Přeskočit na obsah

Ivan Martin Jirous

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ivan Martin Jirous
Ivan Martin Jirous (2007)
Ivan Martin Jirous (2007)
Narození23. září 1944
Humpolec
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Úmrtí9. listopadu 2011 (ve věku 67 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Místo pohřbeníKostelní Vydří
PseudonymMagor
Povoláníspisovatel, básník, historik umění, redaktor, překladatel, kulturolog, kritik umění a publicista
Témataliteratura, literatura pro děti a mládež, kulturologie, výtvarná kritika a publicistika
OceněníCena Jaroslava Seiferta (2006)
Cena 1. června (2012)
účastník odboje a odporu proti komunismu
Manžel(ka)Juliana Jirousová (od 1976)
Partner(ka)Dáša Vokatá (1990–2011)
Daniela Degtěvová
DětiTobiáš Jirous (nevlastní), Františka Jirousová, Marta Veselá Jirousová, Daniel Degtěv
PříbuzníOtto Maria Stritzko
„Nerad používám jméno Ivan, připomíná mi, že jsem pijan.“[1]
„Zadarmo má člověk dělat věci, pro který je sám nadšenej, a ne podporovat bez peněz nadšení jiných.[2]“
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Martin Jirous, známý též pod přezdívkou Magor nebo Magor Jirous (23. září 1944 Humpolec – 9. listopadu 2011 Praha) byl český básník, publicista a výtvarný kritik, spiritus agens čili vůdčí duch českého undergroundu.[3] Je znám především spoluprací s nezávislou rockovou skupinou The Plastic People of the Universe. V době normalizace byl za své politické názory pětkrát vězněn. Stal se držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Stopparda za dílo Magorovy labutí písně.[4]

Život

[editovat | editovat zdroj]

Mládí

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině berního úředníka a učitelky v Humpolci, kde také složil maturitní zkoušku na SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola dr. A. Hrdličky a Základní devítiletá škola v Humpolci, dnes Gymnázium dr. A. Hrdličky). Původně chtěl studovat FAMU, ale jeho bratranec a redaktor časopisu Výtvarná práce Jiří Padrta ho nasměroval k dějinám umění.[5] V roce 1962 složil přijímací zkoušky na obor dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Podle tehdejších pravidel musel před vysokoškolským studiem rok manuálně pracovat, v jeho případě jako stavební dělník a topič. Řádně studoval teprve v letech 1963 až 1968. Tématem jeho diplomové práce se stala vizuální poezie v díle Jiřího Koláře a Henriho Michauxe.[6] O dva roky starší sestra Zora (provdaná za fotografa Jana Ságla) se rovněž věnovala výtvarnému umění.[7]

Rodinné vztahy

[editovat | editovat zdroj]

Poprvé se oženil s Věrou Vařilovou (1944–2011), básnířkou a historičkou umění.[8] V roce 1972 se jí narodil syn Tobiáš Jirous, dnes herec, spisovatel a DJ. Podle rodného listu je Jirousovým synem, jeho biologickým otcem je však filosof Jiří Němec.

V roce 1976 se Jirous oženil podruhé, tentokrát s malířkou Juliánou Stritzkovou (* 1943), vnučkou Josefa Floriana. S Julianou měl dvě dcery, v roce 1980 Františku a v roce 1981 Martu.[9] Velkou část dětství svých dcer prožil ve vězení, ale s rodinou udržoval korespondenci, krátce poté, co byl propuštěn, se ale toto manželství rozpadlo.[10] Dcera Františka dodnes vydala dva romány. Je předsedkyní občanského sdružení Magorův statek, které usiluje o proměnu Jirousova statku na Vysočině v básníkův památník. Marta navázala na poetiku svého otce v básnické sbírce Procházka s andělem.

Jeho partnerkou byla také překladatelka Daniela Degtěvová, s níž má syna Daniela Degtěva (1992), který vystudoval architekturu.

