistkám se nevyhnula ani československá kinematografie:1 řada umělců měla zakázáno vykonávat svou práci, mnoho filmů bylo staženo z distribuce a československý film se ocitl pod přísným dohledem stranického aparátu. Protože hlavním kvalifikačním předpokladem byla stranická legitimace, otevřela se cesta k moci prospěchářům a lidem netalentovaným. Do kinematografie se částečně vrátila rétorika padesátých let, „včetně normativní estetiky socialistického realismu.“ Během dvaceti let normalizace klesal jak počet kin, tak i návštěvnost. Během takzvané „konsolidace“, která probíhala v letech 1969 až 1971, sice docházelo ke kádrovým čistkám avšak stále doznívala nálada šedesátých let. Období od roku 1972 do roku 1977 můžeme nazvat obdobím „ofenzivní normalizace“, v němž kinematografie měla sloužit pracujícímu lidu a ideová funkce měla navrch před funkcí uměleckou. Ve filmech tohoto období se uplatňovaly postupy stalinistické estetiky, přičemž jejich řemeslná úroveň klesala. Právě v tomto období vznikají snímky věnované Pražskému jaru: filmy Karla Steklého Hroch (1973), Za volantem nepřítel (1974), Tam, kde hnízdí čápi (1975), drama Vojtěcha Trapla Tobě hrana zvonit nebude (1975) a veselohra Václava Vorlíčka Bouřlivé víno (1976). Vznikají také filmy, které mají rehabilitovat činnost represivních složek.2 Na televizní obrazovky a filmová plátna se dostávají noví hrdinové: „příslušníci Veřejné bezpečnosti a STB, agenti rozvědek, představitelé stranického aparátu, předsedové JZD, soudruzi, kteří nezakolísali v „krizových“ letech…“3 Většina autorů se shoduje, že během normalizace došlo k neuvěřitelnému poklesu úrovně filmové tvorby.4 Výjimku tvořily některé filmy pro děti a snímky režisérů jakými byli mimo jiné Věra Chytilová či Jiří Menzel. Jaromír Blažejovský ovšem zdůrazňuje, že se sice očekávalo, že po listopadu 1989 budou dominovat především české filmy šedesátých let. „Praxe televizních stanic však ukázala, že právě ve filmech z doby normalizace, a nikoli v tvorbě ze šedesátých let nachází publikum nejvíce zábavy a diváckého požitku. Na obrazovkách běží týden co týden lepší i horší komedie, kriminální filmy i propagandistické seriály z oné doby.“5 1 O prověrkách ve Filmovém studiu Barrandov viz. HULÍK, Štěpán. Nástup normalizace ve filmovém studiu Barrandov [online]. Iluminace, 2010, roč. 22, č. 2, s. 47–66, [cit. 2011-04-15]. Dostupné z . 2 BLAŽEJOVSKÝ, Jaromír. Čas sluhů: Česká kinematografie v období normalizace (1969-1989). In Český filmový plakát 20. století. [Brno]: Moravská galerie, 2004. 3 Český hraný film V: 1971–1980. Praha: Národní filmový archiv, 2007, s. 9. 4 Srov. BLAŽEJOVSKÝ, Jaromír. Čas sluhů. Op. cit. Český hraný film V. Op. cit., s. 9. HULÍK, Štěpán. Nástup normalizace ve filmovém studiu Barrandov. Op. cit., s. 58. 5 BLAŽEJOVSKÝ, Jaromír. Čas sluhů. Op. cit. 6 1. Spolupráce televize, armády a ministerstva vnitra Seriál Třicet případů majora Zemana byl již od počátku koncipován jako propagandistický seriál. Měl mapovat historii československého komunistického bezpečnostního sboru, který se již od padesátých let „snažil před veřejností prezentovat jako bezpečnostní složka nového „lidového“ typu, která jedná nikoliv „policejně“ (toto označení neslo v dobovém kontextu pejorativní nádech), ale především politicky a přesto s vysokou odbornou způsobilostí.“6 Seriál vznikl v úzké spolupráci s Tiskovým odborem sekretariátu ministra vnitra ČSSR. Připravila jej Ústřední redakce armády, bezpečnosti a branosti Československé televize. 1.2. Ústřední redakce armády, bezpečnosti a brannosti Československé televize Od roku 1953 Československá televize a rozhlas spolupracovaly s Hlavní politickou správou Ministerstva národní obrany. Tato spolupráce byla v roce 1958 oficiálně stvrzena smlouvou, „která ukládala armádní a branné redakci seznamovat diváky s úspěchy armády, pomáhat posilovat obranyschopnost vlasti či uvádět vystoupení armádních uměleckých těles v programu ČST.“7 Náčelníkem redakce byl armádní důstojník, v armádních redakcích působili kromě vojáků z povolání také příslušníci ministerstva vnitra, aby zajišťovali propagaci svého resortu. Přijetí civilních pracovníků podléhalo schválení Hlavní politické správy Ministerstva národní obrany. 1. ledna 1971 byly tyto redakce nahrazeny na základě smlouvy mezi Československou televizí a Hlavní politickou správou Československé lidové armády Hlavní redakcí armády, brannosti a bezpečnosti, která měla spolupracovat s armádami Varšavské smlouvy a informovat o jednotkách ministerstva vnitra, Střední skupiny sovětských vojsk na našem území a Lidových milicí. Roku 1975 byla redakce přejmenována na Ústřední redakci armády, bezpečnosti a brannosti, její osazenstvo tvořili vedle armádních důstojníků a civilního technického personálu také důstojníci SNB v tzv. placené záloze.8 Přestože dlouholetým šéfredaktorem televizní redakce byl zástupce armády, plk. PhDr. Miloslav Broumský, místo jeho zástupce obsazoval příslušník ministerstva vnitra. 6 BLAŽEK, Petr — CAJTHAML, Petr — RŮŽIČKA, Daniel. Kolorovaný obraz komunistické minulosti: vznik, natáčení a uvedení Třiceti případů majora Zemana. In KOPAL, Petr (ed.). Film a dějiny. Praha: Lidové noviny, 2004, s. 280. 7 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Československá televize a politická moc 1953–1989 [online]. Soudobé dějiny, 2002, č. 3–4, s. 533–534, [cit. 2011-03-24]. Dostupné z . 8 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman: zákulisí vzniku televizního seriálu: propaganda nebo krimi? Praha: Práh, 2005, s. 26. 7 V době příprav seriálu Třicet případů majora Zemana tuto funkci zastával bývalý dlouholetý příslušník StB, Václav Červený, přeřazený z prestižního úseku rozvědky kvůli svým „politickým naivním názorům“ v období srpnové okupace.9 Hlavním úkolem redakce bylo přispívat k „objasňování zásad vojenské a bezpečnostní politiky strany, prohlubování zodpovědnosti občanů za obranu socialistické vlasti, zvyšování bojové pohotovosti Československé lidové armády a dodržování zákonů chránících naše společenské zřízení i zájmy každého občana.“10 Podobná slova najdeme v podstatě v každém Ideově tematickém plánu Československé televize. Ústřední redakce armády, bezpečnosti a brannosti měla dále „prohlubovat kvalitu a účinnost všech pořadů redakce při formování marxisticko-leninského světového názoru a komunistického přesvědčení, při výchově třídně uvědomělých a přesvědčených budovatelů a obránců socialistické vlasti a ochránců jejích zákonů. Věnovat zvýšenou pozornost výchově k činorodému vlastenectví, proletářskému a socialistickému internacionalismu. Posilovat důvěru v KSČ, rozvíjet aktivní podporu její marxisticko-leninské politiky, věrnost našim spojeneckým svazkům se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi. (…) Bojovat proti všem projevům buržoazní ideologie, revizionismu, oportunismu a ideologické diverzi. (…) Na tomto základě vychovávat k třídní nenávisti a k vysoké politické bdělosti a ostražitosti.“11 a v neposlední řadě „popularizovat spolupráci a upevňovat bojovou družbu armád, bezpečnostních sborů a branných organizací členských států Varšavské smlouvy, zvláště našich a sovětských a soustavně se zabývat brannou výchovou obyvatelstva v organizacích jednotného branného systému státu. (…) k plnění svých úkolů musí ÚRABB využívat různých typů televizních pořadů, především žánrů publicistických a dokumentárních, navrhovat do vysílání (…) přenosy, které budou vhodně popularizovat činnost Veřejné bezpečnosti. Pořady dramatické a zábavné připravovat zásadně ve spolupráci, případně s koprodukci s příslušnými odbornými redakcemi.“12 Ústřední redakce armády, bezpečnosti a brannosti měla v rámci Československé televize autonomní postavení. Při plnění svých úkolů vycházela z programových plánů vedení Československé televize, usnesení orgánů ÚV KSČ, z rozkazů, nařízení a směrnic Federálního ministerstva národní obrany, Federálního ministerstva vnitra a Hlavní politické správy Československé lidové armády, které se vyjadřovaly ke každoročnímu Ideově 9 BLAŽEK, Petr — CAJTHAML, Petr — RŮŽIČKA, Daniel. Kolorovaný obraz komunistické minulosti. Op. cit, s. 282. 10 Národní archiv, f. KSČ-ÚV-10/10, sv. 1, ar.j. 4, bod 2, Ideově tematický plán Československé televize na rok 1976–77. 11 Národní archiv, f. KSČ-ÚV-10/10, sv. 2, ar.j. 8, bod 2, Ideově tematický plán na leta 1978–1979. 12 Národní archiv, f. KSČ-ÚV-10/10, sv. 1, ar.j. 4, bod 2. 8 tematickému plánu redakce a úkolovaly své příslušníky „vysazené“ do redakce. Hlavním řídícím pracovištěm redakce byl tiskový odbor sekretariátu ministerstva vnitra.13 13 BLAŽEK, Petr — CAJTHAML, Petr — RŮŽIČKA, Daniel. Kolorovaný obraz komunistické minulosti. Op. cit, s. 282. 