Zámek Mělník - Letecký snímek
© Radovan Smokoň 08/2006
Mělnický zámek se vypíná nad soutokem Labe a Vltavy. Výhodná poloha byla jistě důvodem, proč bylo místo osídleno již od pradávných dob. Původně zde bylo hradiště, nazývané Pšov, od rodu slovanského kmene Pšovanů. Podle Kosmovy kroniky provdal poslední kníže Pšovanů Slavibor svojí dceru Ludmilu za českého knížete Bořivoje; kněžna Ludmila zde dle legendy často pobývala a vychovávala zde také svého vnuka Václava, který tu pěstoval vinnou révu. Poslední zmínka o Pšovanech je z r. 972. Je možné, že již touto dobou byl zdejší hrad vdovským sídlem českých kněžen. Jako první se zmiňuje na sklonku 10. století kněžna Emma, manželka Boleslava II., která razila ve zdejší mincovně vlastní stříbrné denáry s nápisem „Civittas Melnic“. Pravděpodobně v této době došlo ze změně jména hradu na Mělník, snad v souvislosti s přestavbou původní dřevěné, opevněné stavby na zděný hrad (konec 10. stol.). Podle titulu Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě… číst dále
S představou Mělníka je především spojena vinná réva. Spatřujeme tu pečlivě obdělané vinice s řadami keřů, jejichž svěže zelené listy se rozvírají jako ochranné ruce nad mladými hrozny. A když dorostly, tu rozestupují se zelené clony a v zlatých paprscích podzimního slunce dozrávají a sládnou plody nad jiné povýšené, neboť jejich šťáva se stala symbolem krve Páně. K mělnickým vinicím odnáší se pověst o svaté Ludmile, dceři knížete Slavibora. Byl to poslední kníže Pšovanů. Neměl mužských potomků, jen jedinou dceru, moudrou a přelaskavou. Ta se provdala za knížete Bořivoje a přijavši křesťanství zahořela křesťanskou zbožností a horlivostí. Na labských stráních vlastní rukou pěstovala révu a z hroznů připravovala víno, aby sloužilo k uctění památky na poslední večeři Páně, kdy Kristus, sedě s učedníky svými naposledy, kalich s vínem vzal a žehnaje jim píti z něho dával, řka: „Totoť jest kalich krve mé!“ Když se po… číst dále
|
Přihlášení |
