Wikipedie

Seznam titulárních říšských knížat

seznam na projektech Wikimedia

Tato stránka představuje seznam titulárních, tedy nevládnoucích či alespoň nestavovských knížecích rodů, jmenovaných panovníky Svaté říše římské. Titulární knížata neměla žádná politická práva ve smyslu říšských zákonů. V některých případech ale mohlo jít i o (téměř) suverénní panovníky jak uvnitř říše, tak za jejími hranicemi. Z řad suverénů jsou v následujícím seznamu vypsáni jen ti, kteří nedrželi svá léna v říšské Itálii (italští říšští suveréni jsou pojednáni v článku Seznam světských říšských knížat a knížectví). V seznamu jsou dále také duchovní knížata, pokud se jejich knížecí titul vázal (také) na výslovně udělenou osobní knížecí hodnost (ad personam) a nikoli (jen) jako titul svázaný s duchovním úřadem. Tučně je označeno jméno rodu či jméno území, na něž se vázal říšský knížecí titul. V některých případech uplynul nějaký čas mezi vlastním povýšením do knížecího stavu a vystavením knížecího diplomu. Není-li uvedeno jinak, vztahují se zde uvedená data ke dni vystavení diplomu.

Související informace naleznete také v článcích Říšský kníže a Seznam světských říšských knížat a knížectví.

Seznam knížecích rodů

editovat

Následující seznam titulárních knížat Svaté říše římské není pravděpodobně kompletní. Již v roce 1986 si německý historik Thomas Klein postěžoval, že "dodnes" (tedy do jeho současnosti) neexistuje žádný kompletní seznam říšských knížecích nobilitací.[1] Ani v současnosti (2017) patrně žádný takový nebyl ještě sestaven. Následující seznam vychází z části z archivní pomůcky k archivnímu fondu šlechtických nobilitací ve Všeobecném správním archivu (Allgemeines Verwaltungsarchiv) Rakouského státního archivu ve Vídni (pomůcku sestavil genealog Karl Friedrich von Frank), kde se ovšem nachází jen část konceptů všech knížecích nobilitačních diplomů. Dále je seznam doplněn o údaje z některých genealogických příruček (např. Gothajský almanach), soupisů nobilitačních diplomů či privilegií (Gnadenakte) a také z ojediněle se vyskytujících zpráv a zmínek v literatuře. Jednotlivé zdroje seznamu eviduje poznámkový aparát.

Vysvětlivky:

