Kolem roku 1410 byl na severovýchodním obvodě městských hradeb postaven nový hřbitovní kostel. Jeho architektura, především čtvercová loď, sklenutá hvězdicovou klenbou na střední 12 m vysoký pilíř, vychází ze soudobých staveb parléřovské huti a dokládá pevné vazby Žitavy na českou architektonickou produkci. Místní zdroje uvádějí, že se jedná o největší takto zaklenutý kostel na současném německém území. Kostel vyhořel za třicetileté války, po roce 1651 byl obnoven bez zásadních změn v architektonickém řešení. Z doby opravy pochází většina vnitřního zařízení. Roku 1972 jej žitavská luterská obec věnovala městu, protože neměla prostředky na nutnou opravu. Té se však kostel nedočkal ani v městské správě. Až koncem 80. let provedli mladí horolezci nejnutnější zajišťovací práce na střeše, velká oprava se pak uskutečnila v letech 1996–99, kdy byl kostel změněn na museum žitavských postních pláten.