kostel Pokory Panny Marie

Jan Očko z Vlašimi, ještě ve funkci biskupa Olomouckého, založil r. 1364 pod Jeruzalémskou branou špitál, jenž „měl býti útočištěm 12 osob mužských i ženských, které byvše někdy v bohatství, upadly v chudobu, aby nemusily ku zahanbení svému a přátel svých choditi po žebrotě“. Na severní straně špitálního domu byl postaven gotický jednolodní kostel Pokory Panny Marie. U kostela byl zřízen hřbitov. Představeným špitálu byl rektor či probošt; v letech 1376–1380 to byl Oldřich z Nymburka, potom Martin (1393), Ojíř (1399), Vojtěch (1407—1418), Humprecht (1419). Když byla Praha za Jana Husa v klatbě, chodili sem věřící z měst Pražských na bohoslužby. Za husitských válek byl kostel se špitálem popleněn, později byl obnoven. Roku 1486 daroval král Vladislav Jagellonský majetek špitálu obci Novoměstské, která jej administrativně spojila se špitálem sv. Bartoloměje. Kostel sehrál úlohu ve vleklém sporu mezi obyvateli Dolního Vyšehradu, který si v té době vydobyl statut samostatné obce a jehož obyvatelé byli převážně podobojí, a Vyšehradskou kapitulou. Kapitula se dále považovala za vrchnost i dolního vyšehradského města. Jeho obyvatelé ale nechtěli chodit na katolické bohoslužby a používat katolický hřbitov u kostela sv. Petra a Pavla. Králové Ferdinand I. i Maxmilián nařídili, aby se konšelé Vyšehradské kapitole podrobili, oni však neuposlechli. Zmocnili se hřbitova i kostela sv. Alžběty a prohlásili jej za farní. Roku 1602 konšelům dolního města nařídil probošt Moniga a děkan Altendorf, aby kostel předali kapitule. Tentokráte konšelé poslechli, stěžovali si ale hned u císaře, žádali, aby i nadále v kostele mohl sloužit kališník Tomáš Soběslávek. Spor ukončil až císař Rudolf II., který rozkázal dne 25. srpna 1611 vyšehradským, aby "proboštu, děkanovi i kapitole poslušnost a uctivost zachovávali". Ve třicetileté válce byl kostel sv.…  číst dále