  • B - Bezprostřední knížata (nebyla ovšem říšskými stavy)
  • S - (Polo)Suverénní knížata mimo Svatou říši římskou
  • V - Knížata, dosazená na svůj post volbou a tedy nedynastická (volení panovníci a knížata ad personam)
  • Ad personam - osobní knížecí titul, který zaniká smrtí vyznamenaného
  • Ž - v současnosti (2017) žijící rod
  • Primogenitura - titul je dědičný pro prvorozeného syna, není-li uvedeno jinak, syn přebírá otcův titul, až po otcově smrti
Knížecí erb Datum udělení Jméno knížete, event. knížecího rodu či knížectví Typ udělení titulu Vymření rodu či vyhasnutí knížecího titulu poznámka
  1369 (4. června)[2] Francesco Sassi dela Tosa Pro veškeré potomky ? Titul říšského knížete byl rodu znovu udělen (patrně obnoven) 25. ledna 1798 (viz níže)
  1414 (28. dubna)[3] S V Giorgio Adorno, panující janovský dóže Ad personam? 1430?
  • Dóže Giorgio Adorno byl v r. 1415 v benátské občanské válce sesazen.
  • Potvrzení titulu vévody (na základě dóžecí hodnosti) pro Svatou říši římskou.
  1425 (21. dubna)[4] Pro veškeré potomky 1527
  • Bán chorvatský a dalmátský
  • Říšské potvrzení chorvatského knížecího titulu
  • Rod se až do roku 1430 nazýval Frangipani
  • Ostrovní knížectví Krk vůbec neleželo ve Svaté říši římské, ale v Chorvatsku, potažmo v Uhrách spojených s Chorvatskem reálnou unií
  • Titul s právem suveréna pečetit červeným voskem[4]
  1459 (31. července)[5] Pro veškeré potomky 1500[6]
  1462 (7. prosince)[7] Pro veškeré potomky 1647[6]
  1486 (9. dubna)[9]
  •   knížectví Chimay
  • Charles de Croÿ, hrabě de Chimay
 Pro veškeré potomky 1527[10]
  • V mnoha směrech podivná nobilitace: Knížectví Chimay nebylo nikdy ve své historii bezprostřední ani nemělo práva říšských stavů. Povýšení na knížete ze Chimay se navíc neuskutečnilo z rukou císaře Fridricha III., ale z rukou jeho syna Maxmiliána I., římského krále a zároveň panujícího burgundského vévody. Nebylo ale zvykem, aby římský král udílel knížecí tituly za života císaře a tedy v době, kdy byl jen spoluvládcem.[11]
  • Knížectví bylo a je zároveň knížectvím v rámci Habsburského Nizozemí i dnešní Belgie. V jeho držbě se skrz dědictví vystřídaly různé rody jako zemská knížata. Říšskými knížaty ze Chimay však byli jen ti, kterým byl tento titul výslovně císařem udělen (tj. rod Croÿ a dále rod Hénin-Liétard, viz níže).
  • Titul vyhasl již s prvním knížetem, který přežil své syny[10]
  1517 (27. září)[12] Imre Perényi de Siklós Pro veškeré potomky 1569[13] První kníže byl uherského palatinem.[12]
  1518 (25. února)[14] Mikuláš II. Radziwiłł Pro veškeré potomky 1542[15]
  1540 (27. června) S[18] Jan Zápolya, panující kníže sedmihradský, abdikovaný král uherský a charvátsko-slavonský Pro veškeré potomky 1571
  1545
  • knížectví Épinoy
  • vikomt Hugue de Melun
 Pro veškeré potomky 1598
  1547 (10. prosince)[17] Mikuláš "Černý" Radziwiłł herbu Trąby a bratranec Mikuláš "Sirotek" Pro veškeré potomky Ž
  1553[20] Pro veškeré potomky 1958[21][20]
  1563 (23. května)[22]
  • kníže z Hilstu
  • Francois Charles d'Affaytadi, baron de Ghistelles, pán d'Hilst
 Pro veškeré potomky 1831
  • Rod původně z Neapolska, usazený ve Flandrech o okolí Antwerp
  • Titulární knížectví Hilst (Hasselt) nebylo říšsky bezprostřední a nacházelo se na území Knížecího biskupství Lutych
  1566 (diplom nevydán) Peter (II.) Erdődy Pro veškeré potomky, viz pozn. 1567 Pro brzkou smrt knížete nevydán diplom ani nedošlo k uznání titulu v Uhrách. Knížecí titul proto smrtí prvního knížete odumřel a synové Petra II. získali r. 1580 již jen říšský hraběcí stav.
  1594 (6. srpna)[9] B Charles Philippe de Croÿ, markýz d'Havré Pro veškeré potomky 1684[23] Rod držel ve svém vlastnictví až do roku 1664 říšské bezprostřední   panství Fénétrange (Vinstingen) v Lotrinsku, roku 1664 přešlo panství sňatkem na jinou větev rodu (vévody z Havré), protože poslední mužský člen rodu, vévoda a kníže Ernst Bogislaw, se dal jako evangelický biskup kamminský na duchovní dráhu a panství se zřekl.
  1595 (28. ledna) S[24] Zikmund Báthory, panující kníže sedmihradský Pro veškeré potomky 1613
  1600[25] purkrabí Abraham z Donína Pro veškeré potomky 1719[26]
  • Pán stavovského panství Wartenberg ve Slezsku, zemský fojt v Horní Lužici a komorní rada ve Slezsku
  • Knížecí titul mu byl udělen za úspěšné vedení císařského poselstva do Moskvy v l. 1597–1600.
  • Abraham sám knížecí titul vnitřně nepřijal a neužíval, tak začal činit až po otcově smrti r. 1613 syn Karel Hanibal. Když ale ten r. 1633 zemřel, jeho syn Ota Abrahama knížecí titul opět přestal užívat.[25] Tato rodová linie purkrabích z Donína (v knížecím stavu) vymřela po meči synem Oty Abrahama, Karlem Hanibalem (II.) r. 1719.[26]
  • S predikátem Hoch- und Wohlgeboren[27] od 15. července 1627[28]
  1610 (2. června)[29] Ercole a Giovanni Ottavio Gonzagové di Guastalla (bratři) Pro veškeré potomky 1640? Nevládnoucí členové guastallské větve rodu Gonzagů, Ercole byl vojákem ve službách mantovského vévody Francesca IV., svého vzdáleného příbuzného
  1620 (3. prosince)[30] hrabě François Thomas Perrenot de Granvelle, řečený d'Oyselet, hrabě z Cantecroy, baron z Villeneuve Pro veškeré potomky 1607
  • Choť nemanželské dcery Rudolfa II., Charloty (též Karoliny), markýzi d'Austria[31]
  • S možností zdědit titul i v ženské linii[30]
  1621 (31. prosince) S Gábor Bethlen de Iktár panující sedmihradský kníže Ad personam 1629 Titul získal za usmíření se s císařem
  1622 (16. srpna)[32]
  • kníže z Rocelly
  • Don Fabricio Carafa della Spina, kníže z Roccelly, markýz z Castelvetere, hrabě z Grotterie
 Primogenitura 1695[33] 12. března 1720 titul přenesen na mladší linii potomků prvního knížete Fabricia (viz níže)[33]
  1623 (22. března)[34]
  • kníže z Marnay
  • Charles Emmanuel de Gorrevod, markýz z Marnay, vévoda z Pontevaulx
 Pro veškeré potomky 1712/1755 (M/Ž)
  • Guvernér Limburského vévodství
  • Povoleno dědění titulu i v ženské linii a jeho přenesení sňatkem (viz níže Bauffremont)[34]
  1623 (28. března) hrabě Eitel Fridrich, kardinál Hohenzollernsko-Sigmaringenský Ad personam 1625
  1623 (12. září)[35] Maxmilián z Lichtenštejna Pro veškeré potomky 1643
  1623 kníže Jerzy Czartoryski, vévoda z Klewańe a Zukowa Pro celý rod Ž Říšské potvrzení knížecího původu od Gediminovců, potvrzeného v Uhrách 14. června 1442 a v Polsko-litevské unii Lublinskou smlouvou v roce 1569.
  1625 (26. června)[36] Don Paolo Giordano Orsini, vévoda di Bracciano Pro prvního knížete, bratra Alessandra, kardinála, zbylé sourozence a veškeré potomky 1696[37] S predikátem Illustrissimus od 17. července 1629[36]
  1626 (10. listopadu)[38] Don Giovanni d'Aquino d'Aragona, kníže di Pietralcina Pro veškeré potomky 1690[39]
  • Rod se v 15. století sňatkem spojil s vymřelou větví rodu d'Aragona (jedna z pozůstalých větví viz níže) a od té doby užíval doplňkově její rodové jméno.[40]
  • Přímo v naraci diplomu je uvedeno, že hlavním důvodem k povýšení do říšského knížecího stavu je skutečnost, že z rodu d'Aquino vzešel svatý Tomáš Akvinský.[41]
  • Titul říšského knížete byl v Neapolsku uznán prostřednictvím místokrále vévody z Alby dne 24. srpna 1627,[42] nový kníže sám císaři poděkoval dopisem z 10. listopadu 1627[43]
  1627 (9. února)[32] Geronimo Carafa della Stadera, markýz de Montenero Primogenitura? 1633[44]
  1627 (18. května)[45] Donna Zenobia Maria Giovanna Doria Ad personam 1663[46] Sestra Dona Giovanniho Andrea (I.) Dorii, knížete di Avella, provdaná od r. 1633 Serra, markýza di Strevi
  1629 (12. listopadu)[47] B Pro veškeré potomky 1631[48]
  • Legitimizovaný nemanželský syn kardinála Louise de Guise, arcibiskupa remešského, pocházejícího z rodu vévodů z Guise, francouzské sekundogenitury Lotrinské dynastie.
  • S povýšením lotrinských panství Pfalzburg (Phalsbourg) a Lixheim na říšské knížectví (krátce před tím se obou panství vzdal lotrinský vévoda Karel IV. jako věna pro svou sestru Henriettu, manželku prvního knížete)
  • Původně počítáno s udělením krajského i říšského stavovství, včetně virilního hlasu v knížecí radě, pro brzkou smrt prvního knížete, k tomu již nedošlo)[49]
  • Po smrti prvního knížete, přebírá knížectví jeho žena Henrietta a sňatkem přechází na jejího druhého manžela, Carlose de Guasco, markýze ze Salleria (viz níže)
