Komunistická strana Československa

Komunistická strana Československa
Zkratka	KSČ
Datum založení	16. května 1921
Datum rozpuštění	28. listopadu 1990
Zakladatel	Bohumír Šmeral
Rozkol od	Československá sociálně demokratická strana dělnická
Nástupce	Komunistická strana Čech a Moravy Strana demokratickej ľavice
Ideologie	komunismus marxismus-leninismus
Politická pozice	krajní levice[zdroj?]
Mezinárodní org.	Komunistická internacionála
Mládežnická org.	Komunistický svaz mládeže Československa Svaz mladých Československý svaz mládeže Socialistický svaz mládeže
Stranické noviny	Rudé právo (české země) Pravda (Slovensko)
Barvy	rudá
Vlajka strany
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Komunistická strana Československa (KSČ) byla v letech 1921–1992 krajně levicová totalitní politická strana v Československu, organizační součást Komunistické internacionály („Kominterny“, KI) a v letech 1948–1989 držitelka veškeré politické moci ve státě (byla definovaná tehdejší Ústavou jako „vedoucí síla ve společnosti i ve státě“).

Podle českého zákona o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993 šlo o organizaci zločinnou a zavrženíhodnou. Jejími nástupnickými stranami se v roce 1990 staly Komunistická strana Čech a Moravy a Slovensku Strana demokratické levice.

Vznik, 20. a 30. léta

Leták KSČ z roku 1929

KSČ vznikla na počátku 20. let 20. století v důsledku ideologického rozkolu uvnitř tehdy vládnoucí Československé sociální demokracie. Šlo o rozpory mezi umírněným státotvorným vedením strany a marxisticko-leninskou opozicí, která se hlásila ke Komunistické internacionále a usilovala o komunistickou revoluci. Opoziční část, která měla podporu většiny členské základny, se sešla na sjezdu v září roku 1920, ustavila se jako ČSDSD-levice a přijala samostatný politický program. V říjnu téhož roku pak 23 poslanců tohoto křídla vytvořilo svůj vlastní poslanecký klub. V reakci na to podal sociálnědemokratický premiér Tusar demisi, vláda padla a nahradila jí dočasná, úřednická vláda složená z nestraníků. Rozkol sociálně demokratické strany byl prakticky dovršen sjezdem zbytku strany v listopadu 1920, na kterém byl přijat nový Dělnický hospodářský program a byly odmítnuty zásady Komunistické internacionály. Na počátku prosince 1920 došlo mezi těmito frakcemi k otevřenému a násilnému střetu o majetek strany, který byl podle tehdejších zvyklostí zapsán jako majetek umírněného předsedy strany Antonína Němce (politické strany tehdy nemohly vlastnit nemovitosti). Stoupenci radikálního směru proto obsadili sídlo sociální demokracie v Lidovém domě násilím, ale státní moc se přiklonila na stranu umírněného křídla a Lidový dům vyklidila policie. V reakci na to radikální levice vyhlásila generální stávku, která však byla ozbrojenými silami potlačena a několik účastníků bylo zastřeleno.

Ustavující sjezd KSČ se konal ve dnech 14. až 16. května 1921 ve velkém sále Národního domu v Karlíně. Vlastní sjezd probíhal 15. a 16. května, předcházela mu sobotní předporada výkonného výboru Československé sociálně demokratické strany dělnické (levice) a volba předsednictva sjezdu. Toho se zúčastnilo 569 delegátů, kteří zastupovali zhruba 350 tisíc levicových sociálních demokratů. Nový výkonný výbor na své schůzi 16. 5. 1921 zvolil předsedou Václava Šturce, místopředsedou Bohumíra Šmerala a druhým místopředsedou Václava Bolena. Předsedou kontrolní komise byl zvolen František Hovorka, pokladníkem pak prozatímně Josef Skalák.

KSČ na svou stranu přetáhla 2/3 voličů sociální demokracie. V době svého vzniku byla v absolutních i relativních číslech jednou z největších komunistických stran na světě a muselo se s ní počítat i na domácí scéně, když v parlamentních volbách v roce 1925 skončila na druhém místě s 934 223 hlasy a 41 mandáty. V roce 1925 došlo k prvním krokům delšího procesu „bolševizace“, což znamenalo utužení programové závislosti na Komunistické internacionále (a s tím i na Komunistické straně Sovětského svazu (KSSS)).

