Praotec Čech
Perun, pohanský bůh bouře, ochránce úrody a pán všech slovanských národů, osobně zhodnotil tento článek. Autoři tohoto článku jsou v boží přízni a mají povoleno dvakrát nepřinést obětinu Perunovi, avšak pokud se budou rouhat či tento limit překročí, sklidí hněv bohů.
|
Tento článek nemá nic společného s článkem Prafotr Morava. To je dobře, můžeš založit nejmíň další čtyři nepodobné a vzájemně je rozdělit. |
„Kdybys ty cype popošel o trochu dále, mohl sem se teď hřát na Kanárech.“
Praotec Čech (znám také jako Ten debil co byl línej dojít až k moři) je mýtická postava muže, podle kterého údajně nesou Čechy své jméno – Bohemia podle Praotce Boema (až později se začalo používat označení Praotec Čech). Traduje se, že to byl on, kdo přivedl na území dnešních Čech první Slovany (v poslední době se však uvádí, že Bohemus podle svého jména byl Kelt, tedy přivedl Kelty, nikoliv Slovany). Po dlouhém cestování, se usadili právě v Čechách.
Malý odštěpený kmen slovanských Čechů (latinsky Bohemanů) se smísil s keltskými Boji a vytvořili pseudonárod Čechů neboli Čehůnů (chorvatsky Čehúnové, slovensky Čehůňové), čímž díky tomu později začali konkurovat Velkomoravské říši. Moravané nikdy neměli Čehůny rádi, protože Čehůni nejsou čistokrevní Slované. Dnes se ale podle vykopávek někteří učitelé dějáku domnívají, že Praotec Čech měl ještě dvě trojčata, se kterými byl srostlý. Nadměrné pití slivovice praotce Moraváka je často považováno za důvod, proč "ti pitomci nedošli až k moři, a teď musíme dojíždět do Chorvatska". Podnapilého praotce moraváka následně utopil praotec Čech v řece Moravě, protože kvůli jeho kupování slivovice praotci Čech a Slezák skoro zbankrotovali. Řeku po něm následně pojmenovali jeho opilí přisluhovači. Praotec Slezák byl nejspíš žena, kterou její dvojče upálilo kvůli obvinění z čarodějnictví. Na počest tohoto upálení dnes staví Slezani v Ostravě obrovské komíny (které jsou největší příčinou globálního oteplování). Praotec Čech tak byl šílený vrahy co kvůli touze po moci zabil svá trojčata. Následně začal nadávat, že Češi nic nedokážou, ti ho následně podle jedné z pravdivých epizod "mrazivá tajemství" zabili na hoře R.I.P. (následně počeštěnou českými nacionalisty na Říp)
Legenda[editovat | editovat zdroj]
Podle Starých pověstí českých žil Čech a jeho bratr kníže Lech v Charvátské zemi, kde se ale toho času strhly četné boje, a tak se tato země stala velmi nepříznivou pro lid, který byl zvyklý žít v pokoji, obdělávat půdu a pěstovat obilí. Jednoho dne se vojvodové Čech a Lech rozhodli tuto zemi opustit. Shromáždili svůj lid a vydali se směrem na západ Slunce. Šli dlouho a daleko, přes hluboké lesy, bažiny a křoviny. Čeleď už byla z cesty unavena a začala si stýskat, že není konce té klopotné cesty. Čech ukázal na vysokou horu před nimi, jež se zdvíhala z rovinné krajiny, a řekl, že pod ní si odpočinou. Došli a rozložili se na úpatí hory, jež se nazývala Říť. Druhý den ráno se vydal Čech sám na horu. Uviděl širý kraj s lesy, loukami a řekami. Zvěstoval ostatním, co zhlédl. Lid zvolal jednohlasně ať se země jmenuje po Čechovi. Čech potěšen vůlí svého lidu, poklekl na kolena, líbal zem a žehnal jí.
Díky historické postavě Proatce Čecha mají Češi, jeho potomci, trojí pohlavní ústrojí. Zatímco běžné národy mají pepíka a lálu, Čechové mají i třetí formaci: lemroucha. Doloženo u latinského kosmatého kronikáře Kuzmiče, který píše o onom happeningu na hoře Říť: I poklekli Čechové k Proatci a líbali lemroucha jeho.
A tak se zde usadili, začali obdělávat půdu a stavět si obydlí. Po čase, když už se plémě Čechů hojně rozrostlo, rozhodl se Lech, že opustí ostatní lid z kmene a vybuduje si vlastní hrad a vesnici. S Lechem se těžko loučili, ale naštěstí neodcházel daleko. Lidé zde žili spokojeně, všude panoval řád, kázeň a poctivost. Po téměř třiceti letech života v české zemi Čechovi minul osmdesátý šestý rok a zemřel. Všichni ho oplakávali a truchlili pro něj. Jeho tělo spálili na hranici, a pak ho i s pozůstatky uložili do hrobu. Ještě dlouho potom chodili k jeho hrobu, plakali a klaněli se vojvodovi Čechovi a jméno jeho šlo od pokolení do pokolení.
