Lumen gentium
Lumen gentium  Dogmatická konstituce o církvi česky: Světlo národů | |
|---|---|
 Dokumenty II. vatikánského koncilu | |
| Datum | 24. listopadu 1964 promulgoval Pavel VI. |
| Téma | Liturgie |
| Text | |
| latinsky | |
| anglicky | |
| česky | |
Lumen gentium, Dogmatická konstituce o církvi, je jedním z hlavních dokumentů Druhého vatikánského koncilu. Tuto dogmatickou konstituci vyhlásil papež Pavel VI. 21. listopadu 1964 po schválení shromážděnými biskupy poměrem hlasů 2 151 ku 5.[1] Jak je u významných dokumentů římskokatolické církve zvykem, je známá pod svým incipitem „Lumen gentium“, což česky znamená „Světlo národů“ a název pochází z prvních slov konstituce: „Kristus je světlo národů.“ Pro tuto konstituci se používá zkratka LG.
Konstituce má osvětlit věřícím i dalším lidem podstatu církve a její univerzální poslání. Hlavním zájmem konstituce je zřetelněji zdůraznit Krista jako střed církve. Jasně biblickým jazykem a s důrazným odvoláním na teologii církevních otců zdůrazňuje římskokatolická církev svůj charakter mystického těla Kristova a „putujícího lidu Božího“ a zejména se vyhýbá úzkému zaměření na pouhý institucionální charakter církve.
Osm kapitol dokumentu lze tematicky spojit: první a druhá kapitola pojednávají o podstatě a historické existenci církve, třetí a čtvrtá kapitola o různých rolích v církvi, pátá a šestá kapitola o svatosti a řeholním životě a sedmá a osmá kapitola o svatých a Panně Marii.[2]
Historie vzniku
[editovat | editovat zdroj]První návrh konstituce vypracovala přípravná komise De doctrina fidei et morum („O věcech nauky a mravů“), která byla přidělena Svatému officiu a v jejímž čele stál prefekt kardinál Alfredo Ottaviani. Tento návrh nebyl ani tak systematickou prezentací římskokatolického chápání církve, jako spíše volným sledem jednotlivých problémů, z nichž mnohé byly v průběhu další práce přeneseny do jednotlivých dekretů, jako např. dekret o pastoračním úkolu biskupů, o řeholním životě, laickém apoštolátu, misijní činnosti a ekumenismu.[3]
Na základě tohoto návrhu teologické přípravné komise bylo koncilní schéma projednáváno a intenzivně revidováno během prvních tří zasedání (1962–1964). Při závěrečném hlasování 21. listopadu 1964 se nakonec 2151 hlasů vyslovilo pro a 5 proti a konstituce byla oficiálně vyhlášena.[4]
Na druhém zasedání koncem roku 1963 koncil „uvážlivě“ rozhodl (čl. 54) uctívat Pannu Marii v rámci této církevní konstituce – a nikoliv, jak bylo původně zamýšleno, v samostatném koncilním dokumentu, pro který peritus Karlo Balić OFM (1899–1977) a další připravili návrh „De beata Maria virgine“.[5] Toto rozhodnutí však bylo velmi kontroverzní a padlo velmi těsným poměrem hlasů 1114 ku 1074, neboť menšina se obávala, že Mariin význam bude marginalizován. Pavel VI. však její význam zdůraznil tím, že v den závěrečného hlasování prohlásil Marii za Mater Ecclesiae, Matku církve.
Aby se vyhovělo menšinové skupině koncilních otců, kteří viděli ohrožení papežské autority, byly také vydány dva dodatky.
Struktura Lumen gentium
[editovat | editovat zdroj]
Čísla odpovídají oddílům uvedeným v textu v závorkách.
