Gustav Stresemann: Porovnání verzí
doplnění vztahu s ČSR značka: editace z Vizuálního editoru |
m →Externí odkazy: fix šablony |
||
| (Není zobrazeno 13 mezilehlých verzí od 5 dalších uživatelů.) | |||
| Řádek 19: | Řádek 19: | ||
| náboženství = |
| náboženství = |
||
}} |
}} |
||
'''Gustav Stresemann''' ([[10. květen|10. května]] [[1878]] – [[3. říjen|3. října]] [[1929]]) byl [[Německo|německý]] liberální státník a nejvýraznější postava meziválečné zahraniční politiky [[Výmarská republika|Výmarské republiky]]. Na vrcholu své kariéry byl [[Německý kancléř|německým kancléřem]] (1923) a následně dlouholetým [[ministr]]em zahraničí (1923–1929). V roce 1926 podepsal se sovětským Ruskem [[Berlínská dohoda|Berlínskou dohodu]], která potvrdila tzv. [[Rapallská smlouva (1922)|Rapallskou smlouvu]]. Podařilo se mu konsolidovat vztahy s Francií, za což mu byla společně se [[Aristide Briand|Aristidem Briandem]] udělena [[Nobelova cena za mír|Nobelova cena míru]]. V témže roce dovedl Německo do [[Společnost národů|Společnosti národů]]. |
'''Gustav Stresemann''' ([[10. květen|10. května]] [[1878]] – [[3. říjen|3. října]] [[1929]]) byl [[Německo|německý]] liberální státník a nejvýraznější postava meziválečné zahraniční politiky [[Výmarská republika|Výmarské republiky]]. Na vrcholu své kariéry byl [[Německý kancléř|německým kancléřem]] (1923) a následně dlouholetým [[ministr]]em zahraničí (1923–1929). V roce 1926 podepsal se sovětským Ruskem [[Berlínská dohoda|Berlínskou dohodu]], která potvrdila tzv. [[Rapallská smlouva (1922)|Rapallskou smlouvu]]. Podařilo se mu konsolidovat vztahy s Francií, za což mu byla společně se [[Aristide Briand|Aristidem Briandem]] udělena [[Nobelova cena za mír|Nobelova cena míru]]. V témže roce dovedl Německo do [[Společnost národů|Společnosti národů]]. |
||
== Mládí == |
== Mládí == |
||
Gustav Stresemann se narodil 10. května 1878 v [[Berlín |
Gustav Stresemann se narodil 10. května 1878 v [[Berlín]]ě jako nejmladší ze sedmi dětí. Jeho otec Ernst se živil distribucí piva, provozoval hospodu a pronajímal v rodinném domě pokoje. Rodina se řadila k nižší střední třídě a mohla si dovolit zaplatit synovi řádné vzdělání. Mladý Stresemann byl výborný student a exceloval především v literatuře a poezii. V šestnácti začal studovat na berlínském Andreas gymnáziu. Zde se projevil jeho zájem o historii, a to především o [[Napoleon Bonaparte|Napoleona]] a [[Johann Wolfgang von Goethe|Johanna Wolfganga Goetheho]]. Začal i psát první politické komentáře týkající se pruského [[Konzervatismus|konzervatismu]]. Po maturitě v roce 1897 se zapsal na berlínskou univerzitu a začal studovat [[Politická ekonomie|politickou ekonomii]] místo původně zamýšlené literatury. Za studií se stal aktivním členem místního [[Buršácký spolek|buršáckého spolku]] a redaktorem univerzitních novin ''Dresdener Volks-Zeitung''. Jeho komentáře daly tušit jeho budoucí politické názory. Mísil se v nich [[liberalismus]] s ostrým německým [[Nacionalismus|nacionalismem]]. V roce 1898 přešel Stresemann z berlínské university na [[Lipská univerzita|lipskou]], kde získal v roce 1901 doktorát. Po studiích začal pracovat na ekonomickém oddělení v různých výrobních závodech. |
||
== Politická kariéra == |
== Politická kariéra == |
||
=== První politické zkušenosti === |
=== První politické zkušenosti === |
||
V roce 1903 s oženil s [[Käte Kleefeld |
V roce 1903 s oženil s [[Käte Kleefeld]]ovou (1883–1970), dcerou bohatého židovského obchodníka z Berlína. Ve stejné době se začal výrazněji politicky angažovat. Nejprve vstoupil do [[Národně-sociální spolek|Národně-sociálního spolku]] (''Nationalsozialer Verein''), vedeného [[Friedrich Naumann|Friedrichem Naumannem]] a v roce 1903 se stal členem [[Národně liberální strana (Německo)|Národně liberální strany]]. Již roku 1906 byl za ní zvolen do městské rady [[Drážďany|Drážďan]]. Rychle se vypracoval na přední osobnost saské sekce [[Národně liberální strana (Německo)|Národně liberální strany]]. V roce 1907 se stal poslancem [[Říšský sněm (Německo)|říšského sněmu]], kde začal úzce spolupracovat s předsedou stany [[Ernst Bassermann|Ernstem Bassermannem]]. Většinou se věnoval ekonomickým otázkám. Otevřeně před válkou podporoval imperiální expanzionismus a zrychlené zbrojení. Ve sněmu narazil při prosazovaní rozšiřování sociální péče na nesouhlas konzervativní části strany. Obrana zájmů nižší a střední třídy se nelíbila především bohatým průmyslníkům. Místo ve výkonném výboru strany ztratil v roce 1912 a rok na to i post poslance a radního v Drážďanech. Do říšského sněmu se vrátil v prosinci 1914. |
||
=== První světová válka === |
=== První světová válka === |
||
[[Soubor:Stresemann_F2_(2).jpg|náhled|250px|Stresemann po převzetí kancléřského úřadu]] |
|||