Jirousovou poslední partnerkou byla od devadesátých let až do jeho smrti písničkářka Dáša Vokatá.[11]

Underground

[editovat | editovat zdroj]

Na konci 60. let byl ministrem vnitra skupiny, která vznikla v hospodě u Křižovníků na Starém Městě Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, kde mimo jiné působili Karel Nepraš a Eugen Brikcius, který je autorem přízviska Magor.[12] Byl přítel filozofa a básníka Egona Bondyho. Své první básně publikoval časopisecky, například v Sešitech nebo Mladé tvorbě. Už roku 1967 se sblížil s undergroundovou skupinou The Primitives Group, později od roku 1969 se stal uměleckým vedoucím a manažerem The Plastic People of the Universe (PPU). Pro jeho postoje k totalitnímu režimu mu nebylo umožněno profesionálně se věnovat literatuře. Musel tedy střídat zaměstnání jako noční hlídač, zahradník, případně byl bez zaměstnání, za což mohl být kdokoliv souzen za příživnictví.

„ V bělostné říze biskup Vrana

věří tak, jak mu věří strana.

Než trochu je mi s podivem,

že při mši svaté místo křížem

nežehná srpem a kladivem.

“
— Ivan Martin Jirous, undergroundové básně

[13][14]

Za svou organizátorskou a uměleckou činnost, kterou provozoval navzdory totalitní cenzuře společenského života, byl pětkrát trestán soudem k trestu odnětí svobody, často podle vykonstruovaného paragrafu 202 – výtržnictví, odseděl si celkem 8,5 roku nepodmíněně, z toho čtyři v III. (nejpřísnější) nápravně výchovné skupině Valdického vězení.

Poprvé ve vězení byl v letech 1973–1974 za vyprovokování verbálního incidentu v hostinci U Plavců s majorem StB ve výslužbě, kde byl odsouzen společně s Brikciusem, Daníčkem a Kořánem. Po zpěvu písně „Zahnat Rusy-vrahy do pekel, kam patří“ a verbální výměně slov mezi majorem a skupinou Křížovnické školy, snědl střed výtisku Rudého práva, prostrčil jím hlavu a prohlásil „Dnes jsem snědl Rudé právo, takhle jednou sežereme bolševiky“.[15][16] V červnu 2011 byl tento rozsudek Nejvyšším soudem zrušen.[16]

Klíčovou se stala jeho Zpráva o třetím českém hudebním obrození z roku 1975, která vyšla i v exilu, a lze ji považovat i za programové prohlášení nepolitického volného uskupení českého undergroundu, jehož program lze shrnout:[17]

  1. Radikální odmítání jakéhokoliv nátlaku
  2. Zřeknutí se závazného uměleckého programu
  3. Zdůrazňování autentičnosti v životě a v umělecké tvorbě
  4. Vymezení vůči totalitním strukturám
„ „Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Kultury, která nemůže mít za cíl destrukci establishmentu, protože by se mu tím sama vehnala do náruče.“ “
— JIROUS, Ivan. Zpráva o třetím českém hudebním obrození in Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997. ISBN 80-7215-033-2. S. 197

Sestavil antologii undergroundové poezie nazvanou Egon Bondy k 45. narozeninám Invalidní sourozenci.[18] Uspořádal několik pololegálních festivalů nezávislé kultury:

  • v roce 1974 v Postupicích I. festival druhé kultury v ČSSR
  • v roce 1976 v Bojanovicích II. festival druhé kultury, který se konal jako opožděná oslava svatby Jirouse a Juliány[19]
  • a po dalším věznění se jen účastnil v roce 1977 na Hrádečku u Trutnova (u Václava Havla): III. hudební festival druhé kultury.

Jeho druhé uvěznění probíhalo v letech 1976–1977, vězněn byl za hudební činnost s PPU spolu s hudebníkem a evangelickým farářem Svatoplukem Karáskem, Pavlem Zajíčkem z hudební skupiny DG 307) a Vratislavem Brabencem z PPU. Celý soudní proces byl režimem silně medializován jako odstrašující případ buřičů a chuligánů. Československou televizí byl o nich natočen tendenční dokumentární film Atentát na kulturu a díl z televizního seriálu 30 případů majora Zemana část s názvem Mimikry (v hlavní roli s Jiřím Lábusem), kde byli vylíčeni jako narkomani a teroristé. Tento soudní proces poprvé spojil původně apolitický underground s disentem, který vyústil v založení Charty 77.