- Tajemství církve (1–8)
- Boží lid (9–17)
- Hierarchické uspořádání církve a zejména episkopát (18–29)
- Laici (30–38)
- Povolání všech ke svatosti v církvi (39–42)
- Řeholníci a řeholnice (43–47)
- Eschatologický charakter poutní církve a její spojení s nebeskou církví (48–51)
- Blahoslavená Panna Maria, Matka Boží, v tajemství Krista a církve (52–69)
- Předmluva (52–54)
- Panna Maria v ekonomii spásy (55–59)
- Blahoslavená Panna a církev (60–65)
- Kult Panny Marie v církvi (66–67)
- Maria, znamení jisté naděje a útěchy pro putující Boží lid (68–69)
Dodatky
[editovat | editovat zdroj]Ke konstituci jsou připojena dvě kratší oznámení:
- Prohlášení o závaznosti dogmatické konstituce
Koncil definuje „pouze to, co sám jasně prohlašuje za závazné učení víry a mravů pro církev“. Vše ostatní má být přijímáno a zachováváno jako učení nejvyššího magisteria církve a vykládáno v souladu s „obecnými, všeobecně uznávanými“ zásadami teologického výkladu „vyplývajícími z předmětu, kterým se zabývá, nebo ze způsobu, jakým je vyjádřen“.
- Vysvětlující předmluva ke třetí kapitole konstituce
„Kolegium“ biskupů neznamená okruh sobě rovných, kteří například přenášejí svou autoritu na svého předsedu, ale pevný okruh, jehož struktura a autorita mají být převzaty ze zjevení. Členem kolegia se člověk stává na základě biskupského svěcení a prostřednictvím hierarchického společenství s hlavou a členy kolegia. K uvolnění pravomocí je však třeba přidat kanonické určení hierarchickou autoritou.
Kolegium jako „nositel nejvyšší a plné moci nad celou církví“ je vždy chápáno společně se svou hlavou. Nerozlišuje se tedy mezi papežem na jedné straně a celkem biskupů na straně druhé, ale mezi papežem samotným a papežem spolu s biskupy.
Jako hlava kolegia může papež sám vykonávat některé úkony, k nimž biskupové nejsou nijak oprávněni, jako je svolávání a předsedání kolegiu, schvalování směrnic pro postup apod. Tuto pravomoc může vykonávat kdykoli, jak uzná za vhodné. Tuto pravomoc může vykonávat kdykoli, jak uzná za vhodné, zatímco kolegium jedná pouze příležitostně v rámci (přísně vzato) kolegiálního aktu, a to nikoli bez souhlasu hlavy.
Hlavní myšlenky
[editovat | editovat zdroj]Tato dogmatická konstituce, která se v podstatě zamýšlí nad konstitucí a povahou církve, potvrzuje různé ekleziologické pravdy. Zdůrazňovala například, že „jediná Kristova církev jako společnost ustavená a organizovaná ve světě existuje (subsistit in) v katolické církvi.“[6][7] Zdůrazňovala také, že „církev je svátostí Kristovou a nástrojem sjednocení člověka s Bohem a jednoty celého lidského rodu“. K dosažení tohoto základního poslání církve je podle dokumentu nutné dát katolíkům „ucelenější ‚církevní vědomí‘, aby bylo možné ocenit i vztahy s jinými náboženstvími“ (křesťanskými i nekřesťanskými) a s moderním světem. Za tímto účelem dokument zaměřil „svou pozornost na: primát biblické metody; společné kněžství celého ‚Božího lidu‘; prorockou, kněžskou a královskou funkci každého pokřtěného; biskupskou kolegialitu; poslání služby církve, které musí být obráceno k celému lidstvu“.[8]
Zařazení tématu církve jako „Božího lidu“ (název druhé kapitoly, hned po kapitole o tajemství církve a před kapitolou o hierarchii) bylo výsledkem dlouhé diskuse koncilních otců a je považováno za jeden z hlavních důkazů toho, že II. vatikánský koncil chtěl navrhnout nové směřování katolické církve v souladu s přáním, které vyjádřil papež Jan XXIII. při svolání koncilu.[9]
Hlavní důsledky
[editovat | editovat zdroj]Od té doby byla církev vnímána nejen jako hierarchická instituce, ale také jako společenství křesťanů rozptýlených po celém světě a tvořících mystické tělo Kristovo. V důsledku toho byla částečně změněna ústava a „struktury církve a byl vytvořen prostor pro větší účast a apoštolát laiků, včetně žen, v církevním životě“. Koncil také objasnil rovnou důstojnost všech katolíků (duchovních i laiků). I tak však zůstala zachována struktura římské kurie, která stále umožňuje vysoce centralizovanou církevní správu v rukou papeže.[10]
Konstituce o církvi je veřejností méně uznávaná než například konstituce o liturgii (Sacrosanctum Concilium). Přesto je velmi důležitá pro sebepochopení katolické církve a zejména pro ekumenický dialog.