Stresemann byl zproštěn vojenské služby v právě vypuklé [[První světová válka|první světové válce]] kvůli chatrnému zdraví. Díky nemoci předsedy Bassermanna se z něho stala vůdčí osobnost strany, jejímž předsedou se po Bassermannově smrti v roce 1917 doopravdy stal. Během války byly jeho politické názory mírně nevyzpytatelné. Na jednu stranu byl velkým zastáncem neomezené [[Ponorková válka|ponorkové války]], na druhou stranu stále prosazoval rozšíření sociální péče a zrušení omezeného volebního práva. V roce 1916 navštívil [[Konstantinopol]], kde se dozvěděl o [[Arménská genocida|arménské genocidě]] a neúspěšně požadoval stažení německého diplomata z [[Osmanská říše|Osmanské říše]]. |
Stresemann byl zproštěn vojenské služby v právě vypuklé [[První světová válka|první světové válce]] kvůli chatrnému zdraví. Díky nemoci předsedy Bassermanna se z něho stala vůdčí osobnost strany, jejímž předsedou se po Bassermannově smrti v roce 1917 doopravdy stal. Během války byly jeho politické názory mírně nevyzpytatelné. Na jednu stranu byl velkým zastáncem neomezené [[Ponorková válka|ponorkové války]], na druhou stranu stále prosazoval rozšíření sociální péče a zrušení omezeného volebního práva. V roce 1916 navštívil [[Konstantinopol]], kde se dozvěděl o [[Arménská genocida|arménské genocidě]] a neúspěšně požadoval stažení německého diplomata z [[Osmanská říše|Osmanské říše]]. |
||
=== Poválečné období === |
=== Poválečné období === |
||
Po porážce Německa ve válce došlo ke [[Listopadová revoluce (Německo)|svržení monarchie]] a byla vyhlášena republika. Již v listopadu 1918 vyšel v berlínských novinách článek, který nabádal všechny liberální politiky ke spojení do jedné silné liberální strany. Z předválečných partají se jednalo o [[Pokroková lidová strana|Pokrokovou lidovou stranu]] (FVP) a [[Národně liberální strana (Německo)|Národně liberální stranu]] (NLP). Dne |
Po porážce Německa ve válce došlo ke [[Listopadová revoluce (Německo)|svržení monarchie]] a byla vyhlášena republika. Již v listopadu 1918 vyšel v berlínských novinách článek, který nabádal všechny liberální politiky ke spojení do jedné silné liberální strany. Z předválečných partají se jednalo o [[Pokroková lidová strana|Pokrokovou lidovou stranu]] (FVP) a [[Národně liberální strana (Německo)|Národně liberální stranu]] (NLP). Dne 24. listopadu 1918 vznikla nová [[Německá demokratická strana]] (DDP). Pro Gustava Stresemanna a další pravicově smýšlející politiky v ní ale nebylo místo. Pravicové křídlo bývalé NLP nakonec muselo založit svoji vlastní stranu tzv. [[Německá lidová strana (Německo)|Německou lidovou stranu]] (DVP). Stresemann se stal jejím předsedou a zůstal jím až do své smrti. [[Německé volby do národního shromáždění 1919|První demokratické volby]] s všeobecným hlasovacím právem v lednu 1919 nedopadly pro Stresemanna dobře. Strana získala pouze 4,4 % a zamířila do opozice. Stresemannovi lidovci zpočátku razili ostře protidemokratický a protirepublikový kurz. Vše změnil neúspěšný [[Kappův puč]] v březnu 1920, který lidovci pasivně podporovali. Stresemann si uvědomil, že nastolení starých pořádků by se neobešlo bez velkého krveprolití, a přiklonil se k aktivnímu budování demokratické republiky. Srdcem ale zůstal na celý živost monarchistou. Dokonce mezi ním a německým [[Vilém Pruský (1882–1951)|princem Vilémem]] probíhala čilá korespondence. |
||
=== Kancléřem === |
=== Kancléřem === |
||
[[Soubor:German_losses_after_WWI.svg|náhled|250px|vpravo|Německé územní ztráty po první světové válce (béžově Neměcko, žlutě území ztráty, zeleně pod správou [[Společnost národů|SN]]]] |
|||
| ⚫ | |||
V [[Německé volby do říšského sněmu 1920|následujících volbách]] v červnu 1920 lidovci posílili na 65 křesel a začali se aktivně účastnit německých vlád. Stresemann si získal pozornost doma i v světě svým pragmatismem a chutí řešit nepopulární věci. Německo se v roce 1923 ocitlo ekonomicky téměř na dně, |
|||
| ⚫ | neschopno dále platit válečné reparace. Kvůli pozdním splátkám [[Rúrská krize|napochodovala francouzsko-belgická vojska do Porúří]], na což německá populace zareagovala [[Pasivní rezistence|pasivním odporem]]. Všechny doly se zastavily a továrny utichly. Náhlý výpadek příjmu řešila [[Vláda Wilhelma Cuna|vláda]] nadměrným tisknutím peněz, což vedlo k [[Hyperinflace|hyperinflaci]]. Peníze ztratily svou hodnotu a lidé vyšli do ulic. Největší stávky se účastnilo na 3,5 miliónu Němců a vedla k demisi vlády. Prezident požádal o složení nové právě Stresemanna. [[První vláda Gustava Stresemanna|Vláda z prorepublikových stran]] ([[Deutsche Zentrumspartei|Centrum]], [[Sociálnědemokratická strana Německa|SPD]], [[Německá demokratická strana|DDP]] a [[Německá lidová strana (Německo)|DVP]]) vznikla za jeden den a 13. srpen 1923 se stal Stresemann [[Německý kancléř|kancléřem]]. |
||