  1629 (17. prosince)[50] Carlo de Cardenas, markýz de Laine, hrabě de Accera Primogenitura, viz pozn. 1742[51] Titul pro prvorozeného syna dědičně a ad personam vždy pro druhorozeného syna[50]
  1632 (21. září)[52] Don Bernardino de Savelli, kníže de Riccia, vévoda de Albano Pro veškeré potomky 1685[53] Manžel Felice Perreti, dědičky po papeži Sixtu V.[54]
  1634 (20. ledna)[55] Jerzy Ossoliński, Princeps Romanus, hrabě z Tenczyna Ad personam 1650[56] S predikátem Hochgeboren[55]
  1637 (16. ledna)[57] Ad personam 1658[58] Morganatická manželka knížete Jindřicha Václava Minstrbersko-Olešnického[59]
  1637 (8. srpna)[60] hrabě Kaspar Dönhoff Pro veškeré potomky 1745
  1637 (8. srpna)[62] Stanisław Koniecpolski herbu Pobóg Pro veškeré potomky 1682[63]
  • Korunní polský velký hetman a kastelán krakovský
  • Titul v Polsku-Litvě neuznán
  1645 (25. listopadu)[64] B
  • kníže pfalzbursko-lixheimský (von Pfalzburg und Lixheim)
  • Don Carlos de Guasco, markýz di Sallerio
 Pro veškeré potomky 1649
  • Od r. 1643 manžel Henrietty Lotrinské, panující kněžny pfalzbursko-lixheimské,[65] který byl sám výslovně povýšen na říšského knížete a vladaře Pfalzburgu a Lixheimu.
  • Generálplukovník ve Španělském Nizozemí, guvernér v Nice[66]
  • Titul vyhasl smrtí prvního knížete, knížectví přechází sňatkem vdovy Henrietty na jejího třetího manžela, markýze Francesca Grimaldiho, ale již bez udělení říšského knížecího stavu. Po dalším střídání vládců knížectví roku 1702 připadá zpět Lotrinsku a zaniká.
  1645 (16. prosince)[67] S V baron Jiří II. Rákóczi Pro veškeré potomky 1752[68] Syn panujícího sedmihradského knížete Jiřího I. a děd Františka II. Rákócziho. Sám byl vládnoucím sedmihradským knížetem v letech 1648–1657.
  1647 (8. března)[69] hrabě Stanisław Lubomirski herbu Szreniawa bez Krzyża, hrabě z Wiśnicze Pro veškeré potomky, viz pozn. Ž
  • Polský korunní maršál[70]
  • Titul pro Stanisława osobně, dále pro jeho syny Alexandra, Jerzyho a Konstantyna a veškeré jejich potomky[69]
  • Titul uznán v Polsko-litevském státě roku 1682
  1648 (13. listopadu)[71] Don Diego Tagliavia d'Aragona, kníže de Castelveterno, vévoda de Terranuova a jeho teta Geronima Pro veškeré potomky (Don Diego) a ad personam (teta Geronima) 1663[72]
  1654 (16. dubna)[75] S Jakob Kettler, panující vévoda kuronský a zemgalský Pro veškeré potomky 1711[76] S predikátem Durchlaucht pro veškeré potomky od 14. ledna 1698 (Predikát byl znovu udělen 20. prosince 1738 pro kuronské vévody z rodu Bironů, ačkoli Bironové nikdy na říšská knížata povýšeni nebyli. V tomto druhém případě byl ale predikát omezen jen na posloupnost panujících vévodů).[75]
  1654 (21. dubna)[77] markýz Carlo Centurione-Scotto Primogenitura Ž[78] Císařský bankéř z původem janovské rodiny[70]
  1659 (24. října)[79]
  • kníže z Farnese
  • Don Agostino Chigi della Rovere, kníže Farnese, hrabě di Arbenghesco a di Suero
 Pro veškeré potomky Ž[80] Synovec papeže Alexandra VII., velitel Švýcarské gardy a velící generál Papežského státu
  1663 (21. května)[29] Pro veškeré potomky 1668[81]
  • Nevládnoucí člen bozzolské větve rodu Gonzagů, byl mu přiznán titul knížete z Bozzolo
  • Císařský polní maršál[82] a vojenský velitel města Vídně
  • Titul vyhasl v mužské linii již smrtí prvního knížete, jemuž syn nepřežil otce, a který zanechal jen dceru[81]
  1664 (31. března)[9]
  • kníže z Croÿ-Myllendonku
  • Philippe de Croÿ-Roeulx, svobodný pán z Myllendonku
 Pro veškeré potomky 1702[83]
  1664 (31. března) S Albert Francois de Croÿ-Roeulx, hrabě z Megen Pro veškeré potomky 1674[83]
  • Bratranec knížete Philippa
  • Do roku 1666 (od roku 1610) držel kníže/rod suverénní   hrabství Megen v severním Nizozemí
  • Titul vyhasl již s prvním bezdětným knížetem
  1664 (12. května)[84] B V hrabě Franz Egon von Fürstenberg-Heiligenberg Ad personam 1682[85]
  1664 (12. května)[84] B V hrabě Wilhelm Egon von Fürstenberg-Heiligenberg Ad personam 1704[85]
  • kníže-biskup métský
  • Povýšen spolu s bratry Hermannem Egonem a Franzem Egonem (viz)
  • S predikáty Hochgeboren a Unser lieber Oheim und Fürst[84]
  1668 (6. června)[86] Giovanni Battista Rospigliosi Pro veškeré potomky Ž
  • Generál římské církve[70]
  • S predikátem Illustrissimus
  1669 (16. října)[87] hraběnka Juliane Henriette Cirksena von Ostfriesland Ad personam 1715[88] Dcera prvního (a zesnulého) knížete Enna Ludwiga, panujícího knížete ve Východním Frísku. Titul byl takto rozšířen i na její osobu.[87]
  1673 S Grigore I. Ghika, panující kníže valašský Pro veškeré potomky Ž[89]
  1674 (22. července)[90]
  • "rozená vévodkyně brunšvicko-lüneburská"
  • Žofie Dorotea von Harburg
 Ad personam 1726
  • Morganatická dcera knížete Jiřího Viléma z Lüneburgu-Celle, vévody brunšvicko-lüneburského
  • Zároveň udělen titul hraběnky z Wilhelmsburgu (dnes součást Hamburku) pro Žofii a její matku, Eleonoru d'Olbreuse, říšskou šlechtičnu von Harburg[90]
  • Titul vévodkyně byl podmínečně odložen až do doby Žofiina sňatku s podmínkou, že Žofie Dorotea se stane "rozenou vévodkyní" jen tehdy, provdá-li se za říšského knížete. K tomu skutečně došlo 21. července 1679 sňatkem s jejím bratrancem, vévodou Jiřím Callenberským[90]
  1682 (10. prosince) B V Johann Caspar von Ampringen Ad personam 1684 kníže-velmistr Řádu Německých rytířů
  1684 (15. dubna)[91] hrabě Gundakar z Ditrichštejna Primogenitura 1690[92]
  • Císařský nejvyšší štolba
  • S právem přenést knížecí titul v případě vymření na libovolnou větev Ditrichštejnů
  • Gundakar se dohodl na vzájemném dědění majetku s mikulovskou knížecí větví rodu, i když jiné větve rodu (hraběcí) mu byly příbuzensky blíže
  • Titul zanikl smrtí prvního knížete
  • S predikáty Hochgeboren a Unser lieber Oheim[91]
  1687 (7. prosince) hrabě Pavel I. Esterházy z Galanty, dědičný hrabě z Forchtensteinu Ad personam Ž
  • Dne 23. května 1712 kníže získal i dědičný knížecí titul a jeho rod posléze postoupil i mezi panující říšská knížata, což ale již nijak nesouviselo s udělením tohoto knížecího titulu z roku 1687.
  1689 (25. května)[93] hrabě Leopold Philipp Montecuccoli, vévoda di Melfi Primogenitura 1698[94]
  • S povýšením se původně počítalo již na rok 1651 pro Leopoldova otce, maršála Raimunda, nakonec z toho ale sešlo
  • Titul vyhasl již smrtí prvního knížete, který zemřel bez potomků[94]
  • Zároveň udělen říšský hraběcí stav všem ostatním členům rodu[93]
  1689 (29. srpna)[95] Don Livio Odescalchi, vévoda di Cero, di Bracciano a di Palo, markýz de Roconfredo, hrabě de Montiano Pro veškeré potomky 1713[96]
  1690 (29. ledna)[97] Primogenitura 1860[98]
  1690 (20. prosince)[47] V hrabě Franz Anton Los z Losensteinu Ad personam 1692
  1695 (30. ledna) S V[99] Constantin Brancoveanu, panující kníže valašský Pro veškeré potomky 1833[100] S potvrzením titulu 8. června 1807 v Rakouském císařství[100]
  1698 (7. ledna)[101]
  • kněžna/kníže z Anhaltu-Zerbstu-Dornburgu
  • Christiane von Zeutsch, provdaná kněžna anhaltsko-zerbstsko-dornburská a její děti
 Pro veškeré potomky 1699[102] Morganatická manželka knížete Johanna Ludwiga I. z Anhaltu-Zerbstu-Dornburgu, povýšením do knížecího stavu zároveň manželství uznáno za rovnorodé a děti z něj potvrzeny za plnoprávné členy rodu a dědice knížectví.
  1699 (26. března)[103] Filippo de Hercolani, hrabě di Mediccina a di Nivazze Primogenitura 1761
  • Císařský vyslanec v Benátsku a císařský plenipotenciář v Itálii[70]
  • S povýšením panství Florimonte na titulární markrabství (markýz)
  • Po smrti posledního knížete Alfonsa (1710–1761) byl knížecí titul 14. srpna 1765 přenesen na jinou větev rodu (viz níže)
  • S predikáty Illustrissimus, Consanguine dilecti a Carissimus[103]
  1699 (17. května) (diplom 14. září 1700)[104] Michał Franciszek Sapieha herbu Lis Pro veškeré potomky 1700 Titul vyhasl již s prvním knížetem a v roce vystavení diplomu
  1701 (10. července)[105] hrabě Mihály I. Apáfi Ad personam 1713 Sesazený sedmihradský kníže
  1701 (29. prosince)[106]
  • kněžna z Anhaltu
  • Anna Luise Föhse
 Ad personam 1745
  1704 (12. března)[107] S Don Cesare Michalengelo d'Avalos d'Aquino