Problémy a kontroverze
[editovat | editovat zdroj]Ekleziologie
[editovat | editovat zdroj]Kongregace pro nauku víry naposledy potvrdila 29. června 2007 v řadě Responsa ad quaestiones, že koncil nauku církve nezměnil, ale rozvinul. Když se v čl. 8 říká, že církev vyznání víry „subsistit in (subsistuje v)“ katolické církvi pod vedením Petrova nástupce – namísto „est“ v předchozí verzi návrhu – neznamená to zmírnění, ale spíše rozšíření zásady, že katolická církev je plně totožná s Kristovým založením, i když s nedostatky v univerzalitě.[11] Církve reformace by tedy musely být označovány jako „církevní společenství“, nikoliv jako církve v plném slova smyslu.[12] Tento názor Kongregace pro nauku víry je však kontroverzní i mezi římskokatolickými koncilovými odborníky.
Odpor mimo katolickou církev, ale i v jejích vlastních řadách vyvolala část, kde se uvádí:„ Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil církev jako nezbytnou ke spáse, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat“ (č. 14).[13]
Kněžství
[editovat | editovat zdroj]Mezi valorizací a definicí biskupů na jedné straně a valorizací laiků ve všeobecném kněžství na straně druhé zůstává role a identita kněží nedostatečně definována. Nicméně „pokoncilní krize“ se rozvinula zejména jako krize obklopující život a službu kněží.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Lumen gentium na anglické Wikipedii, Lumen Gentium na portugalské Wikipedii a Lumen gentium na německé Wikipedii.
- ↑ GAILLARDETZ, Richard. The Church in the Making: Lumen Gentium, Christus Dominus, Orientalium Ecclesiarum. [s.l.]: Paulist Press, 2006. Dostupné online. ISBN 0-8091-4276-7. (anglicky)
- ↑ HAHNENBERG, Edward P. A Concise Guide to the Documents of Vatican II. [s.l.]: St. Anthony Messenger Press (anglicky)
- ↑ PESCH. [s.l.]: [s.n.], 2001. S. 138–140. (německy)
- ↑ RAHNER, Karl; VORGRIMLER, Herbert. Kleines Konzilskompendium. 22. vyd. Freiburg: Herder, 1990. S. 105 a násl.. (německy)
- ↑ BATLOGG, Andreas R.; KLEIN, Nikolaus. Kollektive Wahrheitsfindung auf dem Zweiten Vatikanum. Zu einer Momentaufnahme von Karl Rahner SJ. In: Stimmen der Zeit. [s.l.]: [s.n.], 2012. Svazek 230. S. 579–589, hlavní s. 583. (německy)
- ↑ Kompendium Katechismu katolické církve, čl. 162 [online]. vatican.va, 2005 [cit. 2024-08-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Lumen gentium, čl. 8
- ↑ JAN XXIII. O Concílio Vaticano II [online]. Doutrina Católica, 1961-12-25, rev. 2009-10-19 [cit. 2024-08-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-10-19. (portugalsky)
- ↑ COMBLIN, José. O povo de Deus. 2. vyd. São Paulo: Paulus, 2002. ISBN 85-349-1833-3. S. 17-21. (portugalsky)
- ↑ Catolicismo e mundo contemporâneo [online]. Hieros, rev. 2009-05-23 [cit. 2024-08-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-05-23. (portugalsky)
- ↑ VON TEUFFENBACH, Alexandra. Die Bedeutung des „subsistit in“ (LG 8). Zum Selbstverständnis der katholischen Kirche. München: Utz, 2002. ISBN 3-8316-0187-9. (německy)
- ↑ Erklärung Dominus Jesus über die Einzigkeit und die Heilsuniversalität Jesu Christi und der Kirche, Nr. 17 [online]. Kongregace pro nauku víry, 2000-08-06 [cit. 2024-08-21]. Dostupné online. (německy)
- ↑ DENZLER, G.; JÖCKLE, C. Vatikán význam, dějiny, umění. [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-80-7195-164-3. S. 85.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Lumen gentium (česky)