| ⚫ | Prioritou bylo prosazení [[zmocňovací zákon|zmocňovacího zákona]], který by výrazně posílil pravomoci vlády a dal kancléři možnost účinně bojovat s ekonomickou a politickou krizí. Byl schválen 13. října 1923 a vláda okamžitě provedla nutné ekonomické reformy ([[papírová marka]] byla nahrazena [[rentová marka|rentovou markou]] ve směnném poměru jeden bilión papírových marek za jednu rentovou). Kancléři se podařilo dojednat s Francouzi i postupné stažení spojeneckých jednotek z [[Porúří]]. Extrémisté na obou křídlech politického spektra již ale vycítili možnost provést v zemi povstání. Němečtí [[Komunistická strana Německa|komunisté]] dostali z Moskvy instrukce k vyvolání revoluce podle vzoru té [[Říjnová revoluce|ruské]]. V [[Sasko|Sasku]] a [[Durynsko|Durynsku]] vznikly společné vlády [[Sociálnědemokratická strana Německa|sociálních demokratů]] a [[Komunistická strana Německa|komunistů]], které daly zelenou vyzbrojování místního dělnictva. Kancléř na nic nečekal a s pomocí [[Friedrich Ebert|prezidenta Eberta]] aktivoval [[článek 48 Výmarské ústavy]]. Do obou spolkových států napochodovala armáda a došlo ke svržení legálně zvolených vlád. Celá událost vešla do dějin jako [[Německý říjen]]. Levicová revoluce nakonec skončila ještě předtím než stačila začít. Sociální demokraté na protest proti zatýkání jejich spolustraníků v Sasku a Durynsku vystoupili ze [[Druhá vláda Gustava Stresemanna|Stresemannova kabinetu]] a vyhlásili hlasování o nedůvěře vládě. Dne 23. listopadu 1923 nebyla [[Druhá vláda Gustava Stresemanna|vládě]] vyslovena důvěra a Stresemann podal demisi. |
||
| ⚫ | Prioritou bylo prosazení [[zmocňovací zákon|zmocňovacího zákona]], který by výrazně posílil pravomoci vlády a dal kancléři možnost účinně bojovat s ekonomickou a politickou krizí. Byl schválen 13. října 1923 a vláda okamžitě provedla nutné ekonomické reformy ([[papírová marka]] byla nahrazena [[rentová marka|rentovou markou]] ve směnném poměru jeden bilión papírových marek za jednu rentovou). Kancléři se podařilo dojednat s Francouzi i postupné stažení spojeneckých jednotek z [[Porúří]]. Extrémisté na obou křídlech politického spektra již ale vycítili možnost provést v zemi povstání. Němečtí [[Komunistická strana Německa|komunisté]] dostali z Moskvy instrukce k vyvolání revoluce podle vzoru té [[Říjnová revoluce|ruské]]. V [[Sasko|Sasku]] a [[Durynsko|Durynsku]] vznikly společné vlády [[Sociálnědemokratická strana Německa|sociálních demokratů]] a [[Komunistická strana Německa|komunistů]], které daly zelenou vyzbrojování místního dělnictva. Kancléř na nic nečekal a s pomocí [[Friedrich Ebert|prezidenta Eberta]] aktivoval [[článek 48 Výmarské ústavy]]. Do obou spolkových států napochodovala armáda a došlo ke svržení legálně zvolených vlád. Celá událost vešla do dějin jako [[Německý říjen]]. Levicová revoluce nakonec skončila ještě předtím než stačila začít. Sociální demokraté na protest proti zatýkání jejich spolustraníků v Sasku a Durynsku vystoupili ze [[Druhá vláda Gustava Stresemanna|Stresemannova kabinetu]] a vyhlásili hlasování o nedůvěře vládě. Dne 23. listopadu 1923 nebyla [[Druhá vláda Gustava Stresemanna|vládě]] vyslovena důvěra a Stresemann podal demisi. |
||
=== Ministrem zahraničí === |
=== Ministrem zahraničí === |
||
[[Soubor:Bundesarchiv_Bild_102-02399,_Genf,_Sitzung_des_Völkerbundes.jpg|vlevo|250px|náhled|Stresemann (vpravo) po jednání Společnosti národů, po jeho pravici [[Aristide Briand]]]] |
|||
V [[První vláda Wilhelma Marxe|nové vládě]] zasedl jako ministr zahraničí, jímž zůstal až do své smrti. Prvním úspěchem se stalo podepsaní [[Dawesův plán|Dawesova plánu]], který revidoval ve prospěch Německa princip placení [[Válečné reparace|válečných reparací]]. Stresemann ho osobně podepsal 16. srpna 1924 v Paříži. Následně přišla na řadu konsolidace vztahů se západními sousedy. Pokud chtěli Němci doufat v odchod okupačních vojsk z [[Porýní]], museli uznat poválečnou hranici s Belgií a Francií. Stalo se tak na konferenci ve švýcarském [[Locarno|Locarnu]] v říjnu 1925. Němci potvrdili v tzv. [[Locarnské dohody|Locarnských dohodách]] západní hranici se Spojenci (definitivní přiznání [[Alsasko-Lotrinsko|Alsaska-Lotrinska]] Francii a regionu [[Německojazyčné společenství Belgie|Eupen-Malmedy]] Belgii) a vstup země do [[Společnost národů|Společnosti národů]]. Na oplátku spojenci přislíbili stažení vojsk z Porýní. |
V [[První vláda Wilhelma Marxe|nové vládě]] zasedl jako ministr zahraničí, jímž zůstal až do své smrti. Prvním úspěchem se stalo podepsaní [[Dawesův plán|Dawesova plánu]], který revidoval ve prospěch Německa princip placení [[Válečné reparace|válečných reparací]]. Stresemann ho osobně podepsal 16. srpna 1924 v Paříži. Následně přišla na řadu konsolidace vztahů se západními sousedy. Pokud chtěli Němci doufat v odchod okupačních vojsk z [[Porýní]], museli uznat poválečnou hranici s Belgií a Francií. Stalo se tak na konferenci ve švýcarském [[Locarno|Locarnu]] v říjnu 1925. Němci potvrdili v tzv. [[Locarnské dohody|Locarnských dohodách]] západní hranici se Spojenci (definitivní přiznání [[Alsasko-Lotrinsko|Alsaska-Lotrinska]] Francii a regionu [[Německojazyčné společenství Belgie|Eupen-Malmedy]] Belgii) a vstup země do [[Společnost národů|Společnosti národů]]. Na oplátku spojenci přislíbili [[Okupace Porýní|stažení vojsk z Porýní]]. To mu bylo potvrzeno na [[Haagská konference o reparacích|konferenci v Haagu]] v srpnu 1929 a nejpozdější datum dáno na 30. červen 1930. |