9 1.2. Tiskový odbor ministerstva vnitra V květnu 1955 vzniklo centrální Tiskové a informační oddělení. V roce 1964 bylo nahrazeno dvoučlennou propagační skupinou, která působila při sekretariátu ministra vnitra. Tato skupina koordinovala propagační činnost jednotlivých rezortních správ ve sdělovacích prostředcích, což se ukázalo jako nevyhovující a uvažovalo se o návratu k centralizaci. Vzhledem k diskreditaci Státní bezpečnosti, kterou přinesl rok 1968, bylo nutné reorganizovat dosavadní systém propagace. Na činnost Tiskového a informačního oddělení od poloviny roku 1969 navázalo Tiskové oddělení při sekretariátu ministra vnitra ČSSR. To bylo o rok později nahrazeno Tiskovým odborem FMV, které zůstalo začleněno v sekretariátě ministra vnitra ČSSR. Bylo řízeno rozkazy a nařízeními ministra a náčelníka sekretariátu a jeho úkolem bylo zabezpečovat propagační a publicistickou činnost o úkolech a výsledcích práce SNB a zpracovávat jeho historii. V roce 1977 byl tiskový odbor začleněn do Správy pro politickovýchovnou, vzdělávací, kulturní a propagační činnost s krycím názvem IX. správa FMV jako součást 4. odboru (odbor sdělovacích prostředků, propagační a kulturně výchovný).14 V sedmdesátých letech byl odbor personálně obsazen především bývalými příslušníky StB, kteří nemohli kvůli prohřešku vlastnímu, či příbuzných zůstat v „operativě“, a v jeho čele stál muž s dlouholetou praxí vedoucího cenzora, plukovník Jan Kovář, který v padesátých a šedesátých letech působil jako zástupce náčelníka Hlavní správy tiskového dohledu. Od roku 1967 do poloviny roku 1968 byl náměstkem ředitele Ústřední publikační správy, nástupkyně Hlavní správy tiskového dohledu. Po obsazení Československa pěti armádami Varšavské smlouvy se podílel na rozšiřování okupantských tiskovin a pod pseudonymy Karel Janík a Ota Staník publikoval lživé články o představitelích reformního proudu KSČ.15 „Tiskový odbor seznamuje veřejnost prostřednictvím sdělovacích prostředků o nejdůležitějších úkolech, rozhodnutích a stanoviscích ministerstva. (…) v součinnosti s tiskovými orgány na součástech a útvarech MV se podílí na výběru a přípravě podkladových materiálů, které by mohly být vhodnou formou využity ve sdělovacích prostředcích k odhalování záměrů pravicových a protisocialistických sil a účinně přispívaly 14 Podle Daniela Růžičky se tak stalo v říjnu 1977, kdežto podle Jiřiny Dvořákové byl Tiskový odbor začleněn pod IX. správu FMV 1. ledna 1977. Srov. RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 13. DVOŘÁKOVÁ, Jiřina. Jak se točil seriál "Třicet případů majora Zemana" [online]. Internetový sborník Archivu ministerstva vnitra, 2003, roč. 1, s. 91, [cit. 2011-03-24]. Dostupné z . 15 BLAŽEK, Petr — CAJTHAML, Petr — RŮŽIČKA, Daniel. Kolorovaný obraz komunistické minulosti. Op. cit, s. 282. 10 v boji proti antikomunistické propagandě.“16 16 Archiv bezpečnostních složek, f. IX. správa FMV — IV. odbor, i.j. 466, Organizační řád tiskového odboru FMV 1971. 11 2. Vznik seriálu Třicet případů majora Zemana 2.1. Ideové předobrazy seriálu „Po celou dobu existence totalitního režimu se ministerstvo vnitra snažilo prostřednictvím sdělovacích prostředků propagandisticky působit na veřejnost: a to veřejnobezpečnostně — tedy pravidelným poskytováním tiskového servisu o aktuální bezpečnostní situaci; a státobezpečnostně — šlo o propagandu činnosti StB a o prevenci proti vyzrazování státního tajemství či omezení emigrace. Státní bezpečnost také velmi často využívala sdělovací prostředky k rozšiřování dezinformací, tedy nepravdivých nebo účelově upravených informací, které měly „protivníka“ zmást.“17 Ještě větší úsilí vyvinulo ministerstvo vnitra po roce 1968, kdy byla po veřejné kritice Státní bezpečnosti v roce 1968 a po nasazení Veřejné bezpečnosti proti demonstrantům v srpnu 1969, značně otřesena důvěra veřejnosti v bezpečnostní aparát. (Například v roce 1970 bylo v Československé televizi odvysíláno „15 televizních filmů s bezpečnostní tématikou“ a „7 televizních filmů odhalující pravicově oportunistické a protisocialistické živly a jejich činnost v letech 1968–1969.“)18 Ideálním nástrojem k tomuto účelu byla detektivka či špionážní příběh. „Účinek a přitažlivost úderných příběhů zvyšovalo jejich zasazení do konkrétní dobové a společenské situace a použití skutečných motivů z bezpečnostní praxe.“19 Možný předobraz seriálu Třicet případů majora Zemana můžeme vidět v nerealizovaných návrzích ze začátku sedmdesátých let. V úkolech tiskového odboru ministerstva vnitra Československé socialistické republiky na rok 1971 se totiž objevuje následující zadání: „Připravit k vysílání televizní dokumentární 10 dílný seriál o úspěšné činnosti pracovníka čs. zpravodajské služby.“ Děj seriálu se měl odehrávat v letech 1937 až 1966.20 Stejná formulace se nachází i v zadání úkolů na další rok. Seriál dostává název Před frontou a počet jeho dílů se zvyšuje na třináct.21 V plánu tiskového odboru na rok 1971 nacházíme úkol, který má ještě blíže ke koncepci pozdějšího seriálu Třicet případů majora Zemana: „Připravit podklady pro natáčení seriálu kriminalistických filmů. (Vybrané nejzávažnější a nejzajímavější případy čs. kriminalistů od roku 1945). Scénáře zpracují spisovatelé J. Marek, R. Kalčík a natočí filmový 17 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 12. 18 Archiv bezpečnostních složek, f. A2/3, i.j. 321, Hodnotenie propagačnej činnosti tlačového odboru MV ČSSR v roku 1970 a zameranie práce tlačového odboru na rok 1971. Hlavné zameranie časopisu Signál v roku 1971. 19 BLAŽEK, Petr — CAJTHAML, Petr — RŮŽIČKA, Daniel. Kolorovaný obraz komunistické minulosti. Op. cit, s. 280. 20 Archiv bezpečnostních složek, f. A2/3, i.j. 321. 21 Archiv bezpečnostních složek, f. A2/3, i.j. 419, Hodnotenie propagačnej činnosti tlačového odboru Sekretariátu FMV za rok 1971 a plán jeho práce na rok 1972. 12 štáb pod vedením režiséra Vl. Čecha.“22 Podle Jiřiny Dvořákové se však záměr „vytvořit několikadílný televizní seriál, jehož „… hlavním obsahem budou příběhy příslušníka SNB v jednotlivých etapách vývoje naší socialistické společnosti“ poprvé objevil až „v roce 1973 jako jeden z bodů dokumentu s názvem „Hlavní úkoly tiskového odboru sekretariátu FMV do XV. sjezdu KSČ“.“23 Ovšem už v druhé polovině roku 1972 přišel redaktor Hlavní redakce armády, brannosti a bezpečnosti a dlouholetý příslušník Sboru národní bezpečnosti major Leoš Jirsák s neupřesněným nápadem na hraný seriál kriminálních případů. Na námětu začal společně pracovat se známým pražským kriminalistou majorem Václavem Kocourkem a se spisovatelem, scénáristou a režisérem Jaroslavem Šiklem, který měl ke kriminalistice blízko. V šedesátých letech se autorsky podílel na velmi oblíbených televizních publicistických pořadech Kriminální archiv, Kriminalistická laboratoř a Kriminalistické případy, které vznikly na zakázku StB a ministerstva vnitra.24 20. října 1972 předložili Jaroslav Šikl a major Jirsák šéfredaktorovi Hlavní redakce armády, brannosti a bezpečnosti návrh na televizní seriál Dvacet osm kriminálních případů, podle kterého měl být natočen seriál dvaceti osmi kriminálních případů, jež by byly „nepatetickou oslavou bezpečnostní práce“. „V roce 1973, kdy autoři předpokládají, že by první díly serialu spatřily světlo obrazovky, uplyne dvacet osm let trvání svobodného, demokratického Československa. Na historii těchto let se můžeme dívat z nejrůznějších pozic: Můžeme ji dokumentovat rozvojem průmyslu, můžeme ukazovat jak šla léta v našem zemědělství — ale — a to je podstata tohoto serialu, můžeme ji také ukazovat na práci naší bezpečnosti, v tomto případě její kriminální služby. Protože růst a změny ve skladbě kriminální činnosti a pochopitelně změna také forem boje našich kriminalistů — a to je také kus historie našeho státu. Tento seriál by si kladl za cíl ukázat dvacet osm let boje československých kriminalistů proti nejrůznějším formám protispolečenské činnosti.“ Přičemž autoři chtěli stvořit nového hrdinu, kterého podle nich televize potřebovala jako sůl. „Hrdinu, který by k obrazovce lákal miliony diváků, hrdinu, který by se stal vzorem naší mládeže. A kdo jiný by měl být takovým hrdinou /kterého naše televize ještě doposavad nikdy nevytvořila/ než příslušník naší bezpečnosti — kriminalista. Autoři by chtěli vytvořit typ hrdiny, který v roce 1945 jako mladý muž reaguje na výzvu strany a vstupuje do bezpečnostního aparátu. Aktivní, 22 Archiv bezpečnostních složek, f. A2/3, i.j. 321. 23 DVOŘÁKOVÁ, Jiřina. Jak se točil seriál „Třicet případů majora Zemana“. Op. cit., s. 91. 24 BLAŽEK, Petr — CAJTHAML, Petr — RŮŽIČKA, Daniel. Kolorovaný obraz komunistické minulosti. Op. cit, s. 283. 