Vnitrostranický puč a podřízení se Kominterně

Na V. sjezdu KSČ z 18. až 23. února 1929 konaném v holešovické Domovině se jejího vedení zmocnili tzv. „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem, který prosazoval podřízení se direktivnímu řízení z Moskvy, v duchu Leninovy „revoluční vojenské organizace“. Protože sjezd byl svolán narychlo a za zády dosavadního vedení, aby o něm nevědělo, neúčastnilo se ho. Z KSČ pak byli nepohodlní členové vyloučeni, a to i poslanci v parlamentu. Odešla pak i většina zakládajících členů a intelektuálové v čele s Aloisem Munou, kteří pak založili vlastní KSČ: leninovci. Ačkoli oslabená, uniformní KSČ v následných říjnových parlamentních volbách toho roku získala 753 220 hlasů a skončila celkově čtvrtá s 30 mandáty. Svou pozici, co do počtu mandátů, si podržela i ve volbách v roce 1935, kdy pro ni hlasovalo 849 495 voličů.

Zpočátku KSČ kritizovala vládu za přístup k sudetským Němcům a hájila jejich právo na sebeurčení. V polovině 30. let ale komunisté na příkaz Kominterny otočili a začali hájit demokratické Československo proti nacismu.

Komunistické satelitní organizace

S třídní a proletářskou výchovou se mělo dítě setkat již v raných letech svého života skrze působení matky, kterou podchycovalo ženské hnutí uvnitř strany pod názvem ženodděl. Na komunistickou stranu bylo přímo napojeno dětské hnutí Mladí průkopníci a mládežnický Komsomol. Velice blízko dětskému hnutí stál Rudý skauting a Rudý tramping (Skauti práce, Spartakovi skauti) a Federace proletářské tělovýchovy (FDTJ, později FPT). Oblíbenou složkou sportovních organizací byli tzv. proletářští cyklisté, využívaní jako rychlé spojky a kolportéři letáků.

Právě tzv. borci (znalí bojových sportů) byli spolu s dostatečně indoktrinovanými komsomolci a mladými straníky agitováni do paramilitárních jednotek strany: Proletářské sebeobrany, Modrých blůz a Pořadatelských sborů KSČ, jejichž hlavní činností byla ochrana stranických schůzí, rozbíjení schůzí politických oponentů (za pomoci fyzického násilí), potyčky s pořádkovými jednotkami při demonstračních pochodech.

„PS (pořadatelský sbor) skládal se z mladších členů stranických organizací...krojování PS bylo prý formováním vojenských útvarů, a proto povoleno nebylo. Uniforma PS se měla skládat z hladké blůzy přepásané koženým řemenem, z dlouhých vycházkových kalhot, vše z šedého plátna, a z čepice s koženým štítkem, tzv. thälmanky, po vzoru německých soudruhů. Zbraní byla dubová hůl, která se nosila zavěšena na levé paži...po zákazu stejnokroje vystupovali členové PS jen v čepicích a s pořadatelskou páskou na rukávě...Uniforma byla často doplňována dalšími symbolickými znaky jako rudou kravatou či rudou hvězdou na štítku čepice. Výzbroj pořadatelských sborů se dle zjištění policejních orgánů neomezovala pouze na pěsti či hole, ale nalezeny byly i nože či několik pistolí a pušek.

Bohumil Melichar: Rudá Praha: O příčinách volební úspěšnosti meziválečné KSČ

Na komsomol byla volně navázána tzv. Komunistická studentská frakce (Kostufra) sdružující levicové studenty sympatizující s komunistickým hnutím. Proletkult inspirovaný avantgardními proudy a sovětskými vzory byl založen již v létě 1921. Jeho náplní bylo pořádání osvětových akcí (nejčastěji formou přednášek). Na III. sjezdu KSČ byl nahrazen agitačně propagačním oddělením (agitprop). K Proletkultu měl blízko Svaz proletářských bezvěrců pro šíření ateismu a antiklerikalismu. Platformou pro obdivovatele SSSR se stal Svaz přátel SSSR. Na umělecko-kulturním poli působila také Levá fronta a Dělničtí divadelní ochotníci.