Po návratu z vězení podepsal Chartu 77, další koncerty se konaly již jen jako soukromé akce, veřejné vystupování jeho kapely PPU bylo zakázáno. Měsíc po návratu byl opět zatčen za proslov na výstavě Jiřího Laciny, ve kterém mluvil o nepřekonatelném rozdílu mezi oficiální a neoficiální kulturou a byl znovu vězněn v letech 1977–1978.

Roku 1979 se podílel na založení samizdatové edice Vokno, napsal dodnes nedokončenou prózu Pravdivý příběh Plastic People. Kniha byla zpracována v Českém rozhlasu jako devítidílná četba na pokračování.[20] Stal se také členem VONSu.[21]

Čtvrtý trest odnětí svobody obdržel za zhotovování, vydávání a rozšiřování časopisu Vokno společně s Františkem „Čuňasem“ Stárkem a Michalem Hýbkem, Milanem Fričem a Jaroslavem Chnápkem. Proces probíhal v květnu 1982 za přísných bezpečnostních opatření a přítomnosti vybraných účastníků loajálních k totalitnímu režimu. Rozsudek podle požadavků třídní justice byl vynesen mimo jiné na základě znaleckého posudku PhDr. Vítězslava Rzounka, DrSc.; články z časopisu Vokno byly v rozsudku označeny jako protispolečenské s hrubě neslušnou tematikou a odsouzení činili tak ze zjevné neúcty ke společnosti.[22][23]

V letech 1981–1985 byl vězněn formálně za výtržnictví a podle Amnesty International a VONS nepodložené obvinění z nelegálního držení drog (údajné nalezení marihuany při domovní prohlídce). V roce 1984 byl Amnesty International vyhlášen vězněm měsíce.[24] [25]

V létech 1985–1987 měl ochranný dohled (součást posledního rozsudku), denně se musel v určenou hodinu hlásit na služebně Veřejné bezpečnosti v Telči.[26]

V roce 1988 byl jedním z 28 signatářů Manifestu Návrat krále a působil v monarchistickém opozičním hnutí České děti.[27][28]

Páté věznění proběhlo za ručitelství pravosti podpisů petice „Tak dost“, která byla organizována jako protest za smrt disidenta Pavla Wonky a vraždy totalitního režimu v 50. letech. Formálně byl souzen za „útok na státní orgán a orgán společenské organizace“ spolu s Jiřím Tichým a vězněn v létech 1988–1989, až 25. listopadu 1989 mu prezident republiky zbytek trestu prominul.

Laureát Ceny Revolver Revue za rok 1989.[29]

Po roce '89

[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1989 se stal členem českého PEN klubu.[30] V roce 1999 podepsal monarchistické prohlášení Na prahu nového milénia.[31] Spolu se Stanislavem Pencem napsal protest ministru vnitra proti zásahu na CzechTek 2004.[32] Do smrti žil střídavě v Praze (kde mu za symbolickou částku pronajímal byt Karel Schwarzenberg[33]) a v bývalé zemědělské usedlosti na Vysočině v Prostředním Vydří u Dačic. Zde se také každoročně po revoluci do roku 2005 konal hudební festival Magorovo Vydří. Od roku 2006, kdy byl jeho průběh znemožněn vyhláškou města Dačice[34], je akce pořádána na Skalákově mlýnu v Meziříčku u Želetavy.

Ačkoliv jeho přítel Jaroslav Erik Frič ho označoval za „ctitele čistoty, něhy a spravedlnosti“[35], býval Jirous v opilosti vulgární, konfliktní a někdy i fyzicky agresivní, což mu bylo jeho blízkým okolím pro jeho jiné kvality a zásluhy často tolerováno.[33][36] Někdy se však proto dostal do konfliktu se zákonem, jako byl například teatrální výstup na náměstí v Jihlavě.[37] Rád také své přátele urážel, nebo se stávali terčem jeho břitkého humoru v souladu s někdejší skupinou Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu: „Jo, a dej tam taky prosím tě, že mi vadí, když Kubišová jí psy.“[38]