d'Aragona, suverénní markýz z Pescary a Vasto, kníže z Francavilly, Rocelly a Isernie, vévoda z Monte Negro etc.

Pro veškeré potomky 1729[108]
  • Cesare Michelangelo byl za své prohabsburské vojenské angažmá r. 1701 vyhnán z Neapolska a vrátit se mohl až po skončení války o španělské dědictví. Na vídeňském dvoře působil jako císařský pensionář a poté jako vyslanec španělského krále Karla III.[109]
  • Rod d'Avalos přijal na základě sňatku s dcerou vévody z Montalto (rod d'Aragona) jména d'Aquino a d'Aragona
  • Markrabství Pescara a Vasto nepatřilo k říši, ale bylo suverénní
  • V diplomu se odvolává na udělení titulu z 16. srpna 1622 (viz výše), neboť obě knížata spojuje držba Rocelly (svého druhu přenesení titulu)
  • S právem v případě hrozícího vymření rodu vybrat dědice titulu z rodů d'Avalos, Monte Herculis či Troja[107] (již první kníže neměl potomky)[108]
  • Titul obnoven až 1. března 1791 (viz níže)
  • S intimací (potvrzením) titulu v habsburských dědičných zemích dne 10. června 1705[107]
  • S predikáty Illustrissimus, Carissimus a Consanguine dilecti[107]
  1704 (26. srpna)[110] Ad personam 1743
  1706 (21. ledna)[111] Alexandr Danilovič Menšikov Pro veškeré potomky Ž
  • Generální gubernátor Sankt Petěrburgu a oblíbenec Petra Velikého
  • V roce 1707 byl Menšikov povýšen i do ruského knížecího stavu (jako vůbec první ruský kníže vzešlý z panovnické nobilitace) a obdržel také titul ruský vévody z Ingrie. Menšikovův potomek, kníže Alexandr Sergejevič, gubernátor Finska, získal v roce 1833 také potvrzení knížecího titulu ve Finsku, což byl jediný udělený knížecí titul vůbec.
  1706 (10. července)[112] hrabě František Antonín z Harrachu Ad personam 1727[113]
  1707 (1. září) (diplom nevydán)[115] Ivan Mazepa Ad personam 1709[116] Kozácký hejtman a bývalý povstalecký protiruský vůdce, posléze spojenec cara Petra Velikého a bojovník s Turky a Krymským chanátem, rytíř Řádu sv. Ondřeje, carský tajný rada[117]
  1708 (13. října)[32] Ettore Carafa della Spina, hrabě z Policastro a jeho bratr Giovanni Primogenitura, viz pozn. 1764[118]
  • Etore byl císařským komořím, Giovanni polním podmaršálkem a plukovníkem-majitelem kyrysnického pluku v habsburské armádě[119]
  • Následnictví tak, že prvorozený syn knížete v každé generaci je knížetem, druhorozený je jen knížetem ad personam a všechny dcery jsou kněžnami, ovšem případní další synové již knížaty nejsou. Primogenitura se počítá od obou bratří[32]
  • S predikáty Illustrissimus, Consanguine dilecti a Carissimus[32]
  1710 (18. března)[120]
  • kníže ze Soriana
  • Don Carlo Albani, kníže de Soriano a bratr Annibale
 Primogenitura, viz pozn. 1852[121]
  1710 B V[122] hrabě Johann Philipp, kardinál z Lambergu, kníže-biskup pasovský Ad personam 1712[123] Principální komisař při říšském sněmu v Řezně, císařský diplomat a bratr prvního dědičného knížete z Lambergu
  1711 (19. března)[124] B hrabě Johann Leopold Trautson, hrabě z Falkensteinu Primogenitura, viz pozn. 1775
  1714 (20. března)[95]
  • kníže Odescalchi
  • Don Baltasare Erba, markýz de Mondenico
 Primogenitura, někdy v průběhu 18. století byl titul rozšířen na veškeré potomky[126] Ž[96]
  • Přenesení titulu po strýci z matčiny strany, Liviovi Odescalchim (viz výše)
  • Císařský říšský vikář v Milánsku
  • Téhož dne titul potvrzen v dědičných zemích[95]
  • S predikátem Illustrissimus[127][128]
  1715 (22. listopadu)[129] Don Carlo Pacheco Carafa della Stadera, kníže della Guardia, vévoda de Maddaloni Primogenitura 1829[130]
  1715 (26. listopadu)[131] Don Marino Francesco de Caracciolo, kníže di Avelino Primogenitura, viz pozn. 1932[132][133]
  • Generální poštmistr Neapolského království, císařský tajný rada a r. 1716 císařský vyslanec u papeže
  • Pouze mužská primogenitura s výslovným nařízením, že dědic titulu se stává knížetem až po smrti knížete předchozího
  • S predikáty Celsissimus,[134] Consanguine dilecti, Carissimus[131]
  1716 (1. října)[50] Giuseppe Folch de Cardona y Eril, hrabě de Ruiz, de Liori etc., markýz de Guadalest etc. Primogenitura 1730
  • Nejvyšší hofmistr císařovny Alžběty Kristýny[135]
  • Původně následnictví jen v mužské primogenituře, od 26. prosince 1718 listinné privilegium tehdy nevydáno) s právem přenést titul také na dceru a její potomky. K tomu došlo v případě Theresie, dcery prvního knížete, provdané markýzi de Silva (viz níže)[136]
  • S predikáty Hochgeboren, Euer Liebden a Lieber Oheim[136]
  1716 (10. prosince)[137] V hrabě Philip Carl von Fürstenberg-Mößkirch Ad personam 1718[138]
 
