Siang Čung-fa
| Siang Čung-fa | |
|---|---|
 | |
| Narození | 1880 Šanghaj |
| Úmrtí | 24. června 1931 (ve věku 50–51 let) Šanghaj |
| Povolání | politik |
| Politická strana | Komunistická strana Číny |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Siang Čung-fa (čínsky pchin-jinem Xiàng Zhōngfǎ, znaky zjednodušené 向忠发, tradiční 向忠發; květen 1898 — 8. ledna 1941) byl čínský komunistický politik, od druhé poloviny 20. let jeden z vůdců Komunistické strany Číny, od roku 1928 ji vedl jako generální tajemník, byť nebyl autoritativní osobností a srovnatelný nebo větší vliv měli jeho kolegové ve stálém výboru politbyra, především Čou En-laj a Li Li-san. Roku 1931 byl zatčen kuomintangskou policií a vzápětí zastřelen.
Život
[editovat | editovat zdroj]Mládí, dělník, odborář, politik
[editovat | editovat zdroj]Siang Čung-fa se narodil roku 1879 v chudé rodině Šanghaji, rodina se brzy přestěhovala do okresu Chan-čchuan v provincii Chu-pej. Když mu bylo 14 let, stal se učněm v továrně na zbraně v Chan-jangu. Když továrnu zavřeli, našel si práci jako sluha v Ťiang-si. O tři roky později ho zaměstnavatel doporučil říční dopravní společnosti ve Wu-chanu. Plavil se na jejích lodích, o čtyři měsíce později byl povýšen na druhého důstojníka a po dvou letech se stal vrchním důstojníkem. Po několika letech do jiné loďařské společnosti. Tam byl díky své gramotnosti a aktivitě v dělnickém hnutí zvolen odborovým předákem. V roce 1921 se stal místopředsedou odborové organizace společnosti a vstoupil do Komunistické strany Číny.
Během Severního pochodu obsadila armáda Kuomintangu části provincie Chu-pej a táhla směrem na Wu-chan. Siang a jeho kolega Sü Paj-chao založili odborový svaz provincie Chu-pej a mobilizovali dělníky ke stávkám proti místním vojevůdcům , čímž výrazně pomohli kuomintangské armádě. Poté, co se ústředí komunistů přesunulo do Wu-chanu, byl Siang za své zásluhy na V. sjezdu KS Číny v květnu 1927 zvolen členem jejího ústředního výboru. Siang tehdy patřil mezi nejvýznamnější dělnické aktivisty spolu se Su Čao-čengem, Wang Che-poem a Teng Pchejem.
První sjednocená fronta se potýkala s občasnými konflikty mezi Kuomintangem a komunisty. Siang vyjadřoval svou nespokojenost s Kuomintangem přímo, na rozdíl od kompromisnějšího postoje tehdejšího stranického vůdce Čchen Tu-sioua. Siangův rozhodný postoj udělal dojem na Kominternu, která v červenci 1927 odsoudila ústřední orgány KS Číny s tím, že v jejich kompromisní politice ve vztahu ke Kuomintangu jsou známky oportunismu. S tím, že požadoval zvýšení vlivu dělnických a rolnických vůdců v komunistické straně. Tento názor více odpovídal Siangovu tvrdému postoji.
V důsledku neúspěchu a rozpadu První jednotné fronty (a masakrech komunistů v oblastech ovládaných pravým křídlem Kuomintangu) na konferenci vedení strany v srpna 1927 byl odvolán dlouholetý vůdce strany Čchen Tu-siou. V srpnu 1927 bylo sestaveno nové vedení strany, devítičlenné prozatímní politbyro v čele s Čchü Čchiou-pajem, Siang se stal jedním z jeho členů. V říjnu 1927 Siang odjel do Sovětského svazu jako vedoucí delegace KS Číny. Jeho zkušenosti a porozumění dělnickému hnutí v Číně mu v Kominterně zajistily prestiž. Východnímu oddělení Kominterny pomáhal řešit čínské záležitosti, například uklidnění protestů čínských studentů na moskevské Sunjatsenově univerzitě.
Vůdce komunistické strany
[editovat | editovat zdroj]V červnu 1928 u Moskvy proběhl VI. sjezd KS Číny. Siang na tomto sjezdu napadl jak levičáctví Čchü Čchiou-paje, tak pravičáctví Čang Kuo-tchaoa, zatímco sebe prezentoval jako ortodoxního představitele čínské revoluce. Na sjezdu byl znovuzvolen do ÚV a, v souladu se snahou Kominterny o posílení zastoupení dělnických kádrů ve vedení strany, také do politbyra a následně byl zvolen i generálním tajemníkem ústředního výboru, tedy vůdcem strany.