Zemřel náhle 9. listopadu 2011, před nástupem další léčby v nemocnici.[39][40][41] Zádušní mši za něj 17. listopadu 2011 v pražském kostele sv. Ignáce sloužil biskup Václav Malý; pohřeb, který se konal v klášterním kostele Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří celebroval P. Ladislav Heryán. Jirous byl poté pohřben na místním hřbitově.[42][43]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Martin Jirous začal publikovat o výtvarném umění v 60. letech. Zabýval se zprvu zahraniční výtvarnou modernou (ruská avantgarda, Lucio Fontana, Andy Warhol), vztahem beatové hudby k umění, později zejména výtvarníky z okruhu Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu (Naděžda Plíšková,[44] Karel Nepraš a Jan Steklík[45]). Zajímalo ho i staré umění, např. Kuks nebo sochař Václav Levý. Přispíval do časopisů Ateliér, Divadlo, Host do domu, Sešity pro literaturu a diskusi, Výtvarná práce, Výtvarné umění, Výtvarný život, do zahraničního periodika Art Canada a exilového Svědectví a do samizdatové edice Vokno.

Pro jeho básně je typická harmonisace katolické religiozity s autoreflexí do villonovského hrdiny-vyděděnce. Dalším typickým znakem jeho děl je útržkovitá větná skladba a estetizace vulgarismů. Část jeho díla vznikla za jeho pobytu ve vězení: např. rukopis 12 Labutích písní vynesl z věznice ven Jiří Gruntorád, a to prostřednictvím francouzského polibku. Tyto básně se pak začaly samizdatově šířit.[46]

Znaky Magorovy poezie

[editovat | editovat zdroj]

Makaronismy, výpůjčky, parafráze,

  • Exprese
  • Nedokončený rým
  • Asonance, akrostich
  • Sarkasmus a ironie
  • Vulgarismy x katolické prvky
  • Sebevyjádření, existenciální hloubka
  • Hledání sebe a Boha
  • Spirituální charakter
  • Oslovení, věnování konkrétním osobám, odkazy na jiné autory
  • „Já se nepovažuju za básníka, já spíš vím, že miluju poezii.“

Básnické sbírky

[editovat | editovat zdroj]
  • Magorův ranní zpěv, samizdat 1975 – souborné vydání jeho prvních básní
  • Magorova krabička, samizdat 1979
  • Mládí nevykouřené, samizdat 1975, 1979 a 1980 – ve všech třech prvních sbírkách je patrná inspirace poezií Egona Bondyho
  • Magorovo borágo, samizdat 1981
  • Magorova mystická růže, samizdat 1981
  • Magorovy labutí písně, samizdat 1985, Londýn 1989 – vrchol Jirousovy básnické tvorby; autentické zážitky – vznikala ve valdickém věznění a byla z něj propašována do exilu, psaná často ironizující epigramatickou formou; protože ve vězení nemohl psát, musel si celou sbírku zapamatovat. Ve sbírce vystupuje řada reálných postav kulturního a veřejného života tehdejší doby a lze ji proto vnímat i jako svérázný básnický slovník představitelů tehdejšího disentu. Za ni také obdržel cenu Toma Stopparda
  • Ochranný dohled, samizdat 1985 – tematicky navazuje na Magorovy labutí písně
  • Magorovi ptáci, 1987
  • Magorova summa, 1998 – chronologicky uspořádaný soubor téměř všech Magorových textů z let 1975–1997, obsahuje celkem třináct básnických sbírek, z nichž dvě jsou publikovány vůbec poprvé. Obdržel za ni také literární cenu Kniha roku 1998 v anketě Lidových novin. V roce 2009 tuto sbírku zhudebnil Agon Orchestra.
  • Magorova vanitas, 1999
  • Ubíječ labutí, 2001
  • Rattus norvegicus, 2004
  • Popelnice života, 2004 – výbor z díla
  • Okuje, 2008
  • Rok krysy, 2008
  • Úloža, 2013
  • Magorův noční zpěv, 2013
  • Akrostichy, 2015
  • Magorův ranní zpěv / Magorova děťátka, 2018

Pro děti

[editovat | editovat zdroj]
  • Magor dětem, (1982–1986) samizdat 1986 – básně a pohádky, které psal v dopisech z vězení svým dcerám