Cílem Rudé pomoci (později přejmenované na Solidarita — sdružení na obranu práv a pro sociální pomoc) bylo podněcování k tzv. proletářské solidaritě, zajišťování finanční podpory stávkujícím, členům či sympatizantům ohroženým chudobou, finanční pomoc perzekvovaným komunistům a jejich rodinám včetně hrazení služeb právního zástupce. Vedle těchto organizací fungovaly Rudé odbory (MVS) a Hnutí nezaměstnaných.

Na nízkopříjmové obyvatelstvo cílila síť družstevních prodejen se sportovním vybavením napojených na struktury FDTJ/FPT s názvem Sporttěl. Konzumní družstvo Včela představovalo síť prodejen, které měly nabízet cenově dostupné potraviny a základní spotřební zboží. Dalším indoktrinačním nástrojem byly letní tábory, které vedle výletů, her, koupání a vydatné stravy poskytovaly zdarma pro děti z nouzových kolonií či potomky nezaměstnaných rodičů přednášky na témata jako třeba „postavení proletářských dětí v kapitalistických státech“, „válečné nebezpečí“, „fašismus“ apod. Na konci roku 1938 byla KSČ oficiálně rozpuštěna, její vedení odešlo do Moskevského exilu a komunistické hnutí skončilo v ilegalitě až do konce druhé světové války. Zrovna tak došlo na podzim roku 1938 k likvidaci komunistických spolků.

Po úředním zastavení činnosti komunistické strany československé provádí se likvidace spolků, které tvořily pomocné orgány strany, nebo které, třebas nebyly okrajovými složkami strany komunistické, na politických akcích této strany braly účast a je podporovaly anebo jinak pro ideologii strany se exponovaly.

V rámci této likvidační akce byla dne 28. října 1938 úředně zastavena a zakázána činnost spolku „Solidarita, sdružení na obranu práv a pro sociální pomoc“ a dne 5. listopadu 1938 spolku „Liga pro lidská práva v Československu“. Dne 16. listopadu 1938 byla dále úředně zastavena činnost spolku „Svaz mladých v republice Československé“ a spolku „Dělnická stráž".

Dále došlo k likvidaci spolku „Federace proletářské tělovýchovy“, který ohlásil již u policejního ředitelství v Praze svolání mimořádného sjezdu na den 27. listopadu 1938 s programem „rozchod spolku“. Jednoty proletářské tělovýchovy, v uvedeném spolku sdružené, pokud se již nerozešly, učiní tak do konce listopadu 1938.

Venkov, 18.11.1938

Za druhé světové války a po válce

Leták KSČ proti fašismu

Trestní stíhání komunistické činnosti. V Praze, 16. listopadu 1938. Dne 20. října 1938 zastavena byla úředně činnost komunistické strany Československa a zakázána byla další její činnost. Upozorňuje se, že každý, kdo by jednal proti tomuto zákazu, bude — bez újmy soudního stíhání — trestán pokutou od 10 Kč do 5000 Kč nebo vězením od 12 hodin do 14 dnů.

Venkov, 17.11.1938

V období druhé republiky (1938–1939) byla 20. října 1938 úředně činnost KSČ zastavena a strana přešla do ilegality. Na počátku druhé světové války po dobu trvání německo-sovětského paktu o neútočení od srpna 1939 do června 1941 se v souladu s pokyny z Moskvy oficiálně nezapojila do odboje proti okupaci Československa.^[zdroj?] Podle instrukcí z Moskvy českoslovenští komunisté tvrdili, že komunismus i nacismus mají společný cíl - zničit kapitalismus, a útočili na exilového prezidenta Edvarda Beneše a "britské plutokraty". Po napadení SSSR a jeho vstupu do války se však stala významnou silou domácího i zahraničního protinacistického odboje. Již v prvopočátcích se snažili komunističtí představitelé v čele s Klementem Gottwaldem dosáhnout dominantního postavení ve vedení odboje a prosazovat obnovení poválečného Československa pod vlivem stalinského SSSR. Během války zahynulo 30 000 čs. komunistů.^[zdroj?]