Na závěr jedno zajímavé tvrzení z Českopedie roku 2007: Nejnověji zpracoval pověst [o praotci Čechovi] roku 1894 Alois Jirásek ve Starých pověstech českých.[1]
Odkaz praotce Čecha dnešku[editovat | editovat zdroj]
Po letech obrozeneckého temna bylo konečně možné se svobodně, nestranně a nezaujatě podívat na význam praotce Čecha v dějinách Česka. Trpkým závěrem všech novodobých studií je, že praotec Čech byl starý senil, kterého výstup na bezvýznamný pahorek vyčerpal natolik, že ztratil i poslední zbytky soudnosti a rozhodl, že jeho lid se má definitivně usadit v keltské (dnes české) kotlině. Svým důvěřivým soukmenovcům namluvil, že tato bažinatá, komáry a zimnicí zamořená země oplývá mlékem a strdí (co to slovo znamená pořádně nevěděli už ani jeho současníci).
Na obranu praotce Čecha lze snad jen uvést, že pohled na panorama zlověstných hor, kterým dnes říkáme České středohoří, tyčících se z moře močálů a neprostupného pralesa, vyděsil tak, že si další cestu opravdu nedokázal představit. Jak dnes již velice dobře a nezvratně víme, česká země zaslíbená ležela téměř na dosah.
Legenda uvádí, že skon praotce Čecha všichni ho oplakávali a truchlili pro něj. Pravdě podobnější ale je, že staří Čechové oplakávali promarněnou dějinnou šanci dojít mezi Germány, nechat se zaměstnat jako otroci a žít spokojeným a blahobytným životem. Tato afinita vůči germánskému živlu zůstala Čechům prakticky v nezměněné míře dodnes a i největší čestí patrioti uznávají, že Čech je skvělý zaměstnanec, pokud má německého šéfa.
Na této osvědčené strategii založil svoji reformu komunistické ekonomiky Václav Klaus, který za symbolickou cenu rozprodal Němcům veškeré národní bohatství, které vytvořil první moravský prezident Klement Gottwald a jeho následovníci.
Jára Cimrman[editovat | editovat zdroj]
Podle Járy Cimrmana se Praotec Čech dostal do nebeské komise. Ač byl zarytým pohanem a v křesťanském nebi by správně neměl být, podplatil svatého Petra tuzemským rumem a tak byl vzat na milost. Aby to neměl lehké, musel ho Jan Ámos Komenský vzdělávat. Buď to měl Praotec Čech celé popletené, nebo to jen dělal Janu Ámosovi schválně, ale každopádně odpovídal chybně. Tak třeba se mluví o Františku Hrubínovi a Praotec Čech řekne "Od něj mám rád Vítek jede do Prahy" J.A.K. "Praotče Čechu,Vítka napsal Bohumil Říha". PČ: "Toho mám taky rád, ty obrázky, plno zvířátek, vybavuje se mi zoologická zahrada, jak tam Horáček s Pažoutem hrajou na bendžo a zpívají *Umbábá, umbábá, umbaumba umbábá ...*". J.A.K se chytí za hlavu: "Praotče, praotče, ještě to probereme" " Nebo: "Teď čtu pěknou knížku, napsal to nějakej loupežník, Rumcajs se jmenoval ... a jmenuje se to "Čtvrtek". Ještě jsem na samém začátku, ale vypadá to, že ten švec Čtvrtek, urazí slovutné nohy starosty Cipíska. A tak se stane spisovatelem, volný čas tráví v lese Řáholci, časem si najde vílu Volšověnku a má sní synka Humpála (To jednou vyjde z jeskyně hospodyně Volšověnka a povídá Čtvrtkovi ('Čtvrtku, narodil se nám synek a budeme mu říkat Humpál')". J.A.K. odpoví: "byly tam drobné nepřesnosti, ale to probereme později.L
Jan Berwid-Buquoy, vévoda z Ellgutu[editovat | editovat zdroj]
Podle Honzy Bukvoje, vévody z Ellgutu, Praotec Čech byl kočovný Cikán.
Autor uvádí:
Kosmova Chronica Boëmorum o žádném „praotci Čechovi“ nehovoří. Autor (pravým jménem Cosmas Pragensis, resp. Cosmas von Prag) žil údajně v letech 1045–1125. Protože by se podle citovaných dat dožil 80 let, což je na 12. století nepravděpodobné, je určitě jeho datum narození chybné.