||
Následně se jeho diplomatické aktivity přesunuly na východ. Stresemann odmítl vznik podobné smlouvy jako s Francií i se svými východními sousedy. Poláci s Čechoslováky se museli spokojit pouze s smlouvami, ve kterých se strany zavázaly, že budoucí rozepře nebudou řešit silou, ale nestrannými arbitrážemi. Se [[Sovětský svaz|Sovětským svazem]] pomocí [[Berlínská smlouva (1926)|Berlínské smlouvy]] potvrdil [[Rapallská smlouva (1922)|smlouvu z Rapalla]] z roku 1922. |
Následně se jeho diplomatické aktivity přesunuly na východ. Stresemann odmítl vznik podobné smlouvy jako s Francií i se svými východními sousedy. Poláci s Čechoslováky se museli spokojit pouze s smlouvami, ve kterých se všechny strany zavázaly, že budoucí rozepře nebudou řešit silou, ale nestrannými arbitrážemi. Se [[Sovětský svaz|Sovětským svazem]] pomocí [[Berlínská smlouva (1926)|Berlínské smlouvy]] potvrdil [[Rapallská smlouva (1922)|smlouvu z Rapalla]] z roku 1922. V dohodě z dubna 1926 se obě země zavázaly, že v případě, když se jedna z obou stran dostane do válečného konfliktu, druhá strana zůstane neutrální.<ref>{{Citace monografie |
||
| příjmení = Fulbrook |
| příjmení = Fulbrook |
||
| jméno = Mary |
| jméno = Mary |
||
| Řádek 52: | Řádek 60: | ||
| strany = 36–37 |
| strany = 36–37 |
||
| isbn = 978-80-247-3104-9 |
| isbn = 978-80-247-3104-9 |
||
}}</ref> Německo se následně 10. září 1926 stalo stálým členem Rady bezpečnosti [[Společnost národů|Společnosti národů]]. Díky svému pragmatickému jednání se Spojenci a úspěšnému narovnání vztahů s Francií byla Stresemannovi udělena společně s Francouzem [[Aristide Briand|Aristidem Briandem]] v roce 1926 [[Nobelova cena za mír|Nobelova cena míru]]. V srpnu 1928 podepsal za Německo [[Briandův–Kelloggův pakt]], ve kterém se signatáři zavázali, že válka jako prostředek řešení mezinárodních sporů, vyjma případu sebeobrany, je zcela vyloučena. |
}}</ref> Německo se následně 10. září 1926 stalo stálým členem Rady bezpečnosti [[Společnost národů|Společnosti národů]]. Díky svému pragmatickému jednání se Spojenci a úspěšnému narovnání vztahů s Francií byla Stresemannovi udělena společně s Francouzem [[Aristide Briand|Aristidem Briandem]] v roce 1926 [[Nobelova cena za mír|Nobelova cena míru]]. V srpnu 1928 podepsal za Německo [[Briandův–Kelloggův pakt]], ve kterém se signatáři zavázali, že válka jako prostředek řešení mezinárodních sporů, vyjma případu sebeobrany, je zcela vyloučena. |
||
| ⚫ | Na druhou stranu se Stresemann nikdy netajil svými záměry mírově změnit německou východní hranici. Jeho cílem bylo navrácení ztraceného území na východě [[Horní Slezsko (provincie)|Horního Slezska]], části [[Velkopolsko (historické území)|Velkopolska]] ([[Poznaňsko]]) a celého tzv. [[Polský koridor|Polského koridoru]]. Nebránil se ani [[Anšlus|připojení Rakouska]]. V roce 1925 neváhal rozpoutat [[Obchodní válka|obchodní válku]] s [[Druhá Polská republika|Polskem]], která trvala až do roku 1934. Stresemann doufal, že v Polsku vypukne krize, kterou využije k připojení některých zmíněných území a německé produkty zaplaví polský trh. Německo v červnu 1925 zavedlo na polské výrobky vysoké clo, což se dotklo hlavně uhelného průmyslu, a na některé uvalilo [[embargo]]. Poláci reagovali stejně a zavedli cla na německé zboží. Stresemannovi se podařilo zablokovat britskou půjčku polskému státu v naději, že Polsko je blízko totálnímu kolapsu. Odmítal se na mezinárodní scéně bavit o diplomatickém řešení, dokud nebudou vyřešeny otázky polsko-německé hranice. Poláci s [[Sanace (Polsko)|velkými obtížemi]] ekonomicky přežili a nakonec našli nové odbytiště pro své uhlí ve Skandinávii. |
||
[[Soubor:Gustav_Stresemann-artist-Hugo_Lederer.jpg|250px|náhled|vpravo|250px|Stresemannův hrob v Berlíně]] |
|||
| ⚫ | Na druhou stranu se Stresemann nikdy netajil svými záměry mírově změnit východní hranici. Jeho cílem bylo navrácení ztraceného území na východě [[Horní Slezsko (provincie)|Horního Slezska]], části [[Velkopolsko (historické území)|Velkopolska]] ([[Poznaňsko]]) a celého tzv. [[Polský koridor|Polského koridoru]]. Nebránil se ani [[Anšlus|připojení Rakouska]]. V roce 1925 neváhal rozpoutat [[Obchodní válka|obchodní válku]] s [[Druhá Polská republika|Polskem]], která trvala až do roku 1934. Stresemann doufal, že v Polsku vypukne krize, kterou využije k připojení některých zmíněných území a německé produkty zaplaví polský trh. Německo v červnu 1925 zavedlo na polské výrobky vysoké clo, což se dotklo hlavně uhelného průmyslu, a na některé uvalilo [[embargo]]. Poláci reagovali stejně a zavedli cla na německé zboží. Stresemannovi se podařilo zablokovat britskou půjčku polskému státu v naději, že Polsko je blízko totálnímu kolapsu. Odmítal se na mezinárodní scéně bavit o diplomatickém řešení, dokud nebudou vyřešeny otázky polsko-německé hranice. Poláci s velkými obtížemi ekonomicky přežili a nakonec našli nové odbytiště pro své uhlí ve Skandinávii. |
