Přeskočit na obsah

Jan Kapras

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
prof. JUDr. Jan Kapras
15. ministr školství a národní osvěty Československa
Ve funkci:
1. prosince 1938 – 15. března 1939
PrezidentEmil Hácha
Předseda vládyRudolf Beran
PředchůdceStanislav Bukovský
NástupceZdeněk Nejedlý
1. ministr školství a národní osvěty Protektorátu Čechy a Morava
Ve funkci:
16. března 1939 – 19. ledna 1942
PrezidentEmil Hácha
Předseda vládyRudolf Beran
Alois Eliáš
Předchůdcenikdo (funkce vznikla)
NástupceEmanuel Moravec
Senátor Národního shromáždění
Ve funkci:
1929 – 1935
Děkan Právnické fakulty UK
Ve funkci:
1920 – 1921
PředchůdceVáclav Hora
NástupceVilém Funk
Ve funkci:
1937 – 1938
PředchůdceVáclav Hora
NástupceJiří Hoetzel
Stranická příslušnost
ČlenstvíČsND
SNJ
Národní souručenství
Narození17. ledna 1880
Brno
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí13. května 1947 (ve věku 67 let)
Nový Bydžov
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
DětiJan Kapras
PříbuzníJan Kapras ml.
Alma materPrávnická fakulta Univerzity Karlovy
CommonsJan Kapras
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Kapras (17. ledna 1880 Brno[1] – 13. května 1947 Nový Bydžov) byl český historik, právník a politik.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině středoškolského profesora a psychologa Jana Nepomuka Kaprase, který v té době působil v Brně. Nikdy však neztratil vazby s Novobydžovskem, rodným krajem svého otce.

Vědec a pedagog

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1898 odmaturoval na gymnáziu v Brně, poté v letech 1898–1905 studoval práva v Innsbrucku, Praze a Berlíně. V roce 1903 získal titul doktora práv na právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze a o dva roky později se zde v oboru české právní dějiny habilitoval.

Od samého počátku jeho pedagogického působení byly Kaprasovy přednášky velmi oblíbené. V roce 1904 začal přednášet v letním semestru o českém zástavním právu. V zimním semestru si jeho přednášky o poručenském právu zapsalo 121 posluchačů, což byl největší počet, jakého kdy soukromý docent dosáhl. Roku 1910 už získal mimořádnou profesuru a v roce 1917 se stal řádným profesorem dějin českého a německého práva. Cesta k řádné profesuře se neobešla bez potíží. Tři roky zvažovaly rakouské úřady jeho jmenování, protože pražský učitelský sbor na univerzitě spojil jeho jmenování se snahou prosadit české právní dějiny za povinný obor a sám Kapras vystupoval jako zastánce českého státního práva a stoupenec celistvosti zemí České koruny. Odmítal dělení na české a německé okresy, což v té době nebyl politicky nejvhodnější postoj. Jmenován mohl být až po oživení činnosti Říšské rady a uvolnění veřejného života.

Po vzniku republiky se stal významnou pedagogickou osobností, již se podařilo konstituovat nový studijní obor Právní dějiny československé, a založil vlastní historickoprávní školu z absolventů svého semináře (např. Boháček, Čáda, Horna, Rauscher, Vaněček). Velmi cenná byla publikační možnost, kterou prof. Kapras zajistil pro studie vzniklé v semináři. Založil ediční řadu Práce ze semináře českého práva na Karlově univerzitě v Praze, obětavě pro ni opatřoval finanční prostředky a udržel ji až do roku 1940 (vydal 26 titulů). Často bývají tyto práce citovány také jako edice Práce ze semináře Kaprasova. V letech 1920–1921 a 1937–1938 byl také děkanem Právnické fakulty University Karlovy.

Byl také významným členem vědeckých a kulturních společností: od roku 1912 člen Královské učené společnosti, v roce 1913 dopisujícím členem České akademie pro vědy, slovesnost a umění, v roce 1933 starostou Ústřední matice školské a mezi roky 1936–1939 předsedou Národní rady československé, kterou i významně hmotně podporoval. V letech 1921–1930 byl dále vedoucím redaktorem České revue, tehdy významného časopisu. Byl také spolupracovníkem na Ottově slovníku naučném i na Ottově slovníku naučném nové doby.