13 dynamický hrdina. Zbavený administrativních přívažků /tak tedy trochu idealizovaný/ člověk, který se nebojí riskovat a dovede se postavit nepříteli tváří v tvář, dovede se servat i střílet. Moderní, aktivní hrdina…“ Leoš Jirsák a Jaroslav Šikl v závěru svého návrhu zdůrazňovali, „že půjde o dobrodružnou tématiku,“ kterou chtěli zacelit „dramaturgické mezery, kterou čs. televize v tomto žánru má.“25 15. prosince 1972 se nad návrhem konala porada svolaná šéfredaktorem armádní a bezpečnostní redakce Československé televize plukovníkem Miloslavem Broumským. Schůzky se zúčastnili náčelník tiskového odboru plukovník Jan Kovář, jeho zástupce podplukovník Adolf Gruber a dramaturgové Hlavní redakce armády, brannosti a bezpečnosti major Vladimír Fiala a Jiří Procházka.26 „Námět se prý všem líbil a v zásadě byl přijat. Spojení s majorem Kocourkem a jeho případy se zdálo být jednostranné, a tak bylo rozhodnuto, že námět bude v krátké době dopracován a znovu předložen. K autorské spolupráci byl přizván redakční dramaturg Jiří Procházka. Plukovník Kovář slíbil, že jeho odbor dodá tvůrcům podklady, přidělí odborného poradce a osobně napomůže s prosazením námětu ve vedení Československé televize.“27 S příchodem Jiřího Procházky do tvůrčího týmu se z původně kriminalistického seriálu, kde angažovaný přístup byl nutný pouze k prosazení seriálu do výroby, stal seriál ryze politický. „Změna byla výsledkem diskusí, které se v době přepracování námětu vedly na tiskovém odboru, v HRABB a podle pamětníků i na kulturním oddělení ÚV KSČ (což ale není nikde písemně doloženo).“28 Jiří Procházka, který se svou ochotnou prací pro bezpečnostní redakci Československé televize29 snažil odčinit své reformní provinění z roku 1968, za něž byl v roce 1970 vyloučen ze strany,30 se v roce 1992 pokoušel svůj svůj podíl na zpolitizování seriálu značně zlehčit. V článku Definitivní konec majora Zemana vzpomínal: „V armádní redakci vytvářeli tehdy cyklus Pachatel neznámý. Schematicky a mizerně. Navrhoval jsem jednotlivé příběhy zdramatizovat, udělat z nich povídky. Začali jsme nad tím dumat spolu s Leošem Jirsákem. Sice neuměl psát zato znal stovky historek a případů. Jednou říká: „Mohli bychom udělat sérii mírně inscenovaných autentických detektivek, tak po dvaceti 25 Osobní archiv Jana Šikla, Návrh na televizní seriál Dvacet osm kriminálních případů. Doslovný přepis viz. RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 124–126. 26 BLAŽEK, Petr — CAJTHAML, Petr — RŮŽIČKA, Daniel. Kolorovaný obraz komunistické minulosti. Op. cit, s. 283. 27 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 15. 28 Ibid., s. 16. 29 Ochotně patrně nepracoval jen pro bezpečnostní redakci. Ačkoliv po revoluci důrazně popíral jakoukoli spolupráci se státní bezpečností, byl od 18. července 1972 evidován jako agent StB s krycím jménem JACEK. Viz. RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 83; 108. 30 ŠIŠKA, Miroslav. Křížový výslech spisovatele Jiřího Procházky: Definitivní konec majora Zemana. Rudé právo, 18. ledna 1992, roč. 2, č. 15, s. 4. 14 minutách.“ Hezký nápad, ale to nám nepovolí, namítám. My musíme přijít s velkým falcem! Sepíšeme závazek, že těch detektivek k 30. výročí osvobození republiky uděláme třicet. Možná to sežerou a dají nám na to prachy. Nazvali jsme je Třicet případů majora X. Vedení televize i ministerstvo vnitra posléze tento závazek skutečně přijaly. Přiklepli to pak i na ÚV.“31 Ideový návrh seriálu Třicet slavných případů majora X předložil Jiří Procházka spolu s Jaroslavem Šiklem a Leošem Jirsákem v lednu 1973 vedení armádní a bezpečnostní redakce. Počet dílů byl zvýšen na třicet, protože „rok 1975 bude i rokem třicátého výročí naší republiky. A co víc: s tímto rokem bude také svázáno třicáté výročí formování a budování naší nové socialistické bezpečnosti, orgánu státní moci, který vždy stál věrně po boku Komunistické strany Československa a lidu této země. Chceme si dát tedy závazek oslavit toto velké výročí naší země seriálem, jehož hrdinou by byl právě příslušník naší bezpečnosti, člověk, který oněch třicet let bojů o novou republiku prožil v tvrdé službě, v třídních i společenských zápasech, které formovaly jeho charakter a jeho lidský profil.“ Na obrazovky chtěli přivést „aktivního, dnešního, a přitom stejně atraktivního, přitažlivého hrdinu“ srovnatelného s polským kapitánem Klosem, který by zastínil americké, anglické a francouzské policisty, a zabránit tak tomu, „aby nám z mládeže rostli jen nedbale žvýkající zabijáci americké „drsné“ školy.“ „Chceme tedy napsat a natočit třicet půlhodinových kriminálních a bezpečnostních případů — vždy s jedním uzavřeným příběhem — spojených postavami našeho majora a jeho pomocníka. Půjde tedy o příběhy hrané, přesto však chceme v nich využít i autentické materiály dokumentární, charakterisující dobu a události (jak z tisku, tak z kriminalistických archívů, filmů a žurnálů), protože chceme, aby to byl seriál ve své autentičnosti přesvědčivý a v dobrém slova smyslu i politický, s jasným propagandistickým a stranickým posláním.“32 31 Ibid., s. 4. 32 Archiv programových fondů ČT, f. RED 541, i.j. 4534, Ideový návrh seriálu Třicet slavných případů majora X. Doslovný přepis viz. RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 128–131. 15 2.2. Poradci z ministerstva vnitra Návrh seriálu byl projednán se šéfredaktorem Hlavní redakce armády, brannosti a bezpečnosti a s vedením Tiskového odboru FMV, které autorům určilo odborné poradce:33 nejdříve začal s filmaři koncem roku 1972 spolupracovat historik SNB podplukovník Vlastislav Kroupa, který v padesátých letech zastával vedoucí pozice v StB a zpravodajském odboru Hlavní správy Pohraniční stráže a v roce 1969 byl náčelníkem sekretariátu náčelníka čs. rozvědky. Ve druhé polovině roku 1973 pak byla ustavena malá skupina poradců, kterou vedle Vlastislava Kroupy tvořili zástupce náčelníka tiskového odboru FMV podplukovník Adolf Gruber a podplukovník František Kruml, dlouholetý rozvědčík, který byl z rozvědky po roce 1968 přemístěn z důvodu emigrace syna a dekonspirace. Roku 1976 k nim přibyl ještě podplukovník Jiří Čermák, který od padesátých let pracoval na kontrarozvědce StB.34 „Jejich roli se někteří zainteresovaní snaží v posledních letech bagatelizovat. Sami Kovář a Gruber v účelové brožuře Major Zeman trochu jinak uvádějí: „Zásadně jsme nezasahovali do scénářů. Když se nás někdo zeptal na názor, řekli jsme ho, ale nevyžadovali, aby se náš názor stal limitujícím.“35 I Jiří Procházka tvrdí, že je nikdo neovlivňoval, ani neomezoval. Odborní poradci se podle něj chovali „maximálně tolerantně. Objevili občas neduhy proti profesi kriminalistického postupu, ale říkali: Pokud by ti to vadilo při stavbě scénáře, tak se na ty naše připomínky vykašli. Dobře víme, že pravda umění je jiná než pravda života. A jestli je to umělecky dobře, je to dobře i ve smyslu předpisů.“36 Poradci však jednotlivé literární scénáře četli a připojovali k nim své připomínky, podle nichž scénáristé své texty dopracovali či přepracovali, z čehož jasně vyplývá, že poradci na seriál vliv měli. Schvalovací proces seriálu probíhal takto: hlavní dramaturg Jiří Procházka nejprve připravil s náčelníkem tiskového odboru návrh ideové koncepce seriálu. Podle témat jednotlivých dílů historici Vlastislav Kroupa a Ota Holub vyhledali v archivu ministerstva vnitra vhodné případy. Hlavní dramaturg poté koncepci dopracoval a poradci ji definitivně schválili. Pak Jiří Procházka po dohodě s režisérem navrhl autory, které schválil šéfredaktor po konzultaci s náčelníkem tiskového oddělení sekretariátu FMV. „Nejprve s autorem pracuje dramaturg a to tak dlouho, až podle jeho názoru bude scénář na vysoké profesionální úrovni. Potom předá dramaturg scénář režisérovi a odborným poradcům. Po zpracování 33 Ibid., i.j. 4534. 34 BLAŽEK, Petr — CAJTHAML, Petr — RŮŽIČKA, Daniel. Kolorovaný obraz komunistické minulosti. Op. cit, s. 284. 35 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 41. 36 ŠIŠKA, Miroslav. Křížový výslech spisovatele Jiřího Procházky. Op. cit., s. 4. 16 jejich připomínek autorem předá dramaturg scénář ve třech výtiscích šéfredaktorovi. Po schválení šéfredaktorem zpracuje režisér technický scénář a přistoupí se k natáčení.“37 37 Archiv bezpečnostních složek, f. IX. správa FMV — IV. odbor, i.j. 509, „Třicet případů majora Zemana“ — dokumentace k natáčení seriálu 1974–1977. 17 2.3. Pět případů majora Zemana Protože na počátku ledna 1973 byl k dispozici jen námět seriálu a synopse prvních pěti dílů, a seriál se měl vysílat již v roce 1975, bylo třeba urychleně začít literární přípravou. Nejprve však bylo nutné „připravit časový a dějový oblouk tak rozsáhlého seriálu, který bude vycházet (sic!) z poválečných dějin Československa a zohledňovat historii Sboru národní bezpečnosti. Z archivu ministerstva vnitra byly vybrány případy charakteristické pro ten který rok. Na této práci se podílel poradce z tiskového odboru FMV a historik SNB podplukovník Vlastislav Kroupa.