V březnu 1945 jednali komunisté jednali s představiteli československého exilu pod vedením Edvarda Beneše. Výsledkem byl vznik Národní fronty Čechů a Slováků, 4. dubna 1945 byla jmenována První vláda Zdeňka Fierlingera, ve které měli komunisté (včetně Komunistické strany Slovenska osm křesel včetně dvou místopředsedů (Gottwald a Viliam Široký).

Kdy 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, nacházely se špičky KSČ v Košicích na osvobozeném Slovensku. Zpráva o vypuknutí povstání je zdrtila - možnost, že k osvobození Prahy od okupantů dojde bez přispění komunistů a Sovětského svazu se komunistům příliš nehodila do plánů na uchvácení moci v Československu. Předseda komunistů a náměstek předsedy vlády Klement Gottwald si stěžoval: "Naši nejlepší lidé přijdou na konci války zbytečně o život. Kromě toho hrozí, že se Američané a Britové dostanou do Prahy dříve než Malinovský a Koněv." Václav Kopecký se obával, že to umožní Benešovi klást komunistům podmínky. Gottwald a předseda vlády Zdeněk Fierlinger (který byl členem Československé sociální demokracie, ale ve skutečnosti hájil zájmy komunistů) naléhali prostřednictvím sovětského velvyslance Valeriana Zorina na Stalina, aby zajistil, že americká armáda nedorazí do Prahy dříve než sovětská.

Jako významná odbojová síla podporovaná Sovětským svazem se KSČ v roce 1945 stala součástí Druhé vlády Zdeňka Fierlingera. Všech osm komunistických členů první vlády zastávalo stejné posty i ve druhé vládě. KSČ souhlasila s iniciativou ČSSD znárodnit průmysl a služby nad 50 zaměstnanců a celé bankovnictví. Neprotestovala ani proti záměru presidenta Beneše neobnovit agrární stranu.

Již během války, za podpory SSSR a vzorové bolševické Všesvazové komunistické strany se KSČ připravovala k převzetí moci a likvidaci demokracie v Československu: k nastolení vlády jedné strany.

Převzetí moci jí usnadnilo vítězství ve volbách 1946 (přesněji v českých zemích, kde získala 40 % hlasů; na Slovensku utrpěla sesterská Komunistická strana Slovenska ziskem přes 30 % porážku od Demokratické strany, která zvítězila s 62 %, v celostátním měřítku komunisté získali 38 % hlasů). Dále pracovala na postupném obsazování klíčových postů v armádě a Sboru národní bezpečnosti komunisty či jejich sympatizanty a ve vytváření vlastních právním řádem neupravených a formálně apolitických ozbrojených Lidových milicí. KSČ měla své tajné agenty a sympatizanty ve všech ostatních politických stranách. Na podzim 1947 pod vedením Gustáva Husáka prosadila částečnou likvidaci Demokratické strany, jejíž vedení údajně uzavřelo dohodu o podpoře s představiteli bývalého Slovenského státu.

Únorový puč a 50. léta

Převzít moc se KSČ podařilo 25. února 1948 (tzv. Vítězný únor), přičemž jí k tomu napomohla chybná taktika demokratických stran, které si sice uvědomily vážnost situace, ale příliš spoléhaly na prezidenta republiky Edvarda Beneše. Ten pod nátlakem přijal veškeré komunistické požadavky a Národní shromáždění 11. března 1948 vyslovilo rekonstruované Gottwaldově vládě, již bez pouhý den předtím zesnulého ministra zahraničí Jana Masaryka, důvěru všemi hlasy 230 přítomných poslanců.