||
== Nemoc a smrt == |
== Nemoc a smrt == |
||
Gustav Stresemann byl již v mládí ve špatném zdravotním stavu. V roce 1919 ho postihla první mrtvice a hektický způsob života |
Gustav Stresemann byl již v mládí ve špatném zdravotním stavu. V roce 1919 ho postihla první mrtvice a hektický způsob života se na jeho zdraví stále více podepisoval. Často musel přerušit pracovní povinnosti z důvodu rekonvalescence a pobytu v lázních. Zemřel 3. října 1929 na komplikace při další mrtvici. Byl mu uspořádán [[státní pohřeb]], který měl velký ohlas u obyvatelstva. Od roku 1888, tedy od smrti [[Vilém I. Pruský|císaře Viléma I.]], to byla největší akce tohoto typu. Stresemann byl pohřben na hřbitově Luisenstadt v Berlíně. Jeho náhrobek zhotovil známý německý sochař [[Hugo Lederer]] a je stále udržován jako čestný hrob města Berlína. |
||
V červenci 1931 byl postaven Stresemannovi v [[Mohuč]]i památník. Pro město měl státník speciální význam, jelikož jeho dočiněním skončila předčasně francouzská okupace. Nacisté nechali památník v roce 1935 strhnout. Památník nebyl po válce obnoven na původním místě, ale vznikl nový v budově tzv. Nové zbrojnice (německy: ''Neues Zeughaus''). |
|||
== Stresemann ve vztahu s Československem == |
== Stresemann ve vztahu s Československem == |
||
V Německu po prohrané válce často propukaly protičeskoslovenské nálady. ČSR byla blízkým spojencem Francie a na jejím území žila početná [[Německá menšina v Česku|německá menšina]]. Stresemann ale na rozdíl od Polska neměl zájem na připojení [[Sudety|československých pohraničních |
V Německu po prohrané válce často propukaly protičeskoslovenské nálady. ČSR byla blízkým spojencem Francie a na jejím území žila početná [[Německá menšina v Česku|německá menšina]]. Stresemann ale na rozdíl od Polska neměl zájem na připojení [[Sudety|československých pohraničních oblastí]]. Československá diplomacie ale s velkými obavami sledovala a často protestovala při jakýchkoliv náznacích o [[Anšlus|připojení Rakouska]] k Německu. K prvnímu osobnímu setkání mezi Stresemannem a [[Edvard Beneš|Benešem]] došlo při jednání o [[Locarnské dohody|Locarnských dohodách]] v říjnu 1925. V roce 1926 musel Stresemann urovnávat vzájemné vztahy po proslovu bavorského politika [[Heinrich Held|Heinricha Helda]], který prohlásil, že se s německou menšinou v sousedních státech nenakládá podle dohodnutých smluv. |
||
V říjnu 1926 vznikla v ČSR tzv. [[Třetí vláda Antonína Švehly|panská koalice]] |
V říjnu 1926 vznikla v ČSR tzv. [[Třetí vláda Antonína Švehly|panská koalice]] za účasti německých stran, a to vztahy obou zemí výrazně uklidnilo. Stresemann odmítl přijímat zástupce protestních hnutí a dal přednost dialogu s německými aktivistickými stranami. Několikrát jednal i s [[Tomáš Garrigue Masaryk|prezidentem Masarykem]] (březen 1927), kdy se podařilo německou politiku přesměrovat od Rakouska k tématu neudržitelnosti německo-polských hranic. V červenci 1928 navštívil ČSR neoficiálně, když se léčil v [[Karlovy Vary|Karlových Varech]]. Při pobytu se opět potkal s Masarykem, který zde taktéž pobýval. |
||
== Zajímavosti == |
== Zajímavosti == |
||
[[Soubor:Gustav_Stresemann_Denkmal_Mainz_1931.jpg|náhled|250px|vpravo|Stresemannův památník v Mohuči v roce 1931]] |
|||
* Stresemann byl aktivním [[Svobodné zednářství|zednářem]] působící lóži Frederik Veliký |
* Stresemann byl aktivním [[Svobodné zednářství|zednářem]] působící v lóži Frederik Veliký |
||
* je po něm pojmenovaný společenský oblek tzv. [[Stresemann (oblek)|Stresemann]], který nahrazuje [[žaket]]. Politik s ním přišel, protože byl unaven neustálým převlékáním v závislosti na důležitosti společenské události |
* je po něm pojmenovaný společenský oblek tzv. [[Stresemann (oblek)|Stresemann]], který nahrazuje [[žaket]]. Politik s ním přišel, protože byl unaven neustálým převlékáním v závislosti na důležitosti společenské události |
||
* měl dva syny, kteří i s jeho ženou emigrovali v roce 1939 před nacisty do USA |
* měl dva syny (Wolfganga a Hanse-Joachima), kteří i s jeho ženou emigrovali v roce 1939 před nacisty do USA kvůli svému židovskému původu |
||
* jeho syn Wolfgang byl významným [[Berlínští filharmonikové|berlínským filharmonikem]] (1959—1978) |
* jeho starší syn Wolfgang byl významným [[Berlínští filharmonikové|berlínským filharmonikem]] (1959—1978) |
||
* Wolfgangova dcera Christina (Stresemannova vnučka, narozená 1957) je soudkyní u Spolkového soudního dvoru v Berlíně |
|||
== Odkazy == |
== Odkazy == |
||
=== Reference === |
=== Reference === |
||
{{Překlad|sk|Gustav Stresemann|1514539}}<references /> |
{{Překlad|sk|Gustav Stresemann|1514539}}<references /> |
||
| Řádek 81: | Řádek 96: | ||
* {{Wikicitáty|osoba=Gustav Stresemann}} |
* {{Wikicitáty|osoba=Gustav Stresemann}} |
||
{{Nositelé Nobelovy ceny |
