Andelotská smlouva
| Andelotská smlouva | |
|---|---|
| Téma | Dohoda o nástupnictví |
| Data | |
| Podepsáno | 28. listopadu 587 |
| Místo podepsání | Andelot-Blancheville |
| Strany | |
| Signatáři |  Childebert II. Guntram |
| Podepsané země | Austrasie První Burgundské království |
| Obsah | |
| Důvod | nástupnictví v Burgundsku a Austrasii. |
| Cíl | I. Po smrti jednoho z králů zajistit nástupnictví toho druhého a tím i dynastie Merovejců. II. Boj proti vzbouřeným leudům. III. Po smrti Guntramových synu, adopce Childeberta IV. Výměna zajatců a uznání majetku jednotlivých stran |
| Důsledky | Mír v Burgundsku a Austrasii |
Andelotská smlouva také Pakt z Andelot byla smlouva mezi králem Guntramem Burgundským a královnou Brunhildou z Austrasie, podepsána v Andelot-Blancheville v roce 587.[1] Na základě podmínek smlouvy Brunhilda souhlasila s tím, aby Guntram adoptoval jejího syna Childeberta II. jako svého nástupce a spojil se s ním proti vzbouřeným leudům.[pozn. 1]
V listopadu 587 Childebert II., král Austrasie se v doprovodu své matky královny Brunhildy, sestry Chlodosindy a také své manželky Faileuby vydal na setkání s Guntramem, franským králem v Burgundsku do Andelotu, poblíž Chaumont, s cílem sjednat mír mezi královstvím Austrasie a Burgundska. Oba králové vyjednali za přítomnosti mnoha biskupů a významných šlechticů obou království pakt, jehož výsledkem byla Andelotská smlouva z pátku 28. listopadu 587.[2]
Tato smlouva zajistila trvalý mír mezi Austrasií a Burgundskem, a uznala v Guntramovi majetky Châteaudun, Vendôme a opevnění regionu Chartres. Childebertovi II. byl naopak uznán majetek jeho otce Sigeberta I. v Meaux, Tours, Poitiers, Avranches či Albi.[3] Kromě toho získal dvě třetiny Senlis s opcí na koupi poslední třetiny z majetku Guntrama, výměnou za statky umístěné v Ressons poblíž Oise.[4]
Smlouva dále stanovila, že poslední žijící obdrží území toho druhého. Guntram považoval svého synovce za svého dědice. Výměnou za to se Childebert zavázal, že po jeho smrti bude chránit princeznu Clodichildu, dceru krále Guntrama. Pokud Childebert zemře jako první, Guntram se zavázal chránit prince Theudeberta a Theudericha, čímž by se stali dědici obou království.[3]
Text smlouvy oficiálně uznal moc Brunhildy jako královny s uvedením jejího jména v nadpisu smlouvy.[5] Brunhilda si nárokovala věno, které Chilperich I. zřídil pro Galswinthu v Akvitánii.[6] Bývalí leudové Sigeberta I. museli přísahat věrnost Childebertovi II., přičemž bylo zakázáno přijímání uprchlíků. Přesto text smlouvy zajišťoval volný pohyb osob a obchodníků mezi oběma královstvími. Oba králové a královna přísahali, že budou text smlouvy respektovat, vyměnili si dary a políbili se na znamení míru.[7]
Signatáři smlouvy byli také Řehoř z Tours a Agericus z Verdunu. Pro Řehoře bylo významné, že smlouvou bylo Tours Guntramem podstoupeno Childebertovi. Řehoř z Tours text smlouvy uchoval ve svém díle Historia Francorum.[8]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Leudové byli v době Merovejců původně hlavními vazaly Franků. Nejuznávanější leudové, kteří prokázali králi vynikající služby, získali léno. Obyvatelstvo žijící v blízkosti příslušného léna muselo uznat krále i leudy jako své pány. V důsledku toho se leudové stali stále mocnějšími, volili majordoma a měli slovo i v každodenní politice.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Bruno Dumézil - Brunehaut str. 240
- ↑ GREGORY OF TOURS. History of the Franks: Books IX, p. 11 [online]. Fordham University [cit. 2022-02-27]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b LAUNAY, Jules Belin de. Du traité d'Andelot, considéré sous les points de vue historique et politique. Kolumbijská univerzita: L. Hachette, 1843. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ GREGORY OF TOURS. History of the Franks: Books IX, p. 20 [online]. Fordham University [cit. 2022-02-27]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Bruno Dumézil - Brunehaut str. 242
- ↑ Bruno Dumézil - Brunehaut str. 241
- ↑ Bruno Dumézil - Brunehaut str. 243
- ↑ GREGORIUS TURONENSIS. Sancti Georgii Florentii Gregorii episcopi Turonensis Historiae ecclesiasticae Francorum libri decem. Univerzita v Lausanne: apud J. Renouard, 1838. Dostupné online. (latinsky)
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- DUMÉZIL, Bruno. Brunehaut. [s.l.]: Fayard, 2008. 559 s. Dostupné online. ISBN 978-2-213-63170-7. (francouzsky)