Další knihy

[editovat | editovat zdroj]
  • Magorův zápisník, 1999, kompilace kulturních textů a esejů z období 1965–1990.
  • Magorovy dopisy, 2006, dopisy z let 1973–1985, které psal svým ženám Věře a Julianě z českých věznic.
  • Humpolecký Magor, 2007, sborník vzpomínek jeho spolužáků a učitelů ze středoškolských let Jirousových v Humpolci, které jsou doplněny jeho dosud nepublikovanými texty.
  • Ahoj můj miláčku-Vzájemná korespondence z let 1977-1989, 2015, Torst, kniha obsahuje oboustrannou korespondenci z třetího až pátého Jirousova věznění, tedy z let 1977–1979, 1981–1985 a 1988–1989, kdy byla adresátkou Jirousova druhá žena Juliana. Celkem ve svazku najdeme 357 dopisů, z toho 231 Julianiných a 126 Jirousových.
  • Magorova oáza, 2019, Torst, svazek obsahuje časopisecky publikovaný cyklus Na Oáze, množství drobných textů z let 1997–2011 a též všechny Jirousovy rozhovory z daného období.

CD – autorské čtení

[editovat | editovat zdroj]
  • Agon Orchestra & Ivan M. Jirous – Magorova Summa, 2009, Guerilla records, čte Ivan M. Jirous.
  • Ivan Martin Jirous – Pravdivý příběh Plastic People, 2009, čtou Ivan M. Jirous a Oldřich Kaiser.
  • Ivan Martin Jirous – Magorovy labutí písně, 2011, Guerilla records, čte Ivan M. Jirous.
  • Ivan Martin Jirous – Magorovi ptáci a další příběhy, 2012, Guerilla records, čte Ivan M. Jirous.

Obraz v umění

[editovat | editovat zdroj]
  • Ivo Krobot: Magor. Z textů Ivana Martina Jirouse a deníku jeho dcery Františky, Divadlo u stolu, Brno. premiéra: 23. února 2013[47]
    • V roce 2014 zpracováno v Českém rozhlasu. Dramaturgie: Kateřina Rathouská, hudba: Zdeněk Kluka. V režii Iva Krobota hráli: Magor (Jan Kolařík) a Františka (Petra Bučková)[48]