{{Nositelé Nobelovy ceny za mír}} |
||
{{Autoritní data}} |
{{Autoritní data}} |
||
{{Portály|Lidé|Německo}} |
{{Portály|Lidé|Německo}} |
||
| Řádek 88: | Řádek 103: | ||
[[Kategorie:Němečtí kancléři]] |
[[Kategorie:Němečtí kancléři]] |
||
[[Kategorie:Němečtí politici]] |
[[Kategorie:Němečtí politici]] |
||
[[Kategorie:Němečtí monarchisté]] |
|||
[[Kategorie:Němečtí svobodní zednáři]] |
[[Kategorie:Němečtí svobodní zednáři]] |
||
[[Kategorie:Nositelé Nobelovy ceny za mír]] |
[[Kategorie:Nositelé Nobelovy ceny za mír]] |
||
| Řádek 94: | Řádek 110: | ||
[[Kategorie:Ministři zahraničních věcí Německa]] |
[[Kategorie:Ministři zahraničních věcí Německa]] |
||
[[Kategorie:Držitelé čestných doktorátů Univerzity Heidelberg]] |
[[Kategorie:Držitelé čestných doktorátů Univerzity Heidelberg]] |
||
[[Kategorie:Narození 1878]] |
[[Kategorie:Narození v roce 1878]] |
||
[[Kategorie:Narození 10. května]] |
[[Kategorie:Narození 10. května]] |
||
[[Kategorie:Narození v Berlíně]] |
[[Kategorie:Narození v Berlíně]] |
||
[[Kategorie:Úmrtí 1929]] |
[[Kategorie:Úmrtí v roce 1929]] |
||
[[Kategorie:Úmrtí 3. října]] |
[[Kategorie:Úmrtí 3. října]] |
||
[[Kategorie:Úmrtí v Berlíně]] |
[[Kategorie:Úmrtí v Berlíně]] |
||
Aktuální verze z 13. 10. 2024, 23:13
| Gustav Stresemann | |
|---|---|
 Gustav Stresemann | |
| 7. německý říšský kancléř | |
| Ve funkci: 13. srpna 1923 – 23. listopadu 1923 | |
| Prezident | Friedrich Ebert |
| Předchůdce | Wilhelm Cuno |
| Nástupce | Wilhelm Marx |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | NLP (1907–1918) DDP (1918) DVP (1918–1929) |
| Narození | 10. května 1878 Berlín, Německé císařství |
| Úmrtí | 3. října 1929 (ve věku 51 let) Berlín, Německo |
| Příčina úmrtí | cévní mozková příhoda |
| Místo pohřbení | Luisenstadt Cemetery |
| Děti | Wolfgang Stresemann |
| Příbuzní | Christina Stresemann (vnučka) |
| Sídlo | Berlín |
| Alma mater | Lipská univerzita Humboldtova univerzita Univerzita Friedricha Wilhelma v Berlíně Andreas-Gymnasium Berlin |
| Ocenění | Nobelova cena za mír (1926) |
| Commons | Gustav Stresemann |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Gustav Stresemann (10. května 1878 – 3. října 1929) byl německý liberální státník a nejvýraznější postava meziválečné zahraniční politiky Výmarské republiky. Na vrcholu své kariéry byl německým kancléřem (1923) a následně dlouholetým ministrem zahraničí (1923–1929). V roce 1926 podepsal se sovětským Ruskem Berlínskou dohodu, která potvrdila tzv. Rapallskou smlouvu. Podařilo se mu konsolidovat vztahy s Francií, za což mu byla společně se Aristidem Briandem udělena Nobelova cena míru. V témže roce dovedl Německo do Společnosti národů.
Mládí
[editovat | editovat zdroj]Gustav Stresemann se narodil 10. května 1878 v Berlíně jako nejmladší ze sedmi dětí. Jeho otec Ernst se živil distribucí piva, provozoval hospodu a pronajímal v rodinném domě pokoje. Rodina se řadila k nižší střední třídě a mohla si dovolit zaplatit synovi řádné vzdělání. Mladý Stresemann byl výborný student a exceloval především v literatuře a poezii. V šestnácti začal studovat na berlínském Andreas gymnáziu. Zde se projevil jeho zájem o historii, a to především o Napoleona a Johanna Wolfganga Goetheho. Začal i psát první politické komentáře týkající se pruského konzervatismu. Po maturitě v roce 1897 se zapsal na berlínskou univerzitu a začal studovat politickou ekonomii místo původně zamýšlené literatury. Za studií se stal aktivním členem místního buršáckého spolku a redaktorem univerzitních novin Dresdener Volks-Zeitung. Jeho komentáře daly tušit jeho budoucí politické názory. Mísil se v nich liberalismus s ostrým německým nacionalismem. V roce 1898 přešel Stresemann z berlínské university na lipskou, kde získal v roce 1901 doktorát. Po studiích začal pracovat na ekonomickém oddělení v různých výrobních závodech.
Politická kariéra
[editovat | editovat zdroj]První politické zkušenosti
[editovat | editovat zdroj]V roce 1903 s oženil s Käte Kleefeldovou (1883–1970), dcerou bohatého židovského obchodníka z Berlína. Ve stejné době se začal výrazněji politicky angažovat. Nejprve vstoupil do Národně-sociálního spolku (Nationalsozialer Verein), vedeného Friedrichem Naumannem a v roce 1903 se stal členem Národně liberální strany. Již roku 1906 byl za ní zvolen do městské rady Drážďan. Rychle se vypracoval na přední osobnost saské sekce Národně liberální strany. V roce 1907 se stal poslancem říšského sněmu, kde začal úzce spolupracovat s předsedou stany Ernstem Bassermannem. Většinou se věnoval ekonomickým otázkám. Otevřeně před válkou podporoval imperiální expanzionismus a zrychlené zbrojení. Ve sněmu narazil při prosazovaní rozšiřování sociální péče na nesouhlas konzervativní části strany. Obrana zájmů nižší a střední třídy se nelíbila především bohatým průmyslníkům. Místo ve výkonném výboru strany ztratil v roce 1912 a rok na to i post poslance a radního v Drážďanech. Do říšského sněmu se vrátil v prosinci 1914.