Po té se Siang vrátil do Šanghaje, aby dohlížel na každodenní práci ústředí KS Číny v čele politbyra, resp. jeho stálého výboru, kde byli nejvýraznějšími postavami Čou En-laj (staral se o organizaci strany, bezpečnost a vojenství) a Cchaj Che-sen (vedl propagandu a ideologické otázky), čtvrtým členem byl Siang Jing. V listopadu 1928 Cchaj Che-sena (umírněného, odvolaného do Moskvy) nahradil ve stálém výboru Li Li-san (levý radikál).[1] Siang Čung-fa nebyl autoritativní vůdce, Čou a Li tak převzali většinu praktického vedení strany, nicméně brzy se začali dostávat do konfliktů, když Li Li-san zastával energičtější a radikálnější politiku založenou na očekávaní brzké revoluce, zatímco Čou prosazoval umírněnější strategii. Radikalismu přitom roku 1929 nahrál posun v politice Kominterny ovlivněné vnitropolitickými spory v Sovětském svazu (boj Stalinovy většiny proti „pravé opozici“ Bucharin-Rykov-Tomskij).[1] V Šanghaji se tak Siang snažil zprostředkovat mezi Čouem a Liem a tlumit jejich neshody. I přes diskuze v nejužším vedení strana v letech 1928–1930 výrazně vyrostla a její ozbrojené síly ve venkovských horských regionech několika provincií zesílily ze slabých oddílů (celkem 10–20 tisíc mužů) na relativně silné bojové svazky (celkem 60–80 tisíc mužů).[1]
Na jaře 1930 Čou En-laj kvůli rozdílným názorům s Li Li-sanem na postup strany odjel ze Šanghaje do Moskvy a Li Li-san pak prakticky převzal kontrolu na stranickým ústředím. V přesvědčení, že revoluce v Číně přichází, přikázal v červenci 1930 nyní relativně silným svazkům čínské Rudé armády sestoupit z hor a začít dobývat města v nížinách. Na několik dní se rudým vojskům podařilo dobýt Čchang-ša, hlavní město provincie Che-pej, ale zakrátko z něho byla vyhnána a následujících pokusech o jeho znovudobytí utrpěli komunisté velké ztráty a v září 1930 byli nuceni se stáhnout do hor.[1]
Na neúspěch Li Li-sanovy strategie (a v neposlední řadě na jeho výzvy k zapojení Sovětského svazu do bojů v Číně, což vzbudilo velké znepokojení ve vedení Sovětského svazu) Kominterna reagovala ostrou kritikou a do Číny vyslala Čou En-laje a Čchü-čchiou-paje k nápravě stranické politiky. Ti v srpnu 1930 přijeli do Šanghaje a na zasedání ÚV v září 1930 prosadili odmítnutí Li Li-sanova radikalismu jako takticky chybného (ale celkově jeho politiku neodsoudili)[2] a odsunuli Li Li-sana ze stálého výboru politbyra. Siang Čung-fa zůstal v čele strany s Čou En-lajem, Siang Jingem a Sü Si-kenem ve stálém výboru, přičemž velký vliv měl i Čchü-čchiou-paj. Kominterna s tím nebyla spokojená, přikázala Li Li-sanovi odjet do Moskvy (odjel koncem listopadu 1930) a v lednu 1931 Pavel Mif, nový vedoucí Dálněvýchodního byra Kominterny (skupiny představitelů Kominterny v Šanghaji, která bezprostředně dohlížela na vedení KS Číny), na zasedání ÚV prosadil odsouzení Li Li-sanovy politiky jako chybné levičácké linie.[2] Odsouzena byla i pravá skupina oponentů Li Li-sana kolem stranických a odborových funkcionářů v Ťiang-si a Šanghaji (Che Meng-siung, Luo Čang-lung a další), a opět reorganizováno vedení. V čele strany pak stál Siang Čung-fa s Čou En-lajem (organizace, vojenství, bezpečnost) a Mifovým studentem z moskevské Sunjatsenovy univerzity Wang Mingem (ideologie, propaganda).[2]
V dubnu 1931 kuomintangská policie zatkla kandidáta politbyra Ku Šun-čanga, který pod vedením Čou En-laje zodpovídal za bezpečnost vedení strany. Ku pod tlakem mučení začal vypovídat, což vedlo k vlně zatýkání komunistů, v červnu 1931 tak byl zatčen i Siang Čung-fa. Z obavy, že se komunisté pokusí o jeho vysvobození, byl zakrátko zastřelen.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d YANG, Benjamin. From revolution to politics: Chinese communists on the long march. New York: Routledge, 2021. ISBN 0-8133-7672-6. S. 47–52. (anglicky) [Dále jen Yang].
- ↑ a b c YANG, Benjamin. Complexity and Reasonability: Reassessment of the Li Lisan Adventure. The Australian Journal of Chinese Affairs. Jan. 1989, čís. 21, s. 111–141. (anglicky)