“38 Hlavním dramaturgem připravovaného seriálu se stal Jiří Procházka, který měl oproti Leoši Jirsákovi s uměleckou tvorbou praktické zkušenosti. Jiří Procházka postupně zpracoval jednotlivé podklady do výsledné podoby: „Začal jsem dávat dohromady různé příběhy policajtů, pospojovaných postavou Zemana. Když jsem měl hotovou plachtu — co, kdy, kde, aneb kdy se Zeman ožení, kdy bude mít dítě, kdy mu umře manželka a já nevím co ještě — tak jsem si řekl, že napíšu ty nejožehavější díly, které nebude chtít nikdo udělat, a dám seriálu určitou páteř. Poté jsem chodil za svými přáteli, spisovateli: napiš si detektivku, já ti dám spis, řeknu ti, kolik je Zemanovi let, co je za tím, co je před tím a co by z hlediska jeho osudu mělo v tom kterém díle být.“39 V druhém čtvrtletí roku 1973 bylo hotovo pět literárních scénářů k prvním pěti dílům zachycujícím období 1945–1948. Ideový námět — pět případů majora Zemana, jak zněl jejich pracovní název, sepsali pod dramaturgickým vedením Leoše Jirsáka, Jiřího Procházky a Vladimíra Fialy Oldřich Železný a Jaroslav Šikl, který se měl ujmout i režie seriálu. Výroba byla zadána Krátkému filmu, kde byl Jaroslav Šikl zaměstnán. Jaroslav Šikl v průběhu prvního pololetí roku 1973 zahájil přípravy natáčení a spolu se zkušeným kameramanem Janem Eisnerem začal obhlížet místa vhodná k natáčení a hledat představitele hlavní role. Jiří Procházka vzpomíná, že se nejprve uvažovalo o Radku Brzobohatém, ale ten z politických důvodů neprošel.40 Jaroslav Šikl oslovil slovenského herce Štefana Kvietika, jehož romantické a zidealizované pojetí sovětského rozvědčíka ve slovenské televizní inscenaci Sam vojak v poli zaujalo autory námětu. Štefan Kvietik ovšem nabízenou roli odmítl, a tak byl Jaroslav Šikl nucen hledat jiného vhodného představitele. Kamerové zkoušky natočil s mladým a v té době velmi populárním Petrem Kostkou.41 38 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 17. 39 ŠIŠKA, Miroslav. Křížový výslech spisovatele Jiřího Procházky. Op. cit., s. 4. 40 Ibid., s. 4. 41 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 19. 18 2.4. Politický seriál Zásadní zlom v práci na seriálu nastal na podzim roku 1973, když v září bylo rozhodnuto natočit politický seriál.42 Nově ustanovená skupina odborných poradců schválila přepracovanou koncepci seriálu, která se v podstatě vrátila k původní z konce roku 1972, jež se v průběhu příprav začala rozmělňovat. Z práce byl odvolán Jaroslav Šikl, který se kvůli vyškrtnutí z KSČ v roce 1970 stal politicky nevhodným, přestože od roku 1957 pracoval pro VIII. správu MV jako tajný spolupracovník StB a v období 1969 až 1979 působil jako agent československé rozvědky.43 Aby nemohl Jaroslav Šikl uplatňovat svůj autorský vliv na další vývoj seriálu, bylo autorství ideového námětu přiznáno náčelníkovi tiskového odboru plukovníku Janu Kovářovi, který se tak stal pro veřejnost jediným autorem námětu celého seriálu.44 Ovšem Jan Kovář byl neochvějně přesvědčen, že autorem celého seriálu byl on: „I když zpočátku nešlo ještě přímo o třicet případů, navrhl jsem, aby filmové příběhy vždy nám přiblížily nejzajímavější kauzy určitého roku s spojovala je postava vyšetřovatele. S tím jsme také s vedoucím zmíněné redakce Miloslavem Broumským přišly nejen za vedením České televize, ale přímo za federálním ministrem vnitra. Když jsme dostali souhlas, začala další jednání. Pověřen zabezpečením podkladů a vypracováním celého námětu jsem byl já. Návrh jsem předložil a byla se mnou sepsána i právoplatná smlouva a později i smlouvy na jednotlivé díly, na jejichž scénářích jsem spolupracoval.“ Dokonce prý i jméno majora Zemana navrhl po konzultaci s Jiřím Procházkou on.45 Je ovšem zajímavé, že Jan Kovář i Jiří Procházka shodně tvrdí, že major Zeman se původně měl jmenovat Hurych. Přičemž jméno Hurych se nelíbilo náměstkyni ředitele Československé televize Balašové, protože jí jméno Hurych připadalo příliš německé. Jiří Procházka či Jan Kovář tedy navrhli jméno Zeman, které se však Balašové také nezamlouvalo, protože jí připomínalo německé Seeman.46 Ani jeden z nich se však nezmiňuje o variantě Horák, kterou lze nalézt v dokumentu Hlavní úkoly tiskových orgánů MV při realizaci „Námětů FMV“ k rozpracování ÚV KSČ ze dne 4. 7. 1973.47 42 Termín politický seriál se objevuje jak v některých pramenech tak i v dobovém tisku. Například: „Diskutuje-li se o tom, jak má vypadat dramatický a zároveň politický seriál, je cyklus příběhů Třicet případů majora Zemana vzorovou ukázkou.“ Viz. Na obrazovce klasika a současný seriál [online]. Lidová demokracie, 6. dubna 1977, [roč. 33], [č. 80], s. 5, [cit. 2011-05-15]. Dostupné z . 43 BLAŽEK, Petr — CAJTHAML, Petr — RŮŽIČKA, Daniel. Kolorovaný obraz komunistické minulosti. Op. cit, s. 282. 44 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 20. 45 KOJZAR, Jaroslav. Nikdo se mě na nic neptal, a to pokládám za vrchol neserióznosti. Haló noviny, 15. dubna 2005, roč. 15, č. 88, s. 1. 46 Viz. ŠIŠKA, Miroslav. Křížový výslech spisovatele Jiřího Procházky. Op. cit., s. 4. KOJZAR, Jaroslav. Nikdo se mě na nic neptal. Op. cit., s. 1. 47 Archiv bezpečnostních složek, f. IX. správa FMV — IV. odbor, i.j. 479, Hlavní úkoly tiskových orgánů 19 Bylo třeba najít nového režiséra. Obrátili se na Vladimíra Čecha, Iva Tomana a Jiřího Sequense.48 Jiří Sequens odpověděl, že si jejich nabídky i důvěry velmi váží. „Potěšilo mne to i toho důvodu, že pokládám myšlenku takového seriálu za velmi závažnou a to nejen z hlediska jubilejní, oficiální motivace, ale především jako možnost přiblížit divákům práci bezpečnosti v pestrých, dobou i společenskými proměnami podmíněných časových etapách. Když jsem před dvěma lety uzavřel dlouhodobou práci na televizním třináctidílném a později čtyřdílném filmovém seriálu „Hříšných lidí města pražského“, hledal jsem neustále možnost, jak využít zkušeností scénáristických, realizačních i technicko-produkčních na látce, která by obsahovou závažností a politickou aktuálností směřovala mnohem dál, než k [ironickohravému] pohledu na figurky a starobylé historky „Hříšných lidí“. Zavazoval mne k tomu nejen umělecký a divácký úspěch tohoto seriálu doma i za hranicemi, ale i odpovědnost tvůrčího člověka, pracujícího v oblasti filmu a televize za současných podmínek společenskopolitických, které nejen respektuje, ale iniciativně koncipuje a spoluvytváří.“ Důrazně však odmítl možnost dvou režisérů a dvou výrobních štábů „a to především proto, že nejen autorská koncepce a herecké vedení hlavní postavy, ale i celá souhrnná tvůrčí a společenskoideová atmosféra uzavřeného celku /kterou nutně i tak obsáhlý seriál musí mít/ se zcela logicky soustřeďuje do jediné nedělitelné odpovědnosti za takové závažné dílo.“ Dále ve svém dopise uvedl, že kdyby mu vyhověli, byl by ochoten okamžitě přerušit rozdělanou práci na literárních scénářích pro Filmové studio Barrandov a začít se svým štábem výrobu Třiceti případů majora Zemana. Považoval za reálné, že by se seriál začal vysílat v roce 1975.49 Nakonec tedy Jaroslava Šikla nahradil Jiří Sequens. jehož prý navrhl Adolf Gruber.50 Jiří Sequens měl požadované zkušenosti s detektivním žánrem, jelikož na svém režisérském kontě měl divácky úspěšný televizní seriál Hříšní lidé města pražského. Splňoval rovněž podmínku politické bezúhonnosti, neboť byl již od roku 1945 členem KSČ, absolvoval moskevský Všesvazový státní institut kinematografie51 a předsedal prověrkovým komisím ve Filmovém studiu Barrandov, které probíhaly v letech 1970 a 1971.52 Navíc v Návrhu na udělení titulu „národní umělec“ se o něm můžeme dočíst, že „V krizových letech 1968–69 plně podporoval linii KSČ a byl první z režisérů, který začal natáčet angažované filmy.“53 MV při realizaci „námětů FMV“ 1973. 48 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 20. 49 Archiv bezpečnostních složek, f. IX. správa FMV — IV. odbor, i.j. 511, „Třicet případů mjr. Zemana“ — dokumentace k natáčení seriálu 1980. 50 BLAŽEK, Petr — CAJTHAML, Petr — RŮŽIČKA, Daniel. Kolorovaný obraz komunistické minulosti. Op. cit, s. 285. 51 Archiv bezpečnostních složek, f. IX. správa FMV — IV. odbor, i.j. 510, „Třicet případů majora Zemana“ — dokumentace k natáčení seriálu 1977–1979. 52 HULÍK, Štěpán. Nástup normalizace ve filmovém studiu Barrandov. Op. cit, s. 60. 53 Archiv bezpečnostních složek, f. IX. správa FMV — IV. odbor, i.j. 510. 