Filipp Ivanovič Golikov

Filipp Ivanovič Golikov
Filipp Ivanovič Golikov
Narození	2.jul. / 15. července 1900greg.; Borisova
Úmrtí	29. července 1980 (ve věku 80 let); Moskva
Místo pohřbení	Novoděvičí hřbitov
Alma mater	Command staff improvement courses; Frunzeho vojenská akademie
Povolání	důstojník a politik
Zaměstnavatelé	GRU; Rudá armáda
Ocenění	Řád rudého praporu (1933); Řád rudé hvězdy (1936); jubilejní medaile 20 let Dělnicko-rolnické rudé armády (1938); Leninův řád (1941); Řád rudého praporu (1942); … více na Wikidatech
Politická strana	Komunistická strana Sovětského svazu
Funkce	poslanec Nejvyššího sovětu SSSR (1961–1966); member of the Supreme Soviet of the Byelorussian SSR of the 1st convocation
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Filip Ivanovič Golikov (rusky Филипп Иванович Голиков, 16. července^jul./ 29. července 1900^greg., Kurganská oblast, západní Sibiř – 29. července 1980, Moskva) byl maršál Sovětského svazu, vyjednavač a vojevůdce v období druhé světové války.

Život

Mládí

Narodil se v rodině venkovského léčitele a socialistického aktivisty. Díky dobrým výsledkům ve vesnické škole se mu podařilo získat stipendium a vystudovat gymnázium. Velmi brzy po říjnové revoluci vstoupil do Komunistické strany.

Občanská válka

Zatajil, že mu ještě není osmnáct let a vstoupil do střeleckého pluku Rudé armády. Bojoval na Uralu a proti československým legiím. Za vojenské výsledky i politickou aktivitu v tomto období získal stipendium na Petrohradské vojenské akademii.

Meziválečné období

Po úspěšném ukončení akademie se stal politickým důstojníkem. Jako příslušník k tomu určených sil se zúčastnil potlačování rolnických nepokojů. V roce 1931 byl jmenován velitelem pluku a brzy poté i divize. V roce 1933 zakončil dálkové studium na Frunzeho vojenské akademii. Poté byl jmenován vedoucím politického oddělení komisariátu obrany. Vzhledem ke své angažovanosti přežil stalinské čistky a kariérně stoupal až k funkci velitele armádní skupiny v Kyjevské vojenské oblasti.

Počátek druhé světové války

Při obsazení východního Polska v září 1939 velel 6. armádě. V červenci 1940 byl jmenován náčelníkem vojenské rozvědky (GRU) a nesl tedy systémově odpovědnost za vyhodnocení informací naznačující napadení Sovětského svazu Německem. Byl si vědom Stalinova názoru na německou invazi a podle toho předkládání zpravodajských materiálů organizoval, čímž ho v jeho přesvědčení utvrzoval.

Velká vlastenecká válka

Po 22. červnu 1941 na něj Stalin nezanevřel a vyslal jej do Londýna a Washingtonu vyjednávat o spojenecké pomoci, v čemž byl úspěšný. Po návratu byl 21. října 1941 pověřen velením 10. rezervní armády, kde prokázal své organizační schopnosti při sestavení devíti divizí později se účastnících protiofenzívy u Moskvy. Na jaře a v létě roku 1942 hrál jednu z hlavních rolí při zhroucení jižní fronty a i když na vině byla spíše celková situace v sovětském velení, než jeho vlastní neschopnost, stal se jedním z obětních beránků, kterým byla kritická situace dávána za vinu. Poté byl převelen do Stalingradu, kde sloužil pod velením generála Vasilije Čujkova, který kladně hodnotil jeho organizační a motivační schopnosti. Po vítězství u Stalingradu velel útoku vojsk na Don, Voroněž a Charkov, na který zaútočil 16. února 1943 a dobyl jej. Podcenil ovšem možnosti Wehrmachtu a po Mansteinově jarní ofenzívě jej musel zase vyklidit. Pod jeho velením si odbyl křest i 1. československý samostatný prapor v tzv. bitvě u Sokolova, který byl při jeho příchodu na frontu osobně přivítat^[1]. Poté byl odvelen z fronty k administrativní práci v Moskvě a nastoupil do funkce náměstka komisaře pro obranu pověřeného kádrovou prací. Pod jeho velení spadala násilná repatriace ruských občanů z dobytých cizích území.

Po druhé světové válce

Po válce byl jmenován velitelem Akademie obrněných sil, v roce 1958 pak náčelníkem Hlavní politické správy sovětské armády a vojenského námořnictva, získal hodnost maršála Sovětského svazu a byl členem Ústředního výboru KSSS. Časem se znelíbil Chruščovovi a na jaře 1962 byl odstaven. Zemřel zapomenut v roce 1980.

Odkazy

Reference

↑ Článek o bitvě u Sokolova na Idnes.cz

Literatura

Gabriel Gorodeckij. In: Harold Shukman. Stalinovi generálové. Praha : Plzeň: Beta-Dobrovský : Ševčík, 2001. ISBN 80-86278-95-6.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Filipp Ivanovič Golikov na Wikimedia Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Filipp Ivanovič Golikov

[1] Článek o bitvě u Sokolova na Idnes.cz

[1]