Kdo Kosmas vlastně byl, rovněž nevíme. Patrně se jednalo o pražského Němce a církevního učence. Jeho manželka (Božetěcha) byla prokazatelně Češka. Kosmas si Chroniku Boëmorum vymyslel, a tím se řadí do společnosti neporazitelných mystifikátorů — Kosmas, Hanka, Palacký a Jirásek. Sepsal také dějiny národa německého Monumenta Germaniae Historica, které si (jak se dá očekávat), rovněž vymyslel. Autor, žijící ve 12. století v Praze, se potýkal s národnostním rébusem. Území Čech tehdy obývaly tři velké etnické skupiny — Češi, Němci a Poláci. Všichni si říkali „Bémové“, resp. „Böhmer“. Země se v té době nazývala Bohemia, resp. Böhmen. Kosmas si vzal do hlavy pro tyto etnické skupiny nalézt společného „otce“, a tak si ve své fantazii vymyslel „praotce Béma“ (pater Boemus). Žádného „praotce Čecha“ neznal. S výmyslem „praotec Čech“ přišel až ve 14. století kronikář Dalimil (jeho skutečné jméno neznáme), tedy o 200 let později po Kosmově kronice. Dalimil smyšlenou Chroniku Boëmorum padělal, obohatil ji o další mystifikační falzifikáty a začal jí vydávat za „veršované dějiny českého národa“. A tak se prodral na historickou scénu doposud nikdy nikde neexistující „praotec Čech“. Vraťme se však nyní ke Kosmovu originálu z 12. století. Autor definuje společenská etnika „Království českého“ (ve skutečnosti Königreich Böhmen) latinským výrazem „Boemem“, čímž chce doložit, že původní družina „praotce Béma“ byli Bójové — tedy Keltové. Nikoli Čechové. Píše tím pádem o příchodu Keltů na horu Říp (ve skutečnosti Rip. Starogermánština = žebro, kopec, skála). Příchod „praotce Čecha“ na horu Říp si až ve 14. století vymyslel Dalimil. Takže družina „praotce Čecha“ de facto na horu Říp nikdy nevystoupila.
Onen problém danou hypotézou zdaleka nekončí.
Když už Dalimilův „praotec Čech“ o Říp ani nezavadil, jak se to má vlastně s vůdcem Bójů – „praotcem Bémem“?
Kosmas ho sice vystoupit na horu Říp nechal, ale my dodnes nevíme, kdo to přesně Bójové de facto byli. Jednalo se o „čistou“ národnostní rasu, anebo to byl tavicí kotel různých kmenů?
Již několik století před naším letopočtem začali Římané dnešní území Čech nazývat Boiohaemum. Při svých taženích proti germánským Teutonům, Kimbrům a Markomanům se zajímali o tuto část Evropy jen okrajově, neboť tamější obyvatelstvo bylo celkem mírumilovné a Římské impérium nikterak neohrožovalo. V úředních záznamech bylo tamější obyvatelstvo zachyceno pojmem „Boiohae“, což by v překladu z latiny znamenalo „Cikáni“. Název území latinským pojmem Boiohaemum lze deduktivně definovat jako „cikánské sídliště“.
Tento terminus technicus přežil celá tisiciletí. V dnešní italštině, francouzštině, španělštině a rumunštině jsou připisovány výrazy „Boheme“, „Bohémiens“ atd. jednoznačně cikánskému etniku. Tak např. francouzština: „campement bohémiens“ = cikánský tábor.
Píše-li Kosmas ve své kronice „Croc de Boheme“, nemůže to znamenat nic jiného než „Cikán Krok“.
Tato smyšlená osobnost byla synem „praotce Béma“ (jak jinak než praotce Cikána) a Krok měl tři dcery: Cikánky Kazi, Tetu a Libuši.
Již vidím před sebou zástupy Romů, jak se sápou na horu Říp, aby tam jejich předák, praotec Cikán, prohlásil: „Terrare ... nectare mellis et lactis humida.“ (Země oplývající sladkým medem a mlékem), přičemž vyzve svůj kočovný národ, aby se tam usadil. Dále, Cikánka Libuše si nenechá ujít šanci, aby vystoupila na vyšehradskou skálu a zvěstovala slávu městu, jež se Praga zove.
Není ovšem divu, že římští kolonisté hovoří o „Bójích“ jako o národu mírumilovném.
Jsem erudovaným politologem a historikem, ale ještě nikdy nikde jsem neobjevil, že by Cikáni vedli nějakou válku. Rovněž je nelze podezřívat, že by byli vedoucími mozky sociálních revolucí. To, že se římským vojákům čas od času „ztratila“ slepice nebo portmonka, zřejmě nepovažovali ani Caesar, ani Octavianus za bezprostřední ohrožení základů impéria.
Vycházíme-li z mentality cikánského obyvatelstva, že se tam na nějaké to nemanželské dítko tak přísně nehledí, byl styk „Bójů“ s římskými legiemi spíše charakteru stabilizačního než represívního.
Ano, Cikáni jsou nejmírumilovnějším etnikem na této zeměkouli.
Je to patrně jediný národ, který nikdy žádnou válku nevedl, žádnou revoluci nevyprovokoval, nikoho nikdy neutlačoval.
Cikáni se ke komunismu ani k fašismu nikdy nehlásili a tyto společenské zvrhlosti nepodporovali. Žádných rasových čistek ani pogromů se nezúčastňovali. Mnoho z nich však byli a jsou křesťané.
Tak jako Charles Darwin šokoval světovou veřejnost objevem, že lidstvo pochází z opice, musí se Češi, sudetští Němci a těšínští Poláci smířit s tím, že pocházejí z „Praotce Cikána“. Není to z hlediska prapůvodního osídlení žádná tragédie. Základním obyvatelstvem Latinské Ameriky nejsou ani Španělé, ani Portugalci, nýbrž Indiáni. Až postupem času došlo k dokonalé asimilaci.