Politik

[editovat | editovat zdroj]

Politicky se angažoval již před první světovou válkou ve Straně státoprávně pokrokové, kde působil jako její expert na jazykovou problematiku. Pro Národní radu českou vypracoval jazykový program. Podílel se na Manifestu k Evropě přijatém na sjezdu strany v květnu 1914. Požadovalo se v něm nastolení české otázky na mezinárodním fóru a otevřeně kritizovalo spojenectví Rakouska-Uherska s Německem. Po vypuknutí válečného konfliktu zaujal postoj nekompromisní pasivity vůči rakouské vládě. Odmítal aktivismus a proto v rámci skupiny Národ podepsal na jaře 1917 Manifest českých spisovatelů. Věnoval se právněpolitické publicistice, pořadatelské a redakční činnosti, která byla cenná pro šíření a upevnění myšlenky československého státu.

Po vzniku republiky se celá strana stala součástí Československé národní demokracie. Předsedal její největší organizaci na Vinohradech a zastupoval ji v pražském zastupitelstvu. V parlamentních volbách v roce 1929 získal za národní demokraty senátorské křeslo v Národním shromáždění ČSR. V horní komoře setrval do roku 1935.[2] Po několik let vykonával i funkci předsedy zemského výboru strany, ale roku 1935 ze strany odešel. Své odborné znalosti uplatnil při jednáních na Pařížské mírové konferenci při jednáních o vytyčení hranic či v československo-polské i hlučínské delimitační komisi (1920–1927).

Nejzásadnějším politickým činem byla jeho účast ve třech vládách druhé republiky a protektorátu, kde působil jako ministr školství a národní osvěty (1. prosince 1938 – 19. ledna 1942). Jeho pozice byla nezáviděníhodná, protože v rámci konečného řešení české otázky bylo cílem nacistů zlikvidovat nejen vysokoškolské (to se stalo 17. listopadu 1939), ale i středoškolské školství a celý prostor germanizovat. Profesor Kapras jako oddaný zastánce Eliášovy retardační politiky neustále jeho prostřednictvím zasílal své protesty říšskému protektorovi, podával intervence za propuštění vysokoškolských studentů a byl to on, komu se na podzim 1941 podařilo odvrátit plánované uzavření středních škol.

V té době byl několikrát vyslýchán gestapem. Pro své národně pevné postoje a zednářskou[3] minulost se stal německé okupační moci nepřijatelný a na přímý Frankův zásah nebyl do tehdy nově utvářené vlády přijat a na jeho místo byl nacisty dosazen přisluhovač E. Moravec. Kapras se vzdal všech svých funkcí a úřadů, aby se jeho osoba nestala záminkou k útoku na české kulturní útvary a jejich vedoucí představitele. Jen odchod do Řehot, rodné vsi jeho otce, ho zřejmě zachránil před hrozícím německým zákrokem. Ale i po roce 1942 pokračoval ve svém spojení s demokratickým odbojem a podporoval ho i finančně.

Po osvobození už o návratu na univerzitu neuvažoval. V roce 1947 byl postaven před Národní soud. Pro evidentní důkazy o jeho nekolaborantském postoji a spojení s odbojem ho však soud neshledal vinným v žádném bodě obžaloby. Krátce na to těžce nemocný zemřel. Pro komunisty byl stejně nepřijatelný jako pro nacisty, jeho dílo i zásluhy měly být zapomenuty.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Ve své vědecké práci se věnoval zejména právním dějinám českých zemí; důkladnou pozornost věnoval i historickému vývoji tzv. vedlejších zemí Koruny české – Moravě, Slezsku, Lužici a Kladsku. Stručně načrtl historický přehled politických proudů a stran v českých zemích a boží soudy. Studoval i národnostní vývoj, menšinové a jazykové otázky v českých zemích.

Z počátku se zabýval dějinami českého soukromého práva, zejména zemského, ale i horního a městského.