  • 1718 (26. prosince) (privilegium nevydáno)[139]
  • 1750 (12. června) (přenesení a vydání diplomu)[50]
  • Kněžna/kníže z Cardony
  • markýza Teresie de Silva a následně její syn Francisco Manuel
 Primogenitura 1739/1750 Jediná dcera knížete Giuseppeho Folcha de Cardona y Eril (viz výše), provdaná za markýze de Silva obdržela práva zdědit otcův říšský knížecí titul pro sebe a syna. Její syn a druhý (mužský) kníže: Francisco Manuel de Silva, kníže z Cardony († 1739), taktéž zemřel bez mužských potomků.[139] Jeho dceři Marii Terezii byl proto knížecí titul s odvoláním na nezlistiněné privilegium z r. 1718 v r. 1750 potvrzen.[50] Kněžna, provdaná Hohenzollern-Hechingen ovšem zemřela ještě téhož roku.[139]
  1720 (12. března)[140] Don Vicenzo Carafa-Cantelmo-Stuart, kníže z Rocelly, vévoda z Bruzzana, markýz z Brancaleone a Castelvetero, hrabě z Grotterie Primogenitura Ž[33]
  • Přenesení titulu z 16. srpna 1622 (viz výše)[33]
  • Don Vicenzo byl za dědice knížecího titulu císařem uznán již 5. dubna 1719[140]
  • Sňatkem získali Carafové jméno Cantelmů, ti zase r. 1685 obdrželi od Karla II. Anglického čestné jméno Stuart jako uznání jejich původu od skotského rodu (klanu) Douglas a tedy příbuzenství se Stuartovci[141]
  • S predikáty Illustrissimus, Consanguine dilecti a Carissimus[140]
  1720 (21. prosince)[142] hrabě Johann Philipp Cebrowski herbu Poraj, svobodný pán von Eckersperg Primogenitura ? S právem povýšení území na říšské knížectví, bude-li zakoupené ve dvouleté lhůtě (ke koupi však nedošlo)[142]
  1722 (17. dubna)[143]
  •   kněžna z Ebersteinu
  • hraběnka Ehrengarde Melusine von der Schulenburg, vévodkyně z Munsteru a Kendalu
 Ad personam 1743
  1722 (13. listopadu)[144] B Marc de Beauveau-Craon, hrabě na Harouel a na Gournay Primogenitura 1982
  1723 (27. dubna)[145] Don Giovanni Ventimiglia, kníže de Castelbuono, de Scaletta a de Belmontino, markýz de Geraci Primogenitura 1860 S predikáty Celsissimus, Consanguine dilecti a Carissimus[145]
  1723 (1. srpna)[146] Dmitrij Konstantinovič Kantemir Pro veškeré potomky 1823[147] Syn vládnoucího moldavského knížete
  1723 (9. září)[148] Don Antonio Pignatelli-Belmonte, kníže z Bellmonte, vévoda z Acerenzy Primogenitura 1911[149]
  1723 (27. září) Don Vincenzo di Giovanni e Zapata-Tassis, kníže z Montereale, vévoda ze Saponary Primogenitura 1730[151]
  • S právem přenést titul na příbuzné mimo rod (adopce)
  • Sňatkem dcery prvního knížete z roku 1710 přeneseno po smrti prvního knížete na rod Alliata de Villafranca (kníže neměl mužské potomky)
  • S intimací (potvrzením) titulu v habsburských dědičných zemích a v Neapolsku dne 29. září 1723[152]
  • S predikáty Celsissimus, Consanguine dilecti a Carissimus[153]
  1724 (24. srpna)[154] Don Filippo Bernualdo Orsini, vévoda di Gravina Primogenitura Ž S predikáty Celsissimus, Consanguine dilecti a Carissimus[154]
  1725[119][155] (diplom 26. dubna 1726)[132] Don Ambroggio Caracciolo, kníže di Torchiarollo[156] Primogenitura Ž[157]
  • Druhorozený syn knížete Marina Francesca Caracciolo-Avelino (viz výše)
  • Polní maršál a generální pokladník Neapolského království
  • S predikátem Celsissimus od 9. listopadu 1726[157]
  1727 (21. února)[158]
  • kněžna saská (von Sachsen)
  • Philippine Elisabeth von Sachsen, rozená Caesar a její děti
 Pro veškeré potomky 1778[159]
  • Morganatická manželka vévody Antonína Oldřicha Sasko-Meiningenského
  • Philippine a jejích deset dětí byli oprávněni nést jméno po Sasku, na základě soudních rozhodnutí z let 1744 1747 ale děti nemohly po otci zdědit vládu v Sasko-Meiningensku
  • S právem užívat sasko-meiningenský erb
  • S predikátem Hochgeboren[158]
  1730[160] Don Domenico Alliata (e Di Giovanni), kníže z Villafrancy, vévoda ze Salaparuty, kníže z Bucchery, z Castrorao etc. Primogenitura Ž[161]
  • Přenesení titulu z 27. září 1723 na základě sňatku a adopce (viz výše), potvrzeno Karlem VI.
  • Císařský polní podmaršálek[82]
  • S predikáty Celsissimus, Consanguine dilecti a Carissimus
  1731 (7. května)[162] Don Giovanni Domenico Milano, kníže di Ardore, markýz di San Giorgio e di Polestina Primogenitura Ž[163] S predikáty Celsissimus a Consanguine dilecti[162]
  1733 (8. března)[164] hraběnka Violanta Theresie z Thurn-Taxis Ad personam 1734[165]
  1735 (4. září)[166]
  •   Knížectví Chimay
  • Alexandre de Hénin-Liétard, hrabě de Bossu
 Pro veškeré potomky 1804[167]
  • Znovupovýšení knížectví Chimay v Rakouském Nizozemí na říšské knížectví a přenesení této knížecí hodnosti udělené 9. dubna 1486 Charlesovi de Croÿ (viz výše)
  • S predikáty Hochgeboren, Lieber Oheim a Euer Liebden[166]
  1736 (18. srpna)[168]
  • kníže z Hornes
  • hrabě Maxmilian Emanuel Joseph van Hoorn, kníže z Hornes
 Pro veškeré potomky 1763[169]
  • Titul vyhasl již s prvním knížetem
  • S predikáty Hochgeboren, Lieber Oheim[168] a Euer Liebden[170]
  1742 (24. ledna)[171] B Emmanuel de Croÿ, kníže ze Solre Pro veškeré potomky Ž
  • Čtvrté a poslední udělení (přenesení) říšského knížecího titulu některé z větví rodu Croÿ (předchozí v l. 1486, 1594 a 1664)
  • v l. 1803-06 drželi vestfálské bezprostřední   hrabství Dülmen, pro nějž bylo v plánu též udělení říšského stavovství (kuriální hlas), pro brzký zánik Svaté říše se tyto plány neuskutečnily
  1742 (12. května)[172] Charles Louis Auguste Fouquet, vévoda de Belle-Isle Pro prvního knížete, jeho veškeré syny a dále vždy jejich prvorozené syny, v případě vymření měl titul dědit bratr prvního knížete Louis Charles Armand ve stejném následnictví 1761
  1742 (14. července)[173] hraběnka Philippa Henrieta z Nasavska-Saarbrückenu, rozená hraběnka Hohenlohe-Langeburg a její dcery[174] Ad personam 1774[175] Vdova po posledním vládnoucím nasavsko-saarbrückenském hraběti Ludvíku Kraftovi
  1742 (1. září)[176] B Louis Joseph d'Albert de Luynes, kníže de Grimbergen Primogenitura 1758[177]
  1742 (16. listopadu)[179]
  • kníže von Bernburg (od 29. dubna 1748 kníže von Bährnfeld)
  • bratři hrabata Friedrich a Carl Leopold z Ballenstedtu
 Pro veškeré potomky 1769[180]
  • Morganatičtí synové panujícího knížete Viktora Friedricha Anhaltsko-Bernburského a Vilemíny Charlotty Nüssler, od r. 1719 hraběnky z Ballenstedtu
  • Původní predikát "z Bernburgu" zamítla Říšská dvorská rada (Reichshofrat) na základě stížnosti anhaltsko-bernburských knížecích příbuzných, proto byl roku 1748 přiznán fiktivní predikát "z Bährnfeldu".[179]
  • Titul vyhasl již s prvními, bezdětnými, knížaty
  • S predikátem Hochgeboren[179]
  1743 (16. dubna), viz dále[181] Józef Alexander Jabłonowski, dědic vévodství Ostróg
  • Pro veškeré potomky
  • 30. dubna 1744 rozšířeno na Stanisława Vincenta, hraběte z Bohuszowicz a veškeré potomky
  • 4. července 1744 rozšířeno na Johanna Cajetána, hraběte z Ostrógu a veškeré potomky
 1921[182]
  • Knížecí titul měl být původně udělen již císařem Leopoldem I. r. 1683 a to pro Stanislawa Jablonowského za jeho zásluhy při záchraně Vídně. Ten ale jako člen senátorského stavu v polském sejmu nesměl přijmout žádný zahraniční šlechtický titul. Vyprosil si ale u císaře, aby ten udělil knížecí hodnost jeho potomkům. Knížecího titulu dosáhla nakonec teprve generace Stanislawových vnuků od císaře Karla VII.[183]
  • S predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim (při všech třech uděleních)[181]
  1746 (15. července)[184] hrabě Josef Adam z Auerspergu Pro veškeré potomky 1942[185]
  1747 (1. ledna)[186] kníže Štěpán Vilém Kinský z Vchynic a Tetova Primogenitura Ž
  • Dědičnost pouze v mužské linii
  • S predikátem Hochgeboren[186]
  1752 (17. dubna)[187] kníže Alexandr Josef Sułkowski, kníže z Bílska Primogenitura, od 5. srpna 1754 rozšířeno na sourozence prvního knížete a veškeré potomky této první generace knížat[187] Ž S predikáty Hochgeboren a Euer Liebden, od 5. srpna 1754 také s predikátem Lieber Oheim[187]
  1754 (12. srpna)[188]
  • kníže z Prümu
  • svobodný pán Johann Philipp von Walderdorff
 Ad personam 1768 Koadjutor trevírského arcibiskupství a probošt od Svatého Šimona v Trevíru
  1755 (24. června)[189] V hrabě Virgilius Augustin Maria von Firmian Ad personam 1788 Katedrální probošt salcburský a bývalý kníže-biskup lavantský
  1757 (28. května)[190] Don Giovanni Pompeio Piccolomini-Arragona, kníže z Villa Nuova, hrabě z Cellano Primogenitura 1783[191]
  • Dědic titulu a majetku vymřelé větve Piccolomini-Pieri, sám pocházející z větve Piccolomini-Todeschini[190]
  • Fakticky nešlo o knížecí nobilitaci, ale o přenesení již uděleného titulu na základě privilegia z 16. května 1689
  • S inkolátem v Českém království[192]
  1757 (8. června)[193]
  • kníže z Marnay
  • Louis de Bauffremont-Courtenay, kníže z Courtenay, jeho bratři a dcera Louisa Benigna, kanovnice v Remiremontu
 Pro veškeré potomky Ž
  • Přenesení titulu z 22. března 1623 po vymřelém rodu Gorrevod
  • Louis i jeho bratr Charles Roger zůstali bez mužských potomků, linie rodu pokračovala syny nejmladšího z bratrů Josepha Francoise, markýze z Listenois.
  • S predikáty Illustristissimus, Carissimus a Consanguine dilecti[193]
  1759 (28. května)[194] vévoda Victor-François de Broglie Pro veškeré potomky Ž S predikáty Illustrissimus, Consanguine dilecti a Carissimus[194]
  1761 (15. září)[195] vévoda Carl Hyacint Anton de Gallean, Princeps Romanus, svobodný pán z Issarts a Courtines, markýz de Salernes Pro veškeré potomky 1778[196]
  • Tajný rada a důvěrník kurfiřta Karla Teodora
  • Titul vyhasl v mužské linii již s prvním knížetem, který měl jen dceru[196]
  • S predikáty Hochgeboren, Euer Liebden a Lieber Oheim[195]
  1763 (21. července)[197] kníže Alexej Grigorjevič Orlov Pro veškeré potomky 1808
  • Titul vyhasl již smrtí prvního knížete, který přežil jediného syna
  • S predikáty Hochgeboren a Euer Liebden[197]
  1764 (3. ledna)[198] kníže Karl Bathyány Primogenitura 1914[199]
  • S predikáty Hochgeboren, Lieber Oheim a Euer Liebden
  • Následnictví v linii prvorozenců Karla, v případě vymření po meči v linii prvorozenců Karlova bratra Ludwiga, pouze muži mohou dědit knížecí titul[198]
  1765 (14. srpna)[103] Marcantonio Hercolani, markýz z Florimonte Primogenitura Ž[200]
  • Přenesení knížecího titulu rodu Hercolani z 26. března 1699 (viz výše)
  • První kníže byl příbuzným posledního říšského knížete Hercolani ze starší knížecí linie, Alfonsa, a také radním (senatore) v Bologni
  • S predikáty Illustrissimus, Consanguine dilecti a Carissimus[103]
  1765 (5. prosince)[201] kníže Andrzej Poniatowski Primogenitura 1813[202]
  1767 (2. února)[203] kníže František Václav Clary-Aldringen Primogenitura Ž
  • S výslovným zákazem církevní kariéry pro prvorozené syny pod trestem ztráty knížecího titulu[203]
  • S predikátem Hochgeboren[203]
  1769 (5. srpna)[204] Don Antonio Barbiano di Belgioioso, markýz z Grumely Primogenitura 1944[205]
  1769 (5. srpna)[208] kníže Jan Václav Paar Primogenitura Ž
  1772 (1. srpna)[209] hrabě Friedrich von Hessenstein Pro veškeré potomky 1808[210]
  • Nemanželský syn švédského krále Frederika
  • Predikát "von Hessenstein" odkazoval na příslušnost otce prvního knížete k Hesenské dynastii
  • Titul vyhasl již smrtí prvního knížete
  • S predikáty Hochgeboren a Euer Liebden[209]
  1774 (9. dubna)[211]
  • kníže z Montbarrey
  • Alexandre Maria de Saint Mauris, hrabě z Montbarrey a Savigny
 Pro veškeré potomky 1794
  1775 (červen)[212] Franziska Korvín-Krasińská Ad personam 1796 Morganatická manželka (formálně panujícího) kuronského vévody prince Karla Kristiána Saského
  1776 (27. února)[213] kníže Grigorij Alexandrovič Potěmkin Pro veškeré potomky 1791
  • S inkolátem v říši
  • Titul vymřel již s prvním knížetem
  • S predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim[213]
  1776 (14. prosince)[214] hrabě Franz Xaver Ludwig von Breuner, kníže-biskup lavantský Ad personam 1797[214]
  1777 (2. února)[215]
  • kníže z Vanvillars
  • Florent Louis Maria du Châtelet-Lorraine, vévoda du Châtelet, markýz de Trichâteu, hrabě de Lomont
 ? 1793?
  • Bývalý zplnomocněný francouzský ministr při dvorech ve Vídni a v Londýně, rytíř Řádu svatého Ducha[215]
  • Titul vyhasl s druhým knížetem Paulem Mariou Florentem, který zemřel v dětském věku, snad ještě před svým otcem[215]
  1778 (31. ledna)[216] Primogenitura 1905
  • Po matce pocházel z rodu nelegitimních potomků Mořice Oranžského, což se odrazilo v titulu "kníže z Nasavska-Auverquerque" (zeelandský Ouwerkerk)
  • Knížecí titul následně uznán Jiřím III. také v Británii
  • S naturalizací v říši
  • S výslovnou poznámkou, že prvorozený syn dědí knížecí titul vždy až po smrti otce
  • S predikáty Hochgeboren, Euer Liebden a Lieber Oheim[216]
  1783 (24. července)[217] B hrabě Karel Josef Palm z Gundelfingenu Primogenitura 1851[218]
  • Kníže vlastnil bezprostřední rytířská panství Illereichen (1771–1788) a   Hohengundelfingen (1774–1805)
  • S výslovným zákazem církevní kariéry pro prvorozené syny pod trestem ztráty knížecího titulu
  • S predikátem Hochgeboren[217]
  1784 (7. května)[219] kníže Antal Grassalkovich de Gyarák Primogenitura 1841[220]
  • Nejvyšší císařský podkoní[221]
  • S predikáty Hochgeboren, Euer Liebden a Lieber Oheim[219]
  1788 (27. listopadu) V hrabě Vincenc Josef ze Schrattenbachu Ad personam 1816 Bývalý kníže-biskup lavantský a koadjutor salcburský
  1790 (12. října)[222] starohrabě Karel Josef Salm-Reifferscheidt-Raitz Primogenitura Ž S potvrzením již užívaného predikátu Hochgeboren[222]
  1791 (1. března)[107] S Tomasso d'Avalos d'Aquino d'Aragona, suverénní markýz z Vasto a z Pescary Pro veškeré potomky 1862[108]
  • Markrabství Pescara a Vasto nepatřilo k říši a r. 1797 bylo obsazeno Francií, čímž jeho suverenita skončila
  • Přenesení a potvrzení titulu z 12. března 1704 (viz výše)
  • S predikátem Illustrissimus[107]
1792 (24. září) B V
  • kníže z Méan
  • hrabě François Antoine Marie de Méan de Beauriex, kníže-biskup lutyšský
 Ad personam 1831
  1796 (2. června)[223] hrabě Platon Zubov Pro veškeré potomky 1822
  1798 (25. ledna)[224] Francesco Sassi dela Tosa Pro veškeré potomky ?
  1801 (20. ledna)[225] lady Elisabeth Berkley Ad personam 1828
  1806 (9. dubna)[226] hrabě Heinrich XLIII. z Reuss-Köstritz Pro veškeré potomky 1856
  • Člen nevládnoucí větve rodu Reussů
  • S predikátem Hochgeboren[226]