Na přelomu 40. a 50. let procházela strana značnými změnami. V první polovině roku 1948 KSČ pokračovala v politice otevřených dveří a nabírala do svých řad stále nové členy, takže počet straníků přesáhl dva miliony. V létě 1948 došlo ke sloučení se sociální demokracií. Vedení strany se podle sovětského vzoru rozhodlo od října 1948 provést plošnou prověrku členstva. Prověrka měla zajistit lepší třídní složení strany, protože při širokém náboru se sem dostala řada lidí, kteří členství považovali za nutné pro svoji další kariéru. Mezi těmito bylo mnoho úředníků a KSČ postupně ztrácela svůj proklamovaný dělnický charakter. Prověrka měla stranu zbavit také těch, kteří byli členy jen nominálně, pasivně, lidí nehodných být členem pokrokové strany. Prověrka, jejíž hlavní část proběhla během října, nepřinesla kýžený výsledek. Vyloučených či vyškrtnutých bylo zanedbatelné procento, jiní členové byli prověřeni s lhůtou tří nebo šesti měsíců, což znamenalo, že za tuto dobu měli prokázat svoje odhodlání a schopnosti být plnohodnotnými straníky.

Funkcionáři komunistické strany Československa na tribuně (foto František Dostál).

Hned po únoru 1948 byla Československá strana národně socialistická přejmenována na Československou stranu socialistickou a do vedení, stejně jako v Československé straně lidové, prosazeni lidé loajální politice KSČ. Československá sociální demokracie byla pohlcena KSČ, jejím členům byla zaslána poštou komunistická legitimace a odmítnutí bylo důvodem k doživotnímu pronásledování nejen dotyčného sociálního demokrata, ale i celé jeho rodiny. Obě strany ČSS a ČSL se tak na 40 let staly vazaly v rámci Národní fronty, do níž pak byly zařazeny i společenské organizace.

V období teroru (1948–1954) bylo popraveno 241 lidí – obětí justičních vražd. Další stovky^[zdroj?]lidí zemřely ve vězení nebo při pokusu o útěk za hranice. Oběťmi represí byli členové západního (ale částečně i východního) odboje, dále kněží, podnikatelé, soukromí rolníci, živnostníci (soukromníci) a intelektuálové. Mnoho režimu nepohodlných lidí bylo vyhozeno ze zaměstnání nebo posláno do faktického vyhnanství do pohraničí. V rámci stalinské teze o zostřování třídního boje a zřejmě také jako trest za neúspěch snahy o připojení Izraele k SSSR byli popraveni i někteří členové KSČ, včetně generálního tajemníka Rudolfa Slánského.

Reformní rok 1956 se v KSČ prakticky neprojevil.^[zdroj?] Čeští komunisté i nadále pronásledovali a perzekvovali své odpůrce. Popravovat z politických důvodů však přestal již prezident Antonín Novotný (posledním takto popraveným byl Vladivoj Tomek dne 17. listopadu 1960). Toto pronásledování bylo kontinuální (s výjimkou roku 1968 a začátku roku 1969) až do listopadových událostí 1989, byť v 60. letech došlo k obecně výraznému zmírnění a ani zpřísnění v době normalizace už nevrátilo situaci k hrůznému teroru z 50. let.

Pražské jaro

Související informace naleznete také v článcích Pražské jaro a Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Reforma KSČ zdola začala až v první polovině 60. let a vyvrcholila za pražského jara 1968. Obrodný proces, který i přes značné zmírnění situace nikdy neměl ambice vrátit zemi demokracii, byl ukončen invazí vojsk Varšavské smlouvy (SSSR, Maďarsko, NDR, Polsko, Bulharsko) 21. srpna 1968, o níž KSČ vydala Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968. Následovala okupace a éru tzv. omezené suverenity státu zcela ukončil až odsun sovětských vojsk v létě 1991.

„Normalizace“

Související informace naleznete také v článku Normalizace.

V dubnu 1969 bylo reformistické vedení nahrazeno centristy (Gustáv Husák), kteří pod vlivem neostalinských ideologů, jako byl Vasil Biľak, posílili dogmatickou orientaci v duchu umírněnějšího stalinismu, tzv. „brežněvizmu“, jejímž základem byla doktrína omezené suverenity zemí sovětského bloku, tj. Varšavské smlouvy. Sovětská okupace byla komunisty prezentována jako bratrská a internacionální pomoc a obrodný proces jako kontrarevoluce. XIV. sjezd KSČ v roce 1971 již konstatoval odvrácení dosud nejvážnějšího ohrožení mocenských pozic komunistů. Důsledkem bylo odstranění většiny svobod nejen z doby Pražského jara, ale i z období postupného uvolňování v období 1958–1967. V průběhu stranických čistek pak byla velká část členů vyloučena či vyškrtnuta ze strany. Čistkami bylo v tomto období postiženo na 600 000 občanů. KSČ se tak změnila ze strany s vlastní ideologií na organizaci pro spolupráci s okupační mocí.