20 Jiří Sequens debutoval roku 1951 budovatelským dramatem Cesta ke štěstí. Kromě snímků s budovatelskou tématikou se věnoval také filmům válečným, kriminálním a dobrodružným. Například film o atentátu na Reinharda Heydricha Atentát je velmi kladně oceňován a na Česko-Slovenské filmové databázi má hodnocení 85%.54 V roce 1973 Sequens natočil angažovaný snímek Kroniku žhavého léta. Pak se šest let věnoval pouze natáčení seriálu Třicet případů majora Zemana. Mimo premiéry filmového sestřihu dvou dílů „majora Zemana“ Rukojmí z Bella Vista v roce 1979, se v kinech nový Sequensův film objevuje až v roce 1981. Krom dramatu Ta chvíle, ten okamžik natočí ještě do Sametové revoluce tři snímky. Po roce 1989, kdy podpořil vedení KSČ, se na devět let umlčel až do roku 1998, kdy se na televizní obrazovky dostal jeho nepříliš úspěšný seriál Hříšní lidí města brněnského, kterým definitivně ukončil svou režisérskou kariéru.55 Současně se změnou režiséra byl změněn i filmový štáb. Výroba přešla z Krátkého filmu do Filmového studia Barrandov, vedoucím výroby se stal Josef Císař, který v předchozích letech spolupracoval se Sequensem na řadě projektů. Ostatně celý štáb byl složen z osvědčených Sequensových spolupracovníků. Hlavní roli režisér svěřil herci Národního divadla Vladimíru Brabcovi, který nabídku nadšeně přijal. „Důležité bylo hned na začátku získat dostatečný scenáristický předstih. Proto byli osloveni další scénáristé. Z archivu ministerstva vnitra byly vybrány jako podklad další případy. Údajně jich bylo až 180. Režisér použil prvních pět existujících scénářů a přepracoval je podle své představy. Z původních dvacetiminutových dílů vznikly díly se stopáží padesát minut. Další dva scénáře, které mezitím napsal Šikl se Železným, byly odloženy.“56 54 Atentát [online]. In Česko-Slovenská filmová databáze | ČSFD.cz. [cit. 2011-05-16]. Dostupné z . 55 Srov. RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 83–84. Jiří Sequens st. [online]. In Česko-Slovenská filmová databáze | ČSFD.cz. [cit. 2011-05-16]. Dostupné z . 56 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 21. 21 2.5. Natáčení Výroba seriálu byla rozložena do tří desetidílných cyklů, které zachycovaly „1/ Léta zápasu o uchopení moci, 2/ Léta budování socialismu, 3/ Krizová léta a východisko z nich.“57 Přičemž v rámci každé třetiny se současně pracovalo na pěti dílech najednou. První klapka zazněla 22. března 1974 v 800 na zámku Lišno u Benešova, kde se natáčely scény do druhého dílu s názvem Vyznavači ohně.58 Natáčení skončilo v neděli 14. května 1979 na rozestavěném parkovišti budoucího velkého motelu na 55. kilometru dálnice D1 při natáčení poslední scény třicátého dílu Růže pro Zemana.59 Bylo v plánu seriál uvést jako příspěvek Československé televize k 30. výročí osvobození Československa Rudou armádou. Na konci dubna 1975 se zdálo, že nic nebrání ohlášené televizní premiéře v září 1975, ale při výrobě vysílacích kopií došlo k neočekávanému zdržení, a tak televize dostala vysílací kopie prvních tří dílů místo 15. července, jak bylo původně plánováno, až 15. srpna 1975.60 Vysílání první desítky bylo proto zahájeno až 11. ledna 1976.61 Protože měl být celý seriál podle původních předpokladů dokončen počátkem roku 1978, uvažovalo se o propagaci třicátého výročí Vítězného února, proto se tvůrci rozhodli rozšířit seriál na třicet tři, popřípadě třicet pět dílů. „Poslední případ by Zeman řešil v roce 1975 či v roce 1978, protože „hlavní události začínají po vítězství pracujícího lidu v únoru 1948. Proto se uvažuje rozšířit jej, aby bylo vytvořeno ucelené dílo fakticky od roku 1948 až po současnost.“62 Vzhledem k tomu, že se od roku 1975 začaly vyskytovat problémy a výroba seriálu se prodlužovala, bylo od tohoto záměru upuštěno. 57 Archiv bezpečnostních složek, f. IX. správa FMV — IV. odbor, i.j. 509. 58 Ibid., i.j. 509. 59 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 28. 60 Archiv bezpečnostních složek, f. IX. správa FMV — IV. odbor, i.j. 509. 61 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 28. 62 Ibid., s. 95. 22 3. Díly z „krizového období“ Zatímco prvních pět dílů bylo natočeno velmi rychle mezi 22. březnem 1974 a 5. únorem 1975,63 od roku 1975 se začala výroba zpomalovat, prodražovat. Příprava a natáčení třetí desítky byla poznamenána skutečností, že cyklus zahrnoval díly popisující období druhé poloviny šedesátých let, snaha o interpretaci nedávných událostí totiž přitahovala značnou pozornost různých mocenských institucí: do tvorby seriálu zasahovali především tajemníci ÚV KSČ, vedení ČST a FMV. Jiří Procházka ve svém rozhovoru pro Rudé právo k tomu vzpomíná: „Prvních deset pokračování se natáčelo za absolutního odporu vedení televize. Balášová dokonce natáčení únorového dílu zakázala. Prý se tam provádějí tvrdé výslechy — pálení cigaretou — což údajně příliš připomíná padesátá léta. Vnitráci letěli na ÚV a říkali: Co nám do toho kecá, my přece musíme vědět, jací jsme byli. Je třeba říci pravdu. A prosadili, aby se mohlo točit dál. Ovšem když po deseti dílech začal mít Zeman úspěch, začali postupně do vlaku přiskakovat, začali jeho další tvorbu ovládat a doslova do toho kecat.“64 Navíc se začaly projevovat mezi hlavním dramaturgem a režisérem názorové neshody na ideový obsah jednotlivých dílů. Rozkol v politické koncepci seriálu se netýkal jen Jiřího Sequense a Jiřího Procházky, ale stály v něm i režisér na jedné straně a šéfredaktor Ústřední redakce armády, bezpečnost a brannosti a tiskový odbor na straně druhé. Jiří Sequens totiž přestal respektovat ideovou koncepci seriálu a při přepisování scénářů začal klást důraz na jiné motivy a detaily. Narůstající rozpory mezi Sequensem a Procházkou vyvrcholily v roce 1979 při natáčení dvacátého pátého dílu.65 V květnu 1976 napsal Procházka námět dílu z roku 1968. Spolupracoval na něm s plukovníkem Kovářem, který jej v červnu 1976 z titulu náčelníka tiskového odboru ministerstva vnitra předložil spolu s díly z let 1967 a 1969 ke schválení ministru vnitra ČSSR Jaromíru Obzinovi.66 Ministr na nich zřejmě neshledal nic závadného, a tak dramaturg Jiří Procházka zadal jejich zpracování redaktorovi časopisu ministerstva vnitra Signál Milanu Gruberovi. Procházkovi se ale Gruberovo „pojetí zdálo umělecky a ideově velmi slabé a postavy „naivní a schematické“,“67 a tak nakonec literární scénáře napsal sám. V lednu 1977 je mohl předat šéfredaktorovi ÚRABB, který vědom si politické citlivosti tématu, neboť 63 Archiv bezpečnostních složek, f. IX. správa FMV — IV. odbor, i.j. 509. 64 ŠIŠKA, Miroslav. Křížový výslech spisovatele Jiřího Procházky. Op. cit., s. 4. 65 BLAŽEK, Petr — CAJTHAML, Petr — RŮŽIČKA, Daniel. Kolorovaný obraz komunistické minulosti. Op. cit, s. 287. 66 Archiv bezpečnostních složek, f. IX. správa FMV — IV. odbor, i.j. 509. 67 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 63. 23 už to nebyla historie, ale současnost, předložil scénáře k vyjádření řediteli Československé televize. Podle připomínek ředitele Československé televize byl Jiří Procházka nucen upravit scénáře Klaunů a Studny. Ani ředitel televize Jana Zelenka si však netroufl posvětit scénář k dílu z roku 1968, „a proto jej se svými připomínkami poslal na „vyšší politická místa“, ideologickému tajemníkovi ÚV KSČ Janu Fojtíkovi.“68 Ten si vyžádal ještě scénáře k dílům Klauni a Studna. Protože se nevědělo, jak o nich bude rozhodnuto, měla dramaturgie v záloze ještě tři jiné scénáře: Hřbitovní kvítí, Akce Dürrer a Úzkost.69 Scénáře se však od Fojtíka vrátily bez vážnějších výhrad a tak je Procházka podle připomínek znovu upravil a předal opět šéfredaktorovi ÚRABB, který je v srpnu 1977 již jen formálně schválil. Teprve pak je dostala produkce seriálu. V původní koncepci měly být „krizovému období“ věnovány čtyři díly, přičemž čtvrtý díl se měl věnovat „zrádcovské činnosti emigrantů“. Tento díl měl navazovat na předcházející tři díly, měl pojednávat o konsolidaci naší společnost a vytvořit předpoklady pro poslední díl.70 „Podle prvních návrhů mělo jít o příběhy Hřbitovní kvítí (1967), Požehnané zbraně (1968) — krizové období, Klíč (1969) — střetnutí s bojůvkami, Modrý Merkur (1970) — konsolidace. Později se uvažovalo o čtveřici Klauni (1967), Soud (1968), Nenávist (1969), Svítání (1970). Tvůrčí tým se zřejmě nakonec rozhodl události konce 60. let příliš nerozvádět a začátek normalizace vložili do třetího „krizového“ dílu.“71 68 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 52. 69 Ibid., s. 52. 70 BLAŽEK, Petr — CAJTHAML, Petr — RŮŽIČKA, Daniel. Kolorovaný obraz komunistické minulosti. Op. cit, s. 288. 71 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 56. 24 3.1. Klauni V Informaci pro soudruha ministra vnitra ČSSR, kterou vypracoval náčelník 4. odboru IX. správy FMV plukovník Jan Kovář najdeme, že „bude ještě nutné provést podle připomínek člena předsednictva a tajemníka ÚV KSČ soudruha V. Biľaka drobnou úpravu u povídky č. 24 „Klauni“, kterou s. Biľak na žádost s. Zelenky shlédl.