Nepravá říšská titulární knížata

editovat

Svatá říše římská

editovat

Ve Svaté říši římské přiznal císař některým cizím knížatům právo svůj knížecí (vévodský) titul užívat také v říši. Neznamenalo to však udělení říšského knížecího titulu.

Knížecí erb Datum udělení Jméno knížete, event. knížecího rodu či knížectví Typ udělení titulu Vymření rodu či vyhasnutí knížecího titulu poznámka
  1620[227] Primogenitura ?
  1628[229] ? 1757[231] Neapolský kníže z rodu Oliva Grimaldi získal právo užívat v říši titul "vévoda v Itálii", užívaný v italské podobě. Říšským knížetem se nestal.[229]

Francie

editovat
Knížecí erb Datum udělení Jméno knížete, event. knížecího rodu či knížectví Typ udělení titulu Vymření rodu či vyhasnutí knížecího titulu poznámka
  1720 (24. srpna) (parlamentní potvrzení 31. prosince)[232]
  • Princ z Vergagni a kníže Svaté říše římské
  • Philippe Jules François de Mancini-Mazarini, vévoda z Nevers a kníže z Donzy
 Primogenitura 1798[232]
  • Přenesení titulu po Ambrogiovi Spinolovi, jenž byl titulu soudem zbaven a s jehož dcerou Marií byl Philippe Jules oddán.[232]
  • Titul přenesen princem-regentem Filipem Orleánský, v říši nebyl nikdy uznán, neboť Spinolův titul byl sice dědičný i v ženský linii, ale byl mu soudně odejmut za velezradu na císaři (tzv. felonii) a tedy zanikl a nemohl již být dále přenesen.

Prusko

editovat

Císař Karel VII. Bavorský, který trůnu dosáhl jen díky finanční a vojenské pomoci Francie, a který vedl proti Marii Terezii válku o dědictví rakouské, přislíbil krátce po své frankfurtské korunovaci (24. ledna 1742) pruskému králi Bedřichu II. Velikému, že veškeré šlechtické tituly, které pruský král již udělil či v době Karlovy císařské vlády ještě udělí svým vlastním poddaným, budou automaticky uznány jako tituly říšské. To se týkalo i titulů knížecích.[233] Od nástupu Františka I. na říšský trůn (13. září 1745) toto již nadále nebylo uznáváno a i říšská platnost titulů vydaných v Prusku před Františkovým nástupem je v následujících letech až do zániku říše sporná.

Knížecí erb Datum udělení Jméno knížete, event. knížecího rodu či knížectví Typ udělení titulu Vymření rodu či vyhasnutí knížecího titulu poznámka
  1741 (6. listopadu)[234]
  • kníže zu Carolath-Beuten
  • hrabě Hans Carl von Schoenaich
 Primogenitura Ž
  1744 (16. března)[235] hrabě Filip Gotthard Schaffgotsch, Semperfrei zu Kynast Ad personam 1795 Kanovník olomoucký a prelát vratislavský, budoucí kníže-biskup vratislavský, biskupský kandidát protlačovaný králem Bedřichem II.