Politický režim značně přituhl, o čemž svědčí pronásledování signatářů Charty 77, jejichž provolání k československým představitelům v roce 1977 obsahující výzvy k dialogu o demokratizaci mělo za následek novou vlnu represí, mimo jiné akci StB pod názvem Asanace.

Na sovětskou perestrojku (1985–1991) reagovala KSČ značně pasivně a až do demokratického zvratu v roce 1989 se KSČ, na rozdíl od některých jiných „bratrských stran“, prakticky nezměnila.

V období těsně před listopadovým převratem měla KSČ cca 1,5 milionu členů. Byla masovou všelidovou stranou.

Po listopadu 1989

Duben 1990: demonstrace proti KSČ, na Václavském náměstí

Po listopadu 1989^[kdy?] se KSČ přejmenovala na KSČS a na sjezdu v roce 1990 se přetvořila ve federaci nově založené KSČM a KSS. Komunistická strana Slovenska se přejmenovala na Stranu demokratickej ľavice (SDL) a osamostatnila se ještě před rozpadem Československa. Federální KSČS tak zanikla 7. dubna 1992.

Nástupnickou organizací KSČ je v České republice Komunistická strana Čech a Moravy; je mimoparlamentní stranou, jejíž podpora v parlamentních volbách od poloviny 90. let kolísá mezi 3,6 % a 22 %. KSČM má i v současnosti nejpočetnější členskou základnu, i když to je jen zlomek počtu členů ve srovnání s předlistopadovou KSČ.

Kromě KSČM existuje v České republice i řada dalších komunistických stran, zpravidla vyznávají ještě výrazněji stalinistickou ideologii, a jejich význam je okrajový, většinou se ani voleb neúčastní.

V roce 2006 vznikla také senátní komise, která měla prozkoumat, zda činnost a stanovy KSČM neporušují právní řád České republiky.

Členská základna KSČ

Po vzniku strany v roce 1921 členská základna tvořila většinu členů sociální demokracie. V době prvního sjezdu KSČ v únoru 1923 měla strana 132 000 členů. Po boleševizaci strany na V. sjezdu v roce 1929 počet členů klesl na 40 tisíc. V březnu 1945 měla strana 475 000 členů, do února 1948 počet členů překročil 1,4 milionu.

Do roku 1948 byli členy strany přesvědčení komunisté, obvykle dělníci, často ale i takzvaná pracující inteligence, poté byla členská základna tvořena lidmi napříč společností. Po uchopení moci komunisty roku 1948 začalo do strany vstupovat velké množství lidí kvůli kariéře (například úředníci ve státní správě), s čímž se strana potýkala po celou dobu své vlády. Do konce roku 1948 dosáhl počet členů téměř 2,5 milionu.

Počet členů kariérních a nikoli přesvědčených začal ještě více stoupat od začátku šedesátých let a nejvíce v období normalizace, což se projevilo masovým odchodem členů hned roku 1989 a v dalších letech. V roce 1989 dosahoval počet členů (1 538 179) a včetně kandidátů na členství v KSČ cca 1,7 milionu.

Vedoucí představitelé KSČ

Označení nejvyšší funkce se v průběhu času měnilo. Stranu vedl v letech 1921–1945 a 1971–1989 generální tajemník, v letech 1945–1953 a 1989–1990 předseda a v letech 1953–1971 první tajemník. Nejvyšším stranickým orgánem byl Ústřední výbor.