Připomínky

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Magorův ranní zpěv (1975), 4. báseň, incipit: „Nerad používám jméno Ivan“
  2. ↑ Rozhovor v časopise Reflex, 2009, wikicitáty
  3. ↑ 13. komnata Ivana Martina Jirouse (2006), dostupné online (čas 4:50-6:00).
  4. ↑ MACHOVEC, Martin. Slovník české literatury po roce 1945: Ivan Martin JIROUS [online]. ÚČL AV ČR, 1995, rev. 2007-12-5 [cit. 2008-08-16]. Dostupné online. 
  5. ↑ Marek Švehla: Český velikán Magor[nedostupný zdroj] in Respekt 39/2004. 19. září 2004 (neautorizovaná kopie Archivováno 7. 4. 2018 na Wayback Machine.)
  6. ↑ PLACÁK, Petr. Ubíječ času. Kádrový dotazník Ivana Martina Jirouse č. 2 (rozhovor). S. Literární a výtvarná příloha. Babylon [online]. 2007-5-27 [cit. 2008-8-16]. Roč. 9, čís. XVI, s. Literární a výtvarná příloha. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-10-06. 
  7. ↑ JIROUSOVÁ, Věra; DOLANOVÁ, Lenka. Artlist: Zorka Ságlová [online]. Centrum pro současné umění Praha [cit. 2011-11-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-23. 
  8. ↑ Erika Zlamalová:Rozhovor s Věrou Jirousovou, Literarni.cz, červen 2008
  9. ↑ Juliana Jirousová: Životopis Archivováno 21. 3. 2009 na Wayback Machine. ~2001
  10. ↑ NEJEDLÝ, Jan. Rozhovor: Jan Nejedlý - Františka Jirousová [online]. katolicka-dekadence.cz [cit. 2008-08-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-04-28. 
  11. ↑ Bětka Kopecká: Fotografie [online]. [cit. 2009-07-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-08-18. 
  12. ↑ Gymnázium navštívil Magor Ivan Jirous, Gymnázium Telč
  13. ↑ Magorovy labutí písně, básně z vězení ve Valdicích 1982-85 vyšlo také Magorova suma, S. 484, Praha 1998
  14. ↑ http://christnet.eu/clanky/5861/pet_bodu_o_krestanstvi_komunismu_a_dnesku.url
  15. ↑ Josef Rauvolf: 13. komnata: Martin Jirous, dokumentární pořad České Televize, 12. leden 2007, úvodní minuty.
  16. ↑ a b ČTK. Soud zprostil Jirouse obvinění. Čekal 38 let. lidovky.cz [online]. 22. června 2011 [cit. 2011-06-22]. Dostupné online. ISSN 1213-1385. 
  17. ↑ Martin Pilař: O různých možnostech pohybu českým undergroundem in Britské listy. 24. listopad 1998
  18. ↑ Petr Slavík: Alternativní kultura Poezie v podzemí, dokumentární pořad České Televize, 29. září 2004, (neautorizovaná kopie).
  19. ↑ The Plastic People of the Universe. Texty. 2. vyd. Praha: Maťa, 2001. ISBN 80-7287-029-7. S. 20. 
  20. ↑ DOLEŽALOVÁ, Jana. Ivan Martin Jirous: Pravdivý příběh Plastic People. Český rozhlas [online]. Český rozhlas - Vltava. Dostupné online. 
  21. ↑ seznam členů VONSu in oficiální stránky VONS 2007
  22. ↑ Milan Hulík: JUSTICE: Ve stylu retro in Neviditelny pes, 24. července 2008
  23. ↑ Přemysl Blažíček: Vítězslav Rzounek in Slovník české literatury po roce 1945, 17. října 2006