Itálie

editovat
Knížecí erb Datum udělení Jméno knížete, event. knížecího rodu či knížectví Typ udělení titulu Vymření rodu či vyhasnutí knížecího titulu poznámka
  1937 (9. září)[236] kníže Don Lelio Niccolo Orsini, patricij římský, benátský etc., šlechtic di Corneto etc. Primogenitura Ž[37] V Italském království, dlouho po zániku říše, uznal král Viktor Emanuel III. přenesení říšského knížecího titulu vymřelé větve Orsiniů z Bracciana z 26. června 1625 na mladšího člena větve Orsini di Gravina. Učinil tak v souladu s italskými zvyklostmi přenášení dřívějších (i cizích) titulů, ale pochopitelně bez souhlasu římsko-německého panovníka a tedy v rozporu s říšským právem. Titul Principe di Sacro Romano Impero, který tato větev, založená r. 1929, užívá, tak není zcela nesporný.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ KLEIN, Thomas. Die Erhebungen in den weltlichen Reichsfürstenstand 1550-1806. 1. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1986. 55 (137-192) s. S. 144, 145, pozn. č. 24. (německy) 
  2. ↑ CANTINI, Lorenzo. Legislazione toscana raccolta e illustrata dal dottore Lorenzo Cantini nella Stamp. 1. vyd. Firenze: Albizziniana da S. Maria in Campo, 1803. 380 s. Dostupné online. S. 266n. (italsky, orig. text diplomu latinsky) 
  3. ↑ FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 1. A-E. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1967. 5 svazků (290 s.). S. 5. (německy) 
  4. ↑ a b Listina v katalogu Rakouského státního archivu [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online. 
  5. ↑ FELCMAN, Ondřej a kol. Poděbradové: rod českomoravských pánů, kladských hrabat a slezských knížat. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2008. 761 s. (Šlechtické rody Čech, Moravy a Slezska; sv. 6). ISBN 978-80-7106-949-2. S. 85, 86. 
  6. ↑ a b Genealogie Minstrberků [online]. [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b c d FELCMAN, Poděbradové..., s. 108
  8. ↑ FELCMAN, Poděbradové..., s. 343
  9. ↑ a b c d FRANK I..., s. 205, 206
  10. ↑ a b Genealogie Croyů na genealogy.euweb [online]. [cit. 2017-03-08]. Dostupné online. 
  11. ↑ FICKER, Julius. Vom Reichsfürstenstande. 1. vyd. Innsbruck: VERLAG DER WAGNER'schen BUCHHANDLUNG, 1861. 424 s. Kapitola Erhebung in Fürstenstand, s. 83. (německy) Online na Wikisource. 
  12. ↑ a b FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 4. O-Sh. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1973. 5 svazků (310 s.). S. 52. (německy) 
  13. ↑ Genealogie Perényiů na genealogy.euweb [online]. [cit. 2017-03-09]. Dostupné online. 
  14. ↑ GÓRZYŃSKI, Sławomir. Rodzina Radziwłłów i ich tytuły in MISCELLANEA HISTORICO-ARCHIVISTICA, Tom. VII.. 1. vyd. Warszawa: Wydawnictwo DiG, 1997. 7 (19-26) s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-21. S. 20. (polsky)  Archivováno 21. 7. 2020 na Wayback Machine.
  15. ↑ Genealogie Radziwillů [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. 
  16. ↑ GÓRZYŃSKI, Sławomir; GRALA, Jolanta; PIWKOWSKI, Włodzimierz. Radziwiłłowie herbu Trąby. 1. vyd. Warszawa: Wydawnictwo DiG, 1996. 67 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-01-28. S. 45. (polsky)  Archivováno 28. 1. 2007 na Wayback Machine.
  17. ↑ a b GÓRZYŃSKI, Sławomir; JOLANTA, Grala; PIWKOWSKI, Włodzimierz. Radziwiłłowie herbu Trąby. 1. vyd. Warszawa: Wydawnictwo DiG, 1996. 67 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-01-28. S. 46. (polsky)  Archivováno 28. 1. 2007 na Wayback Machine.
  18. ↑ GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches: M-Z. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 249. 
  19. ↑ GÓRZYŃSKI, Sławomir; GRALA, Jolanta; PIWKOWSKI, Włodzimierz. Radziwiłłowie herbu Trąby. 1. vyd. Warszawa: Wydawnictwo DiG, 1996. 67 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-01-28. S. 48. (polsky)  Archivováno 28. 1. 2007 na Wayback Machine.
  20. ↑ a b Genealogie rodu Del Carreto [online]. [cit. 2017-10-13]. Dostupné online. 
  21. ↑ Genealogie Carretů [online]. [cit. 2017-10-13]. Dostupné online. 
  22. ↑ MERTENS, Franz Hendrik; TORFS, Karl Lodewijk. Geschiedenis van Antwerpen. 1. vyd. Svazek 4. Antwerpen: J.-E. Buschmann, 1818. 671 s. Dostupné online. S. 83. (nizozemsky) 
  23. ↑ Genealogie rodu Croy na genealogy.euweb [online]. [cit. 2017-03-09]. Dostupné online. 
  24. ↑ a b c d GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches: M-Z. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 250. 
  25. ↑ a b CARPZOV, Johann Benedict. Neueröffneter Ehren-Tempel Merckwürdiger Antiquitaeten des Marggraffthums Ober-Lausitz. 1. vyd. Leipzig und Budissin: David Richter, 1719. 651 s. Dostupné online. S. 47. (německy) Psáno švabachem. 
  26. ↑ a b Genealogie purkrabích z Donína [online]. [cit. 2019-02-16]. Dostupné online. 
  27. ↑ Obvykle překládáno jako vysoce urozený, šlo o čestný predikát významnějších říšských hrabat, vzácněji i knížat. Od roku 1715 byl tento predikát přiznán všem říšským hrabatům, včetně hrabat titulárních. Říšská knížata byla nejčastěji titulována "vysokorodý" (Hochgeboren), později někdy také Jasnost (Durchlaucht).
  28. ↑ FRANK I..., s. 239
  29. ↑ a b FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 2. F-J. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1970. 5 svazků (277 s.). S. 107. (německy) 
  30. ↑ a b FRANK IV.., s. 56
  31. ↑ KLEIN, Thomas. Die Erhebungen in den weltlichen Reichsfürstenstand 1550-1806. 1. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1986. 55 (137-192) s. (Http://periodika.digitale-sammlungen.de/bdlg/Blatt_bsb00000326,00162.html; sv. 122). S. 147. 
  32. ↑ a b c d e f FRANK I..., s. 158
  33. ↑ a b c d Genealogie rodu Carafa na webu Mare nostrum [online]. [cit. 2017-07-17]. Dostupné online. (italsky) 
  34. ↑ a b FRANK II..., s. 108-109
  35. ↑ FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 3. K-N. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1972. 5 svazků (310 s.). S. 140. (německy) 
  36. ↑ a b FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 5. Addenda at Corrigenda. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1974. 5 svazků (288 s.). S. 144. (německy) 
  37. ↑ a b Genealogie Orsiniů na webu Mare Nostrum [online]. [cit. 2017-02-01]. Dostupné online. (italsky) 
  38. ↑ FRANK I..., s. 27
  39. ↑ Genealogie rodu d'Aquino [online]. [cit. 2017-07-17]. Dostupné online. (italsky) 
  40. ↑ Historie rodu d'Aquino [online]. [cit. 2017-07-18]. Dostupné online. (italsky) 
  41. ↑ a b KLEIN, Thomas. Die Erhebungen in den weltlichen Reichsfürstenstand 1550-1806. 1. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1986. 55 (137-192) s. (Blätter für deutsche Landesgeschichte; sv. 122). Dostupné online. S. 165. (německy) 
  42. ↑ DELLA MARRA, Ferrante. Discorsi delle famiglie estinte, forastiere, o non comprese ne' seggi di Napoli imparentate colla Casa Della Marra. 1. vyd. Napoli: Ottavio Betrano, 1641. 429 s. Dostupné online. S. 59, 60. (italsky (text diplomů latinsky)) 
  43. ↑ FRANK IV..., s. 73
  44. ↑ Genealogie rodu Carafa della Stadera na webu Mare Nostrum [online]. [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. (italsky) 
  45. ↑ FRANK I..., s. 243
  46. ↑ Genealogie Doriů [online]. [cit. 2017-08-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-01-13. 
  47. ↑ a b c FRANK III..., s. 160
  48. ↑ Genealogie Lotrinků na genealogy.euweb [online]. [cit. 2017-03-09]. Dostupné online. 
  49. ↑ KLEIN, Thomas. Die Erhebungen in den weltlichen Reichsfürstenstand 1550-1806. 1. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1986. 55 (137-192) s. (Blätter für deutsche Landesgeschichte; sv. 122). Dostupné online. S. 155. (německy) 
  50. ↑ a b c d e FRANK I..., s. 159
  51. ↑ Genealogie rodu Cardenas [online]. [cit. 2017-07-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. ↑ FRANK IV..., s. 227
  53. ↑ Genealogie Savelliů [online]. [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. 
  54. ↑ WILLIAMS, George L. Papal Genealogy: The Families and Descendants of the Popes. 1. vyd. Jefferson, North Carolina and London: McFarland Inc., 2004. 271 s. Dostupné online. ISBN 0-7864-2071-5. S. 112. (anglicky) Částečně dostupné online na google.books. 
  55. ↑ a b FRANK IV.., s. 17
  56. ↑ Heslo Ossoliński v Meyers Conversations Lexikon [online]. [cit. 2017-07-21]. Dostupné online. (německy) 
  57. ↑ KNESCHKE, Ernst Heinrich. Neues allgemeines Deutsches adels-lexicon: im vereine mit mehreren historikern. Svazek 7 (Ossa-Ryssel). Leipzig: Voigt, 1867. 9 svazků (626 s.). Dostupné online. Heslo Reibnitz, auch Freiherren, s. 407. (němčina) 
  58. ↑ a b GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches: A-L. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 23. (německy) S vyobrazením erbů. 
  59. ↑ Rodokmen Poděbradů [online]. [cit. 2017-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  60. ↑ Diplom v katalogu Rakouského státního archivu [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online. 
  61. ↑ GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches: A-L. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 59. 
  62. ↑ Privilegium na webu Rakouského státního archivu [online]. [cit. 2017-04-18]. Dostupné online. (německy) 
  63. ↑ Rodokmen Koniecpolskich [online]. [cit. 2017-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-09-25. 
  64. ↑ FRANK II..., s. 138
  65. ↑ Genealogie Lotrinků na genealogy.euweb [online]. [cit. 2017-03-09]. Dostupné online. 
  66. ↑ a b KLEIN, Thomas. Die Erhebungen in den weltlichen Reichsfürstenstand 1550-1806. 1. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1986. 55 (137-192) s. (Blätter für deutsche Landesgeschichte; sv. 122). Dostupné online. S. 166. (německy) 
  67. ↑ Erb a stručná historie rodu Rákóczi [online]. [cit. 2019-03-29]. Dostupné online. (maďarsky) 
  68. ↑ Genealogie Rákócziů [online]. [cit. 2019-03-29]. Dostupné online. 
  69. ↑ a b FRANK III..., s. 163
  70. ↑ a b c d e TOBLER, Felix. Über den Reichsfürstenstand der Familie Esterhazy. 1. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2003. 17 (57-75) s. (Burgenlaendische-Heimatblaetter 2/2003). Dostupné online. S. 59. (německy) 
  71. ↑ a b FRANK I.., s. 31-32
  72. ↑ a b Genealogie rodu Tagliavia [online]. [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. 
  73. ↑ Genealogie rodu Tagliavia a d'Aragona [online]. [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. 
  74. ↑ ŠINDELÁŘ, Bedřich. Vestfálský mír a česká otázka. 1. vyd. Praha: Akademia, 1968. 378 s. S. 163. 
  75. ↑ a b FRANK III..., s. 96
  76. ↑ Genealogie kuronských Kettlerů [online]. [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. 
  77. ↑ FRANK I..., s. 170
  78. ↑ Genealogie rodu Centurione-Scotto [online]. [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  79. ↑ FRANK I..., s. 174
  80. ↑ WILLIAMS, George L. Papal Genealogy: The Families and Descendants of the Popes. 1. vyd. Jefferson, North Carolina and London: Mc. Fearland, 2004. 271 s. Dostupné online. S. 114–117. (anglicky) 
  81. ↑ a b Genealogie Gonzagů z Bozzolo [online]. [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. 
  82. ↑ a b Seznam císařských generálů [online]. [cit. 2017-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-24. (německy) 
  83. ↑ a b Genealogie rodu Croy na genealogy.euweb [online]. [cit. 2017-03-09]. Dostupné online. 
  84. ↑ a b c d FRANK II..., s. 55
  85. ↑ a b Genealogie Fürstenbergů [online]. [cit. 2017-06-25]. Dostupné online. 
  86. ↑ FRANK IV.., s. 191
  87. ↑ a b FRANK IV..., s. 19
  88. ↑ Genealogie rodu Cirksenů [online]. [cit. 2017-06-28]. Dostupné online. 
  89. ↑ Web o rodu Ghika s genealogickým tabulkami [online]. [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  90. ↑ a b c FRANK II..., s. 163
  91. ↑ a b FRANK I..., s. 232
  92. ↑ Genealogie rodu Ditrichštejnů [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. 
  93. ↑ a b FRANK III..., s. 256
  94. ↑ a b Článek o Raimondovi a Leopoldu Monteccucoliových [online]. [cit. 2017-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-11-12. (německy) 
  95. ↑ a b c d FRANK IV..., s. 5
  96. ↑ a b Genealogie rodů Odescalchi a Erba-Odescalchi [online]. [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. 
  97. ↑ a b FRANK IV.., s. 142
  98. ↑ Genealogie rodu Rasini [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. 
  99. ↑ Diskuze na genealogickém fóru s citacemi archivních pramenů [online]. [cit. 2017-10-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  100. ↑ a b GRITZNER, Maximilian. Die europäischen Fürstengeschlechter nicht Römisch-Kaiserlicher oder Deutsch-Bundesfürstlicher Extraction. 1. vyd. Svazek 1. Nürmberg: Bauer und Jaspe, 1894. 3 svazky (96 s.). Dostupné online. S. 27. 
  101. ↑ Allgemeine encyclopädie der wissenschaften und künste in alphabetischer folge. Příprava vydání Johann Samuel Ersch. 1. vyd. Svazek 20 (Invaginatio-Johann). Leipzig: J. A. Brockhaus, 1842. 488 s. Dostupné online. Heslo Johann (F rsten von Anhalt), s. 371. (německy) Psáno švabachem. 
  102. ↑ Genealogie Anhaltských [online]. [cit. 2017-10-13]. Dostupné online. 
  103. ↑ a b c d FRANK II..., s. 191
  104. ↑ GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches: M-Z. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 239. (německy) 
  105. ↑ FRANK I..., s. 26