“72 O blíže nespecifikovaných úpravách, které vyžadoval druhý nejvyšší představitel KSČ Vasil Biľak se rovněž zmiňuje ve svém dopise ministru vnitra Jiří Sequens, když jej žádal o schůzku s tím, že vývoj situace na „Zemanovi“ je stále jeho velkým problémem: „Znovu Tě naléhavě prosím v rámci situace zvláště kolem posledního dílu „Zemana“ a po promítání 24. dílu, zvaného „Klauni“, jemuž byl přítomen s. tajemník Bilak, abys mi poskytl možnost konzultovat s Tebou mé návrhy postupů, které by vedly k důstojnému zakončení „Zemana“ a vytáhly by seriál ze spekulací v tak ožehavých politických dílech.“73 Z toho je patrné, že na Třicet případů majora Zemana, neměli vliv jen pracovníci Československé televize a ministerstva vnitra, ale i nejvyšší představitelé ÚV KSČ. „Pro náčelníky a funkcionáře jednotlivých správ ministerstva vnitra a pro soudruhy z kulturního či bezpečnostního oddělení ÚV KSČ byly organizovány zvláštní projekce.“74 Přičemž soudruhům nešlo pouze o zasahování do vývoje seriálu, někteří z nich totiž vycítili, že když se budou pohybovat v blízkosti tohoto seriálu, pomůže jim to získat nejrůznější výhody a také stranické body.75 72 Archiv bezpečnostních složek, f. IX. správa FMV — IV. odbor, i.j. 510. 73 Ibid., i.j. 510. 74 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 94. 75 Ibid., s. 94. 25 3.2. Hrdelní pře — Štvanice Také Hrdelní pře po skončení natáčení a následném sestříhání v červenci 1978 neprošla pracovní schvalovací projekcí, na níž byli přítomni mimo jiné i ředitel televize Zelenka a jeho náměstkyně Balašová.76 „Jejich připomínky neznáme, pouze v Záznamu o schválení servisky se dočteme, že byly požadovány „střihové úpravy“. Z porovnání původního scénáře a vysílací kopie jasně vyplývá, že neprůchodnými se staly postavy představitelů KAN a K 231 (přísedících u soudního přelíčení).“77 Největším problémem se ukázala Procházkova retrospektivní interpretace zločinu v Plánici, která připouští existenci provokatéra StB. „Ostatně není divu, KSČ počátkem sedmdesátých let vrátila událostem v Babicích označení nepřátelská akce proti lidově demokratickému státu (což bylo v roce 1968 zpochybněno).“78 Nežádoucí byly také pasáže s „kafkovským“ motivem, protože se dílo Franze Kafky po čtvrtém sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 ocitlo pro údajné zneužití na indexu zakázané literatury. Ačkoliv původní námět či scénář schválili ministr vnitra, tajemník ÚV KSČ, šéfredaktor ÚRABB i odborní poradci FMV, vedení KSČ jej odmítlo přijmout a také náměstkyně ústředního ředitele ČST Balašová požadovala nepohodlné pasáže přepsat a přetočit. Procházka jí v lednu 1979 předložil novou verzi scénáře se soudní scénou, přepracovanou podle jejích připomínek. „I když vyškrtl postavy KAN a K 231 a připsal část, v níž vdova po zavražděném plánickém učiteli vypovídá v Zemanův prospěch, Balašové se scénář stále ideově nelíbil. Začala proto „činit opatření k jeho zdokonalení“ — na nových pasážích zahájil práci sám režisér, který se zřejmě moc neohlížel na názory autora a odborných poradců.“79 Plukovník Kovář s úpravami skutečně nesouhlasil, změny pokládal za zbytečnou práci a žádal ministra vnitra o stanovisko: „Procesu tak jak je postaven v závěru nebude nikdo věřit! — takový případ neznám. Domnívám se, že k těmto úpravám nedá Procházka souhlas.“80 Jiří Procházka skutečně se změnami, které Balašová definitivně schválila v dubnu 1979, nesouhlasil a žádal, aby nebyl v titulcích uveden jako autor a dramaturg, navíc požadoval přejmenování dílu.81 76 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 53. 77 Ibid., s. 53. 78 Ibid., s. 53. 79 Ibid., s. 53–54. 80 Archiv bezpečnostních složek, f. IX. správa FMV — IV. odbor, i.j. 510. 81 Ibid., i.j. 510. 26 Ačkoliv Jiřina Dvořáková tvrdí, že „příběh nazvaný „Štvanice“, který zobrazuje rok 1968, se příliš neliší od povídky „Hrdelní pře“, ač její autor na to mohl mít jiný názor.“82 Pokud porovnáme literární předlohu a výslednou epizodu, musíme dát za pravdu Danielu Růžičkovi, který napsal, že „Změny v Procházkově příběhu byly zásadní. Sequens ještě vypíchl „kontrarevoluční činnost nepřátel režimu“. Režisér Sequens se rozhodl z původních 2142 metrů filmu přetočit 1103 metrů.83 Ze sto stránek úplně předělali osmdesát.“ Dočteme se v rozhovoru s Jiřím Procházkou, který o Jiřím Sequensovi řekl, že byl „často, bohužel, bigotnější než autoři.“ Podle Jiřího Procházky Balašová a Sequens díl z roku 1968 „politicky otesali“.84 Místo existence provokatéra Státní bezpečnosti v plánických událostech, „nosnou myšlenkou se stala pomsta básníka Daneše, mluvčího „antisocialistických sil“, adresovaná Zemanovi za jeho zatčení z předchozího roku.“85 V nově připsané scéně se dokonce oba střetli v zásadní ideové při. Hlavní zápletkou se v nové verzi stal nejprve ztracený a v poslední chvíli nalezený dopis prokurátora Vršeckého, který jej napsal před svou sebevraždou. Dopis byl adresován Kalinovi a údajně v něm bylo přiznání, že plánický proces, ve kterém zastupoval státní žalobu, byl zmanipulován. Díky dopisu, který major Zeman přečte před rehabilitačním soudem však vyjde najevo, že prokurátor si vzal život proto, že jej „kontrarevolucionáři“ profesor Braun a básník Daneš nutili k tomu, aby křivě svědčil proti Zemanovi a Kalinovi. Jiří Procházka v roce 1992 o Hrdelní při řekl, že v ní „v podstatě vysvětlil případ Babic. Zeman se najednou dostává do strašlivého rozporu, když vidí, že to, čemu věřil, bylo jinak. Snaží se najít pravdu, ale nenajde ji. Začíná to na něj doléhat. Když má jít jako svědek k rehabilitačnímu soudu, je úplně sám. Vystavěl jsem tento díl na Procesu Franze Kafky, citoval jsem z něj. Farář byl nevinen, Zeman v době Babic, tedy v díle z roku 1951, neměl pravdu… A podívejte se do archívu ČsT, co z toho nakonec udělali. Takové politické dopracování se projevilo v několika dílech. (…) Jedním z mých poradců, který mi vůbec nejvíce pomáhal, byl náčelník historického oddělení ministerstva vnitra plukovník Vlastislav Kroupa. A ten mi právě v případě Babic řekl, že byly pokračováním koncepce záměrného a umělého vyvolávání protistátního hnutí, aby ho pak mohla Bezpečnost jakoby zlikvidovat. Řekl mi otevřeně, že Malý byl agentem StB. Dokonce byl vyslán za hranice, aby se znovu vrátil a byl tím důvěryhodnější. A jak už to v takových případech končí, jako nebezpečného svědka ho sami odstranili a v žitném poli zabili. V televizním zpracování měl případ Babice 82 DVOŘÁKOVÁ, Jiřina. Jak se točil seriál „Třicet případů majora Zemana“. Op. cit., s. 95. 83 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 54. 84 ŠIŠKA, Miroslav. Křížový výslech spisovatele Jiřího Procházky. Op. cit., s. 4. 85 BLAŽEK, Petr — CAJTHAML, Petr — RŮŽIČKA, Daniel. Kolorovaný obraz komunistické minulosti. Op. cit, s. 288. 27 dvojí podobu. V době, kdy se tragédie odehrála, Zeman slepě věří a vše je pro něj čitelné — tady je nepřítel a tady jsme my. Ale v roce 1968 se najednou dozvídá, že to byla intrika a hra, v níž i on působil jako jedna z figurek na šachovnici nějaké hry. Vnitráci — alespoň někteří — tehdy chtěli, aby se tato pravda řekla. Začali chtít pravdu říkat, ale partaj jim to nedovolovala.“86 Je ovšem zajímavé, že se tato teorie ani v nejmenším neobjevuje v Procházkově předloze k dílu z roku 1953. Vrah se skrývá v poli je zkreslenou interpretací tragédie, která se stala v roce 1951 v Babicích. Jiří Procházka se při psaní literárního námětu zcela držel oficiálního výkladu, který babický případ označoval jako „exemplární teroristickou akci, k níž u nás ve službách západních imperialistů došlo.“87 Teroristická vražda měla podle režimní propagandy zastrašit vesnici, zejména organizátory kolektivizace zemědělství. Potvrzovala nutnost důsledně potírat vesnické boháče a odhalila „hanebnou úlohu Vatikánu“ a „kapitalistické snahy zvrátit u nás třeba i násilím poúnorové poměry.“88 V knize Karla Jecha zabývající se kolektivizací se dokonce dočteme, že „O babických událostech vycházely až do roku 1989 převážně jen zkreslující příspěvky hanobící nechuť a odpor rolníků proti kolektivizaci a oslavující zásluhy komunistů v boji proti vnitřním a vnějším nepřátelům socialistické výstavby, z nichž nejznámější je jeden z dílů 30 příběhů majora Zemana.“89 „Původní vystřižené scény z Hrdelní pře nejsou v oficiálních audiovizuálních archivech k nalezení. Zřejmě byly tehdy, spolu s ostatními zbylými a pomocnými materiály, skartovány. Jedinými doklady původních scén tak, kromě scénáře a povídky v Procházkově knížce Hrdelní pře, zůstávají fotografie z natáčení, uložené v knihovně Muzea Policie ČR, a obrazová pasáž s úvodními titulky u poslední desítky seriálu, v níž je použit záběr ze soudní síně z původně natočeného materiálu.