Védský sanskrt, též védský jazyk či staroindičtina je mrtvý indoárijský jazyk, předchůdce klasického sanskrtu. V tomto jazyce byly zaznamenány posvátné texty védského náboženství, tedy především sanhity: Rgvéd, Sámavéd, Jadžurvéd a Atharvavéd, ale také bráhmany , áranjaky a starší upanišady. Védský sanskrt patří mezi nejstarší známé indoevropské jazyky a jeho vznik lze klást nejpozději do doby v 18. století př. n. l., kdy již muselo proběhnout jeho oddělení od íránskéavestánštiny. Vznik Rgvédu, nejstaršího díla v tomto jazyce bývá kladen zpravidla do 15. až 10. století př. n. l., tento text byl poté přechováván v ústní podobě a v 7. století př. n. l. editován. V 6. až 4. století př. n. l. byl védský sanskrt nahrazen sansktem klasickým.[1]