  • Poručenství nad sirotky v právu českém (1904)
  • Pozůstatky zemského práva opavského a krnovského – Díl první (1905) [4]
  • Kniha svědomí města Nového Bydžova z let 1311–1470 (1907)
  • Státoprávní poměr Moravy k říši německé a ke koruně české ve středověku (1907) – Zvl. otisk z Časopisu Musea král. českého, LXXXI [5]
  • Pozůstatky zemského práva knížectví Opavského – Díl druhý (1908) [6]
  • Manželské právo majetkové dle českého práva zemského (1908) [7]
  • Přehled vývoje české jazykové otázky (1910) [8]
  • Historický vývoj českého programu jazykového (1911) [9]

Postupem doby však obsáhl celé období českých právních dějin a své znalosti uplatnil v monumentální práci, která obsahuje souvislý pohled na vývoj veřejného práva a státního zřízení po rok 1848, doplněné partiemi o právních pramenech a dosavadní literatuře. Sloužila i pro pedagogické účely.

  • Právní dějiny Zemí koruny české I. – III. (1913–1920)
    • Díl první (1913) [10]
    • Díl druhý (1913) [11]
    • Díl třetí (1920) [12]

Publikoval také časopisecky v Samostatnosti a Národě, který redigoval od roku 1916.

  • Opavské právní dějiny doby knížecí (1918) [13]
  • Český stát a centralizace zemí habsburských (1918)
  • Češi a Němci v českém státě mezi (1918 a 1930) – přehled historický [14]
  • Český stát v historickém vývoji a v dnešní podobě dle ustanovení kongresu pařížského (1920) [15]

Pozdější práce se zaměřovaly zejména na vedlejší korunní země.

  • Z dějin českého Slezska (1922)
  • O českém státě za války a po válce (1925) – soubor článků [16]
  • České Slezsko a státní převrat (1927)
  • Význam Slezska v českém státě (1933)
  • Lužice a český stát: k třístému výročí Pražského míru (1935) – k třístému výročí Pražského míru [17]

Zajímavost

[editovat | editovat zdroj]