“90 86 ŠIŠKA, Miroslav. Křížový výslech spisovatele Jiřího Procházky. Op. cit., s. 4. 87 DVOŘÁKOVÁ, Zora. Z letopisů třetího odboje. Praha: Hříbal, 1992, s. 177. 88 RŮŽIČKA, Daniel: Babice — dvojjediný případ majora Zemana. In KOPAL, Petr (ed.). Film a dějiny 2: Adolf Hitler a ti druzí — filmové obrazy zla. Praha: Casablanca, 2009, s. 275. 89 JECH, Karel. Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Praha: Vyšehrad, 2008, s. 103. 90 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 55. 28 3.3. Studna Zřejmě právě proto, že tento díl je nejméně politický ze tří „krizových“ dílů, vyhnuly se Studně podobné zásahy jako tomu bylo u minulého dílu. Tvůrcům bylo pouze doporučeno, aby z jedné scény vystřihli: „V dubnu, ještě tam budou.“ a nahradili ji větou „Duben, ještě tam budem.“91 Ovšem propagandistickým vložkám se nevyhnul ani tento díl. Nepřátelé režimu křivě obviňují příslušníky Státní bezpečnosti z vraždy údajného řidiče Jana Masaryka. Téměř na konci se objevuje odkaz na nastupující normalizaci, když major Zeman říká pomocníku VB Maštalířovi: „Jo kamaráde. Dá nám to asi ještě dost práce než uklidíme ten… Ten svinčík po těch loňských nesmyslech a zmatcích. No ale snad to dokážeme, ne?“92 V závěrečné sekvenci se Stejskal Zemana ptá, jestli už ví, „Že zasedá ÚV! Dubček padl!“93 a major Zeman jej na oplátku posílá na „kádrovku. Chtěj s tebou mluvit.“94 Takže normalizace je už v plném proudu. Přes tyto nutné politické sekvence, kterým se jako součást seriálu vzniklého na objednávku a pod dohledem ministerstva vnitra nemohla vyhnout, se Studna dočkala obrovské divácké popularity. O jeho velké popularitě nejen v době předlistopadové svědčí i to, že skupina J.A.R. věnovala tomuto dílu stejnojmennou písničku s originálním klipem, v němž jsou nejznámější sekvence tohoto dílu vtipně zanimované.95 Divácký úspěch seriálu, který je věnován „památce tisíců neznámých a bezejmenných bojovníků strany, komunistů, příslušníků Bezpečnosti, milic, stranických funkcionářů a orgánů lidové moci, kteří obětovali dny a noci — a někdy i to nejdražší: své zdraví a své životy — za šťastný a pokojný život všech lidí této země“96 byl skutečně ohromný. „Televize dostala stovky nadšených a souhlasných dopisů nejen od jednotlivých diváků, ale od celých kolektivů a Brigád socialistické práce.“ Dočteme se v Návrhu na udělení státní ceny Klementa Gotwalda.97 Cyklus měl v televizi vysokou sledovanost i vysoký index hodnocení. Vedle Studny byly nejsledovanějšími díly Prokleté dědictví, Kvadratura ženy, Romance o nenápadné paní, Poselství z neznámé země a Mimikry, s nejmenším úspěchem se setkaly díly Třetí housle a Štvanice.98 Seriál byl s velkým úspěchem vysílán i v NDR: „Je třeba říci, 91 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 56. 92 30 případů majora Zemana: příběh dvacátý šestý z roku 1969: Studna (ČSSR, 1978), 1: 12: 02. 93 PROCHÁZKA, Jiří. Hrdelní pře majora Zemana: sedm z třiceti případů majora Zemana. Praha: Naše vojsko, 1984, s. 391. 94 30 případů majora Zemana: příběh dvacátý šestý z roku 1969: Studna (ČSSR, 1978), 1: 14: 53. 95 Klip lze shlédnout například na stránkách Youtube: J. A. R. Studna [online]. In Youtube. [cit. 2011-05-10]. Dostupné z . 96 Archiv bezpečnostních složek, f. IX. správa FMV — IV. odbor, i.j. 509. 97 Ibid., i.j. 509. 98 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 87. 29 že „Major Zeman“ dosáhl v NDR ještě většího úspěchu a popularity než u nás, stal se rázem hrdinou pro miliony pracujících Německé demokratické republiky — a zejména pro mládež. Svědčí o tom nejen divácký a kritický ohlas v NDR, ale i „Zlaté vavříny“, nejvyšší televizní umělecká cena, kterou tvůrci tohoto cyklu za své dílo v NDR dostali. O uvedení tohoto cyklu mají zájem i televize všech socialistických zemí, a dále televize portugalská, švédská, britská, holandská, NSR.“ píše se v Návrhu na udělení státní ceny Klementa Gotwalda, kde se také dočteme, že v sovětském tisku byl seriál velmi kladně přijímán. „Zvlášť vysokého ocenění se tvůrcům cyklu: Třicet případů majora Zemana, dostalo při oficiální návštěvě soudruha J. V. Andropova, člena politbyra ÚV KSSS a předsedy Výboru státní bezpečnosti SSSR v Praze koncem srpna [1976]“, najdeme tamtéž.99 99 Archiv bezpečnostních složek, f. IX. správa FMV — IV. odbor, i.j. 509. 30 Závěr Přestože cenzura byla 4. března 1968 oficiálně zrušena, fungovala v podstatě v nezměněné podobě dál, jak je patrné z procesu kontroly seriálu Třicet případů majora Zemana. Podobně jako v případě cenzury v 50. a 60. letech se v průběhu vzniku seriálu kontroloval námět, scénář, takzvaná „serviska“ a hotový díl. Rozdíl byl pouze v tom, že během normalizace nebyla cenzura institucionalizovaná, na kontrole se podílely různé stranické organizace. Ovšem nebylo většinou nutné přistupovat k přímým „cenzurním“ zásahům, neboť typickým znakem normalizace se stala autocenzura. Federální úřad pro tisk a informace totiž dokázal udržovat tvůrce v permanentním strachu z nějakého postihu, který je přiměl pokud ne přímo spolupracovat, tak alespoň nevystupovat proti vládnoucí straně.100 Třicet případů majora Zemana „seriál největší tohoto druhu v Evropě. Seriál, který propaguje náročnou a obětavou práci tisíce příslušníků SNB, ukazuje zodpovědnou práci komunistů, kteří od roku 1945 bojovali proti nepřátelům socialismu, proti všem, kteří narušovali zákony naší republiky“101 byl podle mého názoru točen jako ryze propagandistický seriál, kde díly kriminalistické, špionážní, a zábavné byly nutným přívažkem, aby seriál učinily divácky atraktivnějším. Podobně, jako když pacientovi dáváme hořký lék do sladkého čaje, abychom ho přiměli medicínu spolknout, tak tvůrci mezi detektivní případy schovali ty politické, aby je diváci lépe strávili. Už při výběru herců neponechali tvůrci nic náhodě. V seriálu se objevili téměř všichni nejpopulárnější herci své doby. Rovněž propagaci seriálu věnoval tiskový odbor velkou pozornost. Denní tisk a časopisy zaplavily články o seriálu, rozhovory a reportáže z natáčení. V městech českých i slovenských se konala řada předpremiér, kterých se zúčastnili nejen tvůrci a hlavní představitelé, ale i funkcionáři FMV. V prosinci 1976 zapůjčil tiskový odbor pro jejich přepravu na jednu předpremiéru dokonce letadlo FMV,102 z čehož vyplývá, že tiskový odbor propagaci seriálu věnoval nejen velkou pozornost, ale i nemalé finance. Při příležitosti ukončení natáčení seriálu se 14. září 1979 konala velká tisková konference ve Filmovém klubu v Praze, kam byli pozváni redaktoři kulturních rubrik, literární a filmoví kritici a redaktoři zabývající se brannou a bezpečnostní problematikou, na jejichž dotazy měli odpovídat tvůrci seriálu a představitelé 100 Více o cenzuře viz. CYSAŘOVÁ, Jarmila. Československá televize a politická moc 1953–1989. Op. cit., s. 521–537. BÁRTA, Milan. Cenzura československého filmu a televize v letech 1953–1968 [online]. In TÁBORSKÝ, Jan (ed.). SECURITAS IMPERII: sborník k problematice vztahů čs. komunistického režimu k "vnitřnímu nepříteli". Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2003, č. 10, s. 5–58, [cit. 2011-03-24]. Dostupné z . 101 Archiv bezpečnostních složek, f. IX. správa FMV — IV. odbor, i.j. 510. 102 Archiv bezpečnostních složek, f. IX. správa FMV — IV. odbor, i.j. 509. 31 hlavních rolí.103 Při nedávné repríze Třiceti případů majora Zemana na TV Barrandov držel seriál čelní příčky mezi nejsledovanějšími pořady této televize.104 Seriál stále vzbuzuje velké emoce. Na jedné straně se při každé repríze seriálu objevují články, které řeší, zda je etické tento seriál vysílat.105 Na straně druhé na internetu najdeme několik webových stránek a diskuzních fór věnovaných tomuto seriálu. Můžeme se na nejznámější sociální síti stát jedním z 1 972 uživatelů, kteří mají stránku Majora Zemana mezi oblíbenými,106 nebo se stát členem Oficiálního fanklubu.107 Dokonce lze navštívit restauraci pojmenovanou po slavném majorovy. Zatímco starší generace vnímá popularitu „majora Zemana“ jako hrozbu, protože „Seriál obsahuje celou řadou manipulací. Jednou z nich jsou podprahová sdělení umně zapracovaná do dialogů a situací. Zákeřné na nich je především to, že divák, stržený dějem, takové informace „mezi řádky“ nemusí napoprvé postřehnout a dešifrovat a může být jimi podvědomě ovlivněn.“108 Bývalá mluvčí Charty 77 a disidentka Petruška Šustrová reagovala na reprízu seriálu Třicet případů majora Zemana na TV Barrandov: „Nicméně zmíněné filmy a seriály idealizují komunistický režim a falšují minulost. Podle některých se to může společnosti jednou vymstít. „Tiše doufám, že i ten, kdo se rád dívá na majora Zemana, dokáže rozeznat, zda se dívá na normalizační seriál, nebo na zpravodajství, dokáže rozlišit tehdejší a dnešní dobu. Že si dokáže více či méně odmyslet ideologii.