  24. ↑ Amnesty International v Československu před rokem 1989: Ivan Martin JIROUS (výstava) [online]. Amnesty International, 2006 [cit. 2008-08-16]. Dostupné v archivu. 
  25. ↑ Sdělení VONS č. 307 Archivováno 21. 3. 2009 na Wayback Machine.. 1982
  26. ↑ Sdělení VONS č. 400 Archivováno 13. 9. 2003 na Wayback Machine.. 1984
  27. ↑ Příběh Českých dětí. www.rozhlas.cz [online]. [cit. 2019-09-03]. Dostupné online. 
  28. ↑ Před 30 lety vznikly České děti. Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete [online]. [cit. 2019-09-03]. Dostupné online. 
  29. ↑ http://revolverrevue.cz/cena-rr
  30. ↑ Seznam členů PEN Klub Praha. 2008
  31. ↑ Nepraktická výzva. Babylon [online]. 2018-01-04 [cit. 2019-09-02]. Dostupné online. 
  32. ↑ Bývali disidenti Ivan Martin Jirous a Stanislav Penc útočí na Grosse kvůli zásahu proti CzechTeku Archivováno 13. 10. 2007 na Wayback Machine. in Britské listy. 6. srpen 2004
  33. ↑ a b ŠTURMA, Ondřej. Magor očima Ivo Pospíšila. Reflex. 29. 3. 2009. Dostupné online. ISSN 1213-8991. 
  34. ↑ OZV č. 2/2006 Archivováno 18. 12. 2007 na Wayback Machine. města Dačice. 6. duben 2006
  35. ↑ Jaroslav Erik Frič: Ivan Martin Jirous Archivováno 16. 4. 2008 na Wayback Machine.:úvod k pořadu in Schůzky s literaturou, Rádio Vltava 19. 9. 2004
  36. ↑ Jiří Černý: Ivan Jirous in blog 3. října 2003
  37. ↑ Petr Cibulka: Případ Ivana "Magora" Jirouse odročen Archivováno 21. 3. 2009 na Wayback Machine. in Nezávislé noviny. 1. leden 1992
  38. ↑ Jiří Rulf: Magorova zimní editace: I labuť, i lůna. Reflex, 1999. (neautorizovaná kopie Archivováno 6. 7. 2008 na Wayback Machine.)
  39. ↑ Zemřel básník, disident a jeden z „Plastiků“ Ivan Martin Jirous, iDNES, 10. 11. 2011
  40. ↑ Ivan Martin Jirous bude mít pohřeb na své rodné Vysočině, iDNES, 13. 11. 2011
  41. ↑ Ivan Martin Jirous (23.9.1944 – 9.11.2011) – parte Archivováno 15. 10. 2012 na Wayback Machine., Katolická dekadence
  42. ↑ Petra Šťastná: S Jirousem se loučily stovky lidí. Modlitbu pronesl Karel Schwarzenberg, 19.11.2011
  43. ↑ idnes: Byl to voják první linie, vzpomínali přátelé při mši na „Magora“ Jirouse, 17.11.2011
  44. ↑ Naděžda Plíšková. Grafika-sochy 1968-1970, kat. výstavy SČVU, Praha 1970
  45. ↑ Karel Nepraš - Jan Steklík, Kat. výstavy Dům umění města Brna, Brno 1971
  46. ↑ 13. komnata Ivana Martina Jirouse (2006), dostupné online (čas 16:42-17:40).
  47. ↑ MAGOR, I. M. Jirous, F. Jirousová, DIVADLO U STOLU, Ivo Krobot [online]. Festival Divadlo, 2013 [cit. 2021-07-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-07-09. 
  48. ↑ Magor. Z textů Ivana Martina Jirouse a deníku jeho dcery Františky [online]. Český rozhlas, 2021-07-06 [cit. 2021-07-06]. Dostupné online. 
  49. ↑ Pamětní místa na komunistický režim [online]. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR [cit. 2022-01-10]. Dostupné online. 
  50. ↑ https://mapy.cz/s/lemejuhala