První světová válka
[editovat | editovat zdroj].jpg)
Stresemann byl zproštěn vojenské služby v právě vypuklé první světové válce kvůli chatrnému zdraví. Díky nemoci předsedy Bassermanna se z něho stala vůdčí osobnost strany, jejímž předsedou se po Bassermannově smrti v roce 1917 doopravdy stal. Během války byly jeho politické názory mírně nevyzpytatelné. Na jednu stranu byl velkým zastáncem neomezené ponorkové války, na druhou stranu stále prosazoval rozšíření sociální péče a zrušení omezeného volebního práva. V roce 1916 navštívil Konstantinopol, kde se dozvěděl o arménské genocidě a neúspěšně požadoval stažení německého diplomata z Osmanské říše.
Poválečné období
[editovat | editovat zdroj]Po porážce Německa ve válce došlo ke svržení monarchie a byla vyhlášena republika. Již v listopadu 1918 vyšel v berlínských novinách článek, který nabádal všechny liberální politiky ke spojení do jedné silné liberální strany. Z předválečných partají se jednalo o Pokrokovou lidovou stranu (FVP) a Národně liberální stranu (NLP). Dne 24. listopadu 1918 vznikla nová Německá demokratická strana (DDP). Pro Gustava Stresemanna a další pravicově smýšlející politiky v ní ale nebylo místo. Pravicové křídlo bývalé NLP nakonec muselo založit svoji vlastní stranu tzv. Německou lidovou stranu (DVP). Stresemann se stal jejím předsedou a zůstal jím až do své smrti. První demokratické volby s všeobecným hlasovacím právem v lednu 1919 nedopadly pro Stresemanna dobře. Strana získala pouze 4,4 % a zamířila do opozice. Stresemannovi lidovci zpočátku razili ostře protidemokratický a protirepublikový kurz. Vše změnil neúspěšný Kappův puč v březnu 1920, který lidovci pasivně podporovali. Stresemann si uvědomil, že nastolení starých pořádků by se neobešlo bez velkého krveprolití, a přiklonil se k aktivnímu budování demokratické republiky. Srdcem ale zůstal na celý živost monarchistou. Dokonce mezi ním a německým princem Vilémem probíhala čilá korespondence.
Kancléřem
[editovat | editovat zdroj]
V následujících volbách v červnu 1920 lidovci posílili na 65 křesel a začali se aktivně účastnit německých vlád. Stresemann si získal pozornost doma i v světě svým pragmatismem a chutí řešit nepopulární věci. Německo se v roce 1923 ocitlo ekonomicky téměř na dně, neschopno dále platit válečné reparace. Kvůli pozdním splátkám napochodovala francouzsko-belgická vojska do Porúří, na což německá populace zareagovala pasivním odporem. Všechny doly se zastavily a továrny utichly. Náhlý výpadek příjmu řešila vláda nadměrným tisknutím peněz, což vedlo k hyperinflaci. Peníze ztratily svou hodnotu a lidé vyšli do ulic. Největší stávky se účastnilo na 3,5 miliónu Němců a vedla k demisi vlády. Prezident požádal o složení nové právě Stresemanna. Vláda z prorepublikových stran (Centrum, SPD, DDP a DVP) vznikla za jeden den a 13. srpen 1923 se stal Stresemann kancléřem.
Prioritou bylo prosazení zmocňovacího zákona, který by výrazně posílil pravomoci vlády a dal kancléři možnost účinně bojovat s ekonomickou a politickou krizí. Byl schválen 13. října 1923 a vláda okamžitě provedla nutné ekonomické reformy (papírová marka byla nahrazena rentovou markou ve směnném poměru jeden bilión papírových marek za jednu rentovou). Kancléři se podařilo dojednat s Francouzi i postupné stažení spojeneckých jednotek z Porúří. Extrémisté na obou křídlech politického spektra již ale vycítili možnost provést v zemi povstání. Němečtí komunisté dostali z Moskvy instrukce k vyvolání revoluce podle vzoru té ruské. V Sasku a Durynsku vznikly společné vlády sociálních demokratů a komunistů, které daly zelenou vyzbrojování místního dělnictva. Kancléř na nic nečekal a s pomocí prezidenta Eberta aktivoval článek 48 Výmarské ústavy. Do obou spolkových států napochodovala armáda a došlo ke svržení legálně zvolených vlád. Celá událost vešla do dějin jako Německý říjen. Levicová revoluce nakonec skončila ještě předtím než stačila začít. Sociální demokraté na protest proti zatýkání jejich spolustraníků v Sasku a Durynsku vystoupili ze Stresemannova kabinetu a vyhlásili hlasování o nedůvěře vládě. Dne 23. listopadu 1923 nebyla vládě vyslovena důvěra a Stresemann podal demisi.
Ministrem zahraničí
[editovat | editovat zdroj]
V nové vládě zasedl jako ministr zahraničí, jímž zůstal až do své smrti. Prvním úspěchem se stalo podepsaní Dawesova plánu, který revidoval ve prospěch Německa princip placení válečných reparací. Stresemann ho osobně podepsal 16. srpna 1924 v Paříži. Následně přišla na řadu konsolidace vztahů se západními sousedy. Pokud chtěli Němci doufat v odchod okupačních vojsk z Porýní, museli uznat poválečnou hranici s Belgií a Francií. Stalo se tak na konferenci ve švýcarském Locarnu v říjnu 1925. Němci potvrdili v tzv. Locarnských dohodách západní hranici se Spojenci (definitivní přiznání Alsaska-Lotrinska Francii a regionu Eupen-Malmedy Belgii) a vstup země do Společnosti národů. Na oplátku spojenci přislíbili stažení vojsk z Porýní. To mu bylo potvrzeno na konferenci v Haagu v srpnu 1929 a nejpozdější datum dáno na 30. červen 1930.