“109 Mladá generace jej vesměs bere jako zábavné retro, které ač bylo točeno jako politický a propagandistický seriál, dnes už nemůže nikoho ovlivnit. Uživatel caligari stručně a výstižně vyjádřil, co si myslí většina uživatelů CSFD, kteří 30 případů majora Zemana hodnotí kladně: „Komunistická propaganda zajisté, ale především působivý dokument své doby a seriál plný kvalitních krimi příběhů. Na politiku kašlu, z pohledu horrorového fanouška tohle nemá chybu!“ „Naprosto nezbytný a významný seriál, jehož přínos pro diváka se už nikdy nikde nezopakoval. Mimikry a Studna zasáhly celé generace a dodnes neztratily punc kultu. Toho večera byl otec podivně neklidný…“ napsal tamtéž uživatel s nickem paascha.110 Pokud mají nálepku „kultovní“ ta 103 Archiv bezpečnostních složek, f. IX. správa FMV — IV. odbor, i.j. 510. 104 Viz. Novinky — media master [online]. [cit. 2011-05-11]. Dostupné z . 105 Z poslední doby například: PAULAS, Jan. Návraty majora Zemana a Anny Holubové [online]. Katolický týdeník, 2011, roč. 22, č. 8, [cit. 2011-05-11]. Dostupné z . 106 Major Zeman [online]. In Facebook. [cit. 2011-05-11]. Dostupné z . 107 Oficiální fanklub: Informace k Fanklubu majora Zemana [online]. In Třicet případů majora Zemana. [cit. 2011-05-12]. Dostupné z . 108 RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman. Op. cit., s. 60. 109 PAULAS, Jan. Návraty majora Zemana a Anny Holubové. Op. cit. 110 30 případů majora Zemana (TV seriál) [online]. In Česko-Slovenská filmová databáze | ČSFD.cz. [cit. 32 díla, na která odkazují další tvůrci, o kterých se často píše a která vzbuzují velké emoce, pak Třicet případů majora Zemana je bezesporu kultovní seriál. 2011-05-11]. Dostupné z . 33 Resumé Bakalářská diplomová práce Ideologické praktiky v české kinematografii: Třicet případů majora Zemana se zaměřuje na to, jakým způsobem byl seriál Třicet případů majora Zemana ovlivňován normalizačním aparátem. Pomocí archivních materiálů práce především objasňuje vliv tiskového odboru na vznik seriálu. Autorka se dále zabývá otázkou, proč ministerstvo vnitra vynaložilo tolik úsilí, aby byl tento seriál realizován. Prostřednictvím „dílů z krizového období“ práce dokládá, že na seriál byly používány podobné „cenzurní praktiky“ jako v 50. a 60. letech — pokud totiž neprošla epizoda pracovní projekcí pro vedení ČST a ÚV KSČ, musel být scénář přepracován a díl přetočen. Na základě dílů z let 1967–1969 se autorka snaží postihnout, jakým způsobem fungovala propaganda v normalizačním období. Summary Bachelor thesis Ideological practices in czech cinematography: Thirty Cases of Major Zeman deals with the way how the TV series Thirty Cases of Major Zeman was influenced by normalization apparatus. Using archival materials, the work explains particularly the influence of the Press Department on the origin of the TV series. The author deals also with the question why Home Office made so much effort to realize this series. Through „parts of the critical period“ the work shows that similar „censorship practices“ as in the 50s and 60s were used for the TV series — if the episode did not pass through a working projection of the Czechoslovak television and the Central Committee of Communist Party of Czechoslovakia, the script had to be rewritten and the part had to be refilmed. On the base of the parts of the years 1967–1969, the author tries to describe how the propaganda worked in the normalization period. 34 Bibliografie Literatura BÁRTA, Milan. Cenzura československého filmu a televize v letech 1953–1968 [online]. In TÁBORSKÝ, Jan (ed.). SECURITAS IMPERII: sborník k problematice vztahů čs. komunistického režimu k „vnitřnímu nepříteli“. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2003, č. 10, s. 5–58, [cit. 2011-03-24]. Dostupné z . BLAŽEJOVSKÝ, Jaromír. Čas sluhů: Česká kinematografie v období normalizace (1969- 1989). In Český filmový plakát 20. století. [Brno]: Moravská galerie, 2004. BLAŽEK, Petr — CAJTHAML, Petr — RŮŽIČKA, Daniel. Kolorovaný obraz komunistické minulosti: vznik, natáčení a uvedení Třiceti případů majora Zemana. In KOPAL, Petr (ed.). Film a dějiny. Praha: Lidové noviny, 2004, s. 276–291. CYSAŘOVÁ, Jarmila. Československá televize a politická moc 1953–1989 [online]. Soudobé dějiny, 2002, č. 3–4, s. 521–537, [cit. 2011-03-24]. Dostupné z . Český hraný film V: 1971–1980. Praha: Národní filmový archiv, 2007. DVOŘÁKOVÁ, Jiřina. Jak se točil seriál "Třicet případů majora Zemana" [online]. Internetový sborník Archivu ministerstva vnitra, 2003, roč. 1, s. 91–99, [cit. 2011-03-24]. Dostupné z . DVOŘÁKOVÁ, Zora. Z letopisů třetího odboje. Praha: Hříbal, 1992. HULÍK, Štěpán. Nástup normalizace ve filmovém studiu Barrandov [online]. Iluminace, 2010, roč. 22, č. 2, s. 47–66, [cit. 2011-04-15]. Dostupné z JECH, Karel. Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Praha: Vyšehrad, 2008. KOJZAR, Jaroslav. Nikdo se mě na nic neptal, a to pokládám za vrchol neserióznosti. Haló noviny, 15. dubna 2005, roč. 15, č. 88, s. 1, 3. PAULAS, Jan. Návraty majora Zemana a Anny Holubové [online]. Katolický týdeník, 2011, roč. 22, č. 8, [cit. 2011-05-11]. Dostupné z . 35 PROCHÁZKA, Jiří. Hrdelní pře majora Zemana: sedm z třiceti případů majora Zemana. Praha: Naše vojsko, 1984. RŮŽIČKA, Daniel: Babice — dvojjediný případ majora Zemana. In KOPAL, Petr (ed.). Film a dějiny 2: Adolf Hitler a ti druzí — filmové obrazy zla. Praha: Casablanca, 2009, s. 272–300. RŮŽIČKA, Daniel. Major Zeman: zákulisí vzniku televizního seriálu: propaganda nebo krimi? Praha: Práh, 2005. ŠIŠKA, Miroslav. Křížový výslech spisovatele Jiřího Procházky: Definitivní konec majora Zemana. Rudé právo, 18. ledna 1992, roč. 2, č. 15, s. 4. Prameny Archiv bezpečnostních složek, f. A2/3. Archiv bezpečnostních složek, f. IX. správa FMV — IV. odbor. Národní archiv, f. KSČ-ÚV-10/10. Internetové zdroje Česko-Slovenská filmová databáze | ČSFD.cz. [cit. 2011-05-11]. Dostupné z . J. A. R. Studna [online]. In Youtube. [cit. 2011-05-10]. Dostupné z . Major Zeman [online]. In Facebook. [cit. 2011-05-11]. Dostupné z . Novinky — media master [online]. [cit. 2011-05-11]. Dostupné z . Třicet případů majora Zemana [online]. [cit. 2011-05-12]. Dostupné z . 36 Filmografie 30 případů majora Zemana: příběh dvacátý čtvrtý z roku 1967: Klauni (ČSSR, 1978) Režie: Jiří Sequens. Námět: Jiří Procházka. Scénář: Jiří Procházka. Kamera: Václav Hanuš. Hudba: Zdeněk Liška. Střih: Josef Valušiak. Hrají: Vladimír Brabec (Jan Zeman), Ladislav Mrkvička (npor. Mirek Stejskal), Emil Horváth ml. (ppor. Martin Gajdoš), Miloš Willig (plk. Kalina), František Němec (plk. Žitný), Ivana Andrlová (Lída Zemanová), David Schneider (Petr), Vlasta Vlasáková (Dagmar Konečná), Miriam Kantorková (Eva Moulisová), Petr Štěpánek (Pavel Daneš), Jan Přeučil (Honza Vodrářka), Miloš Nedbal (profesor Viktor Braunn), Milan Sandhans (Robert Sháněl), Jaroslav Kepka (Ferda Vosátka), Antonín Molčík (Ludvík Šanda). 30 případů majora Zemana: příběh dvacátý pátý z roku 1968: Štvanice (ČSSR, 1979) Režie: Jiří Sequens. Námět: Jiří Procházka. Scénář: Jiří Sequens. Kamera: Václav Hanuš a Josef Hanuš. Hudba: Zdeněk Liška. Střih: Josef Valušiak. Hrají: Vladimír Brabec (Jan Zeman), Ladislav Mrkvička (kpt. Mirek Stejskal), Miloš Willig (plk. Kalina), František Němec (pplk. Žitný), Josef Větrovec (plk. Pavlásek), Vladimír Ráž (MUDr. Veselý), Emil Horváth ml. (por. Martin Gajdoš), Jaroslava Obermaierová (Blanka Zemanová), Ivana Andrlová (Lída Zemanová), Pavla Maršálková (Zemanova matka), Vlasta Vlasáková (Dagmar Konečná), Václav Švorc (prokurátor Ševčík), Ota Skenčka (farář), Petr Štěpánek (Pavel Daneš), Miloš Nedbal (profesor Braunn), Marcela Martínková (Anča Šandová), Ladislav Trojan (Matys), Eva Klepáčová (paní řídící), Josef Němeček (soudce), Václav Bouška (obhájce) a další. 30 případů majora Zemana: příběh dvacátý šestý z roku 1969: Studna (ČSSR, 1978) Režie: Jiří Sequens. Námět: Jiří Procházka. Scénář: Jiří Procházka. Kamera: Václav Hanuš a Josef Hanuš. Hudba: Zdeněk Liška. Střih: Josef Valušiak. Hrají: Vladimír Brabec (Jan Zeman), František Němec (pplk. Žitný), Ladislav Mrkvička (kpt. Stejskal), Vladimír Ráž (MUDr. Veselý), Miroslav Zounar (Maštalíř), Petr Skála (Koštýř), Libuše Geprtová (Manka), Robert Vrchota (Seydl), Oldřich Velen (Hurych), Míla Myslíková (Doupětová), Vladimír Bičík (Hádek), Čestmír Řanda (Hora), Karel Houska (psychiatr), Josef Kubíček (Dr. Brůna), Jaromír Crha (jeho otec), Valerie Kaplanová (jeho matka), Darja Hajská (žižkovská bába) a další. 37