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 1, s. 572–573, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • KOSATÍK, Pavel. Česká inteligence : od Jaroslava Golla po Magora. Praha: Mladá fronta, 2011. 392 s. ISBN 978-80-204-2373-3. 
  • ELŠÍKOVÁ, Monika (ed.): Aby radost nezmizela – Pocta Magorovi, vydala Monika Vadasová-Elšíková, Praha 2011, 176 str. ISBN 978-80-904991-1-9
  • LIBÁNSKÝ, Abbé. Ivan Martin Jirous, Braumüller 2015. 320 stran.ISBN 978-3-99200-095-1
  • ŠVEHLA, Marek: Magor a jeho doba. Torst 2017, 688 stran. ISBN 978-80-7215-555-2
  • GÁLIS, Radek. Moje stoleté Československo. [s.l.]: [s.n.], 2018. ISBN 978-80-907024-8-6. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
The Plastic People of the Universe
The Plastic People of the Universe: Vratislav Brabenec • Josef Janíček • Jaroslav Kvasnička • Johnny Judl Jr. • David Babka
The Plastic People of the Universe / New generation: Jiří Kabeš • Josef Karafiát • Wenca Březina • Jan Ježek • Vojtěch Starý
Milan Hlavsa • Michal Jernek • Jiří Števich • Pavel Zeman • Paul Wilson • Jan Jílek • Jiří Šula • Jaroslav Vožniak • Jan Brabec • Ladislav Leština • Petr Placák • Ivan Bierhanzl • Ludvík Kandl • Milan Schelinger • Jan Macháček • Eva Turnová
Studiová alba
Koncertní alba
Příbuzná témata
Laureáti Ceny Jaroslava Seiferta
Dominik Tatarka (1986) • Ludvík Vaculík (1987) • Ivan Diviš (1988) • Karel Šiktanc (1989) • Emil Juliš (1990) • Jiří Kolář (1991) • Ivan Wernisch / Josef Hiršal (1992) • Bohumil Hrabal (1993) • Milan Kundera (1994) • Antonín Brousek / Petr Kabeš (1995) • Zbyněk Hejda / Jiřina Hauková (1996) • Karel Milota (1997) • Věra Linhartová (1998) • Jiří Kratochvil (1999) • Pavel Šrut (2000) • Zdeněk Rotrekl (2001) • Jiří Gruša (2002) • Miloslav Topinka (2003) • Viktor Fischl / Josef Škvorecký (2004) • Michal Ajvaz / Jiří Suchý (2005) • Ivan Martin Jirous (2006) • František Listopad (2007) • Václav Havel (2008) • Ludvík Kundera (2009) • Jáchym Topol (2010) • Karel Šiktanc (2011) • Vladimír Binar (2012) • Eugen Brikcius (2015) • Jiří Brabec / Jiří Opelík (2017) • Miroslav Petříček (2019)
Laureáti Ceny Toma Stopparda
Eva Kantůrková / Zdeněk Urbánek (1987) • Ivan Martin Jirous / Milan Jungmann (1985) • Bohumila Grögerová / Josef Hiršal (1986) • Milan Uhde (1987) • Jáchym Topol (1988) • Zbyněk Hejda (1989) • Jiří Kratochvil (1991) • Jan Lopatka (1993) • Jiří Olič (1994) • Jiří Kovtun (1995) • Sergej Machonin (1996) • Jolana Poláková (1997) • Jiří Pechar (1998) • Jana Červenková (1999) • Karel Kosík (2000) • Pavel Kosatík (2001) • Jiří Opelík (2002) • Martin Hilský (2003) • Václav Jamek (2004) • Václav Cílek (2005) • Stanislav Komárek (2006) • Přemysl Rut (2007) • Zdeněk Neubauer (2008) • Lubomír Martínek (2009) • Petr Rezek (2010) • Martin C. Putna (2011) • Jan Vladislav (2012) • Patrik Ouředník (2013) • A. J. Liehm (2014) • Petr Holman (2015) • Sylvie Richterová (2016) • Josefína Formanová (2021) • Marie Iljašenko (2023) • Vladimír Merta (2024)
Beatová síň slávy
Kapela
Blue Effect (2004) • Pražský výběr (2005) • Hudba Praha / Jasná Páka (2006) • Katapult (2007) • Arakain (2008) • Visací zámek (2009) • Etc… (2010) • Tři sestry (2011) • The Plastic People of the Universe (2012) • Flamengo (2013) • Kabát (2014) • Stromboli (2015) • Progres 2 (2016) • Framus Five (2017) • Krucipüsk (2018) • Olympic (2019) • Krausberry (2020) • Marsyas (2021) • Synkopy 61 (2022) • Citron (2023) • Lucie a BSP (2024)
Osobnost
Vladimír Mišík (2004) • Radim Hladík (2005) • Michal Pavlíček (2006) • Michal Prokop (2007) • Aleš Brichta (2008) • Lou Fanánek Hagen (2009) • Ota Petřina (2010) • Jan Haubert (2011) • Roman Dragoun (2012) • Vladimír Guma Kulhánek (2013) • Tomáš Hajíček (2014) • Kamil Střihavka (2015) • Martin Kraus (2016) • Luboš Pospíšil (2017) • Michal Ambrož (2018) • Jan Spálený (2019) • Pavel Váně (2020) • Petr Janda (2021) • Oldřich Říha (2022) • Jan Hrubý (2023) • David Koller (2024)
Osobnost
in memoriam
Jiří Schelinger (2004) • Milan Hlavsa (2005) • Petr Kalandra (2006) • Petr Novák (2007) • Miki Volek (2008) • Jiří Šindelář (2009) • František Kotva (2010) • Jan Ivan Wünsch (2011) • Vladimír Padrůněk (2012) • Ivan Martin Jirous (2013) • Vlado Čech (2014) • Petr Skoumal (2015) • Ota Petřina (2016) • Radim Hladík (2017) • Zdeněk Juračka (2018) • Oldřich Veselý (2019) • Filip Topol (2020) • Ivan Král (2021) • Luboš Andršt (2022) • Michal Ambrož (2023) • Richard Kybic (2024)
Píseň
Čajovna (Blue Effect, 2019) • Traktor (Visací zámek, 2020) • Planeta Hieronyma Bosche II (Progres 2, 2021) • Kolej Yesterday (Michal Prokop a Framus Five, 2022) • Kuře v hodinkách (Flamengo, 2023) • Máma táta (Hudba Praha, 2024)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ivan_Martin_Jirous&oldid=24330598“