Vedoucí představitelé:

1. Václav Šturc (1921–1922)
2. Alois Muna (1922–1924)
3. Josef Haken (1924–1926)
4. Bohumil Jílek (1926–1929)
5. Klement Gottwald (1929–1945 generální tajemník, 1945–1953 předseda), Rudolf Slánský (1945–1951 generální tajemník)
6. Antonín Novotný (1953–1968)
7. Alexander Dubček (1968–1969)
8. Gustáv Husák (1969–1987)
9. Miloš Jakeš (1987 – 24. listopadu 1989)
10. Karel Urbánek (24. listopadu – 20. prosince 1989)
11. Ladislav Adamec (21. prosince 1989 – 1. září 1990)

Sjezdy KSČ

• Ustavující sjezd KSČ – 14. až 16. května 1921
• Slučovací sjezd KSČ – 30. října až 2. listopadu 1921
• 1. sjezd KSČ – 2. až 5. února 1923
• 2. sjezd KSČ – 1924
• 3. sjezd KSČ – 1925
• 4. sjezd KSČ – 1927
• 5. sjezd KSČ – 1929
• 6. sjezd KSČ – 1931
• 7. sjezd KSČ – 1936
• 8. sjezd KSČ – 28. až 31. března 1946 (konal se ve velkém sále Paláce Lucerna)
• 9. sjezd KSČ – 25. až 29. května 1949
• 10. sjezd KSČ – 11. až 15. června 1954
• 11. sjezd KSČ – 18. až 21. června 1958
• 12. sjezd KSČ – 4. až 8. prosince 1962
• 13. sjezd KSČ – 31. května až 4. června 1966
• 14. mimořádný sjezd KSČ (Vysočanský) – 22. srpna 1968
• 14. sjezd KSČ – 25. až 29. května 1971
• 15. sjezd KSČ – 12. až 16. dubna 1976
• 16. sjezd KSČ – 6. až 10. dubna 1981
• 17. sjezd KSČ – 24. až 28. března 1986
• 18. mimořádný sjezd KSČ – 20. až 21. prosince 1989
• 18. sjezd KSČS – 3. až 4. listopadu 1990

Volební výsledky a zastoupení v zákonodárných sborech

Volební výsledky KSČ a KSS ve volbách 1946

Hlasovací lístek KSČ do Sněmovny lidu r. 1990

Volební výsledky strany do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění, resp. Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Počet hlasů a mandátů je za celou ČSR (později ČSFR). Celkový počet mandátů ve sněmovně se během existence strany měnil. Do voleb v letech 1948, 1954, 1960, 1964, 1968, 1971, 1976, 1981 a 1986 kandidovala strana vždy na jediné a jednotné kandidátce Národní fronty.

Celostátní / federální volby

Volby	Hlasy		Mandáty		Pozice	Postavení
	Abs.	%	Abs.	±
1925	913 711	12.9	41/300	▲41	▲2.	Opozice
1929	753 220	10.2	30/300	▼11	▼4.	Opozice
1935	849 495	10.3	30/300	▬0	▬4.	Opozice
1946	2 205 697	31.2	93/300	▲63	▲1.	Vláda
1948	Součást NF		160/300	▲67	▬1.	Blok
1954			262/368	▲102	▬1.
1960			216/300	▼46	▬1.
1964			217/300	▲1	▬1.
1971			145/200	▼72	▬1.
1976			137/200	▼8	▬1.
1981			137/200	▬0	▬1.
1986			138/200	▲1	▬1.
1990	1 445 407	13.6	23/150	▼115	▼2.	Opozice

Zemské a republikové volby

Zastupitelstvo / ZNV země České

Volby	Hlasy		Mandáty		Pozice
	Počet	%	Počet	±
1928	422 922	12,1	10/120	▲10	▲4.
1935	355 989	8,9	7/120	▼3	▼9.
1946	1 541 852	43,3	52/120	▲45	▲1.

Zastupitelstvo / ZNV země Moravskoslezské

Volby	Hlasy		Mandáty		Pozice
	Počet	%	Počet	±
1928	160 742	9,8	4/60	▲4	▲4.
1935	156 363	8,3	3/60	▼1	▼7.
1946	663 845	34,5	28/80	▲25	▲1.

Zastupitelstvo země Podkarpatoruské

Volby	Hlasy		Mandáty		Pozice
	Počet	%	Počet	±
1928	48 773	20,1	2/12	▲2	▲2.
1935	74 358	25,0	3/12	▲1	▲1.