Měl rodinné dispozice k horšímu zraku, jeho otec zemřel slepý. V narážce na Kaprasovu národní neoblomnost pronesl jeho nástupce ve vládě Moravec, že „nastává konec vlády obrýlených mandarínů, kteří nechápou potřeby doby“.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-09]. Dostupné online. 
  3. ↑ KINDL, Vladimír. Jan Kapras. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-750-8. S. 37.
  4. ↑ KAPRAS, Jan. Pozůstatky knih Zemského práva knížetství Opavského [online]. Praha: Nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1906 [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. 
  5. ↑ KAPRAS, Jan. Státoprávní poměr Moravy k říši německé a ke koruně české ve středověku [online]. Praha: Jan Kapras, 1907 [cit. 2021-09-10]. Dostupné online. 
  6. ↑ KAPRAS, Jan. Pozůstatky knih zemského práva knížetství Opavského, Díl druhý [online]. Praha: 1908 [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. 
  7. ↑ KAPRAS, Jan. Manželské právo majetkové dle českého práva zemského [online]. Praha: Král. čes. společ. nauk, 1908 [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. 
  8. ↑ KAPRAS, Jan. Přehled vývoje české jazykové otázky [online]. Praha: Rud. Brož, 1910 [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. 
  9. ↑ KAPRAS, Jan. Historický vývoj českého programu jazykového [online]. Praha: Jan Kapras, 1911 [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. 
  10. ↑ KAPRAS, Jan. rávní dějiny zemí koruny České, Díl [online]. Praha: Česká grafická akciová společnost Unie, 1913 [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. 
  11. ↑ KAPRAS, Jan. Právní dějiny zemí koruny České, Díl druhý [online]. Praha: Česká grafická akciová společnost Unie, 1913 [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. 
  12. ↑ KAPRAS, Jan. Právní dějiny zemí koruny České, Díl třetí [online]. Praha: Česká grafická akciová společnost Unie, 1920 [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. 
  13. ↑ KAPRAS, Jan. Opavské právní dějiny doby knížecí [online]. Opava: Jan Kapras, 1918 [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. 
  14. ↑ KAPRAS, Jan. Češi a Němci v českém státě [online]. Česká Lípa: Český musejní spolek pro kraj českolipský, 1918 a 1930 [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. 
  15. ↑ KAPRAS, Jan. Český stát v historickém vývoji a v dnešní podobě dle ustanovení kongresu pařížského [online]. Praha: Národ, 1920 [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. 
  16. ↑ KAPRAS, Jan. O českém státě za války a po válce [online]. Praha: Český čtenář, 1925 [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. 
  17. ↑ KAPRAS, Jan. Lužice a český stát [online]. Praha: Společnost přátel Lužice [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • KINDL, Vladimír. Jan Kapras. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-750-8. S. 34–37.
  • JANEČKOVÁ, Eva. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012. 256 s. ISBN 978-80-7277-502-6. 
  • KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9. 
  • Kindl, Vladimír: Na okraj nedožitého jubilea prof. dr. Jana Kaprase. Právněhistorické studie, 33, 1993, s. 241-246.
  • Ryantová, Marie: Osobní fond prof. Jana Kaprase v archivu Národního muzea. Sborník archivních prací, 46, 1996, č. 2, s. 537-578.
  • Ryantová, Marie: Prof. JUDr. Jan Kapras a jeho působení za okupace. In: Věda v českých zemích za druhé světové války. Praha, Archiv Akademie věd České republiky 1998, s. 251-265.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
První vláda Rudolfa Berana
Ministerský předseda
Rudolf Beran (jmenován 1. prosince 1938, SNJ)
Členové v den jmenování vlády
1. prosince 1938
František Chvalkovský (ministr zahraničí, SNJ) • Otakar Fischer (ministr vnitra, SNJ) Josef Kalfus (ministr financí, SNJ) • Jan Kapras (ministr školství a národní osvěty, SNJ) • Jan Syrový (ministr národní obrany, SNJ) • Jaroslav Krejčí (ministr spravedlnosti, SNJ) • Vlastimil Šádek (ministr průmyslu, obchodu a živností, SNJ) • Alois Eliáš (ministr dopravy, SNJ) • Dominik Čipera (ministr veřejných prací, SNJ) • Ladislav Karel Feierabend (ministr zemědělství, SNJ) • Vladislav Klumpar (ministr sociální a zdravotní správy, SNJ) • Jiří Havelka (bez portfeje, SNJ) • Karol Sidor (bez portfeje, do 14. března 1939)¹
¹14. března 1939 byl vyhlášen nezávislý Slovenský stát.
15. března 1939 vyhlásila nezávislost Karpatská Ukrajina.
15. března 1939 bylo zbylé československé území obsazeno německými vojsky.