Následně se jeho diplomatické aktivity přesunuly na východ. Stresemann odmítl vznik podobné smlouvy jako s Francií i se svými východními sousedy. Poláci s Čechoslováky se museli spokojit pouze s smlouvami, ve kterých se všechny strany zavázaly, že budoucí rozepře nebudou řešit silou, ale nestrannými arbitrážemi. Se Sovětským svazem pomocí Berlínské smlouvy potvrdil smlouvu z Rapalla z roku 1922. V dohodě z dubna 1926 se obě země zavázaly, že v případě, když se jedna z obou stran dostane do válečného konfliktu, druhá strana zůstane neutrální.[1] Německo se následně 10. září 1926 stalo stálým členem Rady bezpečnosti Společnosti národů. Díky svému pragmatickému jednání se Spojenci a úspěšnému narovnání vztahů s Francií byla Stresemannovi udělena společně s Francouzem Aristidem Briandem v roce 1926 Nobelova cena míru. V srpnu 1928 podepsal za Německo Briandův–Kelloggův pakt, ve kterém se signatáři zavázali, že válka jako prostředek řešení mezinárodních sporů, vyjma případu sebeobrany, je zcela vyloučena.
Na druhou stranu se Stresemann nikdy netajil svými záměry mírově změnit německou východní hranici. Jeho cílem bylo navrácení ztraceného území na východě Horního Slezska, části Velkopolska (Poznaňsko) a celého tzv. Polského koridoru. Nebránil se ani připojení Rakouska. V roce 1925 neváhal rozpoutat obchodní válku s Polskem, která trvala až do roku 1934. Stresemann doufal, že v Polsku vypukne krize, kterou využije k připojení některých zmíněných území a německé produkty zaplaví polský trh. Německo v červnu 1925 zavedlo na polské výrobky vysoké clo, což se dotklo hlavně uhelného průmyslu, a na některé uvalilo embargo. Poláci reagovali stejně a zavedli cla na německé zboží. Stresemannovi se podařilo zablokovat britskou půjčku polskému státu v naději, že Polsko je blízko totálnímu kolapsu. Odmítal se na mezinárodní scéně bavit o diplomatickém řešení, dokud nebudou vyřešeny otázky polsko-německé hranice. Poláci s velkými obtížemi ekonomicky přežili a nakonec našli nové odbytiště pro své uhlí ve Skandinávii.
Nemoc a smrt
[editovat | editovat zdroj]Gustav Stresemann byl již v mládí ve špatném zdravotním stavu. V roce 1919 ho postihla první mrtvice a hektický způsob života se na jeho zdraví stále více podepisoval. Často musel přerušit pracovní povinnosti z důvodu rekonvalescence a pobytu v lázních. Zemřel 3. října 1929 na komplikace při další mrtvici. Byl mu uspořádán státní pohřeb, který měl velký ohlas u obyvatelstva. Od roku 1888, tedy od smrti císaře Viléma I., to byla největší akce tohoto typu. Stresemann byl pohřben na hřbitově Luisenstadt v Berlíně. Jeho náhrobek zhotovil známý německý sochař Hugo Lederer a je stále udržován jako čestný hrob města Berlína.
V červenci 1931 byl postaven Stresemannovi v Mohuči památník. Pro město měl státník speciální význam, jelikož jeho dočiněním skončila předčasně francouzská okupace. Nacisté nechali památník v roce 1935 strhnout. Památník nebyl po válce obnoven na původním místě, ale vznikl nový v budově tzv. Nové zbrojnice (německy: Neues Zeughaus).
Stresemann ve vztahu s Československem
[editovat | editovat zdroj]V Německu po prohrané válce často propukaly protičeskoslovenské nálady. ČSR byla blízkým spojencem Francie a na jejím území žila početná německá menšina. Stresemann ale na rozdíl od Polska neměl zájem na připojení československých pohraničních oblastí. Československá diplomacie ale s velkými obavami sledovala a často protestovala při jakýchkoliv náznacích o připojení Rakouska k Německu. K prvnímu osobnímu setkání mezi Stresemannem a Benešem došlo při jednání o Locarnských dohodách v říjnu 1925. V roce 1926 musel Stresemann urovnávat vzájemné vztahy po proslovu bavorského politika Heinricha Helda, který prohlásil, že se s německou menšinou v sousedních státech nenakládá podle dohodnutých smluv.
V říjnu 1926 vznikla v ČSR tzv. panská koalice za účasti německých stran, a to vztahy obou zemí výrazně uklidnilo. Stresemann odmítl přijímat zástupce protestních hnutí a dal přednost dialogu s německými aktivistickými stranami. Několikrát jednal i s prezidentem Masarykem (březen 1927), kdy se podařilo německou politiku přesměrovat od Rakouska k tématu neudržitelnosti německo-polských hranic. V červenci 1928 navštívil ČSR neoficiálně, když se léčil v Karlových Varech. Při pobytu se opět potkal s Masarykem, který zde taktéž pobýval.
Zajímavosti
[editovat | editovat zdroj]
- Stresemann byl aktivním zednářem působící v lóži Frederik Veliký
- je po něm pojmenovaný společenský oblek tzv. Stresemann, který nahrazuje žaket. Politik s ním přišel, protože byl unaven neustálým převlékáním v závislosti na důležitosti společenské události
- měl dva syny (Wolfganga a Hanse-Joachima), kteří i s jeho ženou emigrovali v roce 1939 před nacisty do USA kvůli svému židovskému původu
- jeho starší syn Wolfgang byl významným berlínským filharmonikem (1959—1978)
- Wolfgangova dcera Christina (Stresemannova vnučka, narozená 1957) je soudkyní u Spolkového soudního dvoru v Berlíně
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gustav Stresemann na slovenské Wikipedii.
- ↑ FULBROOK, Mary. Dějiny moderního Německa : od roku 1918 po současnost. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. 304 s. ISBN 978-80-247-3104-9. S. 36–37.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Gustav Stresemann na Wikimedia Commons 
Osoba Gustav Stresemann ve Wikicitátech
- Němečtí kancléři
- Němečtí politici
- Němečtí monarchisté
- Němečtí svobodní zednáři
- Nositelé Nobelovy ceny za mír
- Němečtí nositelé Nobelovy ceny
- Absolventi Humboldtovy univerzity
- Ministři zahraničních věcí Německa
- Držitelé čestných doktorátů Univerzity Heidelberg
- Narození v roce 1878
- Narození 10. května
- Narození v Berlíně
- Úmrtí v roce 1929
- Úmrtí 3. října
- Úmrtí v Berlíně