Zastupitelstvo země Slovenské / Slovenská národní rada

Volby	Hlasy		Mandáty		Pozice
	Počet	%	Počet	±
1928	190 595	14,8	5/54	▲5	▲3.
1935	185 494	12,3	5/54	▬0	▼4.
1938	V letech 1938–1944 zakázána
1946	489 596	30,4	31/100	▲31	▲2.
1948	Součást NF		78/100	▲47	▲1.
1954			47/103	▼31	▬1.
1960			45/100	▼2	▬1.
1964			58/92	▲13	▬1.
1971			102/150	▲54	▬1.
1976			101/150	▼1	▬1.
1981			102/150	▲1	▬1.
1986			103/150	▲1	▬1.
1990	450 855	13,4	22/150	▼81	▼4.

Česká národní rada

Volby	Hlasy		Mandáty		Pozice
	Počet	%	Počet	±
1968	Součást NF		128/200	▲128	▬1.
1971			132/200	▲4	▬1.
1976			135/200	▲3	▬1.
1981			138/200	▲3	▬1.
1986			137/200	▼1	▬1.
1990	954 690	13,2	33/200	▼104	▼2.

Přidružené mládežnické organizace

Související informace naleznete také v článcích Počátky pionýrského hnutí v Československu a Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže.

• Československý svaz mládeže (ČSM) v letech 1949–1968
• Socialistický svaz mládeže (SSM) v letech 1970–1989

Ozbrojené složky

• Lidové milice – komunistická paramilitární organizace

Odkazy

Literatura

• HEMZA, Tomáš. Rozhodující síla strany. Aparát UV KSČ v éře Antonína Novotného (1953–1967). Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2019. 330 s. ISBN 978-80-7308-950-4 (print), ISBN 978-80-7308-951-1 (online).
• NECHVÁTAL, Martin. 15.5.1921 založení KSČ : ve službách Kominterny. Praha: Havran, 2002. 125 s. ISBN 80-86515-13-3. 
• RUPNIK, Jacques. Dějiny Komunistické strany Československa : od počátků do převzetí moci. Praha: Academia, 2002. 284 s. ISBN 80-200-0957-4. 
• ŠTEFEK, Martin. Kádry rozhodují, ovšem. Předjaří, pražské jaro a počátky normalizace v proměnách systému ÚV KSČ. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2019. 151 s. ISBN 978-80-7308-905-4 (print), ISBN 978-80-7308-906-1 (online).
• KOCIAN, Jiří, et al. Dějiny Komunistické strany Československa. 1. vyd. Svazek IV : (1969 – 1993). Praha: Academia, 2020. 591 s. ISBN 978-80-200-3174-7. 
• HANZLÍK, František. Tajné služby na cestě KSČ k moci 1945-1948: Únor 1948 – výsledek nerovného zápasu. Praha: Academia, 2021. ISBN 978-80-200-3125-9.

Související články

• Komunistická strana Československa (leninovci)
• Komunismus
• Stalinismus
• Únorový převrat
• Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968
• Komunistická strana Čech a Moravy
• Komunistický svaz mládeže
• Komunistický svaz mládeže Československa
• Komunistická strana Československa (1995)
• Komunistická strana Československa – Československá strana práce
• Rudé právo
• Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Komunistická strana Československa na Wikimedia Commons
• Dílo Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu ve Wikizdrojích
• Historie KSČ na totalita.cz
• Dějiny KSČ a jejich antikomunistické falzifikace – Videozáznam přednášky komunistické historičky doc. PhDr. Hany Kračmarové, CSc.
• Průběh únorové krize – na serveru libri.cz
• Rozprava v parlamentu 1946
• Československo za stalinismu (1948–1953) Archivováno 7. 2. 2009 na Wayback Machine.
• Složení vedoucích orgánů KSČ na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů

Autoritní data	Biblio: b2881854-d121-4db1-a96b-c8785134c369, 037e1c2d-5f41-4268-a42d-ba7f39cb4cdc NKC: ko2002139400 BIBSYS: 98030011 BNE: XX139724 BNF: cb11870342w (data) CiNii: DA03356071 GND: 1012929-7 ISNI: 0000 0001 2169 9138 LCCN: n80044920 NLA: 35279435 NLI: 987007263807505171 PLWABN: 9810637756605606 SUDOC: 026458810 VIAF: 139728927

Portály: Komunistický režim v Československu | Politika