  106. ↑ a b FRANK I..., s. 23-24
  107. ↑ a b c d e f FRANK I..., s. 220
  108. ↑ a b c Genealogie rodu d'Avalos na webu Mare Nostrum [online]. [cit. 2017-07-18]. Dostupné online. (italsky) 
  109. ↑ a b KLEIN, Thomas. Die Erhebungen in den weltlichen Reichsfürstenstand 1550-1806. 1. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1986. 55 (137-192) s. (Blätter für deutsche Landesgeschichte; sv. 122). Dostupné online. S. 168. (německy) 
  110. ↑ a b FRANK I..., s. 101
  111. ↑ FRANK III..., s. 225
  112. ↑ FRANK II..., s. 165
  113. ↑ Genealogie Harrachů [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. 
  114. ↑ GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches: A-L. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 93. 
  115. ↑ FRANK III.., s. 218
  116. ↑ GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches: M-Z. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 161. 
  117. ↑ GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches: M-Z. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 160. 
  118. ↑ Genealogie rodu Carafa della Spina na webu Mare Nostrum [online]. [cit. 2017-07-18]. Dostupné online. (italsky) 
  119. ↑ a b c KLEIN, Thomas. Die Erhebungen in den weltlichen Reichsfürstenstand 1550-1806. 1. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1986. 55 (137-192) s. (Blätter für deutsche Landesgeschichte; sv. 122). Dostupné online. S. 169, 170. (německy) 
  120. ↑ a b FRANK I..., s. 10
  121. ↑ a b Genealogie rodu Albani na webu Mare Nostrum [online]. [cit. 2017-07-18]. Dostupné online. (italsky) 
  122. ↑ Heslo Johann Philipp Lamberg na Bavarikon [online]. [cit. 2017-02-14]. Dostupné online. (německy) 
  123. ↑ Genealogie Lambergů [online]. [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. 
  124. ↑ a b FRANK V..., s. 121
  125. ↑ KLEIN, Thomas. Die Erhebungen in den weltlichen Reichsfürstenstand 1550-1806. 1. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1986. 55 (137-192) s. (Blätter für deutsche Landesgeschichte; sv. 122). Dostupné online. S. 162. (německy) 
  126. ↑ Gothaischer genealogischer Hofkalender nebst diplomatisch-statistichem Jahrbuch. 1. vyd. Ročník 112. Gotha: Justus Perthes, 1900. 1174 s. Dostupné online. S. 403. (německy) Psáno švabachem. 
  127. ↑ Karl Friedrich von Frank uvádí predikát jako Durchlaucht v rámci přenesení říšského knížecího titulu po Liviovi Odescalchim (nijak nezmiňuje ani omezení titulu na primogenituru). To se však nezdá příliš pravděpodobné. Tentýž den, měl kníže Baltasare podle Franka získat také knížecí stav v Rakouských dědičných zemích podle práva primogenitury (tentokrát zmíněné), ovšem jen s predikáty Hochgeboren, Lieber Oheim a Euer Liebden (FRANK IV..., s. 5). Užití nerovných predikátů u dvou různých titulů by ale nedávalo příliš smysl. Predikát Illustrissimus (rovnocenný německému Hochgeboren), uvádí Gothajský almanach.
  128. ↑ Gothaischer Hofkalender; genealogisches Taschenbuch der fürstlichen Häuser. 1. vyd. Gotha: Justus Perthes, 1907. 1174 s. Dostupné online. S. 388. (německy) Psáno švabachem. 
  129. ↑ a b FRANK I.., s. 157
  130. ↑ Genealogie rodu Carafa na geni.com [online]. [cit. 2017-07-17]. Dostupné online. 
  131. ↑ a b FRANK I..., s. 161
  132. ↑ a b Seznam říšských knížat na Heirs of Europe [online]. [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. 
  133. ↑ Titul a hlavní linie rodu vyhasly po meči r. 1932, i v současnosti ovšem přežívá linie Torchiarolo, která se počíná od mladšího syna prvního knížete a v r. 1725/26 taktéž dosáhla povýšení mezi říšská knížata (viz níže).
  134. ↑ Karl Friedrich von Frank uvádí predikát jen jako Illustrissimus (v německém tvaru Hochgeboren). Jako o Celsissimus o něm hovoří Gothajský almanach a většina dalších zdrojů.
  135. ↑ VÁCHA, Štěpán et al. Karel VI. & Alžběta Kristýna: česká korunovace 1723. 1. vyd. Praha: Paseka, 2009. 520 s. (Historická paměť. Velká řada; sv. 18). ISBN 978-80-7432-002-6. S. 107. 
  136. ↑ a b GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches: A-L. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 29. 
  137. ↑ FRANK II...., s. 55-56
  138. ↑ Genealogie Fürstenbergů z Mößkirchu [online]. [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. 
  139. ↑ a b c GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches: A-L. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 29, 30. (německy) 
  140. ↑ a b c FRANK I.., s. 158
  141. ↑ Genealogie Cantelmů na webu Mare Nostrum [online]. [cit. 2017-07-18]. Dostupné online. (italsky) 
  142. ↑ a b FRANK I..., s. 169
  143. ↑ a b FRANK IV..., s. 272
  144. ↑ a b c FRANK I.., s. 63
  145. ↑ a b FRANK V.., s. 152
  146. ↑ Seznam Ruských knížat [online]. [cit. 2017-02-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-10-02. (anglicky) 
  147. ↑ GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches: A-L. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 119. (německy) 
  148. ↑ a b FRANK IV..., s. 74
  149. ↑ Almanach de Gotha v Online podobě [online]. [cit. 2017-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  150. ↑ Seznam císařských generálů [online]. [cit. 2017-07-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-24. (německy) 
  151. ↑ Vincenzo Giovanni na geneall.net [online]. [cit. 2017-04-08]. Dostupné online. 
  152. ↑ FRANK V...., s. 94, 259
  153. ↑ FRANK II.., s. 270
  154. ↑ a b FRANK V..., s. 144
  155. ↑ Některé zdroje, např. Gothaischer Hofkalender, tuto nobilitaci vůbec neznají a považují ji jen za neapolský knížecí titul.
  156. ↑ Neapolské knížectví Torchiarollo vytvořil císař Karel VI. (jako neapolský král Karel III.) zároveň s udělením říšského knížecího titulu. Torchiarollo ovšem nikdy nebylo říšským, ale pouze neapolským knížectvím a knížata Caraccioli mají paralelně dva knížecí tituly.
  157. ↑ a b Genealogie rodu Caracciolo-Torchiarollo na webu Mare Nostrum [online]. [cit. 2017-07-21]. Dostupné online. (italsky) 
  158. ↑ a b FRANK IV..., s. 212
  159. ↑ Genealogie Sasko-Meiningenských [online]. [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. 
  160. ↑ MAGGIORE, Francesco. La famiglia Alliata ed il titolo di Principe del Sacro Romano Impero. nevydáno. vyd. [s.l.]: [s.n.] 27 s. Dostupné online. S. 7, 10. (italsky) 
  161. ↑ Genealogie rodu Alliata na webu Mare Nostrum [online]. [cit. 2017-07-18]. Dostupné online. (italsky) 
  162. ↑ a b FRANK III..., s. 241
  163. ↑ Genealogie rodu Milano na webu Mare Nostrum [online]. [cit. 2017-07-18]. Dostupné online. (italsky) 
  164. ↑ a b FRANK V...., s. 109
  165. ↑ Genealogie Thurnů [online]. [cit. 2018-02-15]. Dostupné online. 
  166. ↑ a b FRANK I..., s. 174
  167. ↑ Genealogie rodu Henin-Lietard [online]. [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. 
  168. ↑ a b FRANK II..., s. 231
  169. ↑ Genealogie rodu Hornes [online]. [cit. 2017-03-23]. Dostupné online. 
  170. ↑ GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches: A-L. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 107. (německy) 
  171. ↑ FRANCQUEN, Charles Joseph de. Recueil historique, généalogique, chronologique et nobiliaire des maisons et familles illustres et nobles du royaume: précédé de La généalogie historique de la maison royale des Pays-Bas, Nassau-Orange. Svazek 1. Bruxelles: Imprimerie de Demanet, 1826. 454 s. Dostupné online. Heslo Croy, s. 25 (Croy). (francouzsky) 
  172. ↑ a b FRANK II..., s. 32
  173. ↑ FRANK III..., s. 284
  174. ↑ Rozumí se dcery vzešlé z manželství s nasavsko-saarbr ckenským hrabětem Ludvíkem Kraftem.
  175. ↑ Genealogie rodu Nasavských [online]. [cit. 2017-03-22]. Dostupné online. 
  176. ↑ a b FRANK I..., s. 11
  177. ↑ Genealogie rodu Berghes [online]. [cit. 2018-05-04]. Dostupné online. 
  178. ↑ Dějiny obce Wertingen [online]. [cit. 2017-07-17]. Dostupné online. (německy) 
  179. ↑ a b c FRANK I..., s. 44
  180. ↑ Genealogie Anhaltských [online]. [cit. 2018-05-04]. Dostupné online. 
  181. ↑ a b FRANK II..., s. 255
  182. ↑ Genealogie rodu Jablonowských [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online. 
  183. ↑ Jabłonowski, die Fürsten, Genealogie [online]. [cit. 2019-02-28]. Převzato z Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich, editora Constantina von Wurzbach. Dostupné online. (německy) 
  184. ↑ FRANK I..., s. 37
  185. ↑ První kníže zemřel bez potomků a titul byl v rámci rodu několikrát odkázán adopcí. Po rozšíření knížecího titulu z r. 1791, které se vztahovalo na první knížecí linii, založenou roku 1653 již fakticky další odkaz titulu ztratil smysl. Přesto se žlebská větev (a sní i druhý knížecí titul) považuje za vymřelou od r. 1942, Viz rodokmen: http://genealogy.euweb.cz/auersperg/auersperg5.html#E
  186. ↑ a b FRANK III..., s. 33
  187. ↑ a b c FRANK V...., s. 78
  188. ↑ FRANK V..., s. 179
  189. ↑ FRANK II..., s. 19
  190. ↑ a b Genealogie Piccolominiů na webu Mare Nostrum [online]. [cit. 2017-06-28]. Dostupné online. (italsky) 
  191. ↑ Seznam držitelů náchodského zámku [online]. [cit. 2017-06-25]. Dostupné online. 
  192. ↑ FRANK IV.., s. 70
  193. ↑ a b FRANK I.., s. 59
  194. ↑ a b FRANK I.., s. 130
  195. ↑ a b FRANK II.., s. 65
  196. ↑ a b Genealogie rodu Gallean [online]. [cit. 2017-07-17]. Dostupné online. 
  197. ↑ a b FRANK IV..., s. 14
  198. ↑ a b FRANK I..., s. 58
  199. ↑ Genealogie Bátthyányů [online]. [cit. 2017-07-18]. Dostupné online. 
  200. ↑ Genealogie rodu Hercolani na webu Mare Nostrum [online]. [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. (italsky) 
  201. ↑ a b FRANK IV..., s. 94
  202. ↑ Genealogie Poniatowských [online]. [cit. 2017-03-23]. Dostupné online. 
  203. ↑ a b c FRANK I..., s. 183
  204. ↑ FRANK I..., s. 68
  205. ↑ Genealogie rodu Barbiano di Belgioioso [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online. 
  206. ↑ FRANK I..., s.52
  207. ↑ Privilegium na webu Rakouského státního archivu [online]. [cit. 2017-04-18]. S vyobrazením knížecího erbu dle znění diplomu. Dostupné online. (německy) 
  208. ↑ a b c FRANK IV..., s. 24
  209. ↑ a b FRANK II..., s. 191
  210. ↑ Rodokmen rodu Hesensko-Kasselských [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online. 
  211. ↑ a b FRANK III..., s. 206
  212. ↑ GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches: A-L. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 131. (německy) 
  213. ↑ a b FRANK IV.., s. 100
  214. ↑ a b GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches: A-L. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 26. (německy) 
  215. ↑ a b c GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches (A-L). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 35. (německy) 
  216. ↑ a b FRANK I.., s. 199
  217. ↑ a b FRANK IV..., s. 30
  218. ↑ Genealogie rodu Palm-Gundelfingen [online]. [cit. 2017-07-18]. Dostupné online. 
  219. ↑ a b FRANK II..., s. 118
  220. ↑ Genealogie rodu Grassalkovičů [online]. [cit. 2017-07-18]. Dostupné online. 
  221. ↑ TOBLER..., s. 61
  222. ↑ a b FRANK IV..., s. 218
  223. ↑ a b c FRANK V...., s. 279
  224. ↑ a b GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches: M-Z. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 240. (německy) 
  225. ↑ a b Privilegium na webu Rakouského státního archivu [online]. [cit. 2017-04-18]. Dostupné online. (německy) 
  226. ↑ a b FRANK IV..., s. 165
  227. ↑ GEBHARDI, Ludwig Albrecht. Genealogische Geschichte der erblichen Reichsstände in Teutschland. 1. vyd. Svazek 1. Halle: Gebauer, 1776. 3 svazky (752 s.). Dostupné online. S. 308. (německy) Psáno švabachem. 
  228. ↑ Robert Dudley na webu "The Peerage" [online]. [cit. 2017-07-18]. Titul hraběte z Warwicku si Dudley nárokoval taktéž neprávem. Navíc mu nebyl nikdy nikým potvrzen. Přesto právě pod tímto titulem vešel do historie.. Dostupné online. (anglicky) 
  229. ↑ a b FRANK II..., s. 125; Kníže za titul císaři osobně poděkoval psaním z 11. listopadu 1628.
  230. ↑ Oliva Grimaldi na webu nobili-napoletani [online]. [cit. 2019-05-03]. Dostupné online. (italsky) 
  231. ↑ Genealogie knížat z Gerace [online]. [cit. 2019-05-03]. Dostupné online. 
  232. ↑ a b c GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches: M-Z. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 154. (německy) 
  233. ↑ HLAVAČKA, Milan. Karel Albrecht: příběh druhého zimního krále. 1. vyd. Praha: Akropolis, 1997. 155 s. ISBN 80-85770-50-4. S. 129. 
  234. ↑ Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 295. (německy) Psáno švabachem. 
  235. ↑ SCHUMANN, Gottlieb. Europäisches genealogisches Handbuch. 1. vyd. Leipzig: Johann Friedrich Gledischen´s Buchhandlung, 1756. 288 s. Dostupné online. S. 221. (německy) Psáno švabachem. 
  236. ↑ Genealogisches Handbuch des Adels, Genealogisches Handbuch der Fürstlichen Häuser. 1. vyd. Glücksburg/Ostsee: C. A. Starke, 1953. 572 s. Dostupné online. S. 415. (německy) 

Literatura

editovat
  • KLEIN, Thomas, Die Erhebungen in den weltlichen Reichsfürstenstand 1550–1806, s. 137-192, in Blätter für deutsche Landesgeschichte, 122/1986, dostupné online
  • GRITZNER, Maximilian, Fürsten des Heiligen Römischen Reiches, Bauer und Raspe, Nürmberg, 1887, 2 svazky, 559 a 903 s., (německy), svazek 1 (A-L) online svazek 2 (M-Z) online

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Seznam_titulárních_říšských_knížat&oldid=24202869“