Devatero

Devatero
v hieroglyfickém zápisu

Devatero (v egyptštině pesedžet,^[1] řecky Εννεάδα – Enneada) je staroegyptský mytologicko-teologický koncept vytvořený a rozvíjený ve významném dolnoegyptském náboženském středisku Iunu. Zachycuje jednu z variant představy Egypťanů o vzniku bohů, světa a jeho uspořádání a je základním prvkem královské ideologie po celé starověké období; z tohoto důvodu ji také lze ze všech kosmogonických koncepcí považovat za patrně nejvlivnější. Přestože textově je nauka o iunském Devateru vysledovatelná teprve v Textech pyramid z doby přelomu 5. a 6. dynastie, badatelé ve shodě předpokládají, že její podstatné části jsou mnohem starší.^[2]

Číslo 9 zde má symbolický význam: počet tří vyjadřoval v egyptštině plurál, jeho znásobení sebou samým proto představuje plurál plurálů – nejúplnější počet,^[3] dokonalou úplnost.^[1] Pojem Devatero tak označuje nikoli součet určitých bohů, ale společenství bohů v jeho významové úplnosti, takže skutečný počet jeho členů mohl být rozšiřován na více než devět; v některých případech je užíván tak, jako by Devatero bylo samostatnou bohyní.^[4] V tomto smyslu byla podle vzoru z Iunu později vytvářena obdobná Devatera jako vyjádření dokonalé úplnosti i v jiných náboženských centrech: například v Mennoferu Ptahovo Devatero, ve Vesetu Amonovo o patnácti členech, v Abydu o sedmi nebo jedenácti členech.^[3] Pro odlišení od těchto druhotně vytvořených skupin bylo Devatero z Iunu někdy označováno jako Velké Devatero.

Struktura Devatera

Vlastní struktura devatera (ačkoliv použití slova struktura může být sporné) je plně odvozena od Iunské kosmologie a mýtu o vzniku světa. Podle tohoto mýtu z pravodstva Nun povstal sluneční bůh Atum, který pak sám ze sebe stvořil bohyni Tefnut a boha Šu. Ti spolu zplodili potomky boha Geba a bohyni Nut. Tato pětice bohů tvoří samotný svět, neboť Šu a Tefnut jsou bohy suchého a vlhkého vzduchu (někdy uváděno jako bůh vzduchu a bohyně ranní rosy), Geb představuje zemi a Nut nebeskou klenbu. Atum je pak Sluncem, které vše osvětluje a přináší život.

Nut a Geb spolu taktéž zplodili potomky, do jejich narození již zasáhl bůh Thovt, který však součástí devatera není. Jejich potomky byli Usírev (řecky Osiris), Sutech (řecky Set), Eset (řecky Isis) a Nebthet (řecky Nefthys). Tato čtveřice je zase úzce spjata s Usírevovským mýtem, který se tímto stává součástí mytologie devatera. Souhrn těchto bohů tedy dává číslo devět.

Krom těchto základních devíti božstev tvoří devatero ještě další bohové, konkrétně se jedná o Hora, který je synem Esety a Usíreva, dále Anup (řecky Anubis), který je synem Nebthet a Usíreva.

Členové Devatera

Atum – první bůh, bůh slunce, stvořitel
Tefnut – bohyně vlhkého vzduchu, resp. ranní rosy
Šu – bůh suchého vzduchu, resp. vzduchu
Nut – bohyně nebe a ztělesnění nebeské klenby
Geb – bůh země
Usírev – vládce Černé země (Kemet), později vládce říše mrtvých
Sutech – vládce Červené země (Dešret), později bůh chaosu a hněvu
Eset – ochranná bohyně trůnu, manželka Usíreva, matka Hora (a panovníka), později též bohyně lásky
Nebthet – bohyně-dvojče Esety, manželka Sutechova ale zamilovaná do Usíreva (viz Anup)

Další členové

Re – bůh slunce, v podobě Re-Atum stanul na vrcholu devatera a později s ním Atum splynul zcela
Hor – syn Usíreva a Esety
Anup – syn Usíreva a Nebthety
Synové Horovi

Vývoj Devatera

Ačkoliv původním hlavním bohem města Iunu a tedy i nejvyšším bohem devatera byl Atum, již ve staré říši se Iunu stalo zároveň centrem kultu jiného slunečního boha, Rea. V souvislosti s tímto a také i se vzestupem jeho kultu za slunečních králů 5. dynastie, kdy se stal součástí královské titulatury frází Syn Reův, došlo i k jeho spojení s Iunskou mytologií. Došlo ke splynutí Rea a Atuma v božsto Re-Atum a později se Atum stal dokonce jenom jedním z Reových jmen.

Nejpozději během nové říše, při značném vzestupu důležitosti Amonova kultu, došlo i ke splynutí Rea s Amonem. Vznikl Amon-Re (někdy též Amonra). Teto bůh, označovaný jako král bohů, byl zároveň Reem a tudíž i stvořitelem světa podle Iunské kosmologie, a prostřednictvím Amon-Rea se jím stal i Amon.

V rámci Dolního království však byl stále jako nejvyšší představitel devatera Re a ve vlastním městě Iunu Atum ani neztratil svoji roli samostatného božstva.

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b JANÁK, Jiří. Brána nebes: bohové a démoni starého Egypta. Praha: Libri, 2005. 220 s. ISBN 80-7277-235-X. S. 50n.
↑ HART, George. Egyptské mýty. Praha: Lidové noviny, 2001. 126 s. ISBN 80-7106-223-5. S. 13n.
↑ ^a ^b VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007. 528 s. ISBN 978-80-7277-306-0. S. 158.
↑ JANÁK, Jiří. Společenstvo Devíti. Pražské egyptologické studie. 2004, s. 45n. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-06-21. ISSN 1214-3189. Archivováno 21. 6. 2007 na Wayback Machine.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Devatero na Wikimedia Commons
(česky) Studie o Devateru

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[BRAN50-1] JANÁK, Jiří. Brána nebes: bohové a démoni starého Egypta. Praha: Libri, 2005. 220 s. ISBN 80-7277-235-X. S. 50n.

[HART13-2] HART, George. Egyptské mýty. Praha: Lidové noviny, 2001. 126 s. ISBN 80-7106-223-5. S. 13n.

[ENCY158-3] VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007. 528 s. ISBN 978-80-7277-306-0. S. 158.

[BARES84-4] JANÁK, Jiří. Společenstvo Devíti. Pražské egyptologické studie. 2004, s. 45n. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-06-21. ISSN 1214-3189. Archivováno 21. 6. 2007 na Wayback Machine.

[1]

[2]

[3]

[4]