Druhá vláda Rudolfa Berana
Předseda vlády
Rudolf Beran (16. března 1939,¹ NS)
Členové v den jmenování vlády
Otakar Fischer (ministr vnitra, NS) Josef Kalfus (ministr financí, NS) • Jan Kapras (ministr školství a národní osvěty, NS) • Jaroslav Krejčí (ministr spravedlnosti, NS) • Vlastimil Šádek (ministr průmyslu, obchodu a živností, NS) • Alois Eliáš (ministr dopravy, NS) • Dominik Čipera (ministr veřejných prací, NS) • Ladislav Karel Feierabend (ministr zemědělství, NS) • Vladislav Klumpar (ministr sociální a zdravotní správy, NS) • Jiří Havelka (bez portfeje, NS)
¹ 16. března 1939 byl vydán výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava.
Vláda Aloise Eliáše
Předseda vlády
Alois Eliᚆ (jmenován 27. dubna 1938, NS, zatčen 27. září 1941)
Členové v den jmenování vlády
27. dubna 1938
Alois Eliᚆ (pověřen řízením ministerstva vnitra) • Josef Kalfus (ministr financí, NS) • Jan Kapras (ministr školství a národní osvěty, NS) • Jaroslav Krejčí (ministr spravedlnosti, NS) • Vlastimil Šádek (ministr průmyslu, obchodu a živností, NS) • Jiří Havelka (ministr dopravy, NS) • Dominik Čipera (ministr veřejných prací, NS) • Ladislav Karel Feierabend¹ (ministr zemědělství, NS) • Vladislav Klumpar (ministr sociální a zdravotní správy, NS)
Členové jmenovaní později
1. července 1939
Josef Ježek (ministr vnitra, NS)
27. dubna 1940
Jaroslav Krejčí (pověřen řízením ministerstva zemědělství, NS)
3. února 1940
Jaroslav Kratochvíl (ministr průmyslu, obchodu a živností, NS)
Mikuláš z Bubna-Litic (ministr zemědělství, NS)
†Generál Alois Eliáš byl zatčen 27. září 1941 a následně odsouzen k trestu smrti. Popraven byl 19. června 1942, po atentátu na Heydricha.
¹Ladislav Karel Feierabend emigroval v lednu 1940 do zahraničí a stal se ministrem financí v londýnské exilové vládě.
Ministři školství Československa
První republika (1918–1938)
Druhá republika (1938–1939)
Protektorát Čechy a Morava (1939–1945)
Exilová vláda (1940–1945)
Třetí republika (1945–1948)
Komunistický režim (1948–1968)
Děkani Právnické fakulty UK
c. k. česká univerzita
Karlo-Ferdinandova
(1882–1920)
Emil Ott (1882–1883, 1883–1884) • Alois Zucker (1884–1885) • Antonín Randa (1885–1886) • Jan Jaromír Hanel (1886–1887) • Matouš Talíř (1887–1888) • Jiří Pražák (1888–1889) • Josef Stupecký (1889–1890) • Emil Ott (1890–1891) • František Storch (1891–1892) • Matouš Talíř (1892–1893) • Albín Bráf (1893–1894) • Jan Jaromír Hanel (1894–1895) • Leopold Heyrovský (1895–1896) • Alois Zucker (1896–1897) • Jaromír Čelakovský (1897–1898) • Josef Stupecký (1898–1899) • Jiří Pražák (1899–1900) • Bohuslav Rieger (1900–1901) • Kamil Henner (1901–1902) • Albín Bráf (1902–1903) • Leopold Heyrovský (1903–1904) • Karel Hermann-Otavský (1904–1905) • Jaromír Čelakovský (1905–1906) • František Fiedler (1906–1907) • Kamil Henner (1907–1908) • Cyril Horáček (1908–1909) • Emanuel Tilsch (1909–1910) • Josef Vančura (1910–1911, 1911–1912) • Josef Gruber (1912–1913) • August Miřička (1913–1914) • Josef Prušák (1914–1915) • Miloslav Stieber (1915–1916) • Jan Krčmář (1916–1917) • Josef Drachovský (1917–1918) • František Vavřínek (1918–1919) • Václav Hora (1919–1920)
Univerzita Karlova
(1920–1939)
Jan Kapras (1920–1921) • Vilém Funk (1921–1922) • Karel Hermann-Otavský (1922–1923) • Antonín Hobza (1923–1924) • Josef Vančura (1924–1925) • Jiří Hoetzel (1925–1926) • Karel Kadlec (1926–1927) • Vilibald Mildschuh (1927–1928) • August Miřička (1928–1929) • Emil Svoboda (1929–1930) • Miloslav Stieber (1930–1931) • Arnošt Wenig-Malovský (1931–1932) • Josef Drachovský (1932–1933) • Otakar Sommer (1933–1934) • Vilém Funk (1934–1935) • František Vavřínek (1935–1936) • Václav Hora (1936–1937) • Jan Kapras (1937–1938) • Jiří Hoetzel (1938–1939) • Antonín Hobza (1939)
Univerzita Karlova
(1945–)
Arnošt Wenig-Malovský (1945) • Jan Matějka (1945–1946) • Theodor Saturník (1946–1947) • Cyril Horáček (1947–1948) • Josef Tureček (1948–1952) • Jan Bartuška (1952–1954) • Ferdinand Boura (1954–1957) • František Štajgr (1957–1958) • Valér Fábry (1958–1961) • Oldřich Průša (1961–1967) • Otakar Plundr (1967–1969) • Zdeněk Češka (1969–1973) • Vladimír Delong (1973–1980) • Josef Mečl (1980–1989) • Ivan Mucha (1990–1991) • Valentin Urfus (1991–1994) • Dušan Hendrych (1994–2000) • Vladimír Kindl (2000–2006) • Aleš Gerloch (2006–2014) • Jan Kuklík (2014–2022) • Radim Boháč (od 2022)